Peter s Gwen se společně posadili k obědu. V kantýně se s blížícími svátky vyprazdňovalo. Seděli naproti sobě a Peter se už těšil, jak se po náročném dopoledni ve školních lavicích konečně nají. Po nudných teoretických hodinách mu vyhládlo mnohem víc, než když honil po ulicích padouchy. Dychtivě se chopil příboru a zakrojil se do šťavnatého steaku.

„Chtěla jsem s tím počkat, až to bude stoprocentní. Ale je to pro mě strašně těžké tajit," začala Gwen. Napětím se jí třásly ruce. Měla neskutečnou radost. Sice byl celý proces teprve v plenkách, ale Gwen měla dobrý pocit. Ona i Peter byli výbornými studenty, nikdo nemohl pochybovat o tom, že by nebyli schopni se dostat daleko.

Peter přitakal. Hlavu nezvedl od svého talíře.

Gwen si ho změřila pohledem. „Ty mě neposloucháš," vyčítavě čekala, až se jí Peter podívá do očí. Peter ještě chvíli jedl, než ho zarazilo nastalé ticho. Vyburcovalo ho mnohem víc, než kdyby na něho Gwen zvýšila hlas. Peter opatrně zvedl pohled. Jen Harry dokázala vydržet takhle dlouho potichu bez toho, aby její mlčení mělo nějaký význam. Gwen byla jiná. Jak předpokládal, Gwen se tvářila naštvaně. Peter mohl jen hádat proč.

„Omlouvám se?" zkusil štěstí.

Gwen přikývla. „Mám pro tebe velké novinky." Gwen se nedokázala dlouho zlobit. Nadšení z ní úplně čišelo. „Vlastně jsou to novinky pro nás pro oba." Dívka na chvíli sklopila zrak.

Peter okamžitě přestal myslet na jídlo. Gwen se dívala do klína a Petera napadla bláznivá myšlenka. Vzpomněl si na MJ. Vyschlo mu v ústech. Prohlížel si Gwen pozorněji a snažil se odhalit jakékoliv změny.

„Vlastně se divím, že jsem na to nepřišla sama. Anebo žes s tím nepřišel ty," prohlásila.

Peter byl najednou rázem zmatený. Na co měl přijít sám? Rozhlédl se kolem sebe, třeba by mohla být odpověď ukrytá někde v jeho okolí.

„To tvůj kolega mě přivedl na tu myšlenku," napověděla mu Gwen.

„Reilly?" hádal Peter.

„Ne, ten Chameleon."

„Dmitrij?" Takže nápověda Petera nijak nepřibližovala ke správné odpovědi. A čím rozhovor postupoval, tím byl zmatenější. Co jí mohl Dmitrij chtít? A jak se vůbec mohli potkat? Vždyť byl celou dobu v laboratoři s Peterem a jemu se o nějakém převratném zázraku nezmínil, co si tedy Peter vybavoval.

„Vyprávěl mi o zahraničních stážích, a jak si stojí evropské školství. A oběma by se nám hodilo načerpat nové zkušenosti." Teď si už Peter začal dělat obrázek o Gwenině překvapení. Částečně se mu ulevilo.

„Oba jsme mladí, inteligentní. Máme ještě toho tolik, co musíme poznat. S Dmitrijem jsme si vyhledali zahraniční školy, se kterými má naše univerzita uzavřené smlouvy a vyšel mi z toho jasný favorit. Přihlásila jsem nás na jednosemestrální studium na Oxfordu. Ve Velké Británii," radovala se Gwen. Peter ji až dosud nikdy neslyšel vypísknout radostí.

Peter se chtěl nadchnout stejně jako Gwen, ale cítil se tak nějak zvláštně.

„Sice ještě probíhá výběrové řízení. Ale kdo by mohl být lepší kandidát než my dva. Tak co si o tom myslíš?" Gwen se na něho s očekáváním dívala. Její pomněnkové oči přímo zářily.

„Je-je to skvělé," prohlásil Peter. Snažil se usmívat od ucha k uchu, ale po chvíli ho začalo škubat v koutku.

Gwen si ho změřila pohledem. „Tak co se ti na tom nelíbí?"

„No, víš. A nestojí to moc peněz?" zeptal se tiše Peter.

„Dostaneme stipendium od univerzity. Je tak vysoké, aby nám to pokrylo studijní náklady a k tomu nám zbylo ještě trochu na nepředvídané výdaje," vysvětlila mu Gwen.

„Hm, hm." Peter přikyvoval. Stejně se však nedokázal zbavit pocitu nervozity. Musel by na půl roku opustit všechno, co tu měl, všechny své povinnosti, zvyky, rodinu a přátele. Třeba ho teta nebude chtít pustit. I když pokud se jednalo o jeho vzdělání, jistě by nebyla proti. Ale dokázal by od ní odejít?

„O čem přemýšlíš?"

„Co teta? Nevím, jestli to tady zvládne sama," obával se Peter.

„Vždyť má Charlieho. A navíc už u ní skoro půl roku nebydlíš. Nakonec se od ní budeš muset stejně úplně odstěhovat a začít žít svůj vlastní život. Charlie se o ni postará," snažila se ho Gwen upokojit.

„No jo, spolubydlení…" Peter se zamyslel.

Gwen se najednou změnila. Výhružně se zamračila, až se Peter polekal. „Jestli se chceš vymluvit na Harry, tak radši mlč. Ona je dost bohatá na to, aby zvládla celý nájem sama. A rozhodně ji ty k ničemu nepotřebuješ."

„Co to do tebe najednou vjelo?" divil se Peter. S Harry byli odjakživa kamarádi.

„Do mě? Petere, já ti tady nabízím, že spolu odjedeme na půl roku do Evropy, a tebe zajímá, co ti na to řekne tvoje kamarádka?!"

„Hm," Peter byl dost chytrý na to, aby dál nevyzvídal. Gwen s Harry měly mezi sebou vždycky jakýsi napjatý vztah, ne že by o tom Peter mnoho přemýšlel. Měl jiné věci k řešení. Třeba to, jak ochránit bezbranné obyvatele 8 milionového města. Ne že by se s tím chtěl Gwen právě teď svěřit. „Nejspíš mě to jen zaskočilo. Je to skvělý nápad, Gwen. My dva spolu v Evropě." Peter se podíval na Gwen, která rázem roztála.

„Já vím." S lehkým ruměncem sklopila opět oči. A Peter si poprvé uvědomil, že půl rok v cizině bude skutečně báječný.

.

Mary Jane se polekala, když zazvonil telefon. Flash se podezřele dlouho neozval, a proto ji poslední dobou při každém zazvonění zatrnulo. Kolikrát se bála zvednout sluchátko, aby nemusela vyslechnout smutnou zprávu, které se tak obávala.

Pevná linka řinčela tak, že ji nemohla dlouho ignorovat. Naštěstí měl telefon dlouhý kabel, mohla si proto přenést zařízení na stůl a posadit se k němu. Nebyla si jistá, jestli by nemilé zprávy dokázala přijmout ve stoje.

Posadila se a zvedla telefonní sluchátko. „Prosím?" hlas se jí mírně třásl.

„Haló, MJ. Jsi to ty?"

Mary Jane poskočilo srdce. V tuto chvíli byla nevýslovně ráda, že seděla, protože by pod ní nohy jistě podklesly. „Eugi?" hlesla.

„Ahoj, MJ," znovu ji pozdravil.

„Ahoj." Tak dlouho neslyšela jeho hlas. Když už nic jiného.

„Jak-jak se máte?" zeptal se.

MJ se dotkla rostoucího bříška. „Jo, doktor říká, že je všechno tak, jak má. Děťátko roste. Až přijedeš, tak mě nejspíš vůbec nepoznáš," pokusila se zasmát. Vzdálenost mezi nimi, časový rozdíl a nekonečné prodlevy mezi jednotlivými telefonáty, jakoby jim bránily v komunikaci. Vztah, který měli před Flashovým odjezdem, se poděl do vzduchoprázdna. Každý z nich teď kráčel po úplně odlišné cestě, dělo se toho tolik u obou. Věci, u kterých měli být spolu.

„No, víš," nakousl Flash. Neříkalo se mu to lehce, ale musel pokračovat. Byl to důvod, proč své ženě vůbec zavolal. „Já na Vánoce nepřijedu," suše polkl.

„To. To je škoda," MJ si povzdechla. Těšila se na setkání s Eugenem. Nebyli dlouho manželé, když odjížděl do zahraničí, a jeho blízkost jí chyběla. Navíc se s ním chtěla podělit o zážitky, o nichž nechtěla mluvit po telefonu. I když si nepřipadala hezká, chtěla, aby ji Flash viděl. Aby viděl, jak se díky němu a kvůli němu mění.

„Nedá se s tím nic dělat. Všichni tu zůstáváme. Máme pohotovost," vychrlil věty, které si pečlivě nacvičil předtím, než vůbec vytočil číslo domů.

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Já to chápu. A rozhodně nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů," jedny Vánoce nestály za válečný soud, který by mu hrozil při útěku z armády. „Bude mi stačit, když mi na Vánoce zavoláš," MJ se pokusila, aby její hlas zněl, že se usmívá. Flash potřeboval povzbudit.

Na druhé straně se muži obrátil žaludek. Nenáviděl se za to, že MJ lhal. A ještě víc za to, že mu MJ věřila. Pravdu jí však nebyl schopen říct. Zatím ne. Možná už nikdy. Protože pro něho už nikdy nic nebude jako dřív. Bylo mu ze sebe zle. „Promiň, MJ. Já už budu muset jít," než aby MJ dál lhal, chtěl hovor co nejdříve ukončit.

„Jo, jasně. No, hlavně brzy zase zavolej. Budu na tebe čekat," přitakala MJ. Nechtěla ho zdržovat od jeho povinností. „Miluju tě."

„Já tebe taky," odpověděl jí Flash s těžkým srdcem. Položil sluchátko dřív, než by se rozbrečel do telefonu a všechno by jí řekl. Stokrát radši by teď byl doma u nich, u své ženy a své holčičky. Věnoval by jim veškerou svou energii a všechny své síly. Takový svět by byl ideální.

Jenže Flash se po nepodařené akci probouzel každý den do noční můry. Podporučík Frank Castle měl pravdu, když na něho volal, že se chová jako idiot. Každý den se teď tak Flash častoval. Zvláště ve chvílích, kdy se ploužil po chodbách na invalidním vozíku a mířil na rehabilitaci, kde se věnovali pahýlům, které mu zůstaly po nohách.