Tak už je to tady. Pokračování fanfikce o Pavoucích a lidech. Už podle názvu se bude více zaměřovat na otázku mutantů. Jen váš ještě předem upozorním, že aktualizace nejspíš nebudou pravidelné, ale budu se snažit, aby byly. Ať se vám příběh líbí.
Sice to nebyl ani rok, ale za tu dobu se toho změnilo mnohem víc, než za celých jeho dvacet let. Peter se z obyčejného ponižovaného šprta stal něčím, co by se dalo označit jako superhrdina města New York. Sice nebyl nijak významný jako třeba Fantastická čtyřka, Iron-Man nebo záhadný Daredevil, ale lidé už ho začínali poznávat, když se ve svém pracovním obleku vznášel nad ulicemi. Často si na něho ukazovali a snažili se ho vyfotografovat. Jenže Spider-Man se nedal jen tak jednoduše zachytit. Zvláště když nestíhal a svůj kostým použil jako rychlejší a tak trochu nenápadnější způsob, jak se dostat s tolerantním zpožděním do školy. V duchu si jen přál, aby se pod ním neděl nějaký zločin, protože to by měl další neomluvenou hodinu a Peter nevěděl, kolik jich ještě bude moct mít, než ho vyhodí ze školy. Už tak zastavil pár pouličních zlodějíčků, kteří se teď houpali zamotaní v pavoučích sítích.
Spider-Man seskočil do postranní uličky, hned vedle univerzity. Rozhlédl se kolem sebe, i když si byl jistý, že by ho jeho pavoučí smysl upozornil, kdyby se někdo nacházel v jeho blízkosti. Rychle ze sebe strhával ochranný oblek. Natáhl si pohodlné džíny a tričko, na zbytek nebyl čas. Udusal kostým na spodek batohu, stejně se nemohl pomačkat, takže nevadilo, jak s ním zacházel. Brašnu si hodil na záda a vyběhl zpoza rohu. Schody bral po dvou a už byl u vchodu do univerzity. Prošel rámem, který vydal krátký signál a už byl v budově. Peter si oddechl.
Spěšně se dostal do učebny, kde už dávno probíhala hodina. Okamžitě zavadil pohledem o Gwen Stacyovou, svoji přítelkyni, které už s jeho nedochvilností docházela trpělivost. Dívala se na něho tak, že by se nejradši vrátil v čase a přišel včas, kdyby to bylo jen trochu možné.
„Petere," oslovil ho náhle přednášející.
„Ano," Peter se odtrhl od vražedného pohledu a obrátil se k doktoru Warrenovi, který vedl jejich dnešní první hodinu. Peter by byl radši, kdyby ho učil někdo jiný už jen proto, že s Milesem Warrenem pracoval na společném výzkumu pro Oscorp. Navíc si spolužáci určitě museli myslet, že mu doktor nadržuje, když ho jako jediného oslovoval křestním jménem.
Doktor Warren ukázal na desku za sebou. „Na tabuli je rovnice. Do konce hodiny chci, aby byla vyřešená."
Peter přikývl a už se blížil ke svému místu hned vedle Gwen, když v tom ho Warren znovu zastavil. „Anebo víš co? Zůstaň tady a pojď ji vyřešit," doktor Warren vyhodil křídu do vzduchu směrem k Peterovi, ten ji chytil dřív, než mu udělala bílý flek na tmavomodrém tričku. Peter nemohl dělat nic jiného, než že si sundal batoh, opřel ho o učitelský stůl a s křídou v ruce se vydal k tabuli. „Je to učivo z minulé přednášky. Každý z vás by to měl mít hotové," vysokoškolský profesor si prohlédl každého jednotlivce v sále. „Pokud dokáže otevřít učebnici na správné straně," zašeptal tak, že ho slyšel jen Peter. Doktor Warren neměl mnoho trpělivosti s lidmi, kteří nebyli schopní odvádět práci, která se po nich chtěla. Na druhou stranu pokud objevil někoho, kdo byl schopný chemik, věnoval mu veškerou pozornost i volnost, kolik jí student potřeboval.
Peter se pomalu odvrátil od doktora Warrena, který ho povzbuzoval k činnosti. Peter se soustředil na chemickou rovnici, která vyvedená bílou křídou na zeleném pozadí, svítila až do zadních řad. Student přejížděl palcem po vršku křídy a přemýšlel. O čem se mohli během hodiny bavit? A co se vlastně učili minule?
Peter se díval na jednotlivé sloučeniny v rovnici na levé straně a na pravé straně. Po chvíli začal vrtět hlavou. Svraštil obočí, pak se otočil na Warrena s otázkou v očích. Tiše zašeptal, aby ho slyšel jen Warren, kdyby se náhodou mýlil. „Chybí tam katalyzátor."
Warren se v rychlosti podíval na rovnici a pak zpátky na Petera. „Pokračuj," přitom energicky, jak jen dokázal, když šlo o vědu, se vyhoupl ze židle a postavil se před tabuli vedle mladíka.
I když to Peter nemohl vidět, Gwen se usmívala. Sama měla úlohu už dávno vypracovanou, těšil ji však pohled na přítele, jak nadšeně přichází ke stejnému řešení jako ona.
„Výchozí sloučeniny jsou příliš stabilní. Mají zaplněnou valenční sféru, proto by za normálních podmínek nedošlo k žádné reakci," promluvil Peter už jistějším hlasem. Doktor Warren vedle něho přikyvoval. „Proto potřebujeme katalyzátor."
„A v tomto případě bys použil jaký katalyzátor?" optal se muž dychtivě.
Peter zalapal po dechu. „Záření gama?" jeho odpověď zněla definitivně jako otázka. Zkoumavě hleděl na svého mentora. Ten trochu přimhouřil jedno oko. „No, je to také řešení. Ale věřím v to, že by stačilo obyčejné ionizující záření," poopravil Petera. Ten vehementně přikyvoval a snažil se vštípit novou informaci, kterou se od doktora Warrena dozvěděl.
„Výborně. Běž si sednout," zhodnotil nakonec zkoušející. Peterovi se konečně skutečně ulevilo. Vyrazil ke svému místu, takže se musel znovu zvednout a dojít si pro batoh, na který úplně zapomněl. Peter se celý rudý posadil. Gwen mu teď už věnovala něžný úsměv, jeho zpozdilost byla dávno zapomenuta, a dokonce dívka překryla jeho ruku svou. Petera zahřálo u srdce.
Další hodiny už míjely mnohem rychleji. Následovala přednáška s dalším známým, doktorem Connorsem. V rychlosti se s Peterem pozdravili, a poté už se mu doktor spíše snažil pohledem co nejvíce vyhnout. Další měli cvičení s doktorem Theodorem Sallisem, prvotřídním chemikem, který se podílel i na několika vládních projektech.
V pláštích zamořených laboratorními výpary se posadili ke stolu v kantýně a dali se do společného oběda. Jídelna byla společná všem fakultám, a tak se stávalo, když to rozvrh umožňoval, že se Peter při obědě sešel s Harry. Dívka si položila tác vedle Peterova a usadila se. Gwen se na ni ostražitě podívala.
Harry vypadala přinejmenším unaveně. Vlasy jí přerůstaly přes uši a padaly do očí, když se sklonila nad polévku. Nepoužívala žádných krášlících prostředků, proto byly jasně vidět její kruhy pod očima, tmavé z nevyspání. Kdyby Peter nebyl nadopovaný adrenalinem, vypadal by stejně. Rty měla světlé, až téměř fialové. V zelených očích postrádala jiskru. Přesto v ní Gwen viděla konkurenci.
Peter se otočil na Harry a snažil se ji vehementně zasvětit do toho, co se odehrálo při jejich první hodině s doktorem Warrenem. Harry ho moc dobře znala, protože její otec vlastnil Oscorp, pro který Miles Warren pracoval. Harry chvíli přikyvovala, pak se však od Petera z ničeho nic odvrátila. Nedaleko uslyšela povědomý hlas. Peter se nejdříve zatvářil na Harry naprosto rozčarovaně, pak se však stejně jako ona věnoval televiznímu vysílání, jež zprostředkovávala televize uprostřed kantýny.
„S přibývajícími incidenty a šokujícími odhaleními, kdy se dozvídáme, kolik vlastně mutantů žije mezi námi, vyvstává další otázka. Je Spider-Man mutant?" promluvila hlasatelka v přímém přenosu.
Peterovi přeběhl mráz po zádech.
„To a mnohem více se dozvíte dnes večer, kdy naším hostem nebude nikdo jiný, než odborník na mutaci genu X, profesor Charles Xavier. Který sám je hrdý mutant. Sledujte nás dnes večer od osmi hodin."
„Co o tom může vědět?" Peter zněl pobouřeně. „Vždyť ho ani nezná-" naštěstí se zastavil dřív, než stačil před nejdůležitějšími dívkami jeho života odhalit svoji tajnou identitu.
„Je to odborník na mutanty," podotkla Gwen. „Jeho doktorandská práce byla něco revolučního. Doufám, žes ji četl," upozornila Petera.
„Ne, ale slyšel jsem o ní," přiznal se Peter tiše.
„Mutace genu X je téma, které hýbe světem, a ty o něm nic nevíš?" divila se Gwen.
„Neřekl jsem, že o něm nic nevím. Ale jak se zrovna on může vyjadřovat o Spider-Manovi, když ho v životě neviděl," Peter ukazoval směrem k obrazovce, kde už teď vysílali reklamu na pamlsky pro psy.
„Třeba se s ním viděl," opáčila Harry s rukama zkříženýma na hrudníku. Byla pohodlně opřená o opěradlo židle a měřila si Petera pohledem. „To nemůžeš vědět."
Peter bledý jako stěna přitakal. „To nemůžu vědět." Rázem přestal mít chuť na jakékoliv jídlo a zvláště na to, co měl před sebou. „Budem se večer koukat?" zeptal se Harry, se kterou sdílel byt.
Harry přikývla. Sama se chtěla dívat na debatu s profesorem Charlesem Xavierem, ne však kvůli identitě Spider-Mana. Nijak ji nezajímalo, kdo z jejích spolužáků je mutant nebo která celebrita se nově hlásí ke svému genetickému dědictví. Harry se chtěla dozvědět o svém kamarádovi Davidovi, jakákoliv zpráva by ji uklidnila. Měla neblahé tušení, že za některými z mutantských útoků může stát právě David. A tak si moc přála, aby Charles Xavier, jeho otec, Harryiny domněnky vyvrátil.
