„Jsem rád, že jsi šla se mnou. Moc to pro mě znamená," zopakoval Johnathon Gallo. Harry jen pokrčila rameny. Překvapilo ji, když na ni Johnathon po přednášce čekal před třídou. Stál tam ležérně opřený o stěnu s rukama spletenýma křížem na hrudi. Podle jeho postoje vyhlížel Harry už nějakou dobu. Viditelně se mu ulevilo, když Harry konečně vyšla z učebny. Okamžitě se odlepil od sloupu, který odděloval chodbu od vnitřního trávníku.
„To vypadá na zajímavý večer," podotkla Felicia a strčila do Harry loktem. To vyloudilo úsměv na Harryině tváři. Bála se však cokoliv předpokládat. Podobná nedorozumění si zažila s Peterem a nechtěla stejnou chybu opakovat dvakrát. „No nic. Nebudu dělat křena," mrkla na ni kamarádka. Zrychlila krok, čímž nechala Harry o samotě.
Johnathon okamžitě využil příležitosti. Výrazně se lišil od toho kluka, kterým byl mezi svými přáteli. To s Harry nikdy ani nepromluvil, jen na ni z povzdálí zíral. „Ahoj," vyhrkl. Nervózně se podíval na hodinky.
„Ahoj," Harry si popotáhla popruhy na batohu.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla se mnou někam zajít," zeptal se jí rychle.
„A proto jsi na mě čekal před učebnou. Aby ses mě zeptal. Nepočkalo by to do klubu," dobírala si ho Harry.
„No, právě že ne," Johnathon se znovu podíval na hodinky. Celou dobu sice šli, ale čas se zdál, že utíká rychleji. „No. Znáš Kurta?" optal se jí. Věděl, že je to naprosto bezpředmětná otázka, protože Kurt Wagner se nedal jen tak lehce přehlédnout. Jeho mutace se na něm doslova vyřádila, připomínal spíše ďábla než skutečného člověka. Dokonce měl i ocas. Kdykoliv když na něj Johnathon pomyslel, děkoval osudu za svoji nenápadnou mutaci.
Harry přikývla.
„Takže víš, že studuje na faráře. No, a aby věděl, že ho podporujeme, tak někdo z nás vždycky musí zajít na mši. Máme takový seznam," vysvětloval Johnathon.
„A dneska to vyšlo na tebe," dedukovala Harry. Mladík přikývl. „A chceš, abych tam šla s tebou." Další přikývnutí.
„Mše začíná za dvacet minut," Johnathon znovu zkontroloval čas na hodinkách.
„Dobře," řekla Harry. „Veď mě." Johnathonovi spadl kámen ze srdce. Usmál se na Harry. Prošli rámem u vchodu školy. Nikdo z nich se nepozastavil nad tím, když se alarm detekující mutanty rozezvučel. Vyrazili společně směrem ke kostelu, v němž bude Kurt asistovat při bohoslužbě.
Kostel vypadal starobyle. Ztmavlé obrazy světců vysely na stěnách, pod některými z nich se nacházely oltáře opatřené sezónní květinovou výzdobou. Z budovy vycházela vlhkost a chlad a ještě nějaká vůně, kterou Harry nebyla schopná rozpoznat. Přišlo jí, že takhle je cítit náboženství.
Byla středa odpoledne. V chrámu se nacházelo tak málo lidí, že si jich Kurt musel okamžitě všimnout, jakmile se objeví.
Rozezněly se varhany. Lidé, kteří častěji navštěvovali kostel, povstali a pustili se do zpěvu. „Jsem fakt rád, že ti to nevadí," znovu zopakoval Johnathon. Harry jen přikývla. Moc dobře chápala důležitost obřadů, proto nechtěla vyrušovat. Mezi přicházejícími ministranty a kněžími se snažila najít jedinou známou tvář. Nebylo to tak snadné, jak se mohlo zdát. Všichni muži v kněžišti vypadali poněkud stejně - obyčejně.
Harry nevěnovala mnoho pozornosti tomu, o čem se při mši mluvilo. Vstávala a sedala podle lidí, kteří sem dnes přišli. Velkou pomocí byl i Johnathon vedle ní. Ten dokázal dokonce i podávat sborové odpovědi. Bylo vidět, že už na několika mších byl. Přesto mu ani mše nebyla svatá a musel s Harry navazovat neustále kontakt. „Tak už jsi ho našla?" zeptal se jí šeptem. Jak toho běžně mnoho nenamluvil, tak jakmile měl být zticha, nedokázal mlčet.
„Ne," odpověděla sotva slyšitelně.
„To je, co?" Johnathon obdivoval umění členů X-Menů a především jejich hlavního technika, zdravotníka, chemika – a vlastně holku pro všechno – doktora Hanka McCoye. Podařilo se mu vytvořit takové zařízení, které dokázalo dokonale zakrýt Kurtův démonický vzhled a udělat z něho obyčejného člověka.
K pultu přistoupil černovlasý mladík jejich věku. Jasným hlasem s cizím přízvukem četl přímluvy. Harry poklesla čelist. Tu dikci moc dobře znala stejně jako některé jeho zvláštnosti ve výslovnosti. U ambonu předčítal Kurt Wagner změněný k nepoznání. Měl stejně bledou pleť jako každý jiný středoevropan, útlou postavu ještě nedospělého muže s rychlým spalováním, na každé ruce pět prstů, havraní vlasy a medově zbarvené oči. Vidoucím pohledem prozkoumal věřící před sebou, až našel Johnathona s Harry. Při konci přímluv se na ně usmál dvěma řadami zářivě bílých zubů s trochu většími špičáky. Jediné, co prozrazovalo jeho X-gen, byl červený náramek na zápěstí.
„Kurt takhle napoprvé působí na všechny holky," dodal Johnathon.
„Jak jako?" zeptala se Harry vyvedená z míry.
„No," Johnathon si musel odkašlat. Co, po něm chtěla Harry vysvětlit, se mu neříkalo snadno. Tajně doufal, že jí to samotné dojde. Harry se ale tvářila pořád stejně nechápavě. „No. Holkám se líbí," radši se ani na Harry nedíval, prohlížel si vnitřek lavice před sebou. Našel v ní zpěvník a modlitby na samostatných listech papíru. Srovnal je do úhledné kupičky.
„Líbí se jim to, že ho nemůžou mít," podotkla Harry.
Johnathon se na ni podíval. „Katoličtí kněží žijou v celibátu. Vyvolává v nich pocit bezpečí. Je to skoro to stejné, jako kdyby byl gay," vysvětlila Harry.
Kvůli Harryině upřímnosti Johnathonovi zaskočila slina. Jen doufal, že je nikdo v kostele neslyšel.
„A já mám jiný vkus,"dodala Harry. Nad svým odhalením se neznatelně začervenala, čehož si rozhlížející se Johnathon nevšiml.
Po mši si Harry s Johnathonem ještě šli prohlídnout boční oltáře. Vyčkávali, až vyjde Kurt, aby se s ním mohli skutečně pozdravit. Černovlasý chlapec teď už v civilním oblečení, energicky poklekl před křížem a zvesela se vydal za svými přáteli.
„Jsem strašně rád, že jste přišli." Objal každého z nich samostatně. „Tebe jsem tu nečekal," podíval se s úsměvem na Harry. Její přítomnost ho viditelně potěšila.
„Já jsem zas nečekala tohle," ukázala na jeho postavu.
Kurt se srdečně zasmál, čímž znovu odhalil své ostré zuby šelmy. Poplácal Johnathona po rameni, tím mu dal znamení, že by bylo nejlepší, aby opustili kostel. Co nevidět se stejně měl vnitřní prostor uzamknout. „Jo, je to bezva vynález," Kurt poukázal na hodinky, které na první pohled vypadaly naprosto obyčejně, ale jen díky nim se mohl pohybovat volně po městě bez toho, aby se ho všichni báli. „Hankovi se vážně povedly."
Harry přikývla. „To jo." Pečlivě si prohlížela Kurtův výraz, ve skutečnosti nebyl tak šťastný, jak se dělal.
„Byl jsi dobrý," pochválil ho Johnathon. Lehce do něho strčil. Kurt se pousmál, nezněl však už tak vesele jako v kostele. Díval se na chodník pod sebou a hrál si s mutantským náramkem.
„Ty tu věc pořád nosíš?" hrozil se Johnathon, kterého kolikrát odmítali pustit na půdu univerzity, protože on odmítal nosit značku, která by ho bez jeho přičinění odlišovala od ostatních. On ani Harry nic takového nenosili, i když Harry ani nikdy nemusela podstupovat zkoušku X-genu.
„Je to podmínka našeho studia. Jak dobře víš. Přestanu ho nosit, až zruší to nařízení," Kurt si točil rudým náramkem.
„Já ho začnu nosit, až se stane symbolem naší výjimečnosti," prohlásil Johnathon. Kurtovi zněla jeho poznámka jako něco, co by řekl Magneto. Ani Johnathon ani Magneto se za své mutace nemuseli stydět. Lidé se za nimi neotáčeli. Vlastně Magnuse si všímali kvůli jeho velkému charismatu. Jim se to lehko říkalo, že by měli být mutanti na svoji jedinečnost hrdí.
„Vážně," pronesla Harry ironicky. Nedokázala si představit Johnathona jako člověka, co nosí módní doplňky.
Johnathon se na ni potměšile usmál. „Budu doufat, že do té doby nějaký náš umělec přijde s lepším zbožím," opravil se.
Kurt měl už dost věčné přetvářky. Jediné chvíle, kdy mohl být sám sebou, bylo po nocích ve sklepě mezi ostatními mutanty. Kurt studoval na kněze. Byl věřícím člověkem. Tak proč musel celý život lhát o tom, kdo vlastně je. Neučil se snad už jako dítě, že nemá soudit podle zevnějšku?
„Nepřijde ti, že se naprosto nic nezměnilo?" zeptal se najednou Kurt. Ani nevěděl jistě, na koho svou otázkou mířil. Popravdě mu to bylo jedno.
„Jak to myslíš?"
„Založili jsme spolek. Angel kandiduje do zastupitelstva. Profesor X vystupuje v televizi. A přesto musíme nosit ty náramky," Kurt se však chytil za svoje falešné hodinky, v kterých viděl celý problém.
„A zapomněls na ten klub, jak o něm mluvil Da Costa," přidal Johnathon.
„Lidi na to ještě nejsou připravený," prohlásila tiše Harry. Kurt přikývl. Jenže lidi nebudou připravení nikdy. Pokud nebudou vystavováni mutantům, budou žít v domnění, že je všechno v pořádku a že mutanti vlastní důstojnost a svobodu vzhledu nepotřebují.
„Něco se musí stát," vypravil ze sebe Kurt, čímž překvapil jak Johnathona tak Harry. Věnovali si rychlý pohled.
„Hele, pojď s námi na jídlo. Koupíme si nějakou prasárnu a pak si dáme punč. Vím, kde dělají ten nejlepší," navrhl Johnathon.
„To je dobrý. Už jsem domluvený s Kitty, že se u ní zastavím. Vlastně, už jsem tam měl být," s těmi slovy Kurt zmizel. Ve vteřině po něm zbyl jen načechraný oblak modrého kouře.
„Jídlo?" zeptal se Johnathon Harry.
„Jen si skočím domů odložit batoh. Není zas tak lehký, jak nejspíš vypadá," Harry si znovu popotáhla popruhy.
Poznámka:
Další část zveřejním za dva až 3 týdny.