Harry se na dnešní večer nijak zvlášť netěšila. Dobře věděla, co ji čeká, proto chtěla, aby už měla celou tu akci za sebou. Vánoce byly na spadnutí, a proto jako každý rok musel její otec uspořádat večírek, na který se nikomu z jeho zaměstnanců nechtělo, přesto museli všichni přijít. Nebo se to ode všech alespoň očekávalo. Výjimku měl jedině Jack Russell, kterého omlouvalo jeho nemilé vlkodlačí onemocnění.

Harry se opírala o zábradlí a shlížela dolů do haly. Kvůli otci a hlavně kvůli všem eskapádám, které jí vyčítal, nesměla dnes přijít pozdě, proto už byla přichystaná ještě před tím, než přijel první host. Těžká ruka jí dopadla na záda. Harry se automaticky narovnala.

„Vypadá to dobře, nemyslíš?" zeptal se jí otec. Pochvalně si prohlížel vánoční výzdobu, kterou připravil kreativní tým. Vše vypadalo podle poslední módy. Zelené girlandy obtáčely zábradlí. Po stolech s občerstvením byly rozmístěny červené, bílé a zelené ozdoby. Mohutný strom byl nazdobený do současných barev. Harry přikývla. Jejich dům vypadal jako vystřižený z vánočního katalogu. Chyběly už jen falešné dárky pod stromem.

V pravý čas zazvonil zvonek. Dovnitř vstoupil první host. Nebyl to nikdo jiný, než doktor Otto Octavius. Hodnotícím pohledem prozkoumal místnost a zhrozil se vánoční výzdoby. Norman Osborn urychleně seběhl ze schodů, aby se mohl pozdravit s nejdochvilnějším členem jejich podivínského společenství. „Dobrý večer, Otto," uvítal ho hostitel.

„Normana," pokynul k němu. Přesto se Osbornovi zdálo, že ho doktor Octavius přehlíží. Znovu se rozhlížel po celé místnosti a pečlivě si prohlížel každý kout. Dokonce se i neznatelně shýbal.

„Někoho hledáš, příteli?" zeptal se zaskočený hostitel. „Harry každým okamžikem přijde. Ještě se na poslední chvíli upravuje." Harry jejich rozhovor moc dobře slyšela ze svého místa na galerii. Nikdy ji nepřestalo udivovat, jak byl její otec pohotový a každé slovo z jeho úst znělo jako čistá pravda. Věděla, že ji otec dává čas se připravit na náročný večer, aby mohla nasbírat veškerou sílu a mohla celý večer konverzovat s lidmi, s nimiž si neměla co říct.

„Vypadá to, že jsem tu první," Octavius zněl snad trochu udiveně.

„Jako každý rok," ujistil ho Norman Osborn.

„Pravda," přitakal Otto Octavius a znatelně se mu ulevilo.

„Těšíš se snad na někoho konkrétního?" zajímal se Norman s lišáckým úsměvem. S Ottem měli mezi sebou dobré vztahy, proto se ho nebál zeptat na něco tak osobního, za což by ostatní schytali pořádný slovní výlev od jinak velmi odměřeného doktora přírodních věd. Otto Octavius se viditelně začervenal. Dnešní večer byl vskutku jedinečný.

Ottu od odpovědi zachránil zvonek, který oznámil příchod dalších hostů. Harry se rozhodla, že nastala správná chvíle pro to, aby sešla dolů. Do místnosti pozadu vstoupil mnohými odmítaný vědec Flint Marko. Jeho bosé nohy se zabořily do dosud čistého červeného koberce. Tenká košile mu vlála kolem těla, jak se otáčel. Harry začala být zima, jakmile se podívala na spoře oblečeného Marka. Jak to vypadalo, byl v živém hovoru s dalšími hosty, kteří nebyli prozatím přes jeho mohutnou postavu vidět.

Osborn s lehkým zaváháním vyrazil přivítat stále ještě nesoustředěného vědce, který neměl ve svém vlastnictví jediný slušný oblek. Normana zajímalo, co si za peníze, které od něho Marko dostával, vlastně kupuje. Opatrně mu položil ruku na rameno, aby se Flint nepolekal, když si dosud nevšiml přítomnosti hostitele dnešního večera. „Dobrý večer, pane Marko," pozdravil ho Osborn.

„A, ano jistě. Dobrý večer," Marko si konečně uvědomil, kde se nachází. „Hezká výzdoba jako vždycky," řekl, jak doufal, že se sluší. Jenže teď ho zas nevnímal Osborn, protože se zahleděl do míst, odkud nemohl Flint odtrhnout zrak. Za Markem přicházela Maxine Dangerová v nejvyzývavějším oblečení, které na sebe kdy oblékla. A to bylo dost co říct, protože Maxine všichni vídali pouze v kalhotových kostýmcích se sáčkem nebo koženkou přes vrch.

Dnes měla na sobě dlouhé bílé šaty s nápadnými rozparky a hlubokým výstřihem. Norman Osborn se Markovi nedivil, proč se nedokázal soustředit na nic jiného kromě jejich vedoucí projektů. Jindy na ní byly nejzajímavější její krátké růžové vlasy, dnes večer si jen málokdo dokázal všimnout toho, jaký účes měla na hlavě. Maxine dobře věděla, jak odhalení některých částí jejího těla zapůsobí na ostatní, už právě proto, že jindy chodila decentně oblékaná. Maxine se nedal odepřít nesporný talent pro strategii, Osbornovi bylo jasné, že si dnes večer jeho vynalézavá podřízená něco slibuje. Dokonce si ho právě teď zkoumavě prohlížela. Norman se Markovi omluvil, popřál mu příjemný večer a namířil si to právě k slečně Dangerové. „Dobrý večer, Maxine," snažil se přitom nepoklesnout ani hlasem, ani pohledem. Pro jistotu se jí radši díval na pravou náušnici, která ve světle křišťálového lustru házela jasné odlesky.

„Snad dnešní večer bude dobrý i pro vás, Normana," utrousila Maxine. Přitom si přejela prsty vnitřní okraj živůtku. Po sále se rozneslo hlasité odkašlání Flinta Marka, který se ještě dostatečně nevynadíval. Osborn se na něho s přivřenýma očima ohlédl.

„Přiznávám, že poslední dny byly jaksi náročné. Ale pokud máš strach o výši vánočních prémií, tak v tomto ohledu můžeš zůstat klidná," Norman Osborn se snažil zachovat neutrální tón, ale vyšel chladněji, než sám zamýšlel. Maxine měla talent na vyhledávání mezer a hluchých míst ve vnitřních strukturách Oscorpu. Jejich společné rozhovory byly proto většinou celkem vyhrocené, ale na druhou stranu díky ní se mohl Oscorp posouvat dál. A mnohem lepší bylo ji mít na své straně než na straně konkurence.

„To jsem si oddychla. Už kvůli našim zaměstnancům." Další věc, která Normanovi na ní vadila, byla, že se Maxine sama korunovala do pozice ředitelky a považovala jeho podřízené za své vlastní. „Zvláště po tom, co nás opustila doktorka Raová se svým výzkumem, který změní budoucnost celého světa." Maxine se nebezpečně usmála. Rty se jí roztáhly do dlouhé úzké štěrbiny.

„Nemyslím si, že by mohl mít její výzkum takový dopad na společnost. Ostatně s kampaní toho mladého Worthingtona se brzy budou mutanti svobodně pohybovat po ulici a její výzkum už nebude potřeba." Obdobnou mantrou se snažil uklidnit od chvíle, kdy doktorka Raová opustila jejich budovu. Pro Oscorp to byla hluboká rána, zvláště když okamžitě přesídlila do konkurenčního Alchemaxu. Ale to Maxine rozhodně říkat nemusel. Nebyla hloupá, aby si mohla myslet, že to Norman myslí vážně. Přece jen mutanti nezajímají nikoho kromě mutantů. Profesor Xavier toho byl živým důkazem. Na jejich straně nestál nikdo, kdo by byl jen obyčejný člověk. A i když mutantů bylo celkem dost, nebylo to tolik, aby se kvůli nim změnil svět. Když už se jejich geny dokázaly přizpůsobit, museli se i mutanti přizpůsobit společnosti většiny. Jedna kandidatura na tom nic neměnila.

„A navíc. Nebavme se o politice," navrhl s úsměvem Osborn.

„Vy jste s tím začal," podotkla Maxine.

Norman dělal, že ji neslyší. „Jsou Vánoce. Užijte si dnešní večer. A když mě omluvíte, půjdu přivítat další hosty."

Mezitím co se Norman Osborn věnoval slovním hrám s Maxine Dangerovou, se do místnosti nahrnula čtveřice vědců, která zaujala pozornost Otty Octavia. Do sálu vstoupil doktor Curt Connors, doktor Dmitrij Smerdjakov, inženýr O´Hara a doktorka Anna Maria Marconi. Octavius sledoval bedlivě skupinku a vyčkával, až se rozprchne po hale. Jenže než k něčemu takovému došlo, zastihl je Norman Osborn, aby s nimi prohodil pár vět.

Dnes byl Curt Connors v mnohem lepší náladě než vloni. Cesta autem proběhla v poklidu, takže přijeli na oslavu ještě celkem včas i díky tomu, že nemusel čekat na Milese Warrena, až se mu uráčí opustit svůj byt. Jeho společnost pro letošek vyměnil za dva dochvilné kolegy inženýra O´Haru, který společně s doktorkou Marconi pracovali na vývoji umělé inteligence. Práce s počítači jim pomohla k pro vědce obdivuhodné orientaci v čase. Když se domluvili, že se v určitou dobu sejdou na daném místě, byli schopní dodržet všechny podmínky. Ve chvíli, kdy doktor Connors přijížděl, už oba stáli na značce. Doktor si je nemohl vynachválit. Vesele se usmíval a už podával Osbornovi svoji jedinou ruku k pozdravu.

Harry byla mezitím zastavena osobou, které se chtěla po celý večer co nejvíce vyhnout, ale v zatím stále malém počtu lidí, neměla tolik štěstí. Doktorka Ashley Kafková, psychiatrička z Ravencroftova institutu, si ji vzala stranou. Harry stačilo se s ní potkávat při společných sezeních. Dnes si chtěla odpočinout od všech svých starostí a zapomenout pro jednou, že je ve skutečnosti pošuk, kterého nejdříve zavřeli a poté zase propustili z blázince, protože má vlivného otce.

„Harry. Jak se cítíš?" z jejího hlasu byl slyšet skutečný zájem, což Harry vadilo ještě víc.

„Jo, dobrý," odpověděla Harry.

„Já vím, že ti velké skupiny lidí nejsou příjemné. A zvláště teď, když se blíží výročí toho incidentu, musí to pro tebe být náročné." Doktorka Kafková za ní očividně zašla, aby se ujistila, že Harry dneska nepodpálí celý dům, když jsou v něm téměř všichni zaměstnanci Oscorpu a k tomu ještě pár lidí navíc.

„Jsem v pohodě," zopakovala Harry.

„Jen kdybys potřebovala na chvíli vypadnout, abys nemusela být celý večer středem pozornosti," pokračovala doktorka.

„To nehrozí." Stačilo se podívat na Maxine Dangerovou, aby bylo jasné, kdo dnes večer bude středem pozornosti.

„Domluvím se s tvým otcem," dopověděla.

Harry pokývala hlavou. Co jiného mohla dělat. Navíc možnost úniku od množství svérázných vědců, vyzněla i celkem lákavě. Harry na moment skutečně uvažovala o tom, že by nabídku doktorky Kafkové přijala. „Ale myslím, že to nebude nutné," řekla nakonec.

„Jak myslíš. Ale kdyby cokoliv, můžeš za mnou kdykoliv zajít. Sedneme si stranou a popovídáme si," nabídla doktorka.

„Děkuju," Harry se pokusila o úsměv. Chtěla, aby si její terapeutka myslela, že si její nabídky Harry váží. Ale rozhodně ji neměla v úmyslu přijmout.

Jako poslední zavítali do společnosti doktor Miles Warren, Ben Reilly, Peter Parker a jeho přítelkyně Gwen Stacyová. Norman Osborn, který právě konverzoval s recepční Francine Fryeovou, se okamžitě přidal k příchozí čtveřici. Francine si také oddechla a vyhledala v davu svoji kamarádku Elaine Collovou.

„Á, doktore, už jsem myslel, že dnes nepřijdete," zvolal Osborn.

„Dnešní večer bych si nedovolil nepřijít," přiznal doktor Warren. Ben se vedle něho zasmál, čímž uvolnil atmosféru v jejich skupince a dodal: „Máte to tu pěkné, pane Osborne. Ta výzdoba je každý rok čím dál dokonalejší."

„Je to tu takové útulné," přidala Gwen. „Ještě jednou bych vám chtěla poděkovat, že jste mě přijal na stáž do vaší firmy. Moc si toho vážím."

„Ale. Já s tím nemám nic společného," Norman Osborn mávl rukou. „Když někomu, tak děkujte tady doktoru Warrenovi. Ale nezapomínejte na to, že největší podíl na tom, že s námi spolupracujete, máte právě vy. Dostala jste se k nám jen díky vašim studijním výsledkům."

„Petere. Jak probíhají přípravy na cesty?" zeptal se se zájmem Osborn. Náhle jakoby pro něho nikdo jiný v místnosti neexistoval.

Peter nervózně těkal pohledem kolem sebe. „No. Probíhají. Snažím si udělat seznam věcí, které si s sebou můžu vzít a které nechám doma." Jak zjistil, tak zavazadla do letadla mají svoje váhové limity. A navíc kdyby ten limit přešvihl, jedině jeho nadlidská síla by mu pomohla odlepit kufr od země.

„Jak ho znám, tak by nejradši vezl všechny svoje knihy," podotkla Gwen a rozpustile do něho žďuchla.

„Neboj se, Petere, i v Anglii mají knihovny," zavtipkoval Norman Osborn. Což překvapilo muže natolik, že zůstali stát jako solné sloupy, a jediný kdo se smál, byl právě Norman Osborn a Gwen Stacyová.

Harry se právě bavila s Dmitrijem Smerdjakovem, když se k nim přistoupil její otec. Jejich společná konverzace okamžitě pohasla. „Neřekla jsi mi, že je Peterova přítelkyně ta nová stážistka, co si ji přivedl doktor Warren."

Harry přemýšlela, jestli to mělo z úst jejího otce vyznít vyčítavě nebo nadšeně. „To ti měl spíš říct Peter," poznamenala nakonec Harry. Ona neměla nejmenší právo o Gwen a jejím vztahem s Peterem mluvit. Ještě ke všemu se jí ani nechtělo.

„Pravda. Ale že si uměl vybrat," obrátil se jak na Harry tak na Dmitrije. Harry nic neříkala. Dmitrij se podíval nejdřív na Harry, pak stejně ostražitý pohled věnoval Osbornovi, než nakonec přitakal svým pověstným: „Hm."

Jakmile se Norman Osborn vzdálil, Dmitrij znovu navázal v jejich předchozím rozhovoru. „Jak říkám všechno zničili. Budeme muset začít opět od začátku."

„Někdy si říkám, jestli to nedělá naschvál," stěžovala si Harry. Byla si jistá, že se Green Goblin zapletl do vandalismu v laboratoři. Sice o tom s Harry nechtěl mluvit. Ostatně většinou spolu nemluvili o tom, co kdo z nich dělá. Bylo to tak mnohokrát lepší. Jenže Harry měla takový pocit, že měl skřet postranní úmysly, když ničil laboratoř. Byli už tak blízko k dosažení léku. Léku, který by ji nadobro zbavil jejího temného já. Vlastně když si to vzala z druhé strany, tak se tomu přízraku ani nedivila. Jenže on byl jen výplod jejího chorého mozku a Harry kvůli němu stála každý den na prahu blázince.

„Naštěstí nebudeme začínat úplně od začátku. Výzkum mám pečlivě uložený. Jediné, co po vás budu chtít je to stejné co vždycky," vysvětloval Dmitrij.

Harry přikyvovala. Moc dobře věděla, co po ní Dmitrij bude požadovat. „Jen trochu mojí krve."

„Přesně tak."

„Dobře. Hned to Novém roce za vámi přijdu," navrhla Harry a vydala se ke stolům s pitím, aby se trochu osvěžila. Dneska zažívala spoustu náročných konverzací. Prošla kolem velmi nevšední dvojice. Doktor Otto Octavius se svou mohutnou postavou obletoval tu nejdrobnější ženu, co tu dnes byla. Anna Maria Marconi musela nejspíš trpět nějakou poruchou růstu, protože velikostně připomínala desetileté dítě. Inteligencí ale převyšovala mnoho lidí i v tomto sále a doktor Otto Octavius v ní jako jediné viděl někoho, kdo se jeho géniu dokázal vyrovnat.

„Na," vedle Harry se objevil Ben Reilly a podával jí skleničku šampaňského. Sám měl ještě jednu pro sebe. Ve chvíli, kdy ji Harry uchopila, si s ní ťuknul.

„Šťastné a veselé," prohodila Harry. Nenapadl ji jiný důvod, proč by s ní Reilly chtěl slavit. Nebo co by mohli společně slavit, než fakt že jsou oba na vánočním večírku otcovy firmy.

„To taky. Ale to nemyslím," usmál se Reilly.

Harry se na něho zamračila. „Co je důležitějšího než Vánoce."

„No, už je to tady. Po měsících odkladů a různých úřednických průtahů se dnešním dnem ze mě stává doktor Benjamin Reilly," radostně se usmíval. „Gratulace jsou na místě." Obrátil do sebe sklenici s přípitkem.

„To je úžasný," prohlásila nadšeně Harry.

„Tak to by mi teď mohl tvůj otec přidat," navrhl Reilly.

Harry se zasmála. „Sni dál."

„No počkej. Vždyť jsem do teď u vás dělal zadarmo." I přes vážnost tématu se Reilly stále usmíval. A proč by taky ne. Dnes měl skutečný důvod k oslavám.

„V tom případě bys mohl dostat přidáno. Ještě jednou gratuluju," Harry měla s Reillym vždycky pocit, jakoby mluvila s přítelem, i když se společně zas tak často nevídali. Maximálně na vánočních večírcích a pak když několikrát navštívila Petera v práci, ale to už bylo dávno. Proč vlastně v tuhle chvíli neslavil se svými skutečnými přáteli? Harry si náhle nedokázala vysvětlit jeho přítomnost. Vždyť nebyli skutečnými přáteli, ne jako Peter nebo Miles Warren, i když to bylo něco úplně jiného. „Proč vlastně jsi tu se mnou?" zeptala se Harry.

Reilly se otočil do míst, kde byl zbytek jeho party. Nijak zvlášť ho pro tuto chvíli nepotřebovali, což bylo dobře. „Nechceš se kousek projít?" Společně popošli kousek dál, obkroužili vánoční strom a usadili se neslavnostně na schodech.

„S nimi už jsem slavil, proto jsme přijeli pozdě," vysvětloval Reilly. Tak to nebylo kvůli tomu, že by dnes Warren opět ležel v nějakých papírech a pokračoval na svém výzkumu. Harry chápala, že se o svůj úspěch chtěl podělit s přáteli. Ale proč tu teď byl s ní?

„Vypadá to, že tvůj otec je Gwenin tajný idol," prohlásil Reilly.

„Asi je to vzájemný. Táta o ní musel hnedka mluvit," pronesla Harry hlubokým hlasem přes sevřené čelisti. „Vlastně se není čemu divit, vždyť chodí s Peterem. Ten dělá všechno nejlíp." Bylo jí jedno, že právě sedí s Reillym, ať si klidně vyslechne její lamentaci. Rozhodně se spíše svěří jemu než nějakému psychologovi, který by se děsil nad tím, že cítí hněv.

„Dělám s ním v laborce. A několikrát už jsme byli na pokraji výbuchu kvůli Peterovi. A to ani neděláme s těkavými látkami. Většinou," popravil její výrok. Přesto však mluvil odlehčeným tónem. „Rozhodně nedělá všechno nejlíp."

„Ty víš, jak to myslím."

Reilly přikývl. „Rodiče by nás měli mít rádi, a taky že mají svým zvláštním kolikrát nepochopitelným způsobem." Na chvíli se odmlčel, než opět pokračoval: „Proto mi nepřijdou na svatbu."

Harry se zkoumavě podívala na mladíka, s nímž sdílela schody. Měl v sobě tolik hněvu a bolesti jako ona. Proč si toho nikdy dřív nevšimla? Přes jeho veselou fasádu si ani neuvědomovala, že by vztah, který udržoval s Milesem Warrenem, mohl mít neblahý dopad na atmosféru v rodině. Reilly vypadal vždycky tak bezstarostně. „To mě mrzí."

„Nemusí. Je to jejich rozhodnutí. O to víc si můžu přivést kamarádů. Takže. Jsi zvaná na svatbu," Reilly se na chvíli opřel o Harry.

„Díky," prohlásila ironicky. Nepochybovala o tom, že měl spoustu jiných lepších přátel. Navíc bude tam jistě pozvaný Peter a ten vezme Gwen.

„Ne. Já to myslím vážně," upřesnil Reilly. Skutečně měl najednou vážný upřímný obličej. Žerty šly rázem stranou. „Jsi nejlepší člověk v Oscorpu a to tam ani neděláš. Teda, až po Warrenovi samozřejmě, ale toho bych správně ani počítat neměl."

„Petera nepočítáš," divila se Harry.

„No. S Peterem to je složitější. Peter je dobrý člověk, ale někdy se dokáže chovat jako pořádný vůl."

Harry se pousmála.

„Myslel jsem si, že budete spolu. Kolikrát to vypadalo, že spolu půjdete na rande, ale pak se vždycky něco zvrtlo."

„To neříkej," žádala ho Harry. Právě si tvořila zajímavý vztah s Johnathonem a nechtěla ho zaplevelit vzpomínkami na nepovedené schůzky s Peterem, od kterých si Harry slibovala vždycky víc než Peter.

„Jako by vám osud házel klacky pod nohy. My jsme to s Milesem taky neměli jednoduché, ale ustáli jsme to," Reilly si přejížděl prsty po zlatém kroužku, který se mu třpytil na ruce. Byl jednoduchý, naprosto obyčejný, přesto byl nápadný. „Jenže pak přišel s Gwen. Ale myslím si, že jim to moc dlouho nevydrží. Vždyť se na ně podívej."

To Harry právě dělat nechtěla.

„To je víc chemie mezi ní a tvým tátou," dopověděl Reilly. Ani jeden z nich se nezasmál.

„A přesto spolu pojedou na půlroku do Londýna," utrousila Harry.

„Oxford není v Londýně," opravil ji Reilly.

„Ty víš, jak to myslím."

Reilly přikývl.

„Navíc ani není schopný mi to sám říct," zlobila se na něj Harry. To jí vadilo ze všeho nejvíc. Že jí Peter doteď neřekl, že odjíždí na půl roku pryč. Že bude v jejich bytě úplně sama. Bude muset sama platit nájem. Sice jí to nebude dělat problém, stejně většinu platila ona, ale nebylo to od něj fér.

„On ti to neřekl?" Reillymu málem vypadla sklenička z ruky.

„Ne," její odpověď zněla tak definitivně, až Reillymu přeběhl mráz po zádech. „Dozvěděla jsem se to od táty."

Reilly kroutil hlavou. „Je to vážně vůl."

.

Po celý večer Peter pozoroval, co jeho kamarádka dělá. Sledoval ji jen po očku, aby si ho nikdo nevšiml, a zvláště, aby o jeho civění nevěděla Harry. Chtěl si s ní promluvit. Potřeboval si s ní promluvit. Ale na druhou stranu se snažil jejich rozhovor oddálit, co to jen šlo. Měl rád ty klidné chvíle s Harry, kdy si na nic nehráli. Celý svět uzamkli venku a už ho nepustili dovnitř. Harry na něho tak působila, svým stoickým postojem ho uklidňovala a dávala mu pocit jistoty, který cítil jedině, když byl ještě doma u tety a strýce.

Nejspíš to byl jen falešný pocit klidu, protože držel před Harry tolik tajemství, že žádný skutečný vztah mezi nimi, který by byl založený na důvěře, by neobstál. Peter posmutněl. Musel jí říct o tom, že odjíždí. Jenže stále se nedokázal vzdát posledních chvil, které mohli ještě spolu prožít v jejich verzi normálnosti. Bylo to od něho sobecké, ale Peter se nechtěl do posledního okamžiku Harry vzdát. Přátelství s ní bylo něco tak speciálního, o co nesměl přijít. Proto se rozhodl, že jí nic neřekne, leda až to bude nezbytně nutné.