Harrison stál ve Velkém sálu sám a nechal se osvětlovat měsíčním světlem, zatímco si užíval ticho. Měsíc se posunul a tím se jeho paprsek dostal na stolek, který byl skryt za jeho trůnem a sál byl prosvětlen září. Harrison přistoupil ke stolku, na kterém stále otevřená truhlička, ve které bylo šest prstenů. Prsten byl z čistého stříbra, který Národ používal. Bylo normální, aby používaly čisté stříbro, které si vytvářeli oni sami, ale jen málokdy se ten kov dostal nad zem. Většinou to bylo jen pro vystavené v jejich podzemním městě. Harrison měl ve vlastnictvím meč Godrika Nebelvíra, který mu Národ věnoval po jeho korunovaci. Když přišel nápad s oblíbenými konkubínami, Národ pro něj vytvořil Magické prsteny.
Zatím ten prsten má jen Serafína a Morwen, ale pro jistotu pro něj vytvořili jich více. Truhlička měla malou část vystouplou. Na té byl položeny prsten, který zářil jako slunce. Zatímco prsteny konkubín byly z čistého stříbra, tolik spojováno s Národem, ten prsten byl z čistého zlata. Čisté zlato se vyrábělo stejně jako čisté stříbro, ale bylo náchylnější na magii a samo pohlcovalo okolní magii a tím se posilňovalo – čím více magie do sebe kov vstřebal, tím silnější byl. Navíc čisté zlato a stříbro bylo možno očarovat a tím získaly nějakou vlastnost. Prsteny konkubín měly ochranné schopnosti a v případě, že konkubína je smrtelná, získává ochranu před časem.
Jeho prsten měl větší význam než moc. Ale byla tu jedna funkce prstenu, kterou nemohl nebrat v potaz.
Jeho prsten mohl zabít nositele prstenu konkubín, pokud by si to tak přál… byla to pojistka, kdyby se kterákoli z jeho žen rozhodla ho zradit. Zatím prsten však nenosil, a prsten zůstával v truhličce skryté za trůnem.
oooooooooooooooooooooooooooooo
„Allaine!" zoufalí křik Harrisonova hlasu se roznášel přes celé hory. Bylo to před dvěma dny, co nikdo nemohl prince najít. Podle Erika, byl princ na návštěvě u Diany a od ní odcházel pobledlý. Na Morwenino naléhání, byl princ zkontrolován, ale fyzicky byl zcela v pořádku. Harrison pro vyhledání svého syna použil ne zcela legální kouzlo, které používalo krev (kouzla s krví nejsou zakázaná, ale krev toho člověk, kterého se používá musí být získána se souhlasem…) mladého prince. Kouzlo mu udalo směr.
Směr mimo Pontem a mimo Alderian.
Za běhu chodbami Zlatého paláce, ho Derian převlékla do venkovního oblečení, což byly černé kalhoty, černá košile, šněrovací boty z dračí kůže, které byly pod kolena, na košili bylo brnění z černého kovu a přes ramena přehozený těžký plášť z černé látky. Na rukou měl kovové rukavice, ze stejného kovu jako zbytek jeho brnění, vlasy, které již dlouhou dobou měl dlouhé pod záda, měl v culíku, který protože byl udělán za běhu, byl nedbalí a spoustu pramenů mu z něj vypadávalo.
Hned jakmile Harrison vyšel ze Zlatého paláce, čekal na něj Dail, jeho věrný hřebec, jako by hřebec věděl, že ho pán bude potřebovat. Harrison na něj kouzlem vyčaroval sedlo, než usedl a rozjel se kam ho kouzlo vedlo.
Obyvatelé se otáčeli za černou čmouhou, kterou následoval bílí ligr. Nedlouho po černé čmouze se z Paláce hnali i rytíři v čele s jejich velitelem.
Trvalo mu dva dny, než dojel na místo, kde kouzlo přestalo fungovat, značíc, že princ je velmi blízko.
„Allaine!" sesedl z Daila a okamžitě tasil Nebelvírův meč, připraven na nebezpečí a začal pročesávat hory. Protože hranice Pontemu nezaznamenali přechod prince, znamenalo to jediné.
Přemístil se.
Netrvalo to dlouho, než mágové v Alderianu přišli o schopnost přemisťovat se. Mělo to, co s dočiněním, že se jim změnilo jejich magické jádro a přemisťování se pro ně stalo nemožné. Harrisnovo obrovské jádro, byl jediný důvod proč on sám, se přemisťovat stále mohl, ale jen málokdy to použil.
„Princi!" křik rytířů, kteří právě dorazili ke skalám, se ozývaly přes celé skály. Což na ně upozornilo nepřátelské skřety, kteří ve skalám pobývali. Harrison si rozruchu nevšímal – věděl, že jsou dostatečně vycvičeni, aby se o sebe dokázali postarat.
„ALLAINE!"
„TATI!" Harrison se prudce otočil a rozhlížel se, odkud vyšel křik. „TATI!" na nič nečekal a skočil do nejbližší díry mezi kameny. Padal dírou a při jeho cestě se ozývaly jen a pouze řinčení jeho zbroje o zdi tunelu.
Když ucítil pod nohy pevnou zem, rozeběhl se ve tmě cestou, kam ho volala jeho magie, která vyhledávala jeho syna. Čím blíže se přibližoval ke křiku svého syna, tím více křiku slyšel – museli tam být další, podle hlasů děti. Doběhl do místnosti, která byla zamořena skřety, kteří radostně tancovali nad zapáleným ohněm, kam zrovna další skřeti nesli k polenu přivázané děti, které plánovali opéct si nad ohněm. Allain se zbytkem dětí byl zavřen v dřevěných klecích a když všichni zahlédli Harrisona, začali pokřikovat, aby získali jeho pozornost.
„Tati!" po tvářích mu stékaly slzy velké jako hrachy, měl modřinu na obličeji, kam ho pravděpodobně jeden ze skřetů uhodil a bouli na hlavě. Byl poškrábaný, špinavý a zakrvácený.
Harrison kývl směrem k Allainovi, než zcela vykročil do místnosti. První skřet, který se otočil jeho směrem, nestihl vydat ani hlásku, když mu hlavou projel blyštivý meč. Dopad těla na zem, připoutal pozornost dalších skřetů, kteří se na jejich vetřelce okamžitě vrhli.
Nebelvírův meč držel v levé ruce, zatímco pravou rukou drtil skřetům hlavy, které se mu dostaly pod ruku. Skřeti se na císaře hrnuli ze všech stran, ale když jim Nebelvírův meč neodřízl hlavy, neprojel srdcem a nerozřízl hrdlo tak byli na milost jeho pravé ruce, nebo jeho magii, která skřety trhala vejpůl, vytrhávala z jejich plic vzduch nebo je sežehnula na popel.
Když skřeti přestali přibíhat z postranních uliček a boj byl u konce, Harrison stál jako vítěz na hromadě těl. Po brnění mu stékala černá otrávená krev, která díky barvě brnění nebyla vidět a jediné zranění, které získal, když se jeden skřet vynořil zpod těla mrtvého skřeta a zakousl se Harrisonovi do ruky, ze které mu teď tekla krev.
„Princi!"
„Vaše výsosti!"
Do místnosti se vřítili rytíři, kteří se zbavili náhlé přepadovky u skal a dohnali jejich pána. Harrison odhodil Nebelvírův meč, který se před dopadem na zem rozpadl ve stříbrný prach a rozešel se k dřevěným klecím. Všechny děti byly pomláceny, poškrábány a někde měli i kousance, když se je pravděpodobně skřeti ochutnali. Mávnutím ruky, se všechny dveře od klecí otevřeli a děti z nich vylezli velkou rychlostí, jen aby byli z jejich vězení pryč.
„Tati," zašeptal princ s chraplavým hlasem, „omlouvám se." Rozplakal se, ale jeho krk byl tolik podrážděný od neustálého křiku, že z něj místo vzlyků vyšel suchý kašel, který mu krk poranil ještě víc.
„Šss…" utišil ho, aby si ještě víc neublížil, „spinkej," políbil ho na čelo a sledoval jak pomocí jeho magie, princ usnul do bezesného spánku. Vzal ho do náruče a otočil se čelem k rytířům. „Najdete s dětmi jejich rodiny," oznámil jim.
Za Harrisonem se z Alderianu vydala velká skupina rytířů, takže jen asi čtyřicet rytířů bylo potřeba, aby cestovaly s dětmi, dalších dvacet zůstalo, aby spálily těla skřetů a zbytek cestoval zpět s jejich císařem domů.
Na povrchu na něj čekal Diam a Bakari, který se do díry mezi kameny nevešel. Dail s pohledem na svého pána klekl na kolena, čímž mu usnadnil nasednutí s princem v náručí. Harrison usedl s Allainem v náručí, kterého zabalil do svého pláště a trhl otěžemi, aby se vydali poklidným tempem domů. Trvalo jim tři dny poklidným tempem dorazit domů.
Obyvatelé jejich císaře vítali a s obavami o jejich prince sledovali, jak jejich Slunce projíždí městem.
Ještě toho dne se celé císařství dozvědělo, že konkubína uzavřena v Onyxovém sídle málem zemřela rukou císaře. Zbývala jen vteřinka a mohla být mrtvá, kdyby její matka, Derian, vždy věrná císaři, nepožádala o její život.
oooooooooooooooooooooo
Harrison, Serafína, Morwen a Allain byli u Křišťálového paláce, který se nacházel na jihu Alderianu, kde bylo největší jezero v magické dimenzi. Bylo to zakázané místo, protože jezero bylo druhé nejobydlenější místo v Alderianu, kde se sdružovali víly.
„Gildore!" smála se Morwen, která naháněla Allaina, který se smál od ucha k uchu a v očí se odrážela radost. Gildor bylo jméno, které mu dala Morwen. Vysvětlila, že ve Valinoru měli děti dvě jména: jedno od otce a druhé od matky. Postupem života je možno získat další jména, ale tyhle dvě jsou nejdůležitější. Gildor znamená: Tvořitel radosti. Protože pro Morwen Allain každý den přinášel radost.
Musel Allainovi vymazat vzpomínku na jeho uvěznění u skřetů, bylo to pro něj příliš traumatické a on nechtěl, aby mu tahle zkušenost házela stín na jeho budoucnost.
„Mor!" výkřik prince upoutal pozornost jak Harrisona, tak Serafíny, kteří spolu seděli na travnaté zemi, kde spolu popíjeli čaj. Serafína sice nebyla oblíbená princem, ale byla mocná, a i když věděla o tom, že jí princ nemusí, císaři na princi záleželo a co je důležité pro císaře, je důležité pro ni. Navíc… Morwen nebyla magie schopná, takže to, že prince zastrčila za sebe, by mu život nezachránilo.
Před princem a konkubínou se vznášeli dvě bytosti. Jedna bíle zářící a druhá pohlcovala jakékoli světlo.
„Co to?" nenacházela Morwen slov a otočila se s otázkou v očích k Harrisonovi, který pomalu a v klidu přicházel k nim se Serafínou za sebou.
„Milovaný," poklonili se obě bytosti.
„Víly!" vykřikl okouzleně Allain. Harrison nepřítomně přikývl a zašklebil se nad jejich oslovením – z nějakého důvodu ho žádná víla neoslovila jinak. A přesto byl překvapen – jen málo víl bylo odvážných dost na to, aby se k němu přiblížily. Báli se ho… a měli k tomu důvod.
Pohled víl se přesunul z Harrisona na malého prince. Chtěli ho oslovit, bylo to na nich vidět, ale zarazili se a pohlédli na Harrisona. Ten si je měřil pohledem. Podle jejich velikosti, byly obě střední víly.
Serafína mu položila ruku na rameno a snažila se ho tím uklidnit. Přikývl a poručil Morwen, aby od prince odstoupila, ale jejich pohled se nespouštěla z podezřelých osob.
„Malá Hvězda," zašeptala jedna z víl, když si byli jisté, že je Harrison neodstraní ze světa živých. Allain k vílám přistoupil a usmál se na ně. Víly se po sobě podívali, načež se obě naklonili nad prince a každá ho políbila z jedné strany.
Allain se nechápavě podíval na svého otce, ale ten měl na tváři neutrální výraz.
Když se princ otočil zpět na víly, tak byly pryč!
Harrison ten večer usínal s úšklebkem na rtech – jak budou asi reagovat šlechtici, až se dozví, že první princ má požehnání od víly světla a temnoty – víl, které je v přírodě téměř nemožné najít…?
oooooooooooooooooooooo
Uběhl rok a nyní šestiletý Allain trénoval s přiděleným rytířem šerm. Bylo to princovo narozeninové přání – naučit se s mečem, jako jeho otec – a Harrison vybral toho nejlepšího z nejlepších.
Bohužel, čím dýl trénoval, tím menší nadšení z toho měl.
„Děje se něco, můj princi?" zajímal se Oliver, přidělený rytíř. Allain se posadil na zem, kam odložil i svůj dřevěný meč.
„Trénuju už tři měsíce a pořád jsem se nezlepšil," zašeptal princ a našpulil pusu. Měl puchýře na rukou a jen včera se mu zahojily rány, když mu bývalé puchýře praskly a on měl zcela zakrvácenou ruku. Nemluvě o tom, že musel každý den, brzo ráno vstávat, aby se rozcvičil a získal tím kondici pro lepší ovládání meče. Bolel ho celý člověk, a to začal jen před třemi měsíci! Žádný pokrok v sobě neviděl, a i když mu otec tvrdil, že boj s mečem není pro každého a může mu trénink trvat, on chtěl pokrok vidět hned.
Allainovi se do očí nahrnuli slzy, ale nedovolil, aby jediná spadla. Postavil se s dřevěným mečem v ruce, než s ním hodil, co nejdál daleko a odběhl od jeho učitele.
Harrison prince našel až pozdě večer, kdy celý Palác vyšiloval, že nemohou nalézt jejich prince – opět.
Allain byl schoulený do sebe, objímajíc své nohy, čelo opřené o kolena, slzy spadající mu do klína…
„Co tě trápí dítě?" cukl sebou, když uslyšel hlas. Vzhlédl a první čeho si ve tmě lesa všiml, byla záře, kterou vydávaly otcovi jasné vlasy. Allain se bleskově postavil, narovnal a setřel slzy.
„Už nechci trénovat s mečem," zašeptal potichu. Nechtěl otce zklamat, a přitom celý jeho život bylo jedno velké zklamání.
„Dobrá," souhlasil Harrison a sepjal ruce za zády, než pokynul hlavou, aby ho následoval.
„Cvičení s mečem je otrava a musím vstávat moc brzo – ještě před rozbřeskem!" hudroval princ dál. Harrison kývl, že rozumí. „Chci se učit magii, magie je snadná! Učitelé tvrdí, že na svůj věk, mám obrovské magické jádro, takže kouzlení by pro mě nemělo být problém. Navíc, většina lidí je v Alderianu kouzelník, a ty taky používáš kouzla – stanu se kouzelníkem a budu v tom dobrý! Navíc, kouzlení není obtížné, naučíš se jí a nemusíš pro to trénovat nebo něco dělat!" pokračoval ve svém monologu. Harrison kýval na souhlas i když slova jeho syna ho znepokojila. Vadilo mu, že bral magii jako snadnou. Magie dokázala být obtížná a dost tvrdohlavá. Mohla neopatrného člověka dokonce zabít, pokud se mu kouzlo vyvlékne z kontroly. Rozhodl se to však neřešit. Věděl, že to dřív nebo později Allain pochopí. Ať už to bude někde v knihách, od profesorů nebo z tvrdé zkušenosti.
oooooooooooooooooo
Na dveře pracovny v Mračném křídle se ozvalo tiché zaklepání a Harrison zvedl hlavu od papírů, kterým se věnoval. „Pojď dál, Allaine," pokynul a vrátil pohled zpět na pergamen. Do pracovny vstoupil mladý princ.
Měl již pod ramena dlouhé hnědé vlasy, které se mu kolem hlavy vlnily v jemných vlnách. Na sobě měl bílou košili a černé kraťasy, černé podkolenky a pevné boty. Na tváři měl nejistý úsměv, kde na krajíčku pusy měl trošek čokolády, bezpochyby zamířil do jeho pracovny hned jakmile dostal vzkaz, že ho Harrison chce vidět, od Morwen.
Jako vždy, když ho otec přivolal do pracovny, usadil se na pohovku, která byla posazena u konferenčního stolku, který byl v malé vzdálenosti od velkého pracovního stolu. Mlčel, jako velký kluk – který byl! Bylo mu už sedm let!
Počkal, až se Harrison zvedl od stolu, mezitím před něj Jun postavil šálek s jeho oblíbeným čajem a spoustu sladkostí.
„Brzy nastoupíš do Rastabanu," oznámil malému chlapci.
Allain se na něj s nepochopením podíval. To jméno již znal. V Alderianu je pět Akademií. V Pontemu se nachází Cosmos, která je otevřena prostým i vznešeným obyvatelům a má nejotevřenější studijní program, kde je možno se naučit všechno do černé magie po boj se zbraněmi. Na jihu se nachází Acrux, kde se zaměřují na boj se zbraněmi a magii berou jen jako podporu, akademie je otevřena jak pro prostý lid, tak pro vznešené. Severu vládla Elektra, která byla známa tím, že z ní vyšli nejlepší lektvaristi a alchymisté, zatímco opomíjejí vyučovat magii jako takovou zaměřují se spíše na magická odvětví, ke kterým není potřeba ovládání magie, ale jen to, že člověk magii má a navštěvují jí převážně prostí lidé. Na západě je Sírius, který je co nejvíc podobný Bradavické škole čar a kouzel, a přestože se snaží vyučovat vše, i tam omezují výuku černé magie a elementární a zaměřují se na bílou a neutrální, zde jsou studenti pouze prostí lidé. A na východě je Rastaban, který se zaměřuje jen na výuku magie a kouzel a zcela opomíjí fyzické obory jako lektvary, věštění, alchymii a jakékoli tělesné pohyby, Rastaban také nepřijímá žádné prosté studenty, ale výhradně šlechtu.
Pak mu však došlo, co jeho otec řekl.
On nastoupí do Akademie?!
„Ale Akademie je až od jedenácti let," nechápal. Bylo to, protože v tom věku se dětem stabilizovalo magické jádro – tak se to bralo u mágů, vlkodlaků, kteří stárnou jako lidé – alespoň u většiny.
„Pravda, ale tví učitelé mě informovali, že jsi již dokončil všechny zkoušky, které ti měli vydržet do jedenácti let a svěřili se mi, že by pro tebe bylo lepší, kdybys nastoupil do akademie."
Allain nadšením vyskočil a ruce vystrčil do vzduchu ve vítězném gestu. On nastoupí do školy! Bude nejmladší student, který nastoupí do Akademie!
Navíc Rastaban nevěnoval pozornost fyzickým činnostem, takže bude od něčeho, co nemá rád.
Byl skutečně šťastný.
ooooooooooooo
„Nezapomeňte psát, vaše výsosti," připomněla již po šesté Allainovi Marie – jeho chůva. Kromě chůvy, na nádvoří zlatého paláce stála Morwen, Harrison a Serafína a několik služebných.
Protože Rastaban byl na východě Alderianu a bylo by nemožné každý den dojíždět do školy, rozhodlo se, že princ bude po dobu studia bydlet na koleji ve škole a vrátí se domů až při volnu.
„Neboj se, Marie, určitě ti napíšu," ujistil jí pohledem a jedním z jeho zářivých úsměvů, než se jeho pohled obrátil na jeho otce. „Děkuju, že jsi mi tohle dovolil," řekl a sklonil hlavu.
„Víš, že bych pro tebe udělal cokoli," řekl Harrison a pokynul mu hlavou. Od doby, co se Allain dozvěděl, že bude nastupovat do Akademie, přestal Harrisona objímat. Jediný, koho i nadále objímal byla Morwen a Marie – nemohl se divit, že si princ byl bližší s nimi než s ním, ty dvě ženy byly jeho neustálé společnice.
Vzdálil se, aby objal Morwen, než pod drobnohledem rytířů, kteří ho doprovází do Akademie, usedl do připraveného kočáru.
„Opatrujte se, vaše výsosti!" zavolali služební, Marie plakala do kapesníčku a Allain vykoukl z okna kočáru.
„Na shledanou!"
S tím se kočár rozjel od místa, které od narození viděl jako domov.
ooooooooooooo
„Děkuju," usmál se na rytíře, který mu pomohl sundat jeho zavazadlo, ve kterém si vezl veškerý svůj majetek. Vzal do ruky kufr, který byl magicky odlehčen, beze slova se rozloučil s rytíři kývnutím hlavy a vstoupil do hlavní budovy Akademie. Pro Allaina budova vypadala perfektně, nebyl to Zlatý palác a ani Smaragdový, ale i tak to vypadalo velmi příjemně a těšil se na svých sedm strávených let zde.
Rozhlídl se po přítomných studentech a všiml si, že byl nejmenší zde. Jak jinak, když byl jediný sedmiletý student.
„Podívejme se," ozval se zpoza Allaina hlas, „spletl sis budovu, prcku?" zasmál se chlapec, ke kterému se princ otočil čelem. Před ním stál jedenáctiletý chlapec se zrzavými vlasy, modrýma očima a pihy ve tváři. Allain se zamyslel, když prohledával jeho hodiny, kdy do něj učitelé zavrtávala jasné znaky různých šlechtických rodin. Vedle onoho kluka přistoupil další a další.
„Co to tu máš, Tome?" zeptal se další zrzek.
„Malý a hubeňoučký, to je snad ještě miminko!" zašklebil se další zrzek. Allain nad jeho slovy přimhouřil oči. Jak si ho někdo může dovolit ponižovat? Je princ! Allain zatnul ruce v pěsti, aby je nepoužil.
„Zrzavé vlasy a umouněné oblečení," ozval se dívčí hlas opět za Allainem a on se po dívce otočil, „vy musíte být Weasley."
Všichni okolo se nad slovy dívky zasmáli. Dívka měla hnědé vlasy, bouřkově zbarvené oči a snědou pleť, lví uši na hlavě a za ní se pohyboval lví ocas.
Hnědovláska se otočil od zrzků k Allainovi, udělala pukrle a usmála se na něj, „Leona Malfoyová, je mi ctí, vaše výsosti."
V místnosti utichlo, po jejích slovech a přítomným včetně zrzků proběhlo hlavou: VAŠE VÝSOSTI?!
„I mě je ctí, lady Malfoyová," pokynul hlavou, nabídl jí rámě – což vypadalo komicky vzhledem k jejich rozdílným výškám – a společně se rozešli k pódiu, kde se měl odehrávat projev ředitele Rastabanu.
ooooooooooooo
„Vítám vás v akademii Rastabanu. Jmenuji se Atlas Flamel a jsem ředitel této akademie, která pro vás po dobu sedmi let bude vašim domovem. Dnešní den bude věnován pro seznámení se s pozemky školy, zítřejší den vám již začne vyučování podle rozvrhu sestaveného podle studiích, pro které jste se rozhodli a které jste si zvolil, před příjezdem do školy," ředitel byl postarší mág s již stříbrnými vlasy a tmavou pletí. Na sobě měl bílý hábit vyšívaný zlatými nitěmi. „Chtěl bych vás upozornit na pravidla, které se očekává, že je budete dodržovat. Jejich porušení může značit vyloučení z Akademie, ať už jste jakéhokoli titulu. Za zdmi této školy, jste všichni šlechtici, dědici mocných rodin, milované děti, ale zde jste pouze studenti. Zde nezáleží na vašem postavení a ani na vašich rodinách. Tady jen záleží, jak moc dobře ovládáte svou magii a jak moc jste schopni pobrat znalosti."