Dean si vždycky říká, že dokud se bude držet pravidel, dokáže si v tom, co mu zbylo ze života, když ztratili všechno normální, co kdy měli, udržet alespoň nějaké zdání pořádku. Je to zvyk, který si přinesl už z dětství. Vždycky to tak bylo, muselo být, pokud měli žít mimo dosah systému – pokud se měli dožít dalšího rána – pokud se chtěli vyhnout pozornosti sociálky, která by asi neměla radost z toho, že dva malí kluci žijí prakticky sami, zatímco jejich jediný žijící příbuzný jezdívá pryč, aby lovil příšery a našel to, co zabilo jejich matku.

Nebylo to vždycky jednoduché, oh, bože, jistě, že nebylo. Bylo to těžké. Doprovázet Sammyho do školy, starat se o něj, jako by byl jeho rodič a ne starší bratr. Srovnat se s tím, že po světě pobíhají věci, které tam nemají co dělat, věci, co vylézají ze tmy a které mají příliš mnoho zubů a chuť na lidské maso, a pokud si nedáte pozor, můžete být další na řadě. S tím, že nikdy, nikdy nebude normální. Být vždycky dokonalý malý vojáček, který otci nedá jediný důvod k tomu, aby se naštval.

Není to vždycky jednoduché, ale není to ani tak zlé. Dá se to dokázat, dokud se Dean drží pravidel. Dean si už dávno zvykl na pravidla. Není to tak složité, není jich zase tolik. Deanův život se řídí podle jednoduchých pravidel.

Zabíjet příšery, chránit lidi, chránit Sammyho (pravidlo číslo jedna, vždycky pravidlo číslo jedna), mít vždycky po ruce stříbrný nůž a svěcenou vodu a patrony plněné kamennou solí, posolit každé dveře a každé okno v každém motelovém pokoji, než půjde spát, a nikdy se nevázat, protože když vám na nich začne příliš záležet, vždycky je ztratíte.

(Nikdy nenechat pohled sklouznout někam, kam by neměl, nenechat se nachytat, nepřemýšlet nad věcmi, nad kterými nemá smysl přemýšlet.)

Takže ne, není to vždycky zrovna jednoduché, ale Dean si je celkem jistý, že dokud se bude držet pravidel, všechno bude v pořádku.

xXx

Dean si říká, že to jenom zkouší, když poprvé políbí kluka.

Nic to neznamená. Deanovi je sedmnáct a nikdy v životě nebyl tak připravený vyspat se s kýmkoli, kdo o něj projeví trochu zájmu. Táta je už zase pryč a oni jsou na dalším novém místě, v dalším městě, kde ještě nikoho neznají, a Dean už dávno zjistil, že většina dívek se s ním chce nejdříve trochu poznat. A jsou hezká, děvčata, samozřejmě, že jsou, ale kluci někdy taky a Mark… Mark je modrooký a stejně starý jako on, a nepřestává se na něj dívat, kdykoli na sebe někde narazí, a kruci, zkusit by se alespoň jednou za život mělo všechno, nebo ne?

Vlastně o nic nejde, říká si. Je to jenom pusa, nic víc. Jen pusa a zvědavost, a potom se zase vrátí zpátky k děvčatům, protože Dean má rád děvčata, vždycky měl rád děvčata. Má rád jejich tvary a hebkou kůži a to, jak voní, jak se pokaždé upraví, když se někam chystají. Líbí se mu, když se uprostřed večera zvednou, aby si šly přepudrovat nos, protože chtějí vypadat hezky, jak nemají větší starosti než písemku z matiky nebo večer venku s kamarádkami. Je to takový rozdíl proti tomu, čím se ve svém volném čase zabývá on, že na to nemůže skoro ani myslet.

Takže ano, Dean má rád děvčata. Dean je normální. Možná trochu zvědavý, ale je přece teenager a co je na tom zvláštního? Nic to neznamená. Dean miluje dívky, miluje trávit s nimi čas a snažit se získat jejich pozornost, pochopit, jak fungují, být s nimi.

A pokud se občas místo za dívkou ohlédne za klukem, nevěnuje tomu pozornost.

xXx

Dean si je celkem hodně jistý, že se jeho bratr nikdy nedozvěděl o Joeym.

Joey byl jen taková malá epizodka, když bylo Deanovi sedmnáct a měl dost zblázněné hormony na to, aby se ohlédl skoro za čímkoli, co se v jeho blízkosti pohnulo, a Sam měl jiné zájmy, když se snažil trochu zapadnout mezi děti na další nové škole, na to, aby věnoval příliš pozornosti staršímu bratrovi a tomu, že se vedle něj občas objevuje nějaký jeho spolužák.

Doopravdy to ani nic neznamenalo. Dean toho kluka znal sotva pár týdnů, a i to bylo jen proto, že se tehdy táta ztratil na nějaký lov a vrátil se až po celé věčnosti, místo po těch několika dnech, co jim slíbil. Dean nikdy neočekával, že ve městě zůstane tak dlouho, a Joey měl sice hloupé jméno, ale byla s ním docela zábava, a Dean byl jen rád, že může občas trávit trochu času s někým, kdo je stejně starý jako on, ale přitom od něj nic neočekává, jako všechny ty dívky, které poznal předtím.

Bylo příjemné mít po dlouhé době někoho, s kým může poslouchat muziku a bavit se o autech a smát se nad plechovkou piva.

Dokud ho Joey jednou nepřitiskl ke stěně a nepolíbil ho, možná spíše ze zvědavosti než s opravdovým záměrem.

A jestli Dean na jeho polibek odpověděl, s prsty v Joeyho vlasech, bylo to jen tím pivem.

xXx

Jedna z mála věci, kterými si je Dean absolutně jistý – kromě toho, že na světě neexistuje dobrá čarodějnice a že devadesát devět procent andělů jsou šmejdi – je to, že miluje ženy. Vždycky je miloval.

Ženy jsou součástí jeho života tak dlouho, jak pamatuje. Velké nebo malé, s dlouhými nebo krátkými vlasy, s modrýma nebo hnědýma očima. Jemné nebo drsné, tiché nebo výřečné, laskavé nebo potvory. Některé v šatech a jiné v kožených bundách a motorkářských botách, některé s odporem k alkoholu a jiné s plechovkou piva v ruce. Každá jiná a všechny krásné, všechny tak jiné než on sám, obvykle tak ignorantské k tomu všemu, co pobíhá venku, ve tmě, a jen to čeká, až budete dost blízko, aby se to mohlo najíst.

Někdy ho napadne, jestli právě tohle není ten důvod, proč tolik miluje ženy. Jestli to není proto, že s nimi na chvíli může zapomenout na realitu svého života, že nemusí na nic myslet a může být jen Dean, nic víc. Neriskuje život, na chvíli se nesnaží nikoho zachraňovat ani starat se o svého bratra. Jen mladý muž, který si večer vyrazil ven, protože se chce trochu pobavit. Nic víc. Jen kluk, který hledá zábavu, stejně jako tisíce dalších. Ničím zvláštní.

„Jsi čuně, Deane," říká mu Sam pokaždé, když Dean zvedne obočí směrem k některé z žen v kavárně nebo když se usměje na nějakou ženu u baru nebo když se vrátí do jejich společného (jako by byli pořád ještě kluci, děti, beze špetky soukromí, ale kdo může za to, že ubytovávat se celý život po motelech je tak nákladné a lovení příšer zrovna moc nevynáší?) pokoje až nad ránem, pořád ještě opilý, ale se spokojeným úsměvem a páchnoucí sexem. Ale pokaždé přitom vypadá trochu jako shovívavý rodič, který je prostě jenom rád, že má jeho potomek trochu radost ze života.

„Jednou natrefíš na nějakou, která bude mít manžela, co z tebe opravdu nebude mít radost," rozhodne se Sam věštit, a Dean si odfrkne, protože kdyby jen Sam tušil, kolikrát už se mu přesně tohle stalo. Potkal holku, sbalil holku, potkal manžela, dostal na budku. Dean nikdy nebojuje zpátky a raději vycouvá, když je tam manžel, protože manžel je jen člověk, ne monstrum, a který manžel může za to, že si jeho žena tahá domů jiné chlápky? Takový je prostě život. Dean se už dávno naučil počítat s nějakým rizikem. Vlkodlak a naštvaný manžel občas vyšli docela nastejno.

Samovi se rozšíří oči náhlým nápadem a Dean se už dopředu zamračí. „Nebo ještě hůř – najdeš nějakou, do které se zamiluješ a nebudeš bez ní moct být." V očích mu pobaveně zajiskří a Dean si unaveně povzdychne.

„Nemáš lepší věci na práci, než mi vyhrožovat?" zeptá se.

Sam vyzývavě zvedne obočí. „Většina lidí ve skutečnosti chce potkat někoho, s kým by mohli strávit zbytek života, víš?" oznámí mu, a pak se najednou zamračí a pozorně ho sjede pohledem od čela po špičky bot a zase zpátky. Velice pozorně, protože tohle je Sam a Sam nikdy nic nedělá jenom napůl.

A Dean si vzpomene na všechny ty známosti, co kdy měl, nikdy nic víc než jedna noc, možná víkend, nikdy nic vážného. Hlavně nikdy do ničeho nemotat city, protože sex je jedna věc, ale jakmile vám na nic začne opravdu záležet, vždycky to dopadne špatně. Jako máma a táta nebo Sam a Jess. Jako Bobby a jeho žena.

Hlavně se nezamilovat, a to není zase takový problém, protože Dean s nikým netráví tolik času, aby stačily nastoupit nějaké city. Dean není idiot. Na lásku potřebujete čas, rozhodně víc času, než kolik je on ochoten s kýmkoli strávit. Dean má pud sebezáchovy. Žádné vztahy, rozhodně žádná láska. Jedno z jeho pravidel.

Dean pokrčí rameny. „Tak možná nejsem jako většina."

xXx

„To jsi vážně nikdy neměl pořádné přátele?" zeptal se ho Sam jednou, kdysi dávno, hned po tom fiasku, kdy se příšera vydávala za bratra jedné jeho kamarádky (a pak přímo za ni a pak za Deana, zatímco opravdový Dean byl připoutaný ve smradlavé kanalizaci), už před celými věky.

Dean pokrčil rameny. Přátelé by byli fajn, říkal si vždycky, jenom to nikdy nestálo za tu námahu, ne, když byli každou chvíli někde jinde. Když by se jim muselo lhát. Protože Dean nemohl říkat pravdu – nikdo z nich nemohl – a bylo jednodušší nepokoušet se o žádné dlouhodobější vztahy. Dean nikdy nebyl jako Sam, v životě, alespoň v té jeho části, kterou si pamatoval, nestrávil nikdy víc než pár týdnů na jednom místě. Neměl moc šanci potkat někoho, koho by měl upřímně rád, kdo by ho doopravdy zajímal na déle než na jednu noc. A i kdyby ano, vždycky odjel dřív, než to mělo příležitost někam se vyvinout.

Dean nikdy doopravdy neměl přátele a dokonce ani Joey, ne, Joey nebyl doopravdy přítel. Dean nedokázal popsat, co byli, kdysi dávno, kromě toho, že spolu trávili spoustu času, těch pár týdnů, na které se jejich životy zkřížily. Poslouchání muziky, pivo, všechny ty normální věci, co kluci v pubertě dělají, když jsou bez dozoru. A něco navíc, protože Dean si nedělá iluze, že by to, co dělali, bylo úplně běžné mezi přáteli, i když to bylo nevinné. Jenom pár polibků a občas ruka v kalhotách, pokud si byli jistí, že jsou sami, protože dokud to byly jenom ruce, bylo snadné představovat si kohokoli. Ruce nic neznamenaly a oni to beztak dělali jen proto, že byli zvědaví a že to bylo lepší než jejich vlastní ruka. Teplo někoho jiného, někdo jiný, kdo se jich bude dotýkat, bez zbytečných otázek, bez vysvětlování.

Sam si ho ani nemůže pamatovat, hezkého, tmavovlasého Joeyho, který měl rád Zeppeliny a smál se tak, že míval z očí jen úzké škvírky. Jinak by se neptal.

„No, asi ne," prohodil Dean na odpověď, hlasem, který byl pečlivě klidný. Skoro bez zájmu. „Každý nejsme jako ty. Nehledám si kamarádky v každém městě, kam přijedu, protože si nepotřebuju po večerech lakovat nehty a zaplétat vlasy."

Sam se rozhodl ignorovat jeho poslední poznámku a místo toho se trochu zmateně zamračil. „Ani jsi nechtěl?" zeptal se ho. Trochu starostlivě, jako by to byl najednou on, kdo je z nich ten starší, který musí dohlédnout na to, aby byl jeho sourozenec v pořádku a najedený a v rozumnou dobu v posteli.

A pravda byla, že možná, možná ho čas od času napadlo, že by chtěl s někým jenom tak mluvit, jenom si na chvíli s někým sednout a nic od toho neočekávat, nemuset si na nic hrát, jenže to by zřejmě musel být jedině nějaký další lovec, protože před kým jiným by Dean mohl být upřímný? Koho jiného by nevyděsil svými historkami o příšerách? Kdo by mu vůbec uvěřil?

Problémem bylo, nejspíš, že Dean ve skutečnosti měl jen sotva jiné historky než ty o příšerách. Že si možná dokázal hrát na poldu nebo na agenta nebo třeba na novináře, ale už si nedokázal vymyslet celý nový život. Nehledě na to, že by to asi ztratilo efekt.

„Co ode mě chceš slyšet, Same?" zeptal se ho místo odpovědi a Sam překvapeně zamrkal, zřejmě trochu vyvedený z míry už tím, že Dean vůbec něco řekl. „Kdo by se chtěl přátelit s někým, jako jsem já?"

xXx

Dean není gay.

Bez ohledu na to, co se dělo – co dělal, víckrát než jednou, protože pubertální kluci a hormony a motelový pokoj, bez dozoru dospělých, zatímco Sammy se poflakoval někde po městské knihovně, jednoduše se to muselo stát víckrát než jednou – když mu bylo sedmnáct a poflakoval se s Joeym. Bylo to jen povyražení. Dean nikdy neměl potřebu navazovat jakékoli vztahy s muži. Nikdy se do nich nezamilovával, nikdy neměl potřebu je líbat nebo se s nimi vodit za ruce nebo jim něco slibovat. Až na Joeyho vlastně s žádným ani nespal, a dokonce ani s Joeym to nebyl opravdový sex. Jen ruce, něco, co bylo prakticky nevinné.

Byl jenom zvědavý. A taky to bylo dávno pryč, protože tehdy mu bylo hloupých, naivních sedmnáct a byl tak nadržený, že by se byl ochotný dotýkat kohokoli, kdyby ten někdo slíbil, že se na oplátku bude dotýkat jeho. Bylo to pár týdnů, a pak se táta vrátil a vzal je do Albuquerque, a skončilo to.

Dean měl od té doby jenom ženy. Trochu dospěl a z tamtoho předtím se stala jen malá, bezvýznamná epizodka. Bylo to něco, co prostě kdysi zkusil, protože každý má v určité fázi života chuť zkoušet, nebo ne? Něco, co se kdysi stalo, ale co bylo dávno zapomenuto, pohřbeno pod tunami novějších vzpomínek na hebká těla a dlouhé vlasy a sladké vůně a drobné ruce. Rudé rty. Různobarevné nehty.

Ve skutečnosti si na Joeyho obyčejně jen sotva vzpomněl.

xXx

Cas je jiný než všichni ostatní. Objeví se tak nějak odnikud a zachrání mnohem víc než jen Deanův život. Vyloví ho přímo z pekla, doslova, a má modré oči, tak zatraceně modré oči, že si to Dean ani nedokázal představit. Je šmejd, kterého zajímá jenom to, jestli dokáže splnit rozkazy, co dostal od svého šéfa, a potom najednou není. Pak je s nimi najednou jenom proto, že s nimi chce být, ne kvůli tomu, že jim má pomáhat nebo je studuje, protože se po těch milionech let, co je na světě, rozhodl zjistit něco o tom, jak lidé fungují.

Castiel je pravý opak všech těch ostatních, které kdy Dean potkal. Sam je z něj na větvi. Teda z toho, že je opravdový anděl, s křídly a svatozáří, opravdový anděl, který se na ně přišel podívat přímo z nebe. Sam nezírá na jeho modré, modré oči ani na ty rozcuchané vlasy, rozhodně ho nezajímá, jak by Cas mohl vypadat pod všemi těmi vrstvami nepadnoucího oblečení.

Dean je idiot a tohle mělo být už dávno za ním. Už před lety. Nepodíval se na jiného muže ani jednou, za posledních možná patnáct let, někdy od doby, kdy byl ještě pořád skoro kluk, a teď tady je Cas a Dean se dívá, oh, sakra, že se dívá. Cas je možná voják, ale jeho hlas je hluboký pokaždé, když vysloví Deanovo jméno, jeho oči jsou velké a zmatené, když potká něco příliš lidského. Stvořený k tomu, aby na něj Dean zíral.

Nebo ne, nebyl stvořený k tomu, aby na něj Dean zíral, samozřejmě, že ne. Castiel je voják a byl stvořený k tomu, aby ochraňoval boží zákony nebo tak něco. Aby poslouchal na slovo a bojoval s armádami démonů nebo s Luciferem a k tomu, aby zachraňoval idioty z pekla. Nepostává okolo jenom proto, aby se měl Dean na koho dívat. Je to ta nejpitomější věc na světě, a kdyby byl Cas někdo jiný, kdokoli jiný, asi by si řekl, že se na to může vykašlat a užít si jednu noc. Bylo by to snadné, pokud by ho Cas neposlal zpátky do horoucích pekel už za to, že ho něco takového vůbec napadlo. Dean by si užil jednu noc, krátký románek bez následků, a potom by se každý rozešli svou vlastní cestou. Jednoduché.

Jenže Cas je Cas, a kromě toho, že je opravdový, nefalšovaný anděl, navíc jeden z toho mála dobrých andělů, je to Cas, a Cas je rozhodně ten nejlepší přítel, jakého kdy Dean měl. Vždycky na jeho straně. Vždycky ochotný pomoct (i když s brbláním, ale to nevadí, protože mu to jen připomíná Bobbyho, a to je v pohodě), dát si poradit, když přijde na lidské věci, překvapivě ochotný poslouchat, přestože Dean je asi ten nejhorší, koho si Castiel mohl vybrat.

A Dean by se neměl dívat, vážně, protože Cas je ten nejlepší přítel, jakého kdy měl, a Dean nikdy doopravdy neměl přátele, nikoho, na koho by se mohl kdykoli obrátit. Nikoho ani nepotřeboval, kromě táty a Sammyho a Bobbyho, nebo si to alespoň myslel, ale fakt je, že je zatraceně úžasné mít vedle sebe někoho jako je Cas. Protože to je ten rozdíl mezi Sammym a Casem. Sam je jeho bratr a tak nějak s ním být musí. Ale Castiel? Castiel by se mohl zvednout a vrátit se zpátky do nebe, nebo jednoduše zmizet. Už se nikdy nevrátit. Jenže to neudělá.

Je to něco úplně jiného než cokoli, co Dean kdy předtím zažil, a Dean pro to nemá název. Ani odvahu přemýšlet nad tím, co to znamená.

xXx

„Nerozumím tomu," oznámí Dean Castielovi jednou, při slabé chvilce. Po tom, co se Sammym zrovna zlikvidovali další upírské hnízdo a zatímco Sam prakticky odpadl vyčerpáním hned, jak se vrátili do motelu, aniž by ze sebe aspoň stáhnul všechno to zakrvácené oblečení, Dean, mnohem čistější, zapadl do nejbližšího baru jenom na dost dlouho na to, asi do sebe hodil pár panáků na mírné otupění smyslů. Akorát že celý den pořádně nic nejedl a je zatraceně unavený k smrti a těch panáků bylo taky o trochu víc než jenom pár, a Dean má celý svět malinko rozmazaný. Trochu rozostřený. Nesoustředěný.

Castiel se zmateně zamračí a nakloní hlavu na stranu, jako by se ho snažil přečíst. Pořád stejně zmatený, jako když ho Dean viděl poprvé, a to je něco tak neuvěřitelného, že na něj Dean jenom zůstane beze slova hledět. Cas s nimi je už… no, pěkně dlouho. Byl s nimi, a pak umřel, a pak se vrátil a pak byl zase s nimi. Občas něco podělal, jenže který z nich ne? Sam pil démonskou krev. Dean byl v pekle, protože prodal svoji duši, když ho Castiel viděl poprvé. Všichni dělali chyby. Nejspíš každý Winchester v historii někdy udělal nějakou chybu.

Ale je tam. A to je mnohem, mnohem víc, než se dá říct o většině lidí, které kdy Dean potkal.

Dean pootevře rty. „Nechápu," zamumlá a nemůže od Case odtrhnout pohled. „Proč jsi pořád ještě s námi? Se mnou a se Samem? Proč jsi pořád ještě tady?"

Castiel na jeden kratičký okamžik vypadá překvapený jeho otázkou. „Proč jsem zůstal?" zeptá se potom, aby se ujistil, na co se Dean vlastně ptá, a když Dean nijak neprotestuje, sklopí na chvíli pohled. Přemýšlí nad tím, jak odpovědět, a když konečně promluví, jeho hlas je jemný, skoro opatrný, a hlavně tichý, protože Sam je v té samé místnosti, jako jsou oni, hned vedle nich. „Vždycky, už když jste ještě žili v jeskynních, jsem byl zvědavý na lidstvo. Lidstvo – lidé – jsou to nejúžasnější na tomhle světě. Zlí a agresivní, někdy, ale úžasní a milující a kreativní a stateční. Každý jiný. Jste o tolik jiní než my. Jste svobodní a je neuvěřitelné sledovat, co všechno s tou svobodou dokážete udělat."

Dean se nechápavě zamračí a skoro čeká něco o tom, jak lidé dokázali postavit pyramidy nebo se dostat na Měsíc, ale Cas se na něj jenom usměje, jakýsi zvláštní, nostalgický úsměv. „Máte tolik možností, můžete jít kamkoli a dělat cokoli, a stejně, pokud najdete někoho, s kým se cítíte dobře, rozhodnete se zůstat." Castiel lehce pokrčí rameny. „Možná jsem jenom našel někoho, s kým je mi dobře."

xXx

Ta žena je vysoká a štíhlá, její kůže hebká a vlasy s tolika kudrnami, že si Dean není ani doopravdy jistý, kde vlastně začínají a kde končí. Má tolik vlasů, tak jemných na dotek, a když do nich Dean zaboří prsty, aby jí mírně zaklonil hlavu a líp dosáhl na její rty, přidušeně zasténá, ten zvuk podivně chraplavý.

Dean se chce skoro zasmát, ale místo toho ji jen políbí, a – dobře, tahle se s tím teda rozhodně nepáře, už podle toho, jak lehce se od něj nechala sbalit, a podle toho, jak mu teď oplácí polibek, prsty zaryté do jeho ramenou, když pomalu couvá a táhne ho směrem k posteli. Ne že by měl Dean nějaké výhrady. Dean měl vždycky rád ženy, které ví, co chtějí, a nebojí se říct si o to. Dean nemá problém trochu se podřídit. Možná schytat pár škrábanců.

Dostanou se až k posteli a Dean si přes hlavu přetáhne tričko. Bez zájmu ho hodí na podlahu a ona (A kruci, je moc špatné, že si Dean nemůže vzpomenout na její jméno? Je to tím alkoholem, nejspíš, ale Dean občas mívá problémy pamatovat si jejich jména.) ho sjede pohledem, její oči temné, a pak nehty zlehka přejede po jeho hrudníku od ramen až k zapínání kalhot a Dean se jen velice ochotně nechá strčit na postel. Dokáže si kalhoty stáhnout i v leže, klidně. Dlouhá léta tréninku. Nejen sex, ale i všechny ty večery, kdy se vrátil do motelu opilý a zjistil, že v džínách se pořádně spát nedá. Taktak tak, má trénink, a je zatraceně jednoduché ty kalhoty rozepnout a na dvě vteřiny se zapřít patami do matrace a zvednout zadek jenom dost na to, aby si je mohl stáhnout.

Žena se na něj zazubí a vyleze za ním na postel, každé koleno z jedné strany jeho pasu, takže se jí krátká sukně vyhrne někam hodně vysoko, a Dean na sobě skoro ani necítí její váhu, protože proti němu vypadá tak drobná. Drobná, její tělo pevné, ale tak jemné, a ona se jen tlumeně zasměje na souhlas, když jí Dean přetáhne přes hlavu cokoli to je, co má na sobě. A pak najednou spousta bledé, perfektní kůže, a krajková podprsenka, a Dean miluje ženy v krajkových podprsenkách.

Jednu dlaň jí položí zezadu na krk, aby si ji k sobě přitáhl a mohl ji políbit, vůbec ne opatrný, a druhou se mu nějakým záhadným způsobem podaří stáhnout si boxerky někam ke kolenům, a je dost ohebný na to, aby se mu je podařilo skopat někam do nohou postele, aniž by ji ze sebe shodil.

„Jo," zamumlá ona proti jeho rtům, prsty v jeho vlasech a Dean jí už skoro chce říct, aby se nezdržovala jeho vlasy, když se ozve jemný, tlumený zvuk jako zašustění křídel, tak tiché, že si toho Dean téměř ani nevšimne.

„Deane, potřebuju tvoji –" ozve se Casův hlas někde směrem ode dveří, a pak se zase zarazí, když si uvědomí, u čeho přesně Deana vyrušil.

Dívka vypískne a okamžitě se od Deana odtáhne.

„Oh," dostane ze sebe Cas, hlas stejně vyrovnaný a monotónní jako kdykoli jindy, a zastaví se na místě, i když už to měl namířené k němu, nejspíš proto, aby se zase postavil na ten svůj jeden krok od něj. Cas absolutně nemá představu, co je to osobní prostor, i přes Deanovo věčné poučování. „Omlouvám se, nevěděl jsem, že tu nejsi sám. Přijdu později."

„Sakra," dostane ze sebe dívka a okamžitě Deanovi sleze z klína a upraví si sukni. Trochu zpanikařeně se rozhlédne okolo sebe, a když se jí podaří najít to, co měla na sobě, rychle se oblékne. „Kruci, nevěděla jsem, že máš spolubydlící," řekne důrazně a slovo spolubydlící z jejích úst vůbec nezní jako spolubydlící. Zní to jako něco mnohem, mnohem horšího, a Dean ani nechce přemýšlet nad tím, jak přesně to mohla myslet.

A tak nad tím nepřemýšlí a místo toho jen zůstane ležet na zádech, pohled upřený do stropu. „Bezva," dostane ze sebe slabě, jeho hlas chraplavý. „Strážný anděl, to zrovna," zamumlá, protože dneska už z toho stejně nic nebude, bez ohledu na to, co řekne, a ani nijak nereaguje na to, jak se na něj dívka při těch slovech zmateně podívá, pak si ho přeměří pohledem, a nakonec si jenom odfrkne, zakroutí hlavou a rázným krokem projde přímo kolem Case, jen pár centimetrů daleko, hlavu hrdě vztyčenou, směrem ke dveřím.

Dean dlouze vydechne a na dvě vteřiny pevně sevře víčka. Kdyby zrovna neměl jednoho anděla přímo tady, u sebe v pokoji, možná by se i pomodlil. Za trpělivost.

„Opravdu mě to mrzí," řekne Cas překvapivě jemně a ten jeho hlas je tady v téhle malé místnosti, zatímco Dean leží v posteli, pořád ještě nahý, oblečení poházené po zemi, tak nepatřičný. Hluboký a vyrovnaný a upřímně omluvný. Deanovi po zádech přeběhne mráz.

Dean si odfrkne a sevře ruce v pěsti. Nehty se mu zaryjí do dlaní a on potřese hlavou, ale otevře oči a podívá se na něj a jasně. Tohle mohl čekat. Prostě se to muselo stát, dříve nebo později, nedalo se tomu vyhnout, s tím, jakým způsobem se Cas vždycky objevuje, jen krok za ním a bez ohlášení, ve chvílích, kdy to Dean nejméně čeká, jako by bylo tak těžké zapamatovat si, že má chodit dveřmi. Klepat. Tohle se jednoduše muselo stát, to ale neznamená, že se kvůli tomu cítí míň trapně.

Jedna věc je, když do místnosti vejde váš bratr, když jste s holkou v posteli – a ani to není vůbec příjemné, jak Dean ví z první ruky – ale váš anděl? To je úplně jiná liga. A Cas? Ze všech na světě zrovna ten jediný anděl, který se občas chová trochu slušně? Ne, to je nesmysl, Cas to vždycky myslí dobře, jen mu občas nedochází následky, občas něčemu nerozumí, a Dean se nemůže soustředit, když se na něj Cas dívá, nemůže přemýšlet –

Dean zaskřípá zuby, prsty silně zaryje do prostěradla, a několikrát se zhluboka nadechne, aby se uklidnil, ale nepomůže to. Cas je… vtrhl mu sem, jen to jeho pitomé zatřepotání křídel, jako by nikdy neslyšel o dveřích a ťukání a soukromí, jako pokaždé, bez ohledu na to, že byl Dean právě… jinak zaměstnaný, a dožadoval se jeho pomoci, naprosto lhostejný k tomu, že Deana vyrušil. Jen tam stál a díval se, jak ta dívka odchází, nahrbený v ramenou a pořád v tom strašlivém trenčkotu, ve tváři se mu nepohnul ani sval, jeho výraz pořád ještě kamenný, i teď, když se znovu dívá na Deana, pohled intenzivní, a Dean prudce vtáhne vzduch do plic, přes zaťaté zuby, a vyhrabe se z rozválené postele právě ve chvíli, kdy za sebou jeho společnost na noc hlasitě práskne dveřmi. Ale on si toho sotva všimne, protože je ještě pořád napůl tvrdý a napumpovaný adrenalinem a Cas mu už jen svojí přítomností beznadějně pokazil veškeré vyhlídky na to, že by si ještě dneska mohl užít.

Je pěkně naštvaný a rozhodně nemá v úmyslu to před Casem skrývat, a vzhledem k tomu, že ho Sam viděl odcházet z baru s holkou, určitě nehrozí, že by se nečekaně vrátil na pokoj a pokoušel se Deana uklidnit, až bude na Case křičet.

Tedy, původně měl v úmyslu na Case křičet, ale Cas se ani nepohne, když Dean vstane z postele a pomalými kroky k němu zamíří, opilý mnohem míň, než si sám myslel. Jen ho sleduje, obličej klidný, a evidentně ho nijak nevyvádí z míry to, že je Dean nahý (a Deanovi by to vadilo a vadilo by mu to zatraceně hodně, kdyby nebyl tak rozzuřený, protože Cas nechápe a pořád kazí věci), nahý a vzrušený, protože neodtrhne pohled od jeho očí, hlavu nakloněnou na stranu.

„Všechno kazíš," zasyčí Dean a postaví se těsně před něj, tak blízko, že cítí jeho teplo. A opravdu, Cas kolem sebe vyzařuje teplo a Dean se zachvěje. „Pořád jenom všechno –" dostane ze sebe slabě a polkne, aniž dokončí větu. Hrubě ho strčí do ramene.

Cas se pod ranou pohne, dokonce ustoupí o malý krok zpátky, ale Dean ví, že to je spíš překvapením. Zmateně na něj zírá, ale Dean mu nedá šanci něco říct, a strčí do něj znovu, prudčeji, a pak ještě, dokud Cas nenarazí zády do stěny, pořád ještě s tím nechápavým výrazem, oči přivřené, jako by se snažil přijít na to, o co přesně se Dean snaží.

„Vždycky –" Dean zavrčí a přitiskne se k němu, dlaně na jeho ramenou, jak ho tiskne ke stěně, aby Cas nemohl utéct, a on mu mohl nadávat, možná ho i znovu praštit, třeba mu zlomit nos a upustit trochu páry. Cokoli. Ale zarazí se, protože si najednou uvědomí, že je pořád nahý, a Cas je tak blízko a neuhýbá před ním, jen na něj zírá, bez jediného mrknutí, jako by od něj nemohl odtrhnout pohled, a hřeje a hrudník se mu zvedá a zase klesá, jak dýchá, ne tak vyrovnaně jako ještě před chvílí a trochu zrychleně, a Dean to cítí, protože se k němu tiskne po celé délce těla, cítí jeho horko a Cas voní jako moře a čistý vzduch a Dean se trhaně nadechne a olízne si rty, a pak se k němu nakloní, prsty zaryté v jeho ramenou, a prudce ho políbí.

Možná by si nakonec přece jen mohl dneska v noci užít, napadne ho na okamžik, ale pak se veškeré jeho myšlenky někam ztratí, jako by mu někdo kompletně propláchl mozek, protože Cas předtím možná jenom stál a zíral na něj a nechal ho, aby do něj strkal, paže svěšené podél těla, ale teď tlumeně zasténá a trochu váhavě pootevře pusu, rty měkké a překvapivě hebké, a nejen, že Deana neodstrčí, ale dovolí mu vklouznout jazykem do jeho úst a dokonce mu vyjde vstříc, pomalu a jemně a trochu neobratně, ale s nadšením, a Deanovi se z hrdla vydere nějaký tichý zvuk, podobný zakňourání. A potom druhé, o něco hlasitější, když Cas pomalu zvedne ruce a skoro tázavě se ho dotkne, jako by vlastně ani nevěděl jak. Ale oplácí mu polibky a bříšky prstů klouže po jeho kůži, na ramenou, na krku a na zádech, a když Dean prohloubí polibek, trhaně vydechne a zaryje mu nehty do kůže.

Dean sebou trhne, ale nepustí ho, a najednou nechce nic jiného než z Case strhat všechno to směšné oblečení, přetáhnout mu přes hlavu tu pitomou kravatu, kterou si stejně neumí pořádně zavázat, a dostat se pod ten vždy-přítomný oblek, aby viděl, jak Cas vypadá pod ním, a tak jednou rukou bez přemýšlení zaútočí na uzel té příšerné modré kravaty a možná trochu očekává, možná doufá, že mu s tím Cas pomůže, ale Cas mu jen s táhlým zasténáním zaboří obličej do krku. Prsty se mu chvějí, když Deanovi položí dlaně na ramena, a jediným plynulým pohybem bez jakéhokoli znatelného zaváhání vymění jejich pozice, takže je to najednou Dean, kdo se zády opírá o stěnu, Case před sebou.

Dean automaticky rozkročí nohy, aby se k němu Cas mohl přitisknout blíž, hrubá látka Casových kalhot ho dře na stehnech a v rozkroku, ale Cas se k němu tiskne a drží ho tak u stěny a hřeje a nepřestává ho líbat, jednu ruku na jeho boku, prsty druhé v jeho vlasech, a Dean může přes ty hrubé kalhoty cítit, že je Cas taky vzrušený, sakra, cítí to, a místo toho, aby mu to vadilo, je to naprosto úžasné, protože Cas – věčně upjatý anděl Cas – je vzrušený, jen kvůli němu, a Dean je tvrdý tak, že ho ten hrubý dotek Casových kalhot přímo bolí, ale on se toho pocitu nechce vzdát. Místo aby uhnul, zvedne nohu a obemkne ji Casovi kolem boků, aby si ho mohl přitáhnout tak blízko, jak to půjde, pusu pootevřenou, dech zrychlený.

„Deane," zamumlá Cas tlumeně, hlas chraplavý, a znovu ho políbí, vášnivě a se zoufalou touhou, a Deana by nikdy v životě nenapadlo, že by zrovna Cas mohl takhle líbat.

A Dean začne prsty bezmyšlenkovitě drásat jeho oblečení, protože potřebuje – potřebuje – sakra, není si ani jistý, co vlastně potřebuje, jen ví, že to musí být rychle, jinak to nezvládne, nevydrží to, a tak slabě zasténá a – „Notak," dostane ze sebe, rty přitisknuté k Casově tváři. Těžce oddechuje. „Casi, notak," zopakuje, a Cas, jako by přesně věděl, co Dean chce, možná – pravděpodobně – líp než Dean sám, přikývne a protáhne ruku mezi jejich těly a mezi Deanova stehna a vklouzne do něj prstem a Dean trhne hlavou dozadu tak prudce, že se praští o stěnu, a v první moment se mu chce vytrhnout, utéct pryč, někam daleko, ale je to zvláštní a ne nepříjemné, a pak, než stačí něco udělat, Cas tím prstem pohne a dotkne se něčeho tam uvnitř a Dean se roztřese a hluboce zasténá.

„Casi," zašeptá, hlas chraplavý, a kousne se do rtu, a Cas přidá druhý prst a začne s nimi pomalu pohybovat.

Dean zdusí výkřik a jen na něj zírá, tak zblízka jako nikdy předtím, a Cas je mocný, mohl by ho rozdrtit jediným pohybem ruky, klidně i jen dvěma prsty, kdyby chtěl, ale on těmi prsty místo toho pohybuje v jeho těle, tam a zpátky, pomalu a hluboce a tak dobře, a při každém pohybu se dotkne toho místa uvnitř a Dean ví, že už to dlouho trvat nebude, a pak Cas sklopí hlavu a políbí Deana na krk, těsně pod ucho, a jeho dech je horký a šimrá. Dean mu zajede prsty do vlasů a s němým výkřikem se udělá, oči pevně zavřené.

Sotva dvě vteřiny nato veškeré napětí v Casově těle povolí a on se beze slova sveze proti Deanovi, čelo opřené o jeho rameno, dech pořád zrychlený, a z té vlhké skvrny na jeho kalhotách je jasné, že se taky udělal, prakticky ve stejnou chvíli jako on, bez jediného dotyku, jen proto, že se dotýkal Deana.

Cas opatrně vyklouzne prsty z jeho těla. „Deane," vydechne proti jeho kůži a Dean ztuhne, protože kruci, právě měl sex s Casem, zrovna teď, a Cas ho ještě pořád objímá a tiskne se k němu, pořád ještě úplně oblečený, protože byli tak nedočkaví, že se nedostali ani do postele, zrovna měl sex s Casem, dovolil mu, aby do něj strčil prsty a udělal mu to, a sakra, jak vůbec něco takového mohl udělat?!

Jak mohl dovolit –

Deanovi se dech zadrhne v hrdle a on se pokusí dostat z Casova sevření, a Cas ho okamžitě pustí a nechá ho, aby udělal dva spěšné kroky pryč.

Cas nakloní hlavu na stranu a paže mu opět klesnou podél těla, jako by teď, když se Deana nedotýká, nevěděl, co s nimi. „Deane?" zašeptá tázavě, výraz zmatený a tváře zrudlé, s kravatou ještě víc nakřivo než normálně a s vlhkou skvrnou na kalhotách.

Dean se od něj odvrátí. Ramena má nahrbená dopředu a mírně se mu třesou. „Nedotýkej se mě," dostane ze sebe, hlas slabý a trochu přidušený, než se donutí se k Casovi znovu obrátit čelem. „Nedotýkej se mě," zopakuje.

Cas pootevřel pusu, ale pak sklopí oči a zabodne pohled do ošklivého koberce. „Rozumím," řekne tiše.

Dean svěsí hlavu, protože se na něj nemůže ani podívat, ne zrovna teď, když měl ještě před okamžikem nohu kolem jeho boků a jeho prsty –

„Omlouvám se," řekne Cas, a když Dean znovu zvedne hlavu, je pryč.

xXx

Dean je idiot.

Není to tak, že by mu to nikdy předtím nikdo neřekl. Během těch let se objevila spousta lidí, kteří mu velice ochotně řekli, že je idiot, a občas si to říkal i sám (Sammy, nejčastěji Sammy, i když většinou jenom v žertu, jako spoustu jiných věcí). Ale teď ví, že opravdu je idiot, absolutně, protože jak jinak by mohl udělat něco takového, něco tak strašně hloupého?

Protože Dean se tomuhle vždycky snažil vyhnout. Sex si vždycky nechával jen pro ty, ke kterým neměl žádný bližší vztah, protože… protože lidi v jeho životě nikdy dlouho nevydrželi. Nikdy. Každý nakonec odešel nebo se rozhodl, že mu Dean nestojí za tu námahu, nebo umřel, nebo mu někdo pomohl umřít, ale nikdo dlouho nezůstal. Dean nemá tušení, co bude dělat, pokud se Cas rozhodne odejít, a lidi z nějakého důvodu odcházeli mnohem častěji, pokud s ním spali, a Cas je jeho nejlepší přítel a Dean udělal takovou pitomost –

„Ty a Cas…" začne Sam trochu váhavě, jeho výraz podivně nejistý, a Deanovi okamžik trvá, než se opravdu soustředí na jeho obličej. Sam nevypadá jenom nejistě, vypadá rozpačitě, jako by mu bylo zase šest a on čekal na vysvětlení toho, kde se berou děti, a Dean si je absolutně jistý, že o tom Sam ví. Že přesně ví, co se mezi ním a Casem stalo, a chce se ho na to zeptat, protože potřebuje vědět, jak moc mimo Dean skutečně je. Nejspíš je už teď přesvědčený o tom, že Dean není ani trochu při smyslech, jenom idiot, který se nedokáže ovládnout, protože kdo jiný by takhle bez rozmyslu zničil něco tak vzácného jako to, co mezi sebou měli on a Castiel?

„Vy jste se pohádali nebo tak něco?" zeptá se ho Sam místo toho, aby ho obvinil, že se s Casem vyspal. „Už pár dní jsem ho tady neviděl."

Dean překvapeně zamrká a pokusí se nasadit kamenný výraz. „Ehm," dostane ze sebe slabě a Sam se zmateně zamračí, ale nic dalšího neřekne. Dean neochotně přikývne. „Jo, trochu," řekne nakonec, protože je to mnohem jednodušší než mu říkat, co se stalo doopravdy. Povzdychne si. „Bude to v pohodě. Vyřešíme si to, vlastně zase o tolik nešlo."

Sam na něj pár vteřin beze slova zírá, a potom se zatváří soustrastně. „To mě mrzí," oznámí a Dean se musí hodně ovládat, aby zůstal mlčet.

xXx

Cas se o tom nikdy nezmíní. Dean taky ne, samozřejmě. Ani jeden z nich neřekne ani slovo, nijak to nepřipomínají, jednoduše se vrátí k tomu, jak to mezi nimi bývalo dřív – řeší si svoje případy, jako CSI Nadpřirozeno, Cas se pořád občas objeví, aby jim pomohl, když to potřebují, pořád ještě je něco jako jejich rytíř v zářivé zbroji. Dokonce ani Sammy se ho na nic neptá, zřejmě dostatečně spokojený s tím, že spolu zase mluví. Jako by se nic nestalo. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Dean se hodně snaží, aby na to ani nemyslel, jenže to není tak snadné, jak čekal.

Protože na to myslí. Je to hloupé a špatný, špatný nápad, a Dean ví už teď, že se mu to zatraceně vymstí, ale nemůže na to přestat myslet. Ten zvláštní výraz v Castielově tváři, to, jak intenzivní byl jeho pohled, to, že přesně věděl, jak se ho má dotýkat. To, jak se Dean cítil – mrazení za krkem a vzrušení jako nikdy předtím, a Dean se skoro zachvěje pokaždé, když si na to vzpomene.

Dean si pomalu začíná být jistý, že je ve velkém, pořádně velkém průšvihu.

xXx

„Myslíš, že bude v pořádku?" zeptá se Sam starostlivě, jenom tak hlasitě, aby ho Dean slyšel, a ani o trochu hlasitěji.

Dean chvíli neodpoví, pohled upřený na opačný konec místnosti, kde Cas leží natažený na pohovce a nehybný, obličej bledý. Pod očima má kruhy a vypadá děsivě zranitelně, jako nikdy předtím. Dean si je docela jistý, že je spíše v bezvědomí, než že by jenom usnul, vzhledem k tomu, jak vyčerpaný byl, když se u nich objevil.

Tlumeně si povzdychne. „To nevím," přizná, stejně tiše jako bratr, protože to poslední, co by chtěl, je Case probudit. Cas právě teď potřebuje tolik odpočinku, kolik jen může dostat. Pomalu pokrčí rameny. „Ale je to Cas. Nakonec je vždycky v pořádku."

xXx

Deana nikdy ani nenapadlo, kolik se toho jeden musí naučit, když se z něj stane člověk. Všechny ty normální věci, které se kdokoli jiný učí průběžně, jako dítě – kdy se najíst, jak spát, že není úplně dobré moc to přehánět s cukrem. Jak si správně vyčistit zuby. Jak zvládat nečekané návaly emocí, jak málo nebo moc se oblékat, když jde někam ven.

Castiel sledoval lidstvo celá milénia, a má mnohem větší přehled v historii než kdokoli, koho kdy Dean poznal, ale když přijde na to doopravdy být člověk, je to pro něj nové. Je to pro něj tak moc nové, že si s tím neví rady.

Sam je s ním, když Cas zjistí, že pokud si čte déle než několik hodin v kusu, jeho oči se unaví a začne ho bolet hlava, a jak strašně nepříjemná je kocovina, když ji nemůžete jenom tak odčarovat pryč. Dean mu pomůže zjistit, že mu nechutná káva – žádný z té spousty druhů, co se rozhodl vyzkoušet, než to vzdal – ani černý čaj, ale mohl by se utlouct po bylinkových.

Cas je člověk. Nemá rád kávu a miluje jahody. Nemá problém vydržet dlouho vzhůru, dokud má něco na práci, ale pokud se jen tak posadí, usne během pěti minut. Má problém s ranním vstáváním, a během první hodiny po tom, co se vyhrabe z postele, s ním není řeč. Je alergický na ořechy, zřejmě, podle toho, jak moc mu opuchly rty, když mu dal Dean ochutnat burákovou pomazánku.

Není to jednoduché, ale Cas se učí, a oni taky, odhodlaný vytěžit ze své situace maximum.

Zůstane s nimi v bunkru. Učí se střílet, učí se pravidelně jíst, učí se oholit se, učí se všechny ty drobné, běžné lidské věci. Zírá na Deana, kdykoli jsou spolu v jedné místnosti, úplně jinak než dřív. Pořád stejně intenzivně, ale navíc taky vřele, a s mírným ruměncem vysoko ve tvářích, prsty stočené do dlaní, jako by se musel ovládat, aby k němu nenatáhl ruce a nedotkl se ho.

Zírá na něj, a Dean pomalu zjišťuje, že je čím dál tím těžší mu ten pohled neoplácet.

xXx

Nakonec je to jenom jeden malý, hloupý duch, co Case dostane, po všech těch milionech let, kdy bděl nad celou Zemí.

Jeden otravný malý duch, něco, co se se Samem naučili celkem bez problému zvládnout už jako děti, a chvilka nepozornosti. Jeden duch, což je ten důvod, proč nepřipravili celou výpravu – jednoho ducha měl rozhodně klidně zvládnout Dean samotný, takže bylo celkem bezpečné vzít s sebou Case, který se pořád hlasitěji ozýval s tím, že by s nimi chtěl dál lovit. Nebyl to tak špatný nápad. Cas měl nějaký trénink, teď, když už se nemohl spoléhat na to, že jenom mávne rukou nebo andělským mečem. Naučil se střílet. Zlepšil se v boji zblízka.

Ve skutečnosti vůbec není tak špatný, jak to vypadalo zezačátku, pravděpodobně hlavně kvůli tomu, jak je zoufale tvrdohlavý, a Dean si řekl, co by se asi tak mohlo stát. S jedním duchem. Jasně. Jednoduchý jako facka.

A pak to najednou vůbec jednoduché není, protože ten zatracený duch je evidentně mnohem naštvanější, než to vypadalo zezačátku, a Cas leží na zemi, zhroucený jako marioneta, které někdo přestřihl provázky, v bezvědomí a v malé kaluži krve, zatímco Dean se snaží zachránit, co se dá, a přitom přemýšlí, jak se to sakra mohlo tak rychle podělat.

xXx

„Bude v pořádku, Deane," řekne Sam unaveným hlasem, už poněkolikáté od chvíle, kdy se spolu s Casem vrátil. Poprvé to řekl jen vteřinu nebo dvě po tom, co Dean vtrhl do dveří, zatímco Case napůl táhl, napůl nesl s sebou, a bylo to tak rychlé, že Sam pravděpodobně reagoval spíše na to, co měl ve tváři Dean, než na cokoli, co se dalo poznat z Case.

Dean musel vypadat mizerně, zpanikařeně, protože Sam nejdřív oznámil, že Cas bude v pořádku – aniž se na něj vůbec stačil podívat – a až potom ho napadlo zeptat se, co se vlastně stalo.

A až potom se rozhodl, že možná nebude špatné pro Deana něco udělat, a pomohl mu dotáhnout Case někam, kde ho budou moci položit. Zaběhl do koupelny pro lékárničku. Opatrně Casovi smyl krev z čela, aby se ujistil, že je to jako většina zranění hlavy a jednoduše to hodně krvácí, ale ve skutečnosti to není tak zlé, jak to vypadá.

„Deane," zamumlá Sam a ohlédne se po něm. Dean jen něco nesrozumitelně zabručí na znamení toho, že poslouchá, ale nepodívá se na něj. Nepřestane pochodovat tam a zpátky po místnosti. Nepřestane svírat ruce v pěsti a zarývat si nehty do dlaní. „Deane, byla to nehoda," řekne Sam překvapivě jemně a nijak nekomentuje to, jak se Dean nedokáže ani na okamžik zastavit. „Cas bude v pořádku. Asi ho bude bolet hlava, až se probere, ale to je všechno. Možná mu zůstane malá jizva. Takové věci se stávají."

Dean zavrčí, ten zvuk drsný, když ho protlačí mezi pevně zaťatými zuby, ale neřekne nic o tom, že kdyby Cas neztrácel čas s nimi dvěma, byl by pořád ještě anděl a prakticky nezranitelný, a nic takového by se nestalo, ať už to byla nehoda nebo ne. Jenže kdyby s nimi Cas neztrácel čas, neměl by kdo zastavit Apokalypsu. Dean neví, jak se z toho kolotoče dostat.

Co ví, je, že je Cas strašidelně bledý a na čele má tři malé mašličky, protože na vteřinu přestal dávat pozor a skončilo to tak, že ho naštvaný duch hodil hlavou proti zdi, a protože Sammy je jako šikovná švadlenka, když k tomu má důvod. Ví, že je Castiel mnohem zranitelnější, než byl kdykoli předtím, zranitelný, a přesto rozhodnutý s nimi zůstat, dělat přesně to, co dělal až dosud. Protože Cas vždycky zůstává. Možná někdy na chvíli odejde, když je to nutné, možná občas něco pokazí, protože je jako všichni ostatní, a někdy jednoduše něco pokazí. Ale vždycky se to snaží napravit. Pokaždé se zase vrátí.

Dean má pocit, že by nepřežil, kdyby se Cas jednoho dne nevrátil. Ne že by to bylo poprvé, a Dean si dokonale pamatuje, jak šíleně se choval, když si myslel, že je Cas po smrti. Cítí se jako idiot, protože mu to mělo dojít už dávno.

Dean hlasitě polkne, a potom si sedne na židli vedle Castielovy postele, pohled upřený na jeho obličej.

„Možná bychom ho měli nechat vyspat, co říkáš?" navrhne Sam a zvedne se, aby opustil místnost.

Dean trhne ramenem a nic neřekne, protože proč by to měl vůbec komentovat? Je to tak pitomý nápad. Dean by nikdy neodešel. Ne teď.

Sam si povzdychne nad jeho tvrdohlavostí, ale nechá ho být a odejde, s tím, že se vrátí za hodinu nebo dvě.

Dean zůstane a ani se nehne.

xXx

Castiel, s mrňavou jizvičkou přímo uprostřed čela, ho v podstatě přepadne, o necelý týden později.

„Deane," vysloví opatrně jeho jméno, jeho hlas ještě hlubší a chraplavější než obvykle, a Dean se mírně zachvěje a pevně zatne čelisti, aby mu neodpověděl. Ruce mimoděk sevře v pěsti.

„Co," dostane ze sebe a ani jemu samotnému to nezní jako otázka.

Cas neodpoví, jenom se na něj chvíli dívá, jeho pohled intenzivní, pozorný, jako by byl Dean kniha, kterou se snaží přečíst. A potom, ať už v Deanově obličeji zahlédne cokoli, mírně přikývne, spíše jen sám pro sebe než pro Deana, a pomalu vykročí k němu.

Dean neuhne. Ani se nepohne, místo toho zůstane stát na místě, srdce až někde v krku, a zírá na něj, neschopný pohybu.

Cas dojde až k němu. Bez jediného slova mu zlehka položí dlaň na rameno, oči pořád upřené do Deanovy tváře. Dean bezděčně pootevře rty, jen aby se mohl pořádně nadechnout, protože se mu začíná motat hlava, a Cas ten drobný pohled pečlivě sleduje. Jen krok před ním, tak blízko, že by se mohl Dean jen naklonit kousek k němu. Stačilo by jen –

„Přestaň přede mnou utíkat," přikáže mu Castiel chraplavě.

A pravda, Dean měl v plánu nějak se kolem něj protáhnout (Co na tom, že před Casem uhnul skoro až ke stěně? Dean si vždycky dokázal poradit, když to bylo potřeba.), zapadnout do svého pokoje a už z něj nikdy nevylézt. Cas čte myšlenky. Zřejmě. Nedělal to, když byl anděl, a teď to začal používat, protože jinak není možné, aby měl takový odhad na to, co chce Dean udělat. Až na to, že možná ano, a Dean chtěl utéct a schovat se, ale pak jen hlasitě polkne, oči rozšířené, protože Cas potřese hlavou, povzdychne si a položí mu volnou ruku na tvář.

Jeho prsty jsou opatrné a jemné a hřejí. Dean se prudce nadechne.

„Co to děláš?" dokáže ze sebe dostat, s námahou.

Castiel si tlumeně, hořce odfrkne. „Jak to podle tebe vypadá?" zeptá se místo odpovědi, jako by s ním už dávno ztratil trpělivost. Jako by nemohl uvěřit, že je Dean takové pako, že to nedokáže pochopit sám. Špičkami prstů sklouzne po jeho tváři na bradu a potom za ucho, do vlasů. Mírně je sevře, zatahání jenom tak slabé, aby ho Dean poznal, ale aby to nebolelo. Deanovi se skoro zastaví srdce.

Castiel se pohne blíž k němu, o ten jediný krok, který je ještě dělil, a přitiskne se k němu po celé délce těla. Jeho tělo hřeje, přes ty staré džíny, které mu úplně nesedí, a tenké černé tričko. Rty se dotkne Deanovy líce, prsty pořád v jeho vlasech. „Chci žít, Deane, opravdu žít," zamumlá proti jeho kůži. „A moc rád bych žil s tebou, pokud mě budeš chtít."

A Dean ví, že by měl utéct, než se to pokazí, protože pokaždé, když si dovolí něco cítit, něco se pokazí. Dean nikoho nepotřebuje, nikdy nepotřeboval. Nepotřebuje vztahy, vždycky si vystačil sám. Měl by zmizet, to by bylo to nejjednodušší řešení. Jenže Cas se k němu tiskne, a jen před týdnem skoro umřel, kdykoli mohl umřít, oni oba. Jenže Dean na něj nedokázal přestat myslet víceméně od chvíle, kdy ho poznal. Jenže ho brní prsty, jak moc chce zvednout paže a vzít ho za ruce nebo za ramena nebo se dotknout jeho vlasů.

Jenže, ačkoli to uznává jen velice nerad, je jenom člověk.

xXx

Sam na něj zírá se zdviženým obočím.

Dean nejistě přešlápne na místě. Je to divné, takhle se před Sama postavit a snažit se mu něco říct. Nikdy tohle nedělávali. On a Sam ví jeden o druhém prakticky všechno, odjakživa, ale obvykle to nebývá takhle přímočaré. Žádné dlouhé proslovy. Dean nesnáší dlouhé proslovy o citech.

„Jo?" pobídne ho Sammy, mírně pobavený, jako by se mu chystal říct, že nemusí mluvit, pokud by kvůli tomu měl dostat mrtvici nebo tak něco.

Dean se nesouhlasně zamračí. Tlumeně zaskřípá zuby. Protočí oči, protože fajn, možná nemá rád proslovy o citech a všechny tyhle nepříjemné věci, ale to ještě neznamená, že s něj bude Sam dělat blbce. „Jsem zamilovaný," oznámí mu pevným hlasem, jak jednoduše, jak jen dokáže. Aby to Sammy pochopil. „Do Case."

Sam na něj na okamžik zůstane zírat, a potom pokrčí rameny. „Fajn," prohlásí klidně.

Dean zmateně zamrká a cítí se skoro dotčeně tím klidem. „To je všechno?" zeptá se. „Jenom fajn? Nejsi překvapený?"

Sam si pobaveně odfrkne. „To si opravdu myslíš, že jsem si toho nevšiml? Deane, jsi do něj zamilovaný už roky."

Dean se zamračí a chce zaprotestovat. Co nejhlasitěji, aby si to Sam zapamatoval a příště mu dal s podobnými nesmysly pokoj. Ale pak si vzpomene, jak Case následoval pohledem od prvního okamžiku, kdy ho viděl. Všechny ty probdělé noci, když si myslel, že o Case přišli. „Jo, myslím, že jo."

Sam se mu ani nevysměje.

Není to perfektní. Dean ví, že možná nikdy ani nebude, protože ani jeden z nich není perfektní, a protože všechno to, co mají mezi sebou, co se stalo a co oba udělali, za tu dobu, o se znají, je příliš složité na to, aby šlo všechno bez problému. Ale snaží se, oba, a možná, že si vždycky neví se vším rady a někdy spolu zapomínají mluvit anebo Dean nechce chodit po ulici ruku v ruce, ale to se poddá. Časem. Pomalu. Krůček po krůčku.