„Co to děláš?" Peter zvědavě nahlédl do koupelny, kde se Harry nastavovala před zrcadlem. Na umyvadle měla rozmístěné nejrůznější předměty, které Peterovi nepřišly vůbec povědomé. Dívka ho zkontrolovala přes zrcadlo, přímo na něho se však nepodívala. Chvíli mlčela, než mu odpověděla.

„Maluju se."

„Jak to?" Peter nechápal, co se dělo. Harry se nikdy nemalovala. Ta náhlá změna mu přišla dost podivná a nechápal ji, protože si myslel, že Harrry nemá zapotřebí se krášlit.

Harry mu věnovala jeden pohled nařasených očí. „Jdu ven," prohlásila.

„Aha, aha," bylo vidět, jak se Peterovi točí kolečka v mozku, jak se snažil přijít na to, co se před ním odehrávalo.

Harry se opět vrátila k líčení, jenže Peterova přítomnost a všetečné dotazy jí ubíraly na soustředění. Dívka vzdychla a zkontrolovala čas na mobilním telefonu. Minuty ubíhaly jako splašené a před ní tolik práce, které se musela vzdát, aby přišla včas. A Peter stále stál ve dveřích do koupelny, kýval hlavou a přitom vůbec netušil, co se dělo. Popravdě ani Harry si nebyla úplně jistá, jestli všechen ten make-up nepřijde vniveč. Jejich setkání bylo tak prazvláštní. „Jdu prostě ven."

„No tak jo. Jsem si říkal, že jdeme s Gwen do kina, jestli bys nešla s náma. Ale tak nic," pomalu se odlepil ode dveří, takže Harry mohla proběhnout do pokoje. V první chvíli ji Peter chtěl následovat, ale když viděl, že si opatrně přetahovala tričko přes hlavu, aby si nerozmazala obličej, okamžitě si to rozmyslel. Peter, rudý až za ušima, se dal na ústup.

.

Harry se nesnášela za svůj zvyk. Ať chodila kamkoliv, potřebovala přijít na čas nebo s malým časovým náskokem. Právě teď přicházela ke vstupu do Univerzity a z dálky viděla, že na místě setkání bude první. Přitáhla si kabát blíž ke krku. Přešla silnici mezi rozsvícenými reflektory aut. Postavila se na schody školy a čekala.

Přecházela po schodě sem a tam, jak jí byla zima. Měla nepotlačitelný pocit, že ji někdo sleduje. Rozhlédla se. Když se vracela pohledem zpátky, všimla si, že k ní přichází student z Univerzity. Harry se však neulevilo. Náhle si uvědomila, že o mladíkovi neví vůbec nic. Neznala ani jeho jméno. Věděla jen jediné, a to nebylo nic povzbuzujícího. Harry se právě hodlala setkat se vznětlivým mutantem.

„Tak ty jsi přišla. Skoro jsem s tím nepočítal," prohlásil místo pozdravu.

Harry jen pokrčila rameny. Měla snad zůstat doma? Nebo dělat Peterovi s Gwen křena?

„Chtěl bych ti něco ukázat," pokračoval.

Harry náhle zaváhala. Mohla si být jistá tím, že se k ní neznámý člověk nezachová špatně? Byla by vůbec schopná se mu ubránit?

„Když jsem tě viděl, uvědomil jsem si, že musíš být speciální. Stejně jako my. Máme takový klub, víš," mladík se vydal na cestu. Harry ho opatrně následovala. „Já jsem Johnaton," představil se konečně. „A ty?"

„Harry."

Zašli za roh. Budovy se rozcházely, aby udělaly prostor parku. Harry už viděla, jak se v noci budou potulovat po parku. Ruce si dala do kapes kabátu a snažila se nahmatat klíče od domu, které by popřípadě mohla použít jako zbraň, kdyby přišlo na nejhorší.

Johnaton ji však překvapil. Místo, aby se vydal do parku, zabočil ke stěně, která tvořila hranici parku. Náhle se před ním otevřela místnost, o které Harry neměla ponětí. Byla si naprosto jistá, že ještě před chvílí tam žádné dveře nebyly. Zevnitř vyzařovalo světlo a hluk mnoha hlasů se nesl ven. Jonathon se na ni potutelně usmál, vešel dovnitř a podal Harry ruku. „Máme vlastní vysokoškolský klub. Neboj se a pojď dál."

„Já se nebojím," prohlásila Harry a vstoupila dovnitř.

Sestoupili po pěti schodech do nitra kapesního prostoru. Dole se nacházela spousta lidí. V menších skupinkách se povětšinou vášnivě bavili. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ti lidé vypadali jako lidi. Harry si všimla dívky, která se více podobala její představě o elfech, než obyčejným lidem. Pak další chlapec vypadal jako čert a přesto měl ve své blízkosti celý houf mladých žen.

Sešli ještě po dalších třech schodech, než se dostali mezi členy klubu. Harry si prohlížela stěny, které byly polepené nejrůznějšími články. Dále se nedala přehlédnout zelená tabule s křídovými poznámkami. Na tabuli bylo to, co trápilo většinu New Yorčanů. Podle všeho se mladí studenti sázeli o to, jestli je Spider-Man mutant a kdo by to mohl být – Harry neznala ani jedno ze jmen na desce.

Náhle k ní přiskočila Liz. „Jé, Harry." Vzala ji za zápěstí. „Jsem tak ráda, že jsi přišla." Pak se otočila k Johnatonovi. „El Gallo, to jsem si mohla myslet."

„Nesnáším tě," zavrčel na Liz a dal se na odchod. Takhle dopadlo Harryino rande. Co mohla taky čekat, vždyť se vůbec neznali.

„To není pravda. Jen nesnáší svou přezdívku," vysvětlila jí Liz. „Ukážu ti to tady." S Harry si stoupla k jednomu stolu, na který si společně sedly, až se nevyvážený stůl v první chvíli zakymácel. Harry bloudila pohledem za Jonathonem, který právě dosedal k mladíkovi s rudýma očima a dívkou s bílým pruhem ve vlasech. „Tam je Remy, nikdy s ním nehraj karty. Vždycky vyhraje. Vedle něho sedí Anna Maria."

Pak Liz ukázala na čerta u stolu na druhé straně sálu. „Kurt je její bratr."

Harry si je prohlédla. Nebyli si vůbec podobní. A nejen kvůli vzhledu ale i proto, že dívka seděla u skromného hloučku a chlapec byl obklopený zástupem holek. „Proč se na něj tak lepí?" zeptala se Harry.

„No, protože to je nejbezpečnější kluk z celého klubu. Studuje na faráře," vysvětlila Liz. „Kolem něho je zprava doleva. Kitty – s Kurtem jsou nejlepší kamarádi. Někteří z nás si dokonce myslí, že spolu něco mají, ale podle mě, jsou jen tak hodně dobrý kámoši."

Další byla dívka s křídly jako vážka. „Angel."

Studentka, z níž odkapávala voda. „Daphne Petrakis. Měla bys vidět jejího otce. Ten pohled stojí za to," rozplývala se Liz.

„Clarise," to platilo na dívku vílího vzhledu.

U dalšího stolu spolu vášnivě debatovali tři mladíci nad listem papíru. „To je Douglas, St. John a Bobby. Studují na fildě. Nejspíš zase píšou nějaký scénář."

Potom se otočily k jiné trojici. Dívka vášnivě debatovala s chlapcem v rudých brýlích. „Ta s těmi zelenými vlasy je Lorna. To ona založila klub a našla nám tohle místo. Ona a Warren jsou nejaktivnějšími členy komunity. Vedle ní je Scott a Jean, jsou to nejlepší studenti Xavierova Institutu. Alespoň to o sobě tvrdí," mrkla na ni Liz.

„A i mezi námi se najdou podivíni," Liz jen pokynula ke stolu posazenému do temného koutu, u něhož se krčila další skupinka. „Tom Cassidy, Kevin – kterému se říká Proteus, Selene a Jamie Bradock, o něm si myslíme, že musí mít alergii na oblečení, protože ani v zimě toho moc nenosí. Možná se nezdají, ale k těmhle mutantům je lepší se nepřibližovat. A radši je měj před sebou než v zádech," varovala Harry bývalá spolužačka. Tím Liz popsala všechny lidi v místnosti. Harry si ještě jednou prohlédla každého přítomného. Dokázala si v duchu pojmenovat jen hrstku lidí a to si ještě nebyla jistá, jestli správně. Jednoho mutanta však znala s jistotou.

Harry zaměřila svůj pohled na stůl, u něhož se hrály karty. Johnaton Gallo sice držel v ruce karty, jako i ostatní u stolu, ale v žádném případě nepozoroval hru. Měl před sebou nejmenší kupičku kovových mincí a oči mu neustále těkaly k Harry. O to upřeněji se na něho dívka dívala. Proč ji tu nechal samotnou, když si ji sem přivedl. To ji snad přivedl, aby se na ni jen díval?

„Co je jeho schopnost?" zeptala se Harry.

„Johnatona? Nic moc zajímavého. Je velmi obratný, dokáže skočit na větší vzdálenosti než ostatní a má smysl, který ho varuje před nebezpečím." Liz se naklonila blíž k Harry. „Proto si myslím, že je Spider-Man."

Harry přeběhl mráz po zádech při zmínce o maskovaném hrdinovi. „Vsázíme se tady o to, kdo z nás je vlastně Spider-Man. Protože někdo to musí být, když to řekl Xavier. A ten to musí vědět."

Harry pohrdavě odfrkla. „Proč by to zrovna on měl vědět," opovážila se zapochybovat.

„Je to telepat." To Harry věděla, přikývla. „Dokáže vycítit jakéhokoliv mutanta po celém světě," dovysvětlila Liz.

„Hm. To ještě neznamená, že v televizi řekl pravdu," poznamenala Harry.

Najednou se v místnosti rozhostilo naprosté ticho. Hrací koutek odložil karty. Dívky kolem démona se teď věnovaly Harry, stejně tak i on. Umělci odložili pera. Temný koutek stále vypadal nezaujatě, přesto i on ani nedutal. A místo s nejaktivnějšími mutanty napjatě vyčkávalo.

„Snad nejsi jednou z nich?" zeptala se Liz se zatajeným dechem. Rukou ukázala někam k studentům zapáleným do otázky mutantů.

„Z koho?" Harry tu byla dnes poprvé a rozhodně nevěděla, kdo jsou oni, z čehož odvodila, že ještě musí existovat nějaké my, k němuž se hlásila Liz. Harry chtěla vědět, o jaké skupiny se jednalo, než je odmítne nebo podpoří svou přítomností.

Mladík v červených brýlích a dívka se zelenými vlasy se k nim nebezpečně přiblížili. „Ty jsi nová, viď," Scott si založil ruce na hrudníku. Harry přikývla. Než stačil chlapec pokračovat, Lorna se ujala slova: „V první řadě bychom neměli dělat rozdíly mezi námi. My všichni jsme mutanti. Jenže obyčejní lidé nás nedokážou přijmout. Bojí se nás. Přesto že jsme v určitých bodech stejní jako oni. Copak nás to nebolí, když nás bijí? Neteče nám krev, když nás bodnou?"

„Zníš stejně jako Magneto," Scottovi se zaleskly brýle.

„A proč ne?" Lorna se na něho otočila. „Mám stejné názory jako můj otec," prohlásila s pevným přesvědčením. „Nemůžeme se přece chovat jako ovce," pokračovala Lorna.

„My nejsme ovce," oponoval modrý mutant. „Chceme žít s lidmi v míru a souladu."

„Jako ovce, které jdou na porážku," dodala Lorna. „Už mám dost nastavování druhé tváře. Je na čase, abychom začali bránit své místo ve světě."

„To kvůli vám nás lidi mají za zločince a násilníky," poukázal Bobby.

„Tak mi vysvětli, proč vás profesor X trénuje v boji? On a můj otec nejsou zas tak rozdílní," podotkla Lorna, viděla zdánlivé rivaly jako dvě strany mince stejné hodnoty. Xavierovi stoupenci se nad takovým prohlášením zatvářili odmítavě. Představa, že by Charles Xavier a Magneto byli stejného smýšlení, jim přišla naprosto scestná.

„Ty jsi mezi námi nová a už to vidíš," obrátila se Lorna opět na Harry. „Jak se jmenuješ?"

„Harry Osbornová,"představila se Harry trochu zdráhavě. Lornin vášnivý projev Harry držel v ostražitosti.

„Harry Osbornová?" zeptala se Lorna, aby se snad ujistila, že slyšela správně. Tvář se jí zkřivila do grimasy, která v sobě měla něco z lítosti, nelibosti, opovržení a vyústilo v nepochopitelné přijetí. Lorna pokývala hlavou.