„Líbí se mi, že spolu můžeme chodit na stáž," prohlásil Peter. Právě kráčel se svojí přítelkyní po ulici, drželi se za ruce. Trávili spolu více času od doby, kdy Gwen začala pracovat v Oscorpu. Od rána, kdy byli spolu na přednáškách, se od sebe ani nehnuli. Peter se podíval na Gwen, i ona byla nadšená. Usmívala se na něho a nechtěla ho pustit.

„Já taky. Představ si, až spolu budeme někde pracovat. To bude bezva."

„Myslíš v Oscorpu?" zeptal se Peter. Netušil, o čem zrovna Gwen mluvila. Vždyť právě mířili na společnou stáž, kde dělali ve stejné laboratoři jen několik stolů od sebe.

„Ne. Jednou, až si najdeme skutečnou práci," snila Gwen o jejich společné budoucnosti.

Petera náhle zamrazilo v zádech. Rychle to sice přešlo, ale vyvolalo to v něm neodkladný pocit, že na něco zapomněl. A to podezření se čím dál více vkrádalo do jeho vědomí. Na to ho přepadl neklid, protože nemohl chránit město jako Spider-Man, když byl s Gwen.

Jakoby si to přivolal. Jeho zbystřené smysly vycítily strach. Ve vedlejší ulici, kterou právě míjeli, to vypadalo, že se co nevidět strhne rvačka. Peter neměl na vybranou.

„M-myslím," nerad lhal své přítelkyni, ale nešlo to jinak, pokud chtěl uchovat její bezpečí a svoji tajnou identitu. „Teď jsem si vzpomněl, že po mě teta chtěla, abych sem zašel. Něco jí vyzvedl," Peter ukázal na první obchod, který míjeli.

Gwen se na něho ostražitě podívala. „Do zastavárny?"

Peter nemohl, než pokračoval ve své lži. Pokrčil rameny. „No, ano. Ale nechtěj, abych to víc vysvětloval. Přijde mi to trapný."

Gwen pokývala hlavou. „Tak tam zajdeme spolu, jestli ti to přijde trapný."

„To by bylo ještě trapnější. Jen běž napřed, já si to vyřídím. Budu hned zpátky," a už ji postrkoval dál.

„Počkám tu na tebe."

„Ne, to je dobrý. Klidně běž. Přece tady v tý zimě nebudeš jen tak stát. Já tě pak doběhnu," sliboval Peter. Nadšeně kýval hlavou. V Gwen chtěl vyvolat dojem, že jí tu vážně nepotřebuje a že je všechno v naprostém pořádku.

Dívka na něho jen přimhouřila oči. „Tak dobře."

Peter se vydal do zastavárny. Tam muži za pultem vysvětlil celou situaci. „Když se podíváte oknem na ulici, je tam ještě taková blonďatá holka tak mého věku? Je asi takhle vysoká," ruku dal do výšky svého ucha.

Zaskočený muž se podíval ven, jak mu Peter řekl. A vážně venku postávala dívka a zírala přímo na něj. Chlapík přikývl.

„No, dobrá. Musí to vypadat, že se spolu bavíme. Hlavně aby brzy odešla," Peter se nervózně rozhlížel po obchodě.

„Co vlastně ta holka po mě chce? Já tady nic kradenýho nemám," bránil se muž. Začínal panikařit, když pomyslel na pár očí, který ho sledoval. Každý jeho pohyb.

Peter na něho nechápavě zamrkal. „Po vás? Ne. Ona tam stojí kvůli mně."

Muž se napřímil. U něho se nikdo schovávat nebude. Ještě aby pak z toho měl opletačky s policií. Na to byl už příliš starý. „Tak to si běž vyřešit jinam." Jeho nikdo do ničeho zatahovat nebude. A zvláště takový cucák, co mu ještě teče mléko po bradě.

Peter se ohlédl směrem ven. Gwen se zrovna dívala na hodinky. „Nemáte tady zadní východ?" zaúpěl Peter. Muž k jeho vlastnímu překvapení pokynul hlavou doleva a dozadu. „Tam."

Peterovi radostí poskočilo srdce. „Moc děkuju." A už mazal pryč dřív, než si toho Gwen všimne.

Jaké štěstí že zadní vchod ústil přímo do ulice, kam se chtěl Peter v převleku za Spider-Mana dostat. Už z dálky poznal, kam bylo potřeba se dostat. Vpředu u paty budovy se tvořil kruh. V jeho epicentru se nacházeli dva muži, kolem nich vzniklo dvou metrové vakuum, kterým se kolemjdoucí snažili obejít nebezpečný prostor a zároveň alespoň něco málo zahlédnout. Spider-Man zamířil do centra dění.

Začalo to obyčejným žďuchnutím. Nebo si to postarší muž alespoň myslel. Zastavil se a spustil podrážděným hlasem na člověka za sebou, který nebyl schopný udržovat přiměřenou vzdálenost. „Co děláš?" Každý by se na jeho místě zachoval stejně. Teď čekal na omluvu. Jenže ta nepřicházela.

Chlapec, který do něho uhodil, se jen tak díval. Mlčel a zkoumal muže před sebou. Vypadal jako jeden z těch emo lidí, co jich dneska po světě tolik chodilo. Mladík vypadal neduživě. Černé oblečení a černé vlasy dávaly jeho světlému obličeji téměř nemocný vzhled. Bledé vodnaté oči upíral druhému muži přímo do těch jeho a ani nemrkal.

„Neumíš mluvit?" muž se snažil vyzařovat větší silou a odhodláním, než cítil. Vnitřně se však zachvěl.

Chlapci se pohnuly zhnusením rty. Během okamžiku se napřáhl a udeřil muže pěstí do tváře. „Tohle je za Laurii." Byl sice mnohem menší a slabší, než jeho protivník, ale i tak jednou ranou poslal muže k zemi.

Muž takovou reakci vůbec nečekal. I když před nedávnem se dostal do křížku s jiným mladíkem, který mohl být podobně starý. Jak se ty časy změnily? On by si nikdy nic takového v jejich věku nedovolil. K čemu ta mládež vůbec spěla? Však on tomu skrčkovi ukáže, jak by se měl chovat. Jen co vstane. Opřel se dlaněmi o zem, aby si pomohl do stoje. Tvář ho ještě brněla od uštědřeného políčku. Opatrně si na ni sáhl. Téměř nevědomě se podíval na rukavici, kterou si otřel tvář. Při pohledu na ni, se mu obrátil žaludek. Muž těžce dosedl na chladnou zem. Na kožené rukavici mu spočívaly cáry kůže. S děsem stíral tkáň z rukavice druhou rukou a nakonec ještě o zem. Pak aby se přesvědčil, jestli to všechno nebyla jen nějaká představa, se znovu dotkl bolavého místa. Teď však jen konečky prstů. Roztřesené prsty vrátil opět do oblasti svého zorného pole a bázlivě na ně zaostřil. Uviděl krev a kousky červeného a růžového masa.

„Vstávej," přikázal mu chlapec v černém. Vzal muže za kabát a vytáhl ho na nohy. Pod tíhou skutečnosti se mu sice končetiny třásly, ale zůstal stát. Hypnotizovaný pohledem do mladíkových očí, v nichž viděl smrt.

Kabát se na místech, kde se ho dotkly cizí ruce, začal třepit a rozpadat.

„Ještě jsem s tebou neskončil," prohlásil chlapec. Taková pomsta se mu zdála příliš snadná, než aby již muže pustil. Pořád ho uvnitř spaloval hněv. Udeřil muže do břicha. Pak ještě jednou. Až se muž ohnul v pase. Z teplých vrstev, které ho chránily, už zbyla jen košile. S dalším úderem se dostane násilník až na mužovu kůži a nemyslel si, že by ho to mělo zastavit. Muž se na chlapce vrhl. Vší silou ho chytil v pase, až se oba svezli na zem. Mladík chtěl ze sebe muže dostat. Bušil mu do ramen, ale v této situaci bylo jasné, že muž má mnohem více síly než on. Mohl udělat jen jediné, sáhl muži na ucho. Muž se za něj chytil a odskočil od monstra, které mu chtělo vzít život.

S rychlostí vlastní všem mladým lidem, se chlapec dostal na nohy a začal se blížit k muži, který se od něho se strachem vzdaloval.

„Tak to by už stačilo," do boje vstoupil Spider-Man.

Oba bojovníci si viditelně oddechli.

„Díky Bohu, že jsi tady," hlesl chlapec v černém. „Toho člověka by měli zavřít," ukázal na muže, co si držel ruku u hlavy. Ten náhle vstal a v návalu nové energie se začal bránit.

„Podívej se, co mi udělal," oddálil ruku, na které spočívalo svraštělé nekrotické ucho.

Peter zalapal po dechu. Dnes už radši nic jíst nebude, natož maso. „Musíte do nemocnice," prohlásil Spider-Man.

„Ten chlap půjde jedině na policii," obořil se mladík. „Moje-moje… kamarádka je kvůli němu v komatu," obvinil ho chlapec. Věřil, že tváří v tvář s jejich hrdinou se mu konečně dostane zastání. „Je to mutantka. Nikdy nikomu nic neudělala. A tenhle člověk," vyslovil to slovo, jakoby to byla nejodpornější věc na světě, „ji málem připravil o život."

„Hele, klid kámo. Takhle své kamarádce nepomůžeš. Je ti to jasný?" Spider-Man se ho snažil mírnit. „Ten muž potřebuje do nemocnice."

V chlapci však vzkypěla nová vlna hněvu. „Neudělal jsem mu nic, co by nepřežil. Zaslouží si vězení. Jenže my nemáme nikde zastání. Myslel jsem, že ty budeš jiný, když jsi jeden z nás. Jenže ty jsi ještě horší. Nadržuješ lidem před vlastními," volal za ním chlapec. Spider-Man se totiž rozhodl, že hormony zmítaného puberťáka dál poslouchat nebude, a udělá, co mu přišlo nejlepší. Vzít zraněného muže do nemocnice.

Přitom však přemýšlel nad tím, co mohlo vést chlapce, který byl viditelně mnohem mladší než on možná i mladší než jeho bratr Charlie, k tomu, že napadl na ulici muže středního věku a mnohem silnější konstituce. V duchu děkoval za to, že už dospěl, protože se zdálo, že dnešní mladí mají mnohem těžší život, než kdy měl on. Jak však mohl očekávat, že toho muže pošle na policii. Vždyť ten neduživý chlapec sám by si zasloužil trest za ublížení na zdraví. Jak mohl být tak pošetilý. Nechtěl, aby o něm nikdo nesmýšlel špatně, ale přece si nemohl ten chlapec myslet, že se bude chovat podle jeho zvrácených představ o morálce.

Muže vysadil před nemocnicí. „Běžte se nechat ošetřit," připomenul mu, jako by zející díra v jeho tváři a chybějící ucho nebyly dostatečnými důvody k návštěvě zdravotnického zařízení.

„Díky, Spider-Mana. Ty mutantský monstra by měli všechny nechat zavřít. Vždycky je dobrý vědět, komu se dá věřit." Muž Petera poklepal po rameni a zamířil do nemocnice.

Peter ještě nějakou dobu stál venku jako přimražený, než se pustil ulicemi směrem do Oscorpu, kde už měl dávno být a pracovat na projektu.

.

Peter ještě celý mírně omámený vtrhl do laboratoře. Nedíval se napravo nalevo, jen za sebou zavřel dveře a vzal si bílý plášť ze svého háčku. „Dneska se mi stala vážně divná věc," ozval se Peter, když se ještě soukal do pláště.

„No, to si myslím," pronesl naštvaný dívčí hlas. Peter ho moc dobře znal. Rychle zvedl hlavu. Před ním stála naštvaná Gwen s pažemi v bok. „Jak jinak by se dalo vysvětlit to tvoje: Hned tam budu. Běž napřed, doženu tě. Byl jsi pryč skoro hodinu."

„Trochu jsem se zapomněl," Peter si nervózně zajel rukou do vlasů.

„No, tak schválně. Jakou historku jsi nám chtěl říct?" zeptala se nevybíravě Gwen.

Peter se podíval z Gwen na Reillyho a pak zas zpátky. Sklopil pohled. „Promiň."

Dívka si odfrkla a vrátila se ke své práci. Ještě jí čekala další hodina práce, než mohla odejít. Rozhodla se proto, že se nenechá ovlivnit Peterovým zakrnělým pojmem o čase. To byl jeden z důvodů, proč chtěla, aby chodili společně. Protože vždycky všude chodil pozdě. Po zbytek stáže bude pracovat v tichu, ať už si o tom bude Peter myslet cokoliv. Škoda jen že nepracovali u stejného stolu. Peter by třeba časem přišel na to, co udělal špatně.

Po hodině naprostého ticha se Gwen zvedla, probodla Petera pohledem a šla vrátit plášť na své místo. Když už to vypadalo, že vyjde ven, Peter se zvedl, že se jí zkusí ještě jednou omluvit. Ke Gwen se zachoval špatně a celé to tajnůstkářství mu začínalo přelézat přes hlavu.

„Petere," jediným slovem ho Reilly zastavil.

„Musím jít za ní," Peter se natahoval ke dveřím, jenže Reilly najednou stál vedle něho a velmi vážně si ho prohlížel. „Je ti dobře?" zeptal se nakonec.

Peter zaraženě zamrkal. „Co? Proč?"

„Podívej se na svůj rukáv," vybídl ho starší kolega.

Peter shlédl dolů na obě svoje ruce a zvláště předloktí. Jak otáčel ruce dlaněmi dolů, zarazil se. Na pravém rukávu měl snad deseti centimetrovou rudou skvrnu. „Pojď. Měl by sis to nejdřív nechat ošetřit." Peter nijak nereagoval. Dotýkal se skvrny a přitom nic necítil. Jen tupý tlak. Reilly ho vzal za druhou paži a vyvedl ho ven.

Peter ani nevěděl, že se ho ten kluk vůbec dotknul. Ale podle všeho musel, kdysi bílý laboratorní plášť toho byl důkazem. Když si vzpomněl na to, jak vypadal muž, kterého doprovodil do nemocnice. Tak se ani nechtěl na svoji ruku podívat. Peter zbledl.

Reilly ho sevřel pevněji. „Všichni jsme tu vědci a málokdo je tak šikovný jako vzdělaný. Jen stěží se dá věřit, že tady ještě nemáme ošetřovnu. Naštěstí Elaine si udělala zdravotnický kurz. I když občas je to spíš naneštěstí. Je to trochu sadistka."

Peter poslouchal jen jedním uchem, proto jen přikývl. Znovu se dotkl svého zranění. Jak bylo možné, že vůbec nic necítil?

„Teď je ten správný čas, abys mi řekl, co se ti teda dneska stalo," Reilly chtěl odvést Peterovu pozornost tím, že ho nechá mluvit. „A nešahej si na to."

„No," začal pomalu Peter. „Chtěl jsem zabránit rvačce. Když jsem mezi ně vpadl, oba si mysleli, že jsou v právu."

„To tak bývá," přitakal Reilly.

„Byl tam mutant a xenofob. Nebo jak se říká člověku, který nesnáší mutanty," pokračoval Peter.

„A tak jsi toho mutanta zachránil?" zeptal se Reilly.

„No, vlastně ne," přiznal se Peter. „Vlastně jsem zachránil toho xenofoba. Ale já jsem to nevěděl. A tomu mutantovi nic nebylo."

„A tohle máš od toho mutanta," Reilly poukázal na Peterovo zranění.

„Asi jo."

„Hlavně si to teď necháme pro sebe. Jen by mě ještě zajímalo, jak dopadl oblek," podotkl Reilly. Peter jen pokrčil rameny. Sám o svém zranění nevěděl, natož aby si uvědomil, v jakém stavu byl jeho kostým.

Vstoupili do tmavé laboratoře. Místností se rozléhalo bzučení zářivek v teráriích. Suchý vzduch Petera nutil ke kašli, kterému se snažil zabránit. Ale přesto se po chvíli neudržel a rozkašlal se.

„Co se děje?" zeptal se podrážděný ženský hlas. Reilly popostrčil Petera před sebe. „Tady mému kolegovi se stala menší nehoda v laborce," prohlásil Reilly.

„Hm, pojďte dozadu." Peter zaregistroval pohyb postavy ve tmě, otevřela do zadní místnůstky, kde bylo oproti přední části oslepující množství světla. Reilly s Peterem se vydali za světlem. Drobná žena s tmavými krátkými vlasy a tvarovanou postavou k nim stála zády. Připravovala si zdravotnické náčiní a přitom zpovídala Petera nebo spíše Reillyho, dokud jí někdo z nich nedal uspokojivou odpověď. Nakonec se Peter posadil na lůžko a s Reillyho pomocí si sundal plášť.

„Hm," plné rty se Elaine obrátily koutky dolů ještě víc, než je měla předtím. „To byla pořádná nehoda. Na několika místech ti dokonce chybí kůže," žena dloubla sterilním peánem do pěti vodorovných čar. Byly mnohem užší než lidské prsty, ale stále v nich poznal otisk ruky. Peter při pohledu zaúpěl. „Je to divné, ale cévní systém se zdá naprosto neporušený."

„A tak z čeho je ta krev?" zeptal se Reilly.

Elaine mu jen věnovala podrážděný pohled. Ukázala na rány po prstech. „Ta místa nejsou zas tak široká. Vydezinfikuju ti to a zkusím zašít," navrhla. Než však Peter stačil cokoliv říct, nebo zaprotestovat, polila mu ruku dezinfekcí. Tohle už Peter cítil. Pak žena vzala do ruky zahnutou jehlu s nití a zabodla ji Peterovi do předloktí. Zaúpěl.

„Tak co Reilly. Jak se ti vede?" zeptala se mezi prací na třetí linii.

„Jo, všechno v pohodě," prohlásil Reilly. Nespouštěl Peterovu ruku z očí, sám byl bledý jako stěna.

„Podle toho, jak se blyští, tak víc než dobře," podotkla Elaine.

„Možná," Reillymu se koutek pohnul do mimovolního úsměvu.

„Řekla bych, že se chystají nějaké novinky," pokračovala Elaine. Očividně si myslela, že ví víc, než jí Reilly řekl. „Kdy to vlastně bude?"

„Není kam spěchat," přiznal Reilly.

„Pamatuj. Do roka a do dne," Elaine dodělala poslední steh. „Ten zbytek ti jenom zalepím a dojdi si k doktorovi. Ale nevidím to nadějně. Na tak velkou ránu by ti mohl pomoct jen kožní štěp," Elaine poklepala na zranění od mutantovy dlaně. Pak se obrátila zpátky k Reillymu: „Do roka a do dne," zopakovala jako sudička. Reilly jen pokrčil rameny.