Venku již vládla tma a uvnitř domu bylo nezvyklé ticho. Někteří studenti využili svátky k návštěvě své rodiny, aby si udělali příjemný čas. Internátní škola dokázala způsobit, že po půlroce stráveného daleko od domova se i těm nejotrlejším začalo stýskat. Studenti, kteří však neměli dostatečně tolerantní rodiče, zůstávali v Institutu. Jenže ani ti se v tuto chvíli nenacházeli v budově. Charles Xavier byl po dlouhé době sám se svými myšlenkami. Nemusel uzavírat svoji mysl před všemi pubertálními explozivními nápady, které každou chvíli útočily na jeho příčetnost.
Z tajné skrýše ve své pracovně vyndal lahev vína. Ze zamčeného šuplíku ve stole vyndal sklenici na úzké noze a vývrtku. Vše si vyskládal na pracovní stůl do úhledné řady vedle sebe. Jak mu ticho přinášelo klid a pocit dovolené ve vlastním domě, na druhou stranu najednou nevěděl, co by měl se svým volným časem dělat. Nebyl tu nikdo, kdo by ho potřeboval, kdo by si žádal jeho rady. Přesto ještě chvíli čekal, jestli se neozve zaklepání na dveře, než otevřel lahev. Pracovnou se poté roznesla opojná vůně merlotu. Charles si nalil do sklenice poměrné množství alkoholu. V tom zazvonil telefon. Profesor odložil lahev a sáhl po sluchátku.
„Řekni mi, co jsme v jejich výchově udělali špatně?" zeptal se hluboký hlas z druhé strany sítě. Charles se sám pro sebe usmál. Nudný večer se rázem proměnil ve snesitelný. „Co tím myslíš, příteli?"
„Ani jeden z našich předků sem nepřijel na Mayfloweru a přitom naše děti jsou teď společně venku a slaví Díkuvzdání," stěžoval si Erik. Očividně ho to rozčilovalo.
„Nech je. Oni už jsou Američani," poukázal Charles na fakt, že většinu svého života žili ve Spojených státech a následující generace už budou jednoduše místními občany.
„Hlavně to jsou mutanti," podotkl Erik.
„Jsi sám?" zeptal se náhle Charles.
„Tak trochu," zabručel muž. „Za hodinu se sejdeme s ostatními rodiči z Bratrstva. Tak jsem se zašil do knihovny, dokud mám čas," promluvil polohlasně.
Charles se zasmál. „A já jsem si myslel, že nebudeš slavit Díkuvzdání," škádlil ho.
„Taky že nebudu. Slavíme, že máme děti z domu," vysvětlil Erik. I když po chvíli mu ti hluční emočně nevyrovnaní mladí mutanti začnou opět chybět. „Kde jsou tvoji učitelé?"
„Logan je na nějaké nebezpečné výpravě. Hank se zavřel do laboratoře a Storm do skleníku." Každý z nich potřeboval po době strávené se studenty chvíli jen sám pro sebe a pro své koníčky. „Co myslíš? Stihli bychom rychlou partii šachu?"
Erik se pousmál. „Šachy jsem hrál naposledy, když jsem byl zavřený ve vězení."
„Říkáš to tak, jakoby to byla šťastná vzpomínka," podotkl Charles. Telefon si nastavil na hlasitý odposlech. Nečekal, že by se našel někdo, kdo by je chtěl právě dnes vyrušit. Sklenici si vzal do ruky a s vozíkem se přesunul k postrannímu stolku, kde měl položenou odpočívající šachovnici.
„I tak by se to dalo říct," připustil Erik. „Začínáš. Byl to tvůj nápad."
.
Klubovna mutantů se na jedno odpoledne proměnila ve slavnostní sál. Středem místnosti se táhly stoly přisunuté k sobě, vytvořily tak dlouhou řadu obklopenou nespočtem židlí. Jak postupně přicházeli hosté, plnily se stoly nejrůznějším jídlem.
Harry si prohlížela podzimní výzdobu a po očku sledovala, kdo přišel strávit Díkuvzdání mezi mladými mutanty. Harry připadalo lepší být právě tady, než doma marně čekat na otce, který se jako vždy zdrží v zaměstnání, protože o svátcích měl mnohem víc klidu na práci.
Johnaton Gallo se držel v hloučku s Remym, Annou Marií a černovlasým kudrnáčem, kterého Harry ještě neznala. Johnaton o ni čas od času zavadil pohledem, ale rychle se zas věnoval někomu z jejich čtveřice. Přitom se nemusel dívat přímo na ni, Harry nechtěla dělat ukvapené závěry. I kvůli tomu v jaké společnosti se nacházela. Liz dnes nepřišla, ale to neznamenalo, že tu dnes bude Harry sama, protože se k ní nahrnula skupina mutantů v čele s Warrenem Worthingtonem III., kterému mnoho z přítomných říkalo Angel. Bílá křídla měl klidně složená na zádech, jen občas se lehce pohnula, když přehnaně gestikuloval, což nedělal zas tak často. Se svým jemným vzhledem a blond vlasy vypadal skutečně jako anděl. Stejně tak jako Kurt vypadal jako modrý démon, což naznačovalo jen jediné, u mutantů se nesmělo dát na první pohled. Zvláště když Kurt byl jeden z mála, kdo z celé jejich sešlosti skutečně pomáhal. Prostíral na stole příbory a soustavně mizel a zase se objevoval na jiném místě, jak se činil v práci.
„Kdo by řekl, že se na takovémhle místě najdou zástupci nejmocnějších firem Ameriky," pronesl Scott v rudých brýlích. Harry se vrátila k probíhajícímu rozhovoru. Upřeně se podívala na mladého Summerse. „Jak to myslíš."
Warren vedle Harry jen unaveně vzdechl, podobné teorie nejspíš od svého spojence slyšel vícekrát.
„Jen si to vezmi. Jsi tu ty – Oscorp. Lizin otec vlastní Alchemax. Angel je synem současného starosty." Pak ukázal na mladíka sedícího v temném koutu, dnes se o něj dělil pouze s jedním dalším podivínem, s nímž nechtěli mít ani mutanti nic společného. „Proteův táta je taky politik a matka dělá pro Orchis." Přesto že seděl, z Protea vyzařovala kvanta energie. Byla téměř vidět. Možná takhle nějak vypadala aura, pomyslela si Harry. S vypětím sil od něho odtrhla oči. „Všechny firmy, co se snaží vyvinout protimutantské sérum. A jedna, která ho skutečně vlastní," Scott ukázal na Harry.
„Myslím, že děláš ukvapené závěry," Jean Scottovi naznačila, že už zašel dál, než měl. „Zvláště když Harry s tím nemá nic společného." Scott se na ni se zjevným nesouhlasem podíval, ale nahlas nic nenamítal.
„Ještě nám ale chybí zástupci z Baxter Building, Stark Industries a Roxxonu," vyčetl Warren.
„Roxxon není v New Yorku," namítl Scott. Jakoby se mutanti vyskytovali pouze v New Yorku. I když se stačilo podívat po místnosti, aby byla vidět zjevná mezera v takovém tvrzení. Rodina Daphne pocházela z Kréty. Remy měl vyloženě francouzský přízvuk. Mladý spisovatel, který působil pod pseudonymem Pyro, byl z Austrálie. Kurt s Annou Marií zase nějakou dobu vyrůstali v Německu. O některých dalších se dokonce tvrdilo, že vůbec nejsou ze Země. Byla to pestrá směsice národností.
„Profesor X má zájem o Franklina Richardse," doplnila potichu Jean. Možná to byla tajná informace, kterou vědělo jen málo lidí a ukazovat na osoby a rozhlašovat o nich, že jsou mutanti, bylo velmi necitlivé a mohlo to i mladé nepřipravené mutanty ohrozit.
„A co se Stark Industries týče. Kdo ví, co je Morgan Stark zač," Warren pokrčil rameny.
„Vaše teorie má ale trhlinu," upozornila je Harry. Než však byla schopná vysvětlit skupině, jak se to mělo s ní, mutanty a otcovou firmou, byla vyrušena. Harry stála jako zaražená a dívala se ke schodům, které vedly ven. Nejen, že se dveře sami od sebe otevřely, ale skupina, která sestupovala ke zbytku mutantů, jí vyrazila dech. Všichni mutanti zpozorněli. Všichni, až na potetovaného muže s čírem na hlavě, který vypadal, že za dnešek už toho měl až dost a díval se jen nepřítomně před sebe.
Ze schodů seskočil mužík s ofinou, co mu padala až k nosu. Vypadal více jako žabák než jako člověk. Za ním spořádaně sestupovala skupina po dvojicích. Vypadali jako nějaká šlechta, jak se nesli s hlavou vztyčenou. Bělovlasý mladík v modrém tak Scottova věku, možná trochu starší, šel ve společnosti mladé ženy s divokými černými vlasy jasnýma zelenýma očima a červenými šaty. Za nimi se držela Lorna v zeleném, která nesla tác s pečeným krocanem, jež vlastně ani nedržela. A vedle ní Harry uviděla chlapce v oranžových kalhotách a černé vestě. Vypadal sice trochu jinak, ale i tak se Harry nemohla mýlit. „Davide."
Chlapec na jméno zareagoval téměř okamžitě. Vytrhl se z hovoru, který vedl s Lornou. Zaostřil na Harry, přitom ji mohl sotva slyšet. Tvář se mu roztáhla do překvapeného úsměvu, oči mu hrály radostí. Oddělil se od mutantské šlechty a vyrazil přímo ke své kamarádce. Rychle se podíval na Warrena, pak se však plně věnoval Harry. „Tady bych tě vůbec nečekal. Harry," prohlížel si ji, jako by se změnila natolik, že si potřeboval porovnat její dnešní obraz s dřívější vzpomínkou. I Harry už před sebou neviděla vyděšeného chlapce, který stěží dokázal vnímat skutečný svět a ještě v něm fungovat. Vypadal náhle starší, jistější a zdravější. Odlišné oči byly čiré a jasné jako nikdy dřív, co si Harry pamatovala.
„Ráda tě vidím," usmála se Harry.
„Pozdě jako vždycky," za jejich zády se ozval Scott. Nijak se mu nezamlouval tenhle povýšenecký styl členů Bratrstva, který velmi připomínal Magnetovo chování vůči světu.
Postupně se všichni členové sešlosti zaujali nejrůznější místa u stolu. Podle všeho existovala určitá hierarchie v usazení jednotlivých členů, proto Harry vyčkávala. Jenže než se stačili starší mutanti posadit, David ji vzal za ruku a usadil si ji vedle sebe. Rozpolcenost skupiny byla jasně patrná i v tom, že v jednom čele seděl Pietro, představitel Bratrstva, a v druhém Scott, zastánce Profesora X a člen X-Menů. Scott měl po svých stranách Jean a Warrena, vedle nich byla Clarise a Everett Thomas, těžko říct, co bylo křestní jméno a co příjmení. Pak následovali Kurt a dívka jménem Angel, potom Anna Marie naproti ní Johnaton. Vedle Anny Marie seděl z druhé strany Remy, který nikdy neopouštěl dívčinu společnost. Naproti se usadil Roberto da Costa, čtvrtý z karetního klubu a občasný člen Bratrstva. Tím se dostali do středu stolu, kde pobýval Bailey odhodlaný člověk, který se snažil ze všech sil zjistit, co je jeho mutace. Stejně jako Liz i ta jeho se zatím neprojevila. Proto si Harry myslela, že ji usadí na druhou stranu, jenže David měl jiný plán. Proto naproti němu výjimečně umístili Protea, kterého z druhé strany blokoval Daken, který seděl u stolu ještě dříve, než Harry vůbec přišla do klubu. Téměř s nikým se nebavil a byl naprosto imunní k jakékoliv akci, jež se kolem něho děla. Jen občas zvedl ruku a zhluboka se napil. Vedle Bailyho seděl z druhé strany další děsivý člen skupiny Jamie Braddock, který měl spíš tendenci se nevázaně veselit, takže si své umístění i částečně užíval. Následovala Daphne s Toadem, Harry s Lornou a David s Wandou. A to z daleka nebyli dnes přítomní všichni členové jejich vysokoškolského klubu.
Následovala krátká počáteční promluva, které se ujal Kurt Wagner ke společné spokojenosti. To však byla poslední klidná část odpoledne. Kritický moment nastal v okamžik, kdy se měl naporcovat krocan. Zvedli se, jak Scott Summers, tak Pietro Maximoff.
„Doufám, že vám bude chutnat," poznamenala Wanda.
„Dělalaf to fama. Bude pevfektní," zaskřehotal Mortimer, kterému všichni neřekli jinak než Toad.
„Děkuju. Ale celou dobu, když jsem pekla, tak za mnou stál táta jako policajt. S rukama za zády přecházel pořád sem a tam a chtěl mi pořád radit. A když už jsem mu řekla, že si to chci udělat sama, tak zase nespokojeně mručel." Wanda se snažila snížit napětí mezi dvěma mladými muži a jejich dokazováním si, kdo je lepší. Nakonec se každý vrhl na svoji půlku a obsloužil svoji část stolu. Přitom Quicksilver ve své rychlosti a hrdosti přiskočil ještě k dalším občasným přeběhlíkům a nezávislým. Scott se mohl jen neradostně ušklíbnout. „Vejtaha."
„A proč bych nebyl? Za své schopnosti se nemáme přece stydět. K čemu by pak byly?" usmál se na něho Pietro.
„Svými schopnostmi nesmíš ohrožovat svobodu druhých," poznamenal Kurt.
„Tím myslíš, že jsem měl obsloužit přesně polovinu stolu, protože Scott je pomalý jako šnek?" zeptal se Pietro.
„Myslím, že bychom se měli pustit do jídla, než nám to vystydne," navrhla Wanda. Promlouvala ale ke svému bratrovi a vůdci X-Menů, protože oni byli jediní, kdo ještě nezačal jíst kvůli svým malicherným sporům.
„Přesně tak," přitakala Jean. S nesmlouvavým pohledem se zadívala Scottovi do očí, po chvíli přikývl a otočil se ke svému talíři.
„Ne, každému je dovolený, aby se po venku potuloval se svou mutací," Roberto promluvil do nastalého ticha. Všichni zpozorněli. Ne však proto, že by bylo pro Roberta netypické promluvit před ostatními, ale spíše kvůli způsobu, jakým to vyslovil. Zněl pochmurně.
„Byl jsem se podívat za Laurie do nemocnice. Pořád je v komatu," potřásl hlavou, jakoby chtěl zaplašit ještě chmurnější myšlenky. Ležela tam kvůli němu. Jako vždy málo přizpůsobivý Roberto si jen málokdy dával pozor na jazyk, což ho dovádělo do nejrůznějších situací, které vítal s úsměvem. Tenhle byl však jiný, protože v něm nešlo jen o něj.
Doprovázel Laurie do kina, kde se měli sejít ještě s jejím blízkým kamarádem – potenciálním přítelem – Kevinem Fordem. Jenže cestou se strhla rvačka pro několik poznámek, které Roberto utrousil, a vrhl se na něho mužský, jenž rozhodně neměl nejkladnější vztah k mutantům. Laurie stála ze začátku bokem, jenže pak se rozhodla zasáhnout. Přiblížila se k muži a snažila se mu vlastní přítomností pozměnit emoce, které prožíval, na své vlastní. Což mnoho nepomohlo, protože dívka přes veškeré snažení vnímala hlavně strach. Strhla na sebe ale pozornost, až nakonec ona skončila s horšími zraněními v nemocnici a ještě dnes se z nich neuzdravila.
„Jsou čím dál mladší," pokýval hlavou Kurt. Sám jakoby už zapomněl na to, jak jemu dokázali lidé znepříjemňovat život, že jediné, co ho drželo nad vodou, byla jeho víra. Laurie znal, chodila do Xavierova institutu. Potkával ji každý den na chodbách, až do oné události.
„Kevin to nevzal moc dobře. Šel se tomu chlapovi pomstít," pokračoval Roberto.
„To není dobrý. Ještě není plnoletý," povzdechla si Lorna.
„A pak by to bylo lepší?" zeptala se Clarise s mírnou ironií v hlase.
„Pokud by skončil ve vězení, chvíli by si tam pobyl, a pak bychom ho schovali u nás," Lorna pokrčila rameny. V Bratrstvu se skrývalo tolik mutantů, o které svět nestál, že jednoho navíc by si nikdo nevšímal. Problém byl v tom, že nezletilí mutanti byli pod větším drobnohledem a nemohli jen tak zmizet, pokud už o nich svět věděl.
„Škoda, že nedokázala lépe ovládat své schopnosti," podotkl David. Byla to poněkud nevhodná reakce, což zjistil z toho, jak na něho mutanti z druhé strany stolu vrhli ukřivděné pohledy.
„To říká ten pravý," podotkla Daphne, která patřila k Bratrstvu, ale vůči Davidovi a jeho schopnostem měla své výhrady. Připadal jí jako časovaná bomba.
„Nezapomeň na to, že tohle všechno máme vlastně díky Davidovi," upozornila ji Lorna a všechny ostatní, kteří by si chtěli stěžovat na přítomnost nestabilního mutanta.
Harry se náhle přiklonila blíže k Davidovi. Musela se zeptat. V tom, co řekla Lorna, ji něco nesedělo. „Já jsem myslela, že tenhle klub založila Lorna," pošeptala mu.
„To jo," přitakal David. „Ale mě se povedlo vytvořit tenhle prostor. Teda, jedné z mých bytostí. Je to něco jako doslovná kapesní dimense. Protože dokáže dělat kapsy ve skutečném prostoru. Občas se to hodí," mrkl na Harry.
„Ty to dokážeš ovládat," konstatovala Harry.
David hrdě přikývl. „Díky Erikovi. Ukázal mi, jak na to. Je to dobrý učitel."
„Vážně by mě zajímalo, co v té vaší škole děláte," vyzval Pietro Scotta na další slovní přestřelku. A stačil mu k tomu jen útržek z Davidových slov, aby měl téma do diskuze. „Měl jsem za to, že se trénujete ve zvládání svých schopností."
„A taky že jo," prohlásil rozhodně Scott. „Profesor je nejlepší učitel, kterého jsme mohli dostat," hájil svého mentora. „Rozhodně nás nenutí do útoků na bezbranné lidi. A nekrmí nás pomatenou ideologií. Jsme silní mutanti a dokážeme žít s lidmi ve skutečném souladu."
Harry se dívala na Warrena. Za celou dobu toho mnoho nenamluvil a spíše poslouchal. Na aktivního politika, který by se měl zabývat otázkou mutantů, byl až nezvykle tichý. Všechnu konverzaci povětšinou obstaral Scott Summers.
„Jo. Tak v tom případě ti zkusím sundat brýle a uvidíme, co se stane," pohrozil mu Pietro. Náhle stál vedle Scotta, který stihl jen přiložit ruce k nožičkám svých brýlí.
„Já ti nevím, Scotte. Vezmi si tady Annu Marii," promluvil Remy s lehkým francouzským přízvukem, pro podporu svých slov vzal dívku za holou ruku. „Když byla u Xaviera bála se svých schopností a byla dokonce schopná zabít. Ne úmyslně," rychle dodal. „A dnes?" zvedl jejich spojené ruce.
„Magnus mi hodně pomohl," přitakala Rogue.
„A jak třeba Xavier pomohl Kurtovi?" Quicksilver položil prudce ruce na Kurtova ramena, až se modrý pod náhlým dotekem lekl. „Má zařízení, který mu iluzí vykouzlí vzhled obyčejného člověka," Pietro slovo člověk téměř znechuceně vyplivl. Podobal se tak svému otci víc, než by si byl kdy sám přiznal.
„Lidé nejsou na můj vzhled připravení," namítal Kurt. Nepřipadal si nijak omezen svou každodenní rutinou, kdy musel zkontrolovat v zrcadle, jestli si náhodou nezapomněl zapnout krycí mód. A pokaždé ještě pro jistotu zkontroloval nabití baterie, aby během dne nedošlo k jeho odhalení. Kurt se se svým omezením už dávno vyrovnal. Popravdě byl občas rád, že se už konečně nemusel skrývat v temných koutech a že mohl chodit ven i během dne.
„To je blbost," ozval se náhle Daken. Jídlo před sebou měl snědené a nápoj vypitý. Proto se začal pomalu zvedat.
„Co z toho je blbost?" zeptala se Jean.
Daken se na ni podíval svýma temnýma divokýma očima. „Všechno to je blbost." S tím zasunul po sobě židli. Ostatní členové klubu se na sebe podívali. Cynik skupiny právě opustil místnost a zanechal za sebou tíživé ticho.
Jen taková rychlá poznámka. Další aktualizace proběhne až za 14 dní.