Během slavnostní hostiny se Peter neustále ohlížel po svém nevlastním bratrovi. Mezi jednotlivými chody si nepřítomně přejížděl po nedávno poškozeném předloktí a hlavou se mu honily vážné myšlenky. Tvář měl zachmuřenou, a protože byl Peter vždy upřímný ve svých emocích, i když se snažil, nedokázal zatajit svoje starosti.
Teta se na něho dívala se soucitem, myslela si, že za Peterovou nemluvností stojí starosti ve škole. Gwen se ho snažila uchopit za ruku, aby ho ukotvila v realitě. Jenže Peter pod jejím dotekem s sebou pokaždé trhnul, což dívku vyvádělo z míry. Buď se Peterovi nějakým způsobem musela zošklivět, nebo se stále nepřenesl přes to, že se dozvěděla o jejich finančních problémech v rodině. Gwen usoudila, že pravdou bude nejspíš to druhé, protože pokud by se s ní chtěl Peter rozejít, rozhodně by ji nepozval k nim domů na Díkuvzdání. Pro změnu mu Gwen položila dlaň na stehno, což Petera okamžitě probralo z jeho myšlenek. Podíval se před sebe jasnýma očima, mírně je vypoulil, jak se lekl. Pak se však otočil na Gwen a usmál se. „Promiň," zašeptal. „Nejsem dnes nějak ve své kůži."
Charlie, který seděl naproti němu, mu věnoval zkoumavý pohled. V Peterově zamlklosti neviděl nic jiného než to, že si ho starší bratr opět vezme stranou a bude se mu snažit dávat kázání k Charlieho minulosti, se kterou už stejně nemůže nic udělat. Nejradši by hned na Petera slovně udeřil, jenže se mírnil kvůli tetě May, která se k němu chovala jako nikdo jiný před ní a nechtěl jí její laskavosti odplácet hněvem a narušením slavnostní hostiny. O to se snažil Peter. Charlie ho v jeho snahách nemínil podporovat. Podíval se na tetu May a vděčně se usmál. „Je to výborný," okomentoval jídlo, které teta na dnešek připravila.
„Děkuju. Dala jsem si záležet, když tu dneska máme takovou návštěvu," poukazovala na Gwen, již si Peter dnes poprvé přivedl domů. Byla mladá, krásná, inteligentní. Teta na ní viděla jen jednu drobnou chybu, a to hlavně kvůli tomu, že si na ní musela něco najít, protože to byla Peterova dívka a musela být proto zkoumána pod přísnějšími měřítky, než třeba Harry. Peter byl hodný chlapec a potřeboval vedle sebe někoho, kdo ho bude mít v lásce. Teta nepochybovala o tom, že se s Peterem mají rádi, jen Gwen nejspíš nebyla jedna z těch, co by házeli zamilovanými pohledy a místo toho nejspíš stála pevně oběma nohama na zemi. Takže její chyba byla vlastně výhoda, protože Peter potřeboval někoho, kdo ho bude držet v reálném světě.
„Nemusela jste si dělat starosti," prohlásila rychle Gwen, která se bála, aby se večeří nevydala chudá rodina ještě do větší nouze.
„Kvůli vám to nejsou žádné starosti," teta mávla rukou.
Peter si vybral právě tuto chvíli, aby se přidal do konverzace. „Výborné jídlo," prohodil.
„Vážně, jako bratři," zvolala teta. Všichni se zasmáli. Přestože Peter nechápal, o co vlastně šlo. Od Gwen si zároveň vysloužil káravý pohled. Charlie zas byl o to více ostražitý. Schylovalo se k bouři.
Po večeři se Charlie zvedl, a jak měl ve zvyku, šel se pustit do špinavého nádobí. Obyčejně ve společnosti tety, protože Peter byl až moc zahloubaný do vlastních myšlenek, než aby viděl, že také existuje něco jako domácí práce. Jenže dnes se Peter hnal za Charliem do kuchyně, takže teta mohla pro jednou zůstat sedět a odpočívat. Což Charliemu na klidu nepřidalo.
Mladší z bratrů si udělal prostor ve dřezu, veškeré špinavé nádobí dal na jednu stranu. Pracoval bez řečí a mechanicky, pokud mu chtěl Peter něco říct, neměl v úmyslu mu do toho nijak zasahovat. Peter se automaticky chopil utěrky. Zíral do Charlieho zad, přešlapoval z nohy na nohu. Charlie se snažil zůstat v klidu a odložil umytý talíř na odkapávač. Peter si ho ani nevšiml. Stále sledoval každý Charlieho pohyb.
„Tak co máš zase za problém?!" chlapec už nevydržel dál to strašlivé napětí.
Peter překvapeně zamrkal. Jako úplné neviňátko.
„Žere tě to celý den, tak už to vyklop. Co jsem zase podle tebe provedl?" mokrýma rukama se zapřel o okraj dřezu.
Peter náhle odhodlaný utírat nádobí, se chopil talíře a začal ho pomalu přejíždět utěrkou. „No, víš. Nevím, jak začít," promluvil Peter potichu. Oči upřené na talíř s květinovým vzorem. „Chtěl jsem se ti omluvit."
„Aha," Charlie mu nevěřil ani slovo.
„Nedávno jsem potkal kluka, tvého věku. Udělal hroznou věc," pokračoval opatrně Peter.
„Aha," podrážděně prohodil.
„Jenže pak jsem zjistil, že měl důvod, proč se tak zachoval. Sice to nijak neospravedlňuje to, co udělal, ale díky tomu jsem si uvědomil, že ani o tobě nevím všechno. Nevím, proč jsi dělal to, co jsi dělal. A tak bych tě neměl podle toho soudit. Můžu tě soudit jen podle toho, co jsem sám mohl vidět. A myslím, že podle toho, co vím, tak jsi dobrý brácha," prohlásil Peter a odvážil se Charliemu podívat do očí.
V jeho pohledu byl však stále zmatek. V Peterově omluvě slyšel i něco jiného. Jednak ho nazval bratrem, ale zároveň mu řekl, že ho stále soudí. Stále přezkoumává Charlieho právo tu být. A neznamenalo to náhodou, že si Peter došlápne na ústav, ze kterého Charlie přišel a nezjistí nakonec, co všechno provedl, aby už měl skutečnou představu, jaký Charlie doopravdy byl a jestli je nebezpečný. Proč by ho však Peter nazval bratrem?
„Jsi možná lepší brácha, než kdybys byl můj skutečný," dodal Peter a s dobrou vírou do Charlieho žďuchl. Druhý chlapec jen mlčel a věnoval se dál špinavému nádobí a roztodivným myšlenkám.
.
„Dnešní den jsem si vážně užila," Harry se přes chlad a mrazem ochromené rty pokusila o úsměv.
„Já taky," přikývl Johnaton. Čepice mu zakrývala jeho platinové vlasy a ruce měl strčené hluboko do kapes.
Ani jeden z nich si nemyslel, že by den mohl skončit tak, že budou společně stát před branou k Osbornově vile a ani jednomu se nebude chtít odejít.
Potom, co se Daken rozloučil se společností výrokem, který umlčel největší mozky celého hnutí, se ke slovu dostal střed stolu. Bailey, chlapec, který stále hledal své mutantské nadání, byl usazený vedle mutanta schopného měnit realitu. „Poslyš, vyber si schopnost, a já ti ji dám," navrhl mu muž bez košile a bez kabátu.
„Ale to by nebylo fér. Jak bych pak mohl vědět, že je to ta mutace, kterou jsem měl vždycky mít?" protestoval Bailey.
„Bude, protože to tak budu chtít," rozhodl jeden z nejnebezpečnějších mutantů.
„Já si na to chci přijít sám," žádal chlapec s ryšavými vlasy.
„Chceš třeba umět létat?" pokračoval muž stále na stejnou notu.
Bailey chtěl v první chvíli souhlasit, protože kdo by nechtěl umět létat. Ale o to tu nešlo. Chlapec měl jisté vlohy a chtěl na ně přijít sám, i kdyby to měla být ta nejhorší mutace ze všech, pořád to bude jeho mutace. To, čím je speciální. Důvod, proč musí každý den procházet rámem a proč nosí barevný náramek. „Ne."
„Tak už toho chlapce nech, Jamesi. Copak nevidíš, že to nechce," prohodil trochu otráveně naproti sedící muž, který patřil mezi mutanty, s nimiž by nikdo rozumný nechtěl přijít do křížku.
„Jmenuju se Jamie," ohradil se Jamie Braddock.
Proteus jen pokrčil rameny. „Jamie – James. Není to totéž?" Skupina mutantů nechtěla být svědkem sporu dvou nejnebezpečnějších mutantů, proto musel někdo okamžitě zakročit.
„Nebyli jste se už podívat v tom novém klubu?" vyhrkl Roberto da Costa, který musel poznat každou zábavu ve městě. „Je to klub výhradně pro mutanty. No řeknu vám, nevím, jestli to tak je každý den, ale když jsem tam byl, tak hráli jenom samý starý fláky. Měl by to tam převzít někdo mladší," uvažoval mladík. Rázem si získal pozornost všech. Taneční klub pro mutanty byl naprostou novinkou a jen málokdo se do něho zatím podíval. Kolem něho panovala velmi vysoká bezpečnostní opatření, protože se veškerá veřejnost jak mutantská tak lidská bála násilných útoků.
Stůl se náhle rozpovídal a začaly se pomalu ale jistě tvořit konverzační skupinky. Až se postupně stmelovaly do jedné jediné tlupy, jak postupně někteří členové odcházeli. Nakonec v místnosti zbyla jen Harry s Johnatonem a ještě stále si povídali. A tak se stalo, že najednou stáli společně před branou k Osbornově vile a za oknem je vyhlížel pán domu, který v chlapci nedokázal najít podobnost s Peterem Parkerem, ať se snažil sebevíc.