„Podíváme se dneska zase na New U?" Peter se dychtivě opíral o kuchyňskou linku. Díval se upřeně na Harry, která si zrovna připravovala svačinu. Krájela si papriku na útlé proužky. „Bude tam moje nová šéfka." Peter bez vyzvání vzal jeden čerstvě ukrojený kousek. Harry se na něho okamžitě zamračila: „Nech toho." Harry nesnášela, když jí někdo kradl jídlo z talíře.
Peter však jako by ji vůbec neposlouchal, zakousl se do uloupeného proužku. „Nevím, jestli jsem ti to říkal. Pracuju teď na oddělení s Dmitrijem. Jeho, a vlastně i moje, šéfová je dnes v New U." Vysvětloval jí s plnou pusou. Harry mu v první chvíli chtěla říct, jak je nechutný, ale zmínka o oddělení genetiky ji zarazilo. Zrovna další den se tam měla dostavit na kontrolní testy. Zběsile se jí rozbušilo srdce.
„Měla by tam mluvit o nějakém léku pro mutanty," pokračoval Peter. „Tak co myslíš? Podíváme se?" ptal se, jakoby mu záleželo na tom, co si Harry přeje. Jenže Harry byla myšlenkami úplně jinde. Odložila nůž. Dlaně položila na pracovní desku. Dívala se před sebe a zornice jí divoce těkaly, jak usilovně se snažila vymyslet způsob, jak se zítra Peterovi vyhnout. Byli kamarádi, ale Harry se bála, že pokud by Peter zjistil, co je Harry zač, byl by s jejich vztahem nadobro konec.
Peter náhle zapomněl na talíř plný jídla, místo toho věnoval svůj pohled Harry, která byla najednou bledá jako stěna. Nebo pokud měla nějakou barvu, tak spíš bledě zelenou. Nejspíš se jí udělalo špatně, pokud mohl Peter hádat. „Je ti dobře?" zeptal se, přestože mu bylo jasné, že tomu tak vůbec není.
„Jo, jo," říkala Harry, přitom pohybovala hlavou v pravém opaku souhlasu. Peter k ní přistoupil blíž, kdyby náhodou chtěla zkolabovat. Neopatrně vystřelil síť, aby k nim přitáhl židli. „Posaď se," vyzval dívku. Uposlechla.
Harry si prohlížela Petera ze svého úhlu vsedě. Vypadal náhle vyšší, odhodlaný a poprvé v životě jí přišlo, že by ji mohl ochránit před nebezpečím a ne že by to bylo naopak. Pevnou rukou svíral zádovou opěrku židle, hned kousek od Harryiny paže. Napětím se mu chvělo chřípí. Navíc viděla i jeho nosní dírky. Harry se vzpamatovala. Podívala se na hodiny, které visely na kuchyňské stěně.
„Na, napij se," Peter jí podával její oblíbenou sklenici naplněnou vodou.
„Ne. Jsem v pohodě," odmítla ho. Čas letěl jako bláznivý. Dnes večer se měla sejít s Jonathonem. Myslela si, že by to mohlo být jejich první skutečné rande. Bez toho, aby kolem nich byla spousta dalších jejich známých a přátel. Jen oni dva a to by bylo všechno. Na Jonathonovi bylo něco tajemného a vyzývavého, což ji přitahovalo. Jen ji mrzelo, že si stále nemohla být stoprocentně jistá, jak si s ním stojí. City si držel povážlivě u těla. To byl nejspíš problém většiny mutantů, když se museli po většinu svého života skrývat. Nikdo z nich nebyl tak otevřený jako Peter, který se teď na ni tvářil naprosto zaraženě. Harry chtěla vstát ze židle, jenže Peter ji větší silou, než na jakou vypadal, držel na místě.
„Nikam tě nepustím," rozhodl Peter nezvykle vážným hlasem.
Harry výhružně přivřela oči. „Nemůžeš mě držet proti své vůli. Večer mám schůzku," prohlásila, chtěla tím Petera překvapit, aby ji pustil, protože on nikdy nepředpokládal, že by si někoho našla. Jak předpokládala, Peter se zarazil.
„Ty máš rande?" vydal ze sebe.
„Schůzku." Chtěla vstát, jenže Peter se nepohnul ani o píď, a kolem něho nebylo tolik prostoru, aby se tudy protáhla. Povzdechla si.
„Jenže takhle tě ven nepustím," namítal Peter.
„Cože," Harry nechápala, o co se Peter snaží.
„Není ti dobře. Co kdybys někde cestou omdlela?" Peter si nervózně vjel do vlasů. „Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo. A co by na to řekl tvůj táta, že jsem tě pustil v takovém stavu ven?" přemýšlel Peter nahlas.
„Už jsem snad dospělá a můžu rozhodovat sama za sebe," čertila se Harry. Peter jí přece nebude bránit. Bylo to od něho hrozně nespravedlivé a pokrytecké. Ona mu taky nemluvila do toho, kdy se může scházet s Gwen.
„Zavolám tomu tvému příteli, že ti není dobře. Že se to dneska ruší. Pokud je, co k čemu, tak to pochopí," Peter zněl bojovně, jako by se s každým slovem pral, aby ho vůbec vyslovil.
„To neuděláš," Harry mu zabodla prst do hrudi.
„Nebo chceš, abych na to rande šel s vámi?" navrhl Peter. „Jinak tě nepustím."
Harry zmlkla. Přemýšlela. Pokud by šel Peter s nimi, rozhodně by narušil atmosféru celého večera. A ten by pak skončil úplně jinak, než si Harry představovala. To už by rovnou mohli opět navštívit mutantskou klubovnu a Harry by zas stála ve středu politické debaty, kdežto Johnaton by hrál karty se svou partou karbaníků. „Dobře," Harry rezignovala. Podala Peterovi svůj telefon.
Peter se na něho zmateně podíval. Projížděl seznam kontaktů dolů a zase nahoru. „Komu mám vlastně zavolat?" zeptal se bezradně. Harry se na něho potutelně usmála. Našla správné jméno a předala mobil zpátky. Peter neobratně vzal telefon. „No tak dělej, už voláš," vyhrkla Harry, až se Peter lekl a málem mobil upustil. Naštěstí ho opět pevně uchopil a už si ho dal k uchu. „Ahoj," pronesl nejistě. Harry však neslyšela o mnoho více z jejich rozhovoru, protože Peter měl ve zvyku chodit, pokud telefonoval, a proto se během chvíle rozešel do svého pokoje.
Harry mohla jen vzdáleně tušit, jak jejich rozhovor mohl probíhat. O Johnatonovi věděla tak málo, nemohla si být jistá, jak se zachová, když mu zatelefonuje cizí kluk. Harry si bezmyšlenkovitě vzala jeden ze sebou nakrájených kousků papriky. Chutnala trochu uměle. Ale co mohla čekat s příchodem zimy. Přesně jak mohla očekávat, se v kuchyni opět objevil Peter s mobilem. Měl svraštěné obočí, vypadal podrážděně. „Chce s tebou mluvit," podal Harry její telefon.
„Ahoj," ozvala se Harry.
„Kdo je ten člověk?" zeptal se nevrle Johnaton. V telefonu zněl jeho hlas mnohem hlubší, přesto ho dobře poznala. Harry se podívala na Petera a pak se i ona přesunula do svého pokoje. Zavřela dveře a usadila se na postel.
„Je to můj spolubydlící," odpověděla.
„To taky říkal."
„Chceš vědět ještě něco víc," odtušila Harry.
„Ano."
„Je to rodinný přítel. Táta ho bere jako vlastního syna. Bydlíme spolu, protože to je tak levnější. A každý máme svůj vlastní pokoj na zámek," vysvětlovala Harry tak trochu pobaveně.
„Zamykáš se na noc?" zeptal se Johnaton.
„Jistě," zalhala Harry.
„Říkal, že ti není dobře," navázal Johnaton na rozhovor, který vedl s Peterem.
„Jen se mi udělalo slabo. Jenže Peter začal vyšilovat," povzdechla si Harry. „Nemysli si. Chci se s tebou sejít, ale Peter vyhrožoval, že půjde s námi, protože mě nechtěl pustit samotnou." Potřebovala mu říct, jak se všechno odehrálo, aby mu bylo jasné, že se na něho Harry nechtěla vykašlat. Nebyla to její chyba, že sdílela byt s přecitlivělým geniem, který se občas choval jako idiot. Johnaton zaúpěl. „Ještě aby nám dělal křena. Kde máš jistotu, že s námi nebude chtít jít i příště?"
„To nevím," přiznala Harry.
„Tak mu příště neříkej, kam jdeš," navrhl snad trochu dětinsky. „Ať ti je líp. Zítra si tě v kampusu zkontroluju." Ani nepočkal na odpověď nebo rozloučení a zavěsil. Harry zaplavily smíšené pocity. Na jednu stranu jí hřálo vědomí, že má o ni Johnaton jistý zájem a že snad i trochu žárlil. Na druhou stranu styl, s jakým utnul hovor, byl moc rychlý a mírně hrubý. Hřejivý pocit vystřídala prázdnota.
Když se chytala kliky, pokojem se roznesl refrén písně Karma Chamaleon. Harry zacouvala do pokoje. Zvedla hovor.
„Jsi sama?" zeptal se hluboký hlas s tvrdým přízvukem.
„Ano," odpověděla. „Vlastně jsem s vámi chtěla mluvit. Dozvěděla jsem se, že Peter začal pracovat u vás."
„Potřebuju mluvit s Goblinem," vysvětlil důvod svého hovoru.
.
Peter se snažil nevyzvídat. Přesto když se přiblížil k Harryiným dveřím, uslyšel zvuky hovoru. A podle toho, jak dlouho byla zavřená v pokoji, si Peter domýšlel, že vyhrál. Sám pro sebe se usmíval a začal chystat obývací pokoj pro společně strávený večer. Protože Harry nebylo dobře, nechal vařit čaj. Talíř s jídlem, který si nachystala přenesl na stolek do míst, kde Harry běžně seděla. Jak talíř nesl, nestyděl se a vzal si další kousek papriky. Harry to stejně nepozná. Pak ze svého pokoje přinesl froté deku, kterou mu věnovala teta May a kterou stejně nikdy nepoužíval a rozprostřel ji pro Harry, kdyby se potřebovala trochu zahřát. Pak šel opět do kuchyně, zalil dva hrníčky horkou vodou. Opatrně je zvedl, pomalu kráčel do obývacího pokoje a kontroloval hladinu, aby náhodou něco nevylil. Následně se usadil na své obvyklé místo a zapnul televizi. Ztlumil však hlasitost, aby věděl, kdy Harry vyjde ze svého pokoje.
Už se na obrazovce objevila moderátorka Rachel Oskar, když Harry opustila svůj pokoj. Peter se nemusel otáčet, aby věděl, že se k němu Harry blíží, zaplavil ho totiž podobný pocit, jaký ho zachvacoval, když se na něho chystalo nějaké nebezpečí. Jenže v Harryině případě, Peter cítil jen lehké celkem příjemné chvění.
Harry se posadila na své místo na gauči. Zabalila se do deky, že jí koukaly jen oči. Peter byl hrdý na to, jak byl prozíravý a zakázal jít Harry ven, když jí očividně nebylo dobře. Hlavu si položila na opěradlo gauče, takže z ní Peter nic neviděl, jen chumel z přikrývky.
Moderátorka přivítala doktorku Raovou, která vypadala stejně přísně jako vždy. Na rozdíl od Peterovy zkušenosti, však jakoby omládla o několik let. Líčení a umělé světlo jí ucelilo odstín pleti a vyhladilo vrásky. Upravila si brýle na obličeji.
„Jako prvotřídní genetička a vědkyně pracujete v současné době na Séru naděje, jak ho nazýváte. Mohla byste našim divákům přiblížit, o co jde? A komu váš lék přinese naději?" zeptala se žena se zvláštním úsměvem na tváři.
„Jak jste naznačila, jedná se v určitém smyslu o lék. Já s mým týmem se snažíme vyvinout sérum, které dokáže blokovat gen X v lidské populaci," prohlásila doktorka a Peter si všiml necharakteristické nervozity v jejím projevu. Jak byla jeho šéfka v laboratoři přísná a nekompromisní, teď se zdála vyvedená z míry bodovými světly a nespočtem kamer.
„Takže se snažíte přijít na to, jak z mutantů udělat lidi?" zeptala se Rachel Oskar. Namalované oči se jí do široka otevřely.
Peter se otočil na Harry, která klidně odpočívala. „Normálně. To bys nevěřila, co máme v ledničce," Peter očekával nějakou reakci, jenže Harry mlčela. Nejspíš byla příliš unavená. „Máme tam vzorky snad všech mutantů z ESU." Peter pořád nedokázal úplně zpracovat fakt, že jich na Univerzitě bylo tolik. A co teprve po celém světě? Dosud si myslel, že mutantů je jen hrstka, alespoň podle toho, kolik případů sám viděl při záchraně města a ty další v televizi. Harry se ještě víc pohroužila do deky.
„Nejde o to, dělat z mutantů lidi. Mutanti budou stále mutanty," opravila ji doktorka. „Důvod, proč se zabýváme vývojem séra, je, abychom zabránili diskriminaci mutantů kvůli jejich odlišnosti. V mnoha případech jsou mutace genu X omezující a potupné, zvláště u dospívajících jedinců." Ospravedlňovala doktorka Raová svoji práci.
„Říkáte, že dnešní teenageři jsou šikanováni kvůli svým mutacím?" vyzvídala moderátorka Oskarová.
„Existují studie, které tvrdí, že jedinci do dvaceti let, kteří se pokusí o sebevraždu, jsou většinou mutanti. Z toho lze usoudit, že projev mutace je ve společnosti vnímán jako stresující nebo dokonce stigmatizující," prohlásila doktorka.
Peterovi dnešní program připadal celkem nudný. Oproti rozhovoru s profesorem Xavierem, který vypadal v porovnání s doktorkou jako lev salónů. Peter se natáhl a napil ze svého hrnku s čajem. Když se opět posadil, ucítil lehký dotek Harryiny nohy. Nejspíš se po takové době v jedné pozici potřebovala protáhnout. I přes ponožku cítil, jak má chladná chodidla. Peter vzal její předonoží do svých rukou a položil si obě její nohy na stehno. Lehkým třením se je snažil zahřát. Peter mimovolně při sledování programu hnětl svěřené plosky a zelený skřet si mimořádně užíval překvapivou masáž.
.
Krátká poznámka: Další kapitolu uveřejním za dva týdny.