Měla to být jen další rutinní mise. Prozkoumat trosky budovy, o kterých se předem vědělo, že budou prázdné. V její blízkosti nebyla za poslední týden monitorována žádná aktivita. Kolem dokola bylo ticho a klid. Dřív by takový den označil za nudný, ale po posledních zážitcích byl za takový den a takovou akci neskonale vděčný.

Jejich skupině se dostalo vydatného oběda. Vypadalo to všechno tak pohodově. Jediné, co Flashovi chybělo k naprosté spokojenosti, byla jeho žena, která na něho čekala tisíce mil daleko. Flash si schovával její fotografii v náprsní kapse. Drsnými prsty si po ní přejel. I přes látku cítil každý záhyb na fotografii. Byla na svém místě. To mu muselo pro tuto chvíli stačit. Před mužstvem ji v žádném případě vytahovat nechtěl. Ještě by ho měli za slabocha. Už tak že o ní mluvil každou chvíli, kdy se mu naskytla příležitost. Čímž vyváděl z míry největší eso jednotky podporučíka Castla, který na něho od jisté doby házel znechucené pohledy. Ne že by se jindy tvářil lépe. Nesnášel všechny zelenáče. Tvrdil, že nadělají mnohem víc pitomostí než zkušení vojáci a dochází tak ke zbytečným ztrátám. Flash jeho názor nesdílel.

Eugene Thompson se podíval od stolu na Franka Castla. Už byl dávno po jídle a teď si s odrazujícím šklebem čistil zbraň. I takhle na dálku dokázal nahánět strach celé místnosti. Ale v poli byl nejlepším člověkem, kterého si mohl voják vedle sebe přát. Flash opět sklopil zrak dřív, než si ho mohl podporučík všimnout.

Protože se mělo jednat o pouhou obhlídku, ze které na ně nečíhalo žádné nebezpečí, se výpravy účastnil i velitel jednotky plukovník Luther Manning. Předstoupil před pětici mužů s deskami v ruce. Obeznámil je s průběhem celé mise. Měli za úkol dostat se ke zřícenině budovy. Než došlo k bojům, sloužila budova jako obchod s vínem. Měla hluboké chladné sklepy, proto časem převzala novou funkci jako sklad munice, což se jí ale stalo osudným, a proto také z budovy zbylo jen velice málo. Dvě obvodové zdi tvořily pravý úhel. Jenže pod zemí se stále nacházely sklepy a v nich mohlo být nevybuchlé střelivo. I když se vedla válka, nikdo nechtěl, aby se nějaké zvědavé děti zranily, pokud by prozkoumávaly bitevní trosky. Proto polovina jejich výpravy tvořili ženisté. Dnes si s sebou brali jen lehké náčiní, aby si obhlédli terén. Skupina půjde ze severozápadu, což byla nejrychlejší cesta, jak se k místu dostat.

Flash uslyšel, jak podporučík Castle vedle něho nesouhlasně zabručel. Nahlas však neřekl nic. Flash se znovu podíval na mapu. Nechápal, co se jeho kolegovi nezamlouvalo, a ptát se ho neodvažoval. Zvláště před velitelem ne. Hned po skončení schůze se Castle sebral. Vypadal nakvašeně, což se prokázalo, když ho v cestě zastavil jeho blízký přítel podporučík William „Billy" Russo. Na první pohled nevypadal jako typický voják. Byl jemný. Měl slabší konstituci než většina z nich, ostatní vojáci často diskutovali o tom, jak vůbec mohl udělat kondiční zkoušky. Jen málokdy nosil plnou uniformu, vlasy si stříhal jen, když mu to někdo z vedení přikázal. A pohled si udržoval čistý, veselý, jakoby ani nebyl ve válce. Tím jak se od ostatních lišil, na něho mohly ženy oči nechat. A proto se stal jedním z nečastěji využívaných překladatelů, protože se dokázal dostat kamkoliv a dosáhl čehokoliv, co si umanul.

Billy se zastavil před Castlem a ti dva se nemohli více lišit. Přesto to byli nejlepší přátelé. Castle rozhazoval rukama a hrozivě artikuloval. I přesto jak byl rozčilený, však Flash neslyšel ani slovo z jejich hovoru. Billy se ho snažil uklidnit. Dával mu ruku na rameno tak dlouho, dokud ji tam Castle nenechal. Zhluboka se nadechl a přikývl. Billy se na něho spokojeně usmál. Všechno bylo opět v pořádku.

Eugene je ještě chvíli pozoroval a v duchu si říkal, že by byl radši, kdyby s nimi na misi poslali Billyho. Byl mnohem klidnější a domluvil by se s místními, kdyby je polekal pohled na skupinu ozbrojených mužů v maskáčích. Castleovo umění boje jim toho pro tuto akci nemohlo mnoho přinést a možná to byl důvod jeho rozčilení, protože se na zvolený úkol vůbec nehodil. Navíc ani s plukovníkem neměli mezi sebou zrovna nejlepší vztahy. Flash se najednou vůbec nedivil, že se Castle tak rozčiloval.

Následovalo rozloučení se zbytkem jednotky a výprava vyrazila na cestu. Takový klid Flash už dlouho nezažil. Prach se líně převaloval, ale naštěstí zůstával při zemi, takže jim nezastíral zrak. Všude kolem bylo ticho. Lidé se líně procházeli ulicemi alespoň do chvíle, než nezahlídli jejich jednotku. To jim každý hned uhýbal z cesty. Bývalý muniční sklad byl nezvykle při okraji města, takže se jim podařil vyplašit jen málo civilistů. Ticho bylo opojné, najednou si mnohem jasněji uvědomoval, jak po téhle chvíli toužil. Opustit alespoň na okamžik hlučné a zatuchlé ubikace. Konečně se mohl věnovat sám sobě.

Ženisté s plukovníkem už byli téměř před rozpadlou stěnou, Flash nebude mít problém je dohnat, teď se však zasněně podíval na nebe. Bylo naprosto čisté, bez jediného mráčku, dokonale modré. Když vracel pohled zpátky ke svému veliteli, do očí mu padl záblesk světla, který ho na okamžik oslepil. Flashovi přeběhl mráz po zádech.

Plukovník byl už jen na vzdálenosti dvou metrů od chatrné stěny, když došlo k nejhoršímu. Naprosté ticho, které nenarušoval ani zpěv ptáků, prořízl svistot kulek.

Flash se přikrčil. Snažil se najít co nejrychleji nějaký úkryt. Rychle se schoval za roh nejbližší budovy a doufal, že stejné štěstí budou mít i ostatní. Skrčil se tak, až skoro ležel na zemi a opatrně vykukoval za roh budovy. Dva ženisté už padli. Neměli sebemenší šanci, se svými lopatami a krumpáči se nemohli nijak bránit. Ať se Flash snažil sebevíc, Castla a třetího ženistu nikde neviděl, jakoby se úplně vypařili. Za to plukovník Manning utíkal a kličkoval jako zajíc. Snažil se vyhnout kulkám, které se soustředily výhradně na něho. A pak se najednou zastavil uprostřed pohybu a s úlekem ve tváři padl k zemi.

Flashovi zatrnulo.

Jejich velitel ležel v prachu ulice několik metrů od něho. Flash ze svého úkrytu viděl, jak se mu chvějí konečky prstů a z úst mu kane stroužka čerstvé krve. Plukovníkovi oči se byly vyděšené a prosily. Flashovi se obrátil žaludek.

Kdyby plukovníka povstalci zajali, kdo ví, čeho by se na něm dopouštěli, než by zemřel. Musel ho zachránit.

Flash s veškerou odvahou, které byl v dané chvíli schopen, vyběhl zpoza rohu. Snažil se nevnímat téměř nic, jen plukovníka a svůj úkol. Kdyby se rozhlédl kolem sebe, určitě by přišel o veškeré odhodlání.

„Ty idiote, co to děláš?!" ozvalo se Flashovi v hlavě. A ten hlas zněl jako hlas Franka Castlea.

Kolem uší mu zvučel jekot střel. Shýbl se a popadl plukovníka pod pažemi. Byl mnohem těžší, než se zdál. Bezvládné tělo spočívalo veškerou svou vahou na zemi a Flash s ním dokázal postupovat jen velmi pomalu. V místech, kde už nebyly hromady suti, se plukovníkovo tělo táhlo lépe. Flash se nesnažil otáčet, ale cítil, že za chvíli už budou mimo dostřel. Pomalu ho opouštěly síly, ale naděje ho stále držela při životě.

Dovolil si pomyslet na MJ, na její úsměv plný krásných rovných zubů. Jak jí padaly vlasy před ramena, když se nad ním nakláněla. Jak mu poslední den před odjezdem pořád opakovala „Vrať se mi," jako kouzelnou mantru. Těšil se, jak přijede na Vánoce domů. Těšil se na Mary Jane a jejich ještě nenarozenou holčičku. Flash nepochyboval o tom, že čekají holčičku, která bude naprosto stejná jako jeho žena. Nepřál si nic jiného, než ji alespoň jednou vidět a podržet ji v náruči.

Náhle k Flashovým nohám dopadl granát.