Lorna nakoukla do pokoje svého otce. Strojil se do svého nejlepšího a zároveň jediného obleku, prohlížel se v zrcadle. Podle výrazu ve tváři nebyl se svým vzhledem nijak zvlášť spokojený. „Kam se chystáš?" Lorna vešla do pokoje.

Otec se na ni podíval pohledem hnané laně. Bylo zvláštní vidět velkého Magneta najednou nejistého. Z jeho výrazu bylo Lorně jasné, že nechtěl, aby ho někdo z jeho dětí našel. Jenže to mu nevyšlo. Lorna se usadila na kraj tátovy postele. Upřeně se dívala, jak se snaží uvázat kravatu svými silnými prsty pracovitého dělníka. Pod dceřiným dozorem byl rázem mnohem nemotornější.

„Nemáš něco lepšího na práci, než tu jen tak okounět?" vyrazil ze sebe nevrle.

Lorna zavrtěla hlavou. Zvedla se z precizně ustlané postele. Postavila se po boku svého otce. Konečně se mu podařil ucházející uzel na kravatě. I když byla Lorna už dospělá, stále byl táta mnohem větší a rozložitější. Měl ideální postavu, aby vzbuzoval respekt a strach a zároveň aby své děti dokázal ochránit. Takový lidský medvěd. Lorna se na něho podívala přes zrcadlo. „Sluší ti to," konstatovala. Její otec měl pevná ramena a držel se vždy zpříma. Uhladila mu vroubky na saku.

Přikývl.

Měl pevně sevřené rty a přísný pohled. Přes to, když ho Lorna sledovala blíže, zahlédla známý magnetismus jeho šedých očí. Kdyby chtěl, mohl by mít jakoukoliv ženu, na kterou by si ukázal. Lorna by si přála, aby si otec našel někoho k sobě, protože ona ani dvojčata tu nebudou upoutáni věčně a rozejdou se do světa. Lorna nechtěla, aby otec zůstal sám. A dnešní enormní snažení a výběr oblečení naznačoval, že by se snad Erik mohl opět s někým seznámit. „Máš dneska rande?" zeptala se napřímo.

„Jak tě to napadlo?" zahřměl Magneto. V jeho hlase nebyl však žádný hněv, jen trocha pobouření. Možná si sám nechtěl přiznat, že šlo o rande. Znovu si začal hrát s kravatou a přitom se mu do košile samy přišpendlily manžetové knoflíčky. Měly na sobě rudofialová X.

„Až moc se snažíš, abys vypadal dobře," prohlásila Lorna. Max svěsil ruce. „Vypadáš dokonale. Lepší už to být nemůže," ohodnotila Lorna. Oběma bylo jasné, že její soud nemůže být objektivní, ale přesto se otec pousmál. Kolem očí se mu prohloubil vějířek vrásek, který ho dělal ještě hezčím. Jeho rande se mělo na co těšit.

„Kam teda jdeš?" vyzvídala Lorna.

„Jsem pozvaný na benefiční večírek," prohlásil Max nakonec. Obměkčený zájmem své dcery.

„Benefiční večírek, co pořádá Fisk?!" polekala se Lorna. Wilson Fisk byl jeden z nejděsivějších lidí New Yorku. Byl sice také jedním z nejbohatších lidí, ale nikdo nepochyboval o tom, že se ke svým penězům dostal díky kladným vztahům s mafií. Jak mohl její otec na něco takového přistoupit?

„Jsem tam pozvaný jako doprovod," vysvětlil. Lorně se částečně ulevilo. Sice její otec stále šel na večírek pořádaný nejhorším člověkem v New Yorku, přes to tam ale nešel sám. „Takže to je rande," stála si na svém Lorna s potutelným úsměvem. Už bylo na čase. Sledovat otce, jak sám se sebou ve volných chvílích hraje šachy, jí připadalo bezútěšné.

Táta se na ni zhrozeně podíval. „Není to rande. Je to charitativní večírek," zopakoval.

„Ale nejdeš na něj sám. A kdo ví, jak se večer vyvine," poukázala Lorna.

Erik se zamračil. „Takhle rozhodně ne," podotkl. Podíval se na hodinky. Nelibě si odbroukl. Sice ještě nebyl úplně čas na to, aby se vydal na místo setkání, ale i tak se rozhodl dál nečekat. Sáhl do skříně pro svrchník, šál a klobouk a vyrazil z pokoje. Lorna za ním ještě vykoukla. „Hodně štěstí," popřála mu.

Otec se za ní otočil, věnoval jí jeden ze svých vzácných úsměvů. „Děkuju," prohlásil, když mizel chodbou k východu.

.

U krajnice zastavil známý vůz. Erik zpozorněl. Stál na místě a čekal na signál. Na místě spolujezdce se automaticky stáhlo okénko. Erik přistoupil blíže k autu. Naklonil hlavu tak, aby viděl dovnitř.

„Doufám, že ti nevadí sedět vzadu. Místo spolujezdce je už obsazené," Charles Xavier poukázal na invalidní vozík složený v prostoru mezi sedačkou a palubní deskou.

„Žádný problém," Erik přikývl. Nasoukal se do zadního poněkud stísněného prostoru. Sundal si klobouk a položil si ho na koleno. Přitom na sobě stále cítil Charlesův pohled. S veškerou grácií ho plně ignoroval. „Dneska bez Hanka?" zeptal se jen tak mimochodem.

„Snad ti nemusím připomínat, aby sis zapnul pás, příteli," zdůraznil Charles. Věděl, že z Erikovy strany nejde o nedbalost, ale o jasnou provokaci.

„No promiň, ale mě jako mutantovi, co ovládá magnetismus, se v autě nemůže nic stát. Kde je Hank?" Erik si stál pevně na svém a Charles věděl, že s ním nepohne ani o píď. Chvíli po sobě stříleli pohledy přes zpětné zrcátko. Pak ho Charles přenastavil tak, aby viděl na situaci na silnici za nimi a Erika tak ztratil z přímého zorného pole.

„Jak myslíš." Charles spustil směrovku a plynule se zařadil do provozu. „Hank je rád, když si může jednou za čas dovolit svůj vlastní program. A já nejsem tak neschopný, jak vypadám." I přes svůj handicap se Charles snažil být vždy aktivní a podle vlastního mínění byl velmi dobrý řidič.

„Nic takového jsem netvrdil," bránil se Erik. Charlese nikdy nevnímal jako méněcenného a nechtěl, aby si to o něm jeho přítel myslel. „Spíš se divím, že tě se mnou pustili samotného." O čemž se ujistil po několika odbočkách, kdy je nesledovalo jediné auto a nejspíše ani žádné letadlo. Byl naprosto sám s mentorem obávaných X-Menů.

„Neřekl jsem jim o tobě," přiznal Charles.

„Hm," broukl Erik. Neřekl však víc, jinak by ukázal jedině na své pokrytectví, protože ani on doma neprozradil, s kým se dnes měl sejít. A to mu Lorna dala hodně zabrat, aby se neprořekl. „Uznávaný vědec a filantrop ve společnosti teroristy a bývalého trestance." Erik si přejel prsty místo na předloktí, kam mu před mnoha lety vytetovali číslo. Suvenýr z doby, která se dnes už zdála spíše jako něčí vysoká fantasie, než aby byla skutečností.

„Tvé společnosti si vážným daleko víc než většiny akademiků, se kterými jsem kdy měl to dočinění spolupracovat, příteli," povzbudil ho Charles. Přes značné neshody byli stále blízkými přáteli, kteří si jednou za čas užívali společně strávené chvíle.

Minuli budovu, v níž se konal benefiční večírek. Po schodech vcházeli lidé v elegantních róbách, sledovaní na každém kroku nekonečnými záblesky fotoaparátů. Charles zastavil na parkovišti z druhé strany budovy. „Tudy se dostaneme k bezbariérovému vstupu," informoval Erika.

Zadní vchod osvětlovalo bledé světlo. Po obou stranách dveří stáli dva muži ochranky. Nikde žádní novináři. „Fisk je tak bohatý, že neví, co s penězi, a není schopný zajistit důstojný přístup pro své hosty," mručel Erik.

„Nebuď pošetilý. Kvůli jednomu člověku, nebude předělávat budovu," namítal Charles. Erik vylezl z auta. Nasadil si klobouk, aby mu nesněžilo na hlavu. Přistoupil ke dveřím spolujezdce a vlastní silou otevřel dveře. Víc už Charlesovi nepomáhal. Moc dobře věděl, že Charles byl schopný se sám o sebe postarat, a kdyby přece jen potřeboval pomoc, řekl by si o ni. „Ještě jedna věc," promluvil Charles ještě před tím, než se vydali společně směrem k zadnímu vchodu. „Na místě bude spousta žurnalistů, nebylo by dobré, aby si nás spojovali s Magnetem. Proto tě budu představovat jako svého bratrance Michaela Xaviera."

Erikovi se v nelibosti zavlnily rty a pohlédl k noční obloze. „Já nikdy nelžu," varoval svého starého přítele.

„Ale jmen máš požehnaně. Co by ti udělalo jedno navíc?" optal se Charles Xavier.

Erik mlčel.

„Vždyť ani nemusíš lhát. A prosil bych tě, abys nevyužíval svých mutantských schopností," požádal Charles.

„Nejsem hlupák."

„To neříkám. Ale své schopnosti využíváš tak často, jako ostatní dýchají," pravil Charles ne s výtkou v hlase ale s uznáním. Společně se dostali přes sněhem pokryté parkoviště k mužům z ochranky, kteří je, k Erikovu překvapení , pustili dovnitř bez větší prověrky. Charlesovi stačilo jen přijet na dostatečně blízkou vzdálenost a už mu sami otvírali dveře do budovy. Nejspíš na něho čekali už od samého rána.