Peter šel do Oscorpu s těžkým srdcem. Každý krok mu trval déle než obvykle, a přesto mu přišlo, že se do budovy dostal až příliš rychle. Čekalo ho obtížné rozhodnutí, které vlastně ani tak těžké nebylo. Peter se jen bál změn, jež se s tím pojily. Nejradši by byl, kdyby všechno zůstalo při starém, ale na druhou stranu chtěl i to, co mu Gwen nabízela.

Dnes ráno mu volala na mobil. Nemohla se dočkat, až mu sdělí tu skvělou novinku. Oba je přijali do zahraničního studijního programu. Gwen téměř výskala nadšením a už plánovala, co všechno si zabalí, jakým letadlem poletí a kam všude se ve Velké Británii podívají, pokud se zrovna nebudou učit. Všechno to vypadalo růžově. Jenže než se mohl i Peter začít radovat, musel uskutečnit několik nepříjemných rozhovorů.

Nejdřív se rozhodl zajít do laboratoře, kde se alespoň trochu uklidní a zahodí batoh. Zjistí, jaká atmosféra panuje na pracovišti, pak se vydá za Normanem Osbornem. Otevřel dveře do místnosti a nemohl věřit vlastním očím. Zaražený, zůstal stát na prahu. V laboratoři bylo boží dopuštění. Z venku vanul chladný vítr. Po zemi bylo roztříštěné sklo, počítače hrozivě blikaly a nad tím vším se ohýbal Dmitrij, který se snažil dát svůj pracovní prostor znovu do pořádku. Když Peter vešel dovnitř, znovu nadskočil, protože průvan zabouchl dveře laboratoře.

„Co se tady stalo?" vydechl Peter. Přitom pohledem zabloudil ke komůrce doktorky Raové, kde vládla tma.

„Sabotáž," odpověděl vědec jednoslovně. Stál nad počítačem a snažil se ho rozchodit. Zatím však jeho obrazovka byla naprosto černá s několika řádky bílého strojového textu. „Někdo zničil celou naši práci. Všechny vzorky jsou pryč."

„To snad ne," Peter kroutil hlavou.

„Podívej se do ledničky," vybídl ho Dmitrij.

Peter přistoupil k chladničce. S neblahým očekáváním pomalu otevřel dvířka. Nebyl však v nejmenším připraven na to, co uviděl. V ledničce muselo dojít k výbuchu. Do polic byly zaklíněny skleněné střepy, ale nejděsivější byla rudá výmalba, která pocházela ze vzorků krve všech mutantů New Yorku. Nezůstala tam ani jedna ampule.

„Doktorka Raová si to už šla vyřídit se šéfem. Na to se sbalila a okamžitě nastoupila do Alchemaxu. Beztak to udělala ona," neodpustil si Dmitrij. Doktorka Raová mu nikdy nepřirostla k srdci.

„Chceš nějak pomoct?" zeptal se Peter a přistoupil blíž k Dmitrijovi a jeho nespolupracujícímu počítači.

„Tady není, co dělat. Na ten nepořádek jsem už ráno volal uklízečku, ale ještě nedošla," pokrčil rameny.

„Dobrá," Peter pokýval hlavou. Nejradši by se tady zašil, než aby šel za Normanem, který jistě nebyl v nejlepší náladě po rozhovoru s doktorkou Raovou. Jenže podle všeho ho tu ani Dmitrij nechtěl. Nezbývalo mu nic jiného, než se vydat za ředitelem. Jak vycházel z místnosti, znovu mu přeběhl mráz po zádech. Nade dveřmi stál vzkaz přímo pro něho.

Spider-Man je mamlas.

Peter opatrně zaklepal na pootevřené dveře. Po vyzvání nesměle vstoupil do pracovny Normana Osborna. Muž vzhlédl od počítače. „Á, Petere," na unavené tváři se mu objevil náznak úsměvu.

„Dobrý den," pozdravil opatrně Peter. Jak si tak Osborna prohlížel, nepozoroval na něm žádné známky rozčilení. Vypadal vlídně, mnohem přístupněji než když se s ním Peter setkal poprvé v děsivém sídle Osbornů. Peter se posadil do křesla před mužovým stolem.

„Doufám, že tě Harry nijak nevyrušuje při studiu," poznamenal Norman Osborn.

Jakmile Peter zpracoval, co mu právě otec jeho kamarádky a spolubydlící říkal, vehementně zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Ne. S Harry to je super." Peter doufal, že zněl přesvědčivě. Ne, že by to nebyla pravda, ale jak přemýšlel nad vlastními problémy, nedokázal věnovat veškerou svou pozornost svému řediteli.

„Nemusíš to zas tak přehánět. Oba přece známe Harry. Dokáže být panovačná a zádumčivá," oponoval mu Osborn.

„To ne," trval si na svém Peter.

„No, pojďme od toho. Proč jsi za mnou přišel? Když ne kvůli Harry, tak kvůli práci," dedukoval šéf Oscorpu.

Peter váhavě přikývl. Než však stačil cokoliv říct, Norman pokračoval: „Jestli jde o peníze, personalistka s tebou sepíše novou smlouvu. Zařídil bych ti tady placenou stáž. Nedokážu si představit, že bys ke škole a dalším stážím stíhal ještě další brigádu. Jsi velmi šikovný a pracovitý, pokud můžu, chtěl bych ti pomoct." V Peterovi viděl svoje vlastní začátky na pracovním trhu. Ten chlapec to měl dotáhnout daleko a nejlepší by bylo, kdyby tak učinil v prostředí Oscorpu.

„Vlastně, o tom bych s vámi chtěl mluvit," odhodlal se Peter.

„Jen pokračuj."

„S Gwen jsme se přihlásili do zahraničního studijního programu. A oni nás oba přijali. Dneska jsem se to dozvěděl," Peter těkal nervózním pohledem po celé místnosti. Bál se pohlédnout přímo do Normanovy tváře, aby v ní neviděl hněv. Vždyť nejen že během jednoho dne přišel o slibný výzkum, přední vědkyni, ale odejdou mu i dva schopní stážisti. Jenže když téměř omylem zabloudil k Osbornovi, muž se příjemně usmíval.

„To je skvělá zpráva. Jsem rád, žes mi to přišel říct." Mladík v jeho očích stoupl ještě výš. Nejen že exceloval ve studiu, dokonce byl schopný vyhledávat další zkušenosti a příležitosti, aby rozvíjel své dovednosti. „Kam pojedeš?"

„Do Oxfordu," Peter alespoň myslel, že to byl Oxford, ale stejně tak to mohla být i Cambridge. Ta dvě univerzitní města se mu vždycky pletla.

„Kdy tam začínáš?" zajímal se Osborn.

„Zatím úplně nevím. Ale myslím, že tak někdy po novém roce," hádal Peter.

„To je pravda. Je ještě brzy na to, abys věděl všechny podrobnosti, vždyť ti to teprve dnes oznámili," přikyvoval Norman. „Mám z tebe radost- Taková příležitost se jen tak nenaskytne. Musíš se jí pořádně chytit. Ale co ti tady kážu," Norman nad svým chováním spráskl ruce. „Vždyť máš ještě spoustu času a do té doby, než pojedeš, se určitě ještě uvidíme. Smlouvu u nás ti teda zatím nechám otevřenou. Kdykoliv budeš moct odejít i přijít podle toho, jak se ti to bude hodit. Nemusíš si s tím dělat starosti, všechny praktické záležitosti vyřídím s naší personalistkou."

Peterovi spadl kámen ze srdce. „Moc děkuju, pane Osborne."

„Ale," muž mávl rukou. „Vždyť o nic nejde. A můžeš mi tykat. Já jsem Norman."

„A-ano, pane, teda Normana. Asi mi to bude chvíli trvat," přisvědčil Peter. Nechápal, co se to s panem Osbornem stalo. Z hrozivého ředitele se najednou choval až moc vesele na to, že měl právě den blbec.

„To je v pořádku."

Peter už vstával od stolu, když ho napadlo se zmínit. „Mrzí mě, co se dneska stalo."

„To myslíš s doktorkou Raovou a jejím výzkumem?" zeptal se Norman stále celkem povzneseně. „Co se stalo, stalo se. Ale neboj se, viníka dopadneme. Už jsem poslal žádost do našeho centra kontroly, aby zkontrolovali záznamy kamer," vysvětlil Osborn.

Petera polil studený pot. „Ony jsou tady kamery?" zeptal se plaše.

„Co bychom byli za moderní výzkumné středisko, kdyby tady nebyly kamery?" odpověděl Norman rétorickou otázkou.

Peter bledý jako stěna jen přikývl a vyšel ze dveří. Kdo ví, kde všude byly kamery rozmístěné. Ten, kdo kontroloval záznamy, mohl znát jeho tajnou identitu. To byla nebezpečná myšlenka. Peter musel co nejdříve přijít na to, kdo sledoval kamery, a co všechno se nahrávalo.

Poznámka: Další kapitola nepřijde dřív než za 14 dní.