Harry shodila batoh na podlahu, sundala si boty, pak se otočila na Johnathona. „Bude to chvilka. Ale pokud bys chtěl do kuchyně," ukázala směrem, kde byla kuchyně, „nebo na záchod," ukázala na dveře, za nimiž se nacházela toaleta, „pak si sundej boty. Venku je mokro a mě se nechce pozdě večer stírat podlahu." Jednou z nevýhod vlastního bytu bylo, že si s Peterem museli uklízet sami. Do čehož se Peter moc nehrnul, protože jako správný vědec nepořádek ani nevnímal. Ten žil v jiném světě, v němž existovala teorie relativity a další pro Harry naprosto neznámé fyzikální teorie.

„Za chvíli budu zpátky," Harry už mizela do svého pokoje, kde si chtěla odložit batoh a místo něho si vzít kabelku. Ukládala do ní, peněženku, klíče, když v tom jí v ruce zazvonil mobilní telefon. Harry se zamračila na displej. Zmáčkla tlačítko přijetí hovoru. „Ahoj," prohlásila trochu váhavě. Otec jí nikdy sám od sebe nevolal a zvláště ne v tuhle hodinu, protože to většinou byl ještě v práci.

„No, ahoj," ozvalo se na druhé straně. Už podle prvních dvou slov bylo Harry jasné, že se něco děje. „Jak si to jako představuješ?!" rozhořčil se otec. Harry se měla na pozoru. Věděla, že by nebylo moudré přiznat, že o ničem neví, to by se táta rozčílil ještě víc. Prozatím vyčkávala a mlčela.

„Vážně by mě zajímalo, jestli jsem tak špatný otec. Proč za všechno, co jsem pro tebe udělal, se mi jen mstíš? To, že ses vloupala do laboratoře a vzala odtud vládní projekt, no dobrá to se dá ještě pochopit. To bylo kvůli tomu pobytu v Institutu." Harry stále mlčela, přešla však ke dveřím do pokoje, vykoukla na chodbu. Čekala, až se na ni Johnathon podívá, aby mu mohla posunkem naznačit, že si ještě vyřídí jeden telefonát. Johnathon chápavě přikývl. Harry opět zmizela do pokoje a zavřela za sebou dveře.

„Ale proč teď? Víš, že ta tvoje malá rebelie mě stála přední vědkyni a výzkum za několik milionů?" stěžoval si Norman Osborn. Sice to pro jejich firmu nebylo ani zdaleka likvidační, ale i tak útokem na jejich laboratoř došlo k velkému finančnímu propadu.

V Oscorpu bylo jen málo žen pracujících ve výzkumu a ještě v důležitých projektech. Harry bylo hned jasné, o kom otec mluvil. „Doktorka Raová odešla," dedukovala Harry.

„No, ještě aby ne. Podle ní nejsme schopní jí zajistit ideální podmínky pro práci, když se někomu během jedné noci povede zdemolovat celou laboratoř," pronesl Norman Osborn takovým způsobem, že jasně obviňoval Harry.

„Já o ničem nevím," prohlásila pevným hlasem Harry.

„Tomu nevěřím. Zvláště, když se právě v době, kdy došlo k vloupání, potuloval před její laboratoří tvůj kamarád."

Harry mlčela.

„Ten s křídly. Neměl by si náhodou dát pokoj, když se mu pomalu blíží volby? Kdyby se to dozvěděl tisk, tak mu to zlomí vaz," viděl z něho sice jenom křídla, protože zbytek těla byl jistě v laboratoři. Žádný pták s tak velkým rozpětím v Americe nelétal a hlavně ne do zasklených laboratoří. Warren Worthington III. se vážně nedal s nikým splést. Musel to být on. Ale proč by něco takového dělal? Jak otec sám poznamenal, před volbami by se neměl podobných výpadů dopouštět. Jistě tam nebyl sám. Ale důvod by mělo spíš Bratrstvo. Tak o co tam vlastně šlo? Harry se do mysli začínalo vkrádat cizí nakřáplé vědomí.

„A to jsem ti dovolil se s nimi setkat na tom charitativním večírku… Chápu, že to teď nemáš jednoduché. S tou školou, s blížícím se zkouškovým obdobím. S tím, že Peter brzy odjede pryč. Ale to ještě neznamená, že si to můžeš vybíjet na mém majetku. Nebo se nad tím zamysli takhle. Je to i tvoje firma, jednou ji zdědíš, a tak je jen na tobě, v jakém stavu si ji přebereš."

Harry už otce delší dobu neposlouchala. Přestala ho vnímat ve chvíli, kdy se zmínil o jejím příteli. „Peter odjede?" zeptala se Harry.

„Letní semestr stráví v Oxfordu, v Evropě," vysvětlil otec. „On ti to ještě neřekl?"

„Ne."

.

Johnathon se chvíli ještě díval za Harry, jak mizí ve svém pokoji. Podle toho, jak se Harry tvářila, pochopil, že její nepřítomnost bude nějakou dobu trvat, proto se rozhodl prozkoumat byt. Od jejich první nepovedené schůzky věděl, že Harry bydlí v bytě společně s jejím kamarádem Peterem, který dokázal být pořádně vlezlý, až Johnathona vytáčela jakákoliv zmínka o něm. A teď se nacházel v jejich bytě, tady nešlo jen o zmínku, tady úplně všude chodil a zamořoval to svojí ubohou existencí.

Johnathon se sebral. Naposledy se podíval směrem k Harryinu pokoji a přes chodbu se dostal do druhého pokoje, který obýval Peter Parker. Nechal si pootevřené, aby uslyšel, kdyby Harry vyšla ze svého pokoje. Nejdřív zběžně prohlédl povrch psacího stolu, na němž ležely stohy papírů a učebnice v salátovém vydání. Johnathon vyndal dva listy z knihy a odložil je na druhou stranu stolu.

Jedno se ale Peterovi muselo nechat. Postel měl pěkně ustlanou, což by do kluka jeho věku neřekl, ale do šprta už ano. Nahlédl pod postel. Tam nebylo vůbec nic, až na husté chomáče prachu. Johnathon se narovnal. Teď byla na řadě skříň. Než se k ní dostal, dokázal ještě zakopnout přes stoh knih vystavených do sloupce asi stopu vysokého hned u paty postele. Johnathon zaklel. Teď už ho nic nezastavilo. Otevřel skříň. Nechtěl se probírat všemi jeho svršky nebo dokonce spodním prádlem, i když s nadšením by rád objevil nějaké kompromitující kousky. Procházel jeden věšák za druhým, míjel samé nudně vypadající mikiny, jeden celý oblek na zkoušky. Johnathonovi z jeho formálnosti naskočila husí kůže. U posledního kusu se však Johnathon náhle zarazil. Zíral na oděv před sebou a nebyl schopen se nadechnout. Jako v mrákotách natáhl ruku a chopil se materiálu. Byl nezvykle příjemný a jemný.

Johnathon se dotýkal obleku Spider-Mana. Takže Harryin všetečný spolubydlící je Spider-Man.

Jakmile se Johnathon vzpamatoval. Zavřel rychle skříň a vyšel opět na chodbu, jako by ani nikdy kolem Peterova pokoje nešel. V tuhle chvíli se na něj nechtěl ani podívat, radši proto hypnotizoval dveře, za nimiž byla Harry. Čím byl dnešní den delší, tím více tajemství se na něho nalepovalo. Nejdřív Lorna s tím, aby držel Harry dnes od Sdružení mutantů dál, protože chtěli slavit úspěch, který se jim povedl nad Oscorpem a teď se ještě dozvěděl Spider-Manovu pravou totožnost. Celou tabuli v klubu mohli smazat, protože nikdo nevsázel na naprosto neznámého šprta z chemičárny. Ale i když nebyl součástí jejich skupiny, nemuselo to nutně znamenat, že Spider-Man není mutant. Johnathon se rozhodl překonat svoji nechuť a zeptat se Harry na jejího spolubydlícího.

Nemusel čekat dlouho, protože Harry po chvíli otevřela dveře od pokoje. Oči měla sklopené k zemi, hlavu nakloněnou na stranu. Průběžně vraštila a zase povolovala obočí. Johnathon zaslechl, jak si sama pro sebe říká: „Tak už dost."

Johnathonovy smysly se zbystřily napětím.

Jenže Harry nemluvila k němu, ale ke skřetovi, který se téměř před rokem zabydlel v jejím podvědomí. S Harry po několika nešťastných epizodách mezi sebou uzavřeli dohodu. Harry mohla vést normální život, ale nepletla se Goblinovi do jeho výtržností se Spider-Manem. Po celou dobu žili v harmonickém soužití. Dokonce si občas i vypomáhali, jako třeba když chtěl skřet obstarat oblek, aby ho nikdo nespojoval s Harry nebo dokonce s jejím otcem. Jenže teď to vypadalo, že se Green Goblin spolčil s lidmi, které považovala za své přátele. Harry musela vědět, co se stalo. Konec jejího rozhovoru s otcem jí pořád ležel v hlavě.

„Chápu, že to je pro tebe těžké, když ti jediný kamarád odjede. Ale to ještě neznamená, že si to můžeš vybíjet na mně a na mých zaměstnancích," promluvil o poznání vlídněji. Otec byl snad i trochu pyšný na to, že nejdříve šel Peter za ním. Mohl si tak připadat, že je Peterovi blíž než Harry.

„Není to můj jediný kamarád," oponovala dcera.

„Pokud ty vandaly považuješ za kamarády, pak jsou na tom naše vztahy daleko hůř, než jsem si myslel. Pokud dojde ještě k další takové eskapádě, pak ti zakážu se s nimi stýkat. Možná na to nemám právo, ale jednou jsem tvůj otec, a jestli si neumíš vybrat dobré přátele sama, pak mi nezbývá nic jiného než zasáhnout," pohrozil jí otec a zavěsil.

Harry teď nemohla myslet na nic jiného, než na mladé mutanty v Oscorpu, a k tomu ji ještě hlas jejího druhého já neustále opakoval, aby se nad to povznesla. Jenže to nešlo. V daný okamžik nedokázala myslet na nic jiného.

Přistoupila k Johnathonovi.

„Neměl jsi dnes náhodou hrát karty se svými přáteli?" zeptala se Harry, pro ni naprosto nestandardním způsobem. Zkoumavě si Johnathona prohlížela. Ten rázem znejistěl.

„Oni to zvládnou i beze mě," mladík nad tím mávl rukou.

„Je přece středa odpoledne. Je zvláštní, že se po tobě neshání," přidala Harry.

„Hele, já tam nejsem každou středu," hájil se Johnathon.

„A nechceš tam zajít. Ostatní tam ale jistě jsou," Harry se mu podívala do obličeje. „Třeba Anna Maria, Remmy, Bobby, Lorna… Angel…"

„To už spíš víme, kdo tam není. Není tam Kurt a Kitty," Johnathon se snažil odbočit od tématu. Jenže Harry se nedala jen tak lehce zmást. „Proč jsi mu vlastně nabízel, abychom společně zašli na jídlo, když by bylo logičtější jít do klubovny, kde by mohl být sám sebou." Očividně ji dneska mezi sebou nechtěli.

„Tak co se včera stalo?" uhodila na něho.

„No, dobře. Ježíš, ty seš děsivá, když chceš," ulevil si Johnathon. „Lorna mě požádala, abych tě dneska dostal co nejdál od spolku, protože budou slavit, jak se jim povedlo zničit výzkum toho protimutantského séra. Nechtěla, abys tam byla, protože se jednalo o projekt firmy tvýho táty," přiznal chlapec.

„Kdo se toho účastnil?" chtěla vědět.

„Jak to mám vědět? Já nepatřím do Bratrstva," hájil se Johnathon. V jejich žabomyších válkách byl jen nestranným pozorovatelem. Do klubu chodil hlavně proto, že mezi mutanty našel skvělé parťáky do karetních her.

„Takže u toho byla Lorna," konstatovala Harry. „Jenže určitě nebyla sama."

„No, tak jo. St John se trochu chlubil. Taky tam byl. A ještě David a jeden ze starších mutantů. Myslím, že zrovna takový ten potrhlý, co tvrdí, že zažil středověk."

„David."

„No, David Haller. Takový ten tichý, co chodí za dětma Magneta, jako by byl jejich brácha," vysvětloval Johnathon.

Harry se na něho hněvivě podívala. „Já vím, který to je." Jen nečekala, že by ji mohl zradit právě on.

„Tys tam s nima nebyl," ujišťovala se Harry.

„Ne," řekl rychle Johnathon. „Přísahám, že jsem s tím neměl nic společného."

Harry se od něho na chvíli odvrátila. Nějakým pro ni záhadným způsobem se jí ulevilo, že tam Johnathon včera nebyl. Konečně se cítila trochu klidnější.

„Nechtěla bys teda na tu večeři?" zkusil se jí zeptat Johnathon.

Harry si ho opatrně prohlédla skrz vlasy, které jí sklouzly do obličeje a vytvořily tak jemný závoj. Přikývla.

Johnathon si oddechl. Podal Harry kabát. Na prahu bytu ještě dodal: „Stejně nevím, co slaví. Jedna laboratoř sem, jedna tam. Vždyť to vlastně na naší situaci nic nemění."

„To vážně ne. Zvláště když doktorka Raová i s celým svým výzkumem přešla k Alchemaxu," přitakala Harry.

Johnathonovi z ničeho nic přeběhl mráz po zádech. Čekal, že se podobná situace stane, ale ne že to bude takhle rychle. Na dnešní oslavu se spíš neměla dostavit Liz Allanová, než Harry. I když ani Liz ve své podstatě nemohla za to, koho si její otec platit, aby odváděl svoji práci.

Pozn.: Tak se mi to nakonec podařilo stihnout dřív, než jsem čekala.