Vánoce se blížily rychlostí světla. Peter se snažil spěšně nakoupit dárky, balit se do Oxfordu a balit dárky pro svou rodinu. Práce měl až nad hlavu, proto rád přijal pozvání od své tety. Usadil se do prohlubně v gauči, která tu po něm za tu spoustu let zůstala. Opět se cítil jako doma. Všechny starosti z něho opadly. Znovu si alespoň tady připadal, že ho nic netíží a je zase tím bezstarostným chlapcem, kterým ještě před rokem byl. Teď na něho doléhalo tolik povinností, že kolikrát nevěděl, kde mu hlava stojí. Z klidného odpoledne měl opravdovou radost. Peter se bezděčně pousmál.

Teta zrovna něco připravovala v kuchyni s Charliem v zádech, tak se Peter chopil ovladače a pustil televizi. Svět kolem něho mu připadal nějak zvláštně normální. Peter si tuhle všednost užíval. Žádní padouši, žádná dramata, žádné zkoušky. Konečně si nemusel lámat hlavu nad tím, jak Harry oznámí, že odjíždí. Nechápal proč, ale z její reakce měl největší strach.

Do křesla po jeho pravé straně se ztěžka posadila MJ. Byla tu na návštěvě stejně jako on. I když Peter měl takové tušení, že tu MJ trávila více času, než on. S tetou byly podle všeho zvyklé se nacházet společně v ne zrovna velkém prostoru. Měly naučené své cesty, jak se obcházet, takže působení Mary Jane v jejich domě vypadalo naprosto harmonicky.

Peter z ní nedokázal odtrhnout zrak. Přesněji z jejího těhotenského bříška. MJ věděla, kam se dívá, ale nijak ho za to nekárala. „Dlouho jsme se neviděli," řekla jen a upravila si volné šaty. Nohy, navlečené do teplých punčoch si položila na konferenční stolek.

„Kdy-kdy se to má narodit?" promluvil konečně Peter.

„Co nevidět," prohlásila MJ a dala si ruce na bříško.

„Cože?" poděsil se Peter.

„Tak brzo zase ne," MJ se pobavila jeho reakcí. Za chvíli ale zvážněla. Podívala se Peterovi do očí. Z obličeje jí vymizela skoro všechna barva. „Neozval se ti Flash?" vydala k němu prosebný pohled.

„No, asi jenom jednou. Chvíli po tom, co tam dojel," prozradil Peter. „Něco se děje?" Peterovi se okamžitě rozbušilo srdce strachem. Flash byl kdovíkde na misi, od Petera bylo krajně troufalé myslet si, že se mu nemůže nic stát. Vždyť byl se svou jednotkou uprostřed války.

„Nejspíš ne," MJ sklopila oči. „Naposledy, když jsme si spolu volali, tak říkal, že mu nedali volno na Vánoce. Pochybuju, že by šel do akce bez toho, aby mi to řekl. Takže by měl být v pořádku. Jen. Přišlo mi, že zní nějak zvláštně. Tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli o tom něco nevíš."

„Promiň, MJ. Ale ne," omlouval se Peter. Vidět MJ smutnou mu lámalo srdce. Chtěl by ji utěšit, ale nevěděl jak. Nemohl jí o Flashovi lhát, to by v žádném případě nepomohlo.

„To ty promiň. Jsem jen zbytečně hysterická," mávla rukou, jako by o nic nešlo. Jako by Flashova nepřítomnost byla pouhou banalitou, která se brzy sama vyřeší. Přesto cítila, že má slzy na krajíčku.

„Ne," Peter položil svou ruku na její. „Máš o něj strach. To je normální. Máš ho ráda. Ještě aby ses o něj nebála."

MJ se na něho s lesklýma očima pousmála. „Díky, Pete. Jsi nejlepší kamarád, kterého jsme si mohli přát." Pak vzala jeho ruku a položila si ji na bříško. „Zrovna kope." Peter se v první polekal, když ucítil tlak proti své ruce, ale MJ ho nenechala cuknout. Vnímal pohyb toho malého človíčka a bylo to něco tak podivného a zároveň krásného, až se Peterovi zatajil dech.

.

David přistoupil k dívce, se kterou zas tak často nepřišel do styku. Daphne Petradikisová byla jednou z těch, kterým se za běžných okolností vyhýbal. Byla oblíbená, výřečná, krásná rozhodně ho dokázala přivést do úzkých vždycky, když se na něho podívala. Byl z ní většinu času nervózní, což v jeho případě nebylo nic dobrého.

„Tak jak jsi na tom?" zeptal se jí. Přitom si držel uctivý odstup, aby v případě nouze mohl okamžitě zmizet. Daphne byla odbornicí na genetiku, proto za ní v tichosti zašel, aby zkontrolovala vzorek krve, který se mu podařilo získat.

„Udělala jsem všechny testy, co mě jen napadly. Některé dokonce dvakrát," prohlásila trochu nakvašeně Daphne.

„No, a?" David s napětím čekal na odpověď. Tajně vzal z laboratoře vzorek krve, který nesl jméno jeho kamarádky Harry Osbornové. Třebaže Harry nechtěla znát pravou podstatu své mutace, a jakou schopností by mohla disponovat, David na druhou stranu zvědavý byl.

„Seš si jistý, že ten vzorek pochází od mutanta?" zeptala se ho místo odpovědi.

David přikývl.

„Protože moje testy ukazují jasně, že v té DNA nic jako mutace X-genu není. Tohle," ukázala na zkumavku, „je vzorek člověka."

„To není možný," bránil se David. „Vždyť všichni, všichni, tvrdí, že je mutant, jako my." Byla přece na spoustě jejich schůzek, takže ji Lorna už pomalu považovala za stálého člena jejich sdružení. Bylo jen otázkou času, kdy ji nabídne místo v Bratrstvu. Když se nad tím ale znovu zamyslel, Harry nikdy nemluvila o tom, že by byla mutant, dokonce ani nenosila náramek. Jenže Liz, její ještě bližší kamarádka, říkala, že ani při vstupu na univerzitní půdu neprochází rámem. Což si všichni vysvětlovali jako znak toho, že Harry Osbornová je mutant. Jenže není. Proč se tedy vyhýbá kontrolám X-genu, když ho ani nemá. „Nic zvláštního na té krvi není?"

„To bych zas tak netvrdila. V některých úsecích DNA je jasně patrná genová manipulace," bylo vidět, že i přes jejich počáteční neúspěch, jenž se týkal prokázání mutace, se Daphne nadchla při dalším zkoumání vzorku. „Podívej se," ukázala na počítačovou obrazovku. David nevěděl, na co se vůbec dívá. Ale bylo mu jasné, že jde o něco divného. „Hm."

„Ne že by ty sekvence byly nahrazeny jinými. Jen byly nějakým způsobem mírně pozměněny. Tady třeba-" ukázala vodním prstem na jednu část proužků, „je přidaný spouštěč."

„Spouštěč čeho?" chtěl vědět David.

Daphne se na něho hněvivě podívala. „Nevím. Můžeš být rád, že jsem neskončila u toho, jestli jde o mutanta," připomněla mu Daphne. „Čí to je vůbec krev?"

David chvíli mlčel, než odpověděl. Těkal rozšířenýma očima po místnosti. Dívčina otázka ho zaskočila. „Nevím."

Daphne se rozesmála. Její smích zněl jako hlas sirény. Byl stejně tak lákavý jako nebezpečný. David se rozhlédl. Byli však v naprostém soukromí podzemní laboratoře Bratrstva. „Tak to ti vážně nevěřím."

„Jak by sis pak mohl být tak stoprocentně jistý, že jde o mutanta," uhodila Daphne. S její logikou se nedalo přít, přesto to David zkusil. „Jak vidíš, tak jsem to stoprocentně nevěděl."

„Tak čí to je krev?" nedala se odbít. „Když mi to řekneš, tak ti zjistím, co ten spouštěč dělá." Nabízela Daphne s lákavým pomrkáváním. Zněla najednou sladce jako med.

David si musel dát pozor. Daphne byla stejně kluzká jako voda. Dokázala se tvarovat do nejrůznějších forem, jen aby dosáhla svého. A to neplatilo jen o jejím fyzickém vzhledu. David suše polkl. Na druhou stranu ho užírala zvědavost zjistit, co bylo s Harry jinak. Nebyl to snad důvod, proč byla společně s ním, Tess a Warrenem zavřená v Ravencroftově institutu? Proč se vlastně nezajímal o Harry, když byli na klinice? Určitě by mu řekla, proč ji přijali. Harry už byla taková. Tajnůstkářka, dokud se jí někdo nezeptal přímo. Nedokázala lhát, jen občas váhala s odpovědí. Nejspíš jeho nezájem způsobovalo množství léků, které tenkrát užíval. David pokýval hlavou. Zvědavost nad ním vyhrála.

„Je to krev Harry Osbornové," přiznal se zahanbením.

Daphne na něho zůstala zírat. „Tak ty mi chceš říct, že si právě prohlížíme DNA dědičky jedné z nejbohatších firem Ameriky?!" Daphne křičela i šeptala zároveň. David přikývl.

„No, to mě poser," zvolala Daphne. Dívala se na záznam na počítači a nechtěla věřit tomu, že se dostala do držení krve jednoho z nejdůležitějších lidí země. „A můžeš sehnat víc krve?" zeptala se dychtivě.

„No to ani náhodou," zhrozil se David.

„Vždyť jste přátelé."

„Začínám si myslet, že pokud zjistí, co jsem udělal, tak už přátelé nebudeme," Davida zachvátil strach z toho, co způsobil.

Poznámka: Omlouvám se za zpoždění. Poslední dobou na mě padá spousta práce a další akce. Takže se může stát, že i další kapitoly budou značně opožděné. Uvidíme příští týden.