Profesor X zuřil. Tady už nešlo o jejich pasivně agresivní mlčení. Magneto udělal výpad na jeho družinu a Charles se musel chtě nechtě bránit. Dávno přestalo jít o jeho vztah se synem, který byl Erikovi trnem v oku. Magneto teď zasáhl profesora na místě, na kterém to bolelo nejvíc. Zneužil důvěřivost nejnevinnějšího člena X-Menů. K jeho manipulaci nemusel být žádný telepat, stačila jen trocha Erikova charismatu, a už to bylo.

Xavier vytočil naléhavě telefonní číslo, které uměl nazpaměť. I přes jejich rozepře si nedokázal představit, že by narušil soukromí druhého člověka nevyžádanou telepatií. Max byl natolik vnímavý, aby jeho přítomnost okamžitě odhalil, a následky pro oba by byly velice bolestivé. „Prosím," ozval se Erikův bručivý hlas. Jindy by se Charles pousmál nad známostí jeho nevrlého vystupování. Jenže dnes neměl náladu.

„Můžeš mi říct. Proč jsi to udělal?" zeptal se výhružně Charles. Tón hlasu, jakým chtěl začít, měl již nacvičený. Erik nebyl první, kdo zvedl telefon, Charles však využil svoje schopnosti pro to, aby nechtěný posluchač okamžitě zapomněl na to, že mluvil se samotným Charlesem Xavierem.

„Co myslíš?" Erik dělal, jakoby o ničem nevěděl. Muž se rozhlédl po knihovně. Na to, že jindy tu nebyla ani noha, se to tu dnes hemžilo mutanty.

„Co myslím?! Ty jsi snad o tom neslyšel? To bys byl jediný," Charles nevěřil Erikovi ani slovo. Jistě musel vědět, co se stalo. Mluvili o tom dokonce i ve zprávách. „Vždyť to je tak hodný chlapec. Nezasloužil si, abys ho takhle podvedl," vyčítal mu Charles.

„Mohl bys zavolat později? Teď na to není nejlepší chvíle. Nejsem tu sám," skoro zašeptal. O dva metry dál se hroutil chlapec, který se tu znenadání zjevil. Právě ho obklopovala rodina a snažila se ho uklidnit. Telefonát, při němž hrozilo, že se Erik rozčílí, by nikomu z nich nepomohl.

„To by se ti tak hodilo," odsekl Charles.

„Taky bych ti mohl rovnou zavěsit, příteli." Slovo přítel z jeho úst vyznělo spíš jako výhružka. „Máme tu naléhavou situaci, takže jsem neměl čas se zabývat tím, co se zas lidem přehnalo přes nos a hází to na nás. Potažmo na mě. Tak co říkali ve zprávách?"

„Ty vážně nic nevíš?" optal se Charles téměř nevěřícně. Magneto vyšel z formy, když se nezajímal o politiku víc, než o vztahy mezi svými svěřenci. Kdy se vůbec z obávaného teroristy stal mužem od rodiny? Charlese zamrazilo z děsivé předtuchy. Pokud se Erik dál nebude zajímat o otázku mutantů, pak na to všechno zůstane Charles sám. Bude stát osaměle na vrcholu a to nechtěl dopustit. Erik se musel vzpamatovat. Charles nedokázal být dlouho sám.

„Představ si, že ne."

Charles na chvíli rezignoval ze svého hněvu. „Kurt Wagner, ten mladý šikovný mutant, co se umí teleportovat, ukázal před celým kostelem svou skutečnou podobu."

„Hm, tohle," Erik posmutněl, nechtěně tak kopíroval i Charlesův tón hlasu.

„Takže ty o tom víš," konstatoval Xavier. Rázem v něm vzkypěla nová vlna vzteku. Stejně prudká jako ta první, když se o celé situaci dozvěděl. „Mě bylo hned jasné, že v tom máš prsty. Když je Kurt jediný z rodiny, který ještě nepřešel k Bratrstvu. Je to křehký chlapec. Bylo by tak snadné ho přesvědčit, že má jít za hlasem své rodiny. Nikdy jsem si ale nemyslel, že jsi až takhle proradný."

Erik se natočil zády k přítomným mutantům, širokými rameny se snažil vytvořit soukromý prostor, do kterého nebude zasahovat nikdo zvenčí. „Proradný," zasmál se Charlesovu výběru slov.

„Lstiví jsme oba. Jenže ty jsi mnohem horší. Zmanipulovat toho nevinného chlapce. Vždyť jsi ho obral o všechny jeho sny." Charles chápal, jak jsou sny pro žití některých lidí důležité. Jeho samotného poháněly kupředu sny o lepším světě pro jedinečné osobnosti, jako byli ty, které chodily do jeho školy. Bez svého snu by nebyl ničím, jen nemohoucím člověkem s tragickou minulostí.

„Jemu šlo jen o jeden sen. A nenapadlo tě někdy, že by ten chlapec mohl mít svoji vlastní hlavu se svými vlastními sebedestruktivními nápady? Jak to tak vypadá, tak svým svěřencům moc kreditu nedáváš," neodpustil si Magnus.

„Tady teď vůbec nejde o mě a mé svěřence. Ale o tebe, a jak se chováš k mým studentům," připomněl Charles jádro jejich současného sporu.

„Já jsem mu nic neřekl," Erikova slova zazněla jako rána kladivem. Dopadla do éteru a zněla ještě dlouho potom, co Erik domluvil. S takovým tónem se nedalo diskutovat.

„Říkám pravdu, jak jistě víš," zdůraznil Erik. „Lži se mi protiví a tobě bych obzvláště nelhal. Potom co všechno jsme společně prožili. Kurt se tady objevil hned po tom fiasku. Je tu se svou rodinou." Max se ohlédl na stůl, na němž sklesle seděl modrolící chlapec, matka ho něžně objímala a hladila po vlasech. Jen výjimečně mohl Erik vidět Raven chovat se ke svým dětem více mateřsky než právě teď. Anna Maria stála poblíž, Kurt se nacházel v jejím osobním prostoru, kam si pouštěla jen pár vyvolených. Opírala se rukou za Kurtovými zády, aby byla k němu ještě blíž. Kitty, Kurtova nejlepší kamarádka, seděla proti němu. Seděla na opěradle židle s nohami na jejím sedáku. Ani jeden z nich si neuměl slušně sednout na židli. Jindy by se Erik rozčiloval, dnes to bylo to nejmenší, co by ho mohlo rozhodit. „Víš. Divím se, že jsi ho nenechal hledat. Čekal jsem, že ti tvoji X-Meni už tu budou bušit na dveře."

„To nebylo nutné. Celou dobu vím, že je u tebe. Nezapomeň, že jsem telepat." Proto se snažil okamžitě spojit s Erikem, aby si ujasnili, že se už nebude vměšovat do činnosti X-Menů.

„Na to nezapomínám."

„Blíží se volby. A mě se prostě nechce věřit, že s ničím, co se kolem nás děje, nemáš co dočinění. To, co se stalo na tom benefičním večírku." Charles kroutil hlavou. Nechápal, proč by Erik měl potřebu kazit něco, co mohlo konečně změnit životy mutantů k lepšímu.

„Za to jsem nemohl já. Ale spíš Loki," upozornil Erik.

„Pak ten vandalismus v Oscorpu," dál vypočítával Charles.

„Tak to nepopírám," přiznal Magneto. „Ten lék, jak tomu říkají, vyvíjeli jen jako další způsob, jak se nás zbavit. Za chvíli by chtěli po všech mutantech bez výjimky, aby ho užívali. Tohle přece musíš vidět i ty."

„Víš, kolik mě to stálo úsilí, než jsme se s Normanem dohodli?" zoufal si Charles. Erikovo paranoidní chování mohlo dostat Warrena Worthingtona před soud. To by byl konec jeho bezúhonnosti a zároveň i politické kariéry.

„Tak s Normanem?" popichoval ho Erik.

„Byl to velmi dlouhý hovor," připomněl Charles. „A teď ten incident s Kurtem. Vážně po mně chceš, abych věřil, že to je všechno náhoda?"

„To v žádném případě není," přitakal Erik.

„Konečně se někam dostáváme."

„Je to vývoj událostí. Tohle je doba, o které jsme vždycky snili, Charlesi. Uvědomělí mutanti se dostávají do studentských let. Je jen otázkou času, kdy dojde k revoluci." Charles sice neviděl, jak Erikovi jiskřily oči, ale zaslechl téměř euforii v hlase svého přítele. Blížil se čas, pro který oba žili. Ať už přijde ve formě, v jakou doufali, nebo v podobě naprosto nepředpokládané a kreativní, jak to jen mladí umějí.