Harry se právě snažila ponořit do práce na seminární práci, kterou měla vypracovat do konce roku, aby získala zápočet potřebný pro připuštění ke zkoušce. Zapnula si počítač, otevřela knihu na příslušné kapitole, když v tom ji zazvonil telefon. Harry si oddechla a přijala hovor. Cokoliv, co ji mohlo oddálit od úmorné práce, vítala jako smilování. „Ahoj," ozvala se.

„Víš, co se stalo?" zaznělo z druhé strany bez pozdravu. Harry okamžitě poznala hlas svého potencionálního přítele Johnathona Galla. Byl rozrušený a těžce oddechoval. To, co ho trápilo, bylo jistě naléhavé, Harry přesto nevěděla, o čem mluvil.

„O čem to mluvíš?"

V telefonu zavládlo na chvíli ticho. „Haló."

„Takhle by to bylo na dlouho. Za chvíli jsem u tebe," rozhodl Johnathon.

„Dobře."

Johnathon bez rozloučení ukončil spojení. Harry se ještě chvíli dívala na němý telefon ve své ruce. Z Johnathonova překotného hovoru měla podivný pocit. Muselo se stát určitě něco vážného, a pokud o tom měla vědět, muselo se buď jednat o ní, její rodinu, nebo o někoho z jejích známých. A podle všeho to vypadalo, že se jednalo o někoho, kdo byl blízký i Johnathonovi. Takže se ta věc týká někoho z jejich mutantského spolku. Harry položila mobil na otevřenou knihu. Vyšla na chodbu, kde se střetla pohledem s Peterem, který upustil věc, kterou si právě chtěl zabalit do kufru, a dělal jakoby nic. Ledabyle se opřel do futer svého pokoje a nervózně se na Harry usmál.

Harry okamžitě naplnil vztek, neřekla mu nic, ale zpražila ho hněvivým pohledem. Peter jí totiž stále neřekl nic o tom, že odjíždí pryč. Pokud však chtěl balit tak, aby ho neviděla, měl si alespoň zavřít dveře do pokoje. Harry však neměla energii na to, aby mu něco řekla. Radši se otočila ke vchodovým dveřím, na které právě dopadl naléhavý klepot.

„Ty někoho čekáš?" zeptal se Peter.

Harry mu neodpověděla a šla otevřít dveře. V nich stál Johnathon, rudý námahou se snažil popadnout dech.

„Pojď dál," vyzvala ho Harry.

Johnathon vklouzl dovnitř. Harry za ním zavřela. „Tak co se stalo?"

Johnathon zpozorněl. Z vedlejšího pokoje vyšel na společnou chodbu Peter Parker a nově příchozího si obezřetně prohlížel. Johnathon se však jeho pohledu nezalekl a sám si přeměřoval Harryina spolubydlícího, o němž se náhodou dozvěděl, že je Spider-Man. Představoval si ho úplně jinak. Peter vypadal víc než obyčejně a taky tak trochu jako otloukánek s minimem sebedůvěry. Johnathon se vypjal.

„Harry?" Peter se naklonil tak, aby zachytil pohled své kamarádky. „Kdo to je?" Bělovlasý mladík se mu nijak nezamlouval. Jeho probuzený smysl byl na pozoru, přesto toho vetřelce vnímal jinak, než padouchy, s kterými kdy Peter zkřížil cestu. A zároveň ani jako Harry, když s ní nebylo něco v pořádku. S tímhle mladíkem bylo jistě něco jinak, ale Peter nevěděl co.

„Proč se ho nezeptáš sám," neznělo to jako otázka. Harry stála se založenými předloktími, Peterovi věnovala kamenný výraz a nesnažila se nijak osvětlit přítomnost toho muže v jejich společném bytě. Jen tam tak tiše stála s jedním obočím vyzývavě povytaženým.

Peter udělal krok směrem k vetřelci. „Já jsem Peter Parker. Spolubydlící," představil se odevzdaně Peter.

„Já vím," ušklíbl se cizinec. Peterovi se jeho reakce nezamlouvala oproti Harry, která se bezdůvodně rozesmála. Peter zrudl jako rak. „Johnathon Gallo," řekl nakonec přízvukem, jenž řezal jednotlivá slova v samostatné celky.

„Tak co se stalo?" zeptala se necharakteristicky měkce Harry. Dokonce mu položila ruku na rameno. Peter omráčeně zíral na to, co se před ním dělo. Jak se mohla chovat takhle vlídně k úplně cizímu člověku?! Kdyby se mohl Peter svobodně rozhodnout, nikam by nejel a zůstal by tady už jen proto, aby Harry s tím cizím, vysoce podezřelým člověkem nezůstala sama. Co kdyby se jí něco stalo? Peterovi se sevřel žaludek. Rozhodně je dva nemínil nechat dnes samotné. Alespoň to mohl ještě pro jejich přátelství udělat.

Vydal se za nimi.

Šli do Harryina pokoje. Zastavili se u stolního počítače, který ještě běžel, jak chtěla Harry pracovat na své seminární práci. Johnathon se k němu vrhl a začal vehementně klikat a bušit do klávesnice. Harry mu vůbec nic neřekla a přitom, kdyby se Peter takhle zachoval k jejímu počítači, dostal by takovou lekci, že už by si to víckrát nedovolil.

Johnathon se dostal na YouTube kanál a pustil video z nějaké mše. „To jako vážně?" zeptal se Peter. Vážně ten člověk běžel až k nim, jen aby Harry pustil záznam z bohoslužby? Tomu Peter nechtěl věřit. A pokud to byla pravda, pak byl Johnathon ještě podivnější, než si myslel.

Mladík přetočil mši až k části, kdy seminarista, který vypadal jako sotva odrostlý chlapec přistoupil k pultu a začal kázat. Harry rychle mrkla na Johnathona, potom se opět vrátila k vysílání. Chlapec s havraními vlasy a laskavým pohledem si odkašlal a začal.

„Dnes se mi dostalo té cti k vám pronést pár slov," mluvil jako stará učebnice angličtiny, což by bylo klidně možné s jeho cizím přízvukem. „Zvláště teď v čase Vánoc, kdy si připomínáme zrození našeho Pána Ježíše Krista. Bůh se smiloval nad svým lidem a seslal na zem svého jediného syna. Neseslal ho jen pro jednu vrstvu lidí, nebo jen pro Židy, ale Ježíš tu je pro všechny, kdo v něho uvěří. Nebe je otevřené všem a to díky dnešním svátkům. Díky lásce, kterou k nám všem Bůh chová. Miluje každého jednotlivce, každého bez ohledu na národnost, na rasu, na pohlaví. Bez ohledu na jeho schopnosti, kompetenci nebo vychování. Miluje nás otcovskou láskou, protože skrze Krista jsme i my Jeho dětmi. Proto by i naše láska měla být bez předsudků, protože nemůžeme vědět, koho si Bůh vyvolí jako svého prostředníka, a jak víme z Písma, nebývají to zrovna ti nejhezčí a nejvlivnější, s nejlepším statusem. Vezměte si třeba mě," poukázal na sebe a sklonil hlavu.

Harry věnovala Johnathonovi vyděšený pohled. „To neudělal," vydechla.

Johnathon jen pokýval hlavou. Nebyl schopen jediného slova.

„Jsem jako vy, jsem katolík, jsem hříšník a člověk dnešního světa. Kolikrát dělám věci jinak, než by se slušelo, a Bůh mě přesto miluje takového, jaký jsem. Proto nenávidím přetvářku, která mě provází každý den, protože si myslím, že by mě nikdo nepřijal. Skrývat se před ostatními. Co to pak vypovídá o mé víře v Boha? A tak jsem se rozhodl, že dnešním dnem s tímhle divadlem končím." Kurt odstoupil od mikrofonu do prostoru kněžiště, aby ho bylo vidět z lavic. Ostatní jeho kolegové a ministranti se nachýlili dopředu. Hlavní kněz jen kroutil hlavou. Neříkal a nedělal však nic. Chlapec nahmatal hodinky. Zmáčkl knoflík, který by u normálních hodinek sloužil ke změně času. Seminaristův vzhled se rázem změnil.

Uprostřed kostela se v obřadních šatech najednou nacházelo temně modré stvoření s výraznýma žlutýma očima, ostrými zuby a špičatýma ušima. „Tohle je můj pravý vzhled," ukázal na sebe rukou se třemi prsty.

Po kostele se rozlehl křik. Mezi těmi všemi skřeky bylo nejjasněji slyšet slovo: „Ďábel." V kněžišti se zvedlo několik Kurtových kolegů a vystartovalo k němu. Volali na něho, šťouchali do něho. Kurt se díval z jednoho na druhého. Hledal podporu u kněze, jenže ten stále jen kroutil hlavou. Na Kurta se ani nepodíval. Chlapec s vyděšeným pohledem udělal pár kroků pozadu, aby se vzdálil od rozlíceného davu. Klopýtl. Jak padal k zemi, rozprostřel se kolem něho tmavý kouř, ve kterém v dalším okamžiku zmizel.

Johnathon vypnul vysílání. „Myslel si, že ho jeho komunita příjme. Blázen," postěžoval si.

„Nic se mu nestalo," ubezpečovala se Harry. Na záznamu to nevypadalo, i přes rozlícenost některých lidí, že by měli dostatek odvahy, aby se přiblížili ke Kurtovi natolik, aby mu něco udělali.

„Jen je otřesený. Přemístil se do Bratrstva, za matkou a sestrou. Kitty je tam taky." Johnathon vypadal, že s tím klukem na videu soucítí. Přesto v něm viděl ještě něco dalšího. Johnathon se bál i o sebe. A nejspíš i o Harry podle toho, jak se na ni díval.

Harry přikývla. „Remy říkal, že se něco takového stane," poznamenala.

„To byl Da Costa," opravil ji Johnathon. Harry nechodila do spolku zas tak často, aby si pamatovala všechny členy natož, co kdo říkal. Přesto Johnathonem projel osten mírného popuzení, protože Harry nedokázala rozeznat jeho skutečné kamarády.

„Hm. Xavierovi se hroutí kampaň pod rukama," odtušila Harry.

„Počkat, počkat," ozval se náhle Peter. „Ten člověk," ukázal na zčernalý monitor, „to byl mutant."

Johnathon se nevěřícně zasmál. „Co jiného by byl. Máš s tím problém?"

„Johnathone."

Johnathon se napřímil a upřel svůj pohled na Parkera. Reakce muže, o němž věděl, že je Spider-Man, ho zarazila. I když na druhou stranu si vzpomněl na incident, který popisoval opět Da Costa. Kdy Spider-Man zadržel jednoho z nich, aby ochránil muže, který ublížil nejednomu mutantovi. A přitom Spider-Man sám měl nadlidské schopnosti. Pokrytec.

„Já proti mutantům nic nemám," bránil se Peter.

„To je dobře. Protože my jsme taky mutanti, jestli ti to ještě nedošlo," prohlásil výhružně Johnathon.

„Johnathone," Harry se ho snažila uklidnit.

„Harry?" Peter se podíval na svoji kamarádku. Najednou si připadal, jako by o ní nevěděl vůbec nic. Jak spolu mohli bydlet a přitom spolu téměř nemluvit? Nebo spolu nemluvili jen o těch podstatných věcech.

„Je to trochu komplikovanější," podívala se na něho o něco vlídněji.

„Vůbec to není komplikované. Já jsem mutant, ona taky. A on," ukázal na Petera, „by klidně taky mohl být mutant, jen si to nechce přiznat."

Peter couvl. Věděl snad Johnathon o jeho tajné identitě? A jak by na to mohl přijít? Vždyť se ani Harry nesvěřil s tím, že je Spider-Man.

„Jde jen o genetiku, kdo si zrovna vytáhne kratší nebo delší sirku," dokončil Johnathon. Peterovi se ulevilo. Pak se zahleděl na obrazovku a vzpomněl si, jak vypadal jejich kamarád. Taková komplexní mutace mu musela přinášet každý den spoustu nepříjemných situací. Peter si ani nechtěl představit, že by něčím takovým musel denně procházet. Ve své podstatě měl tak nehorázné štěstí. Co kdyby ho kousnutí pavouka změnilo k nepoznání, že by měl víc než jen jeho schopnosti. Co kdyby měl pevný exoskelet a osm končetin? To by mu dával Flash zabrat mnohem víc, než když byl jen pouhým nešikovným šprtem. A rozhodně by se nedal dohromady s Gwen. Která dívka by vůbec mohla stát o někoho s takovým vzhledem?