Flash právě odjel na rehabilitaci, takže Harry měla na chvíli byt zase jen sama pro sebe. Ale byla to skutečně jen krátká chvíle, protože sotva si stačila otevřít skripta, zazvonil zvonek u dveří. Harry zavřela učebnici. Vstala, podívala se letmo do zrcadla, jak vypadá, a šla otevřít. Na chodbě už čekala tlupa lidí, kteří se chtěli nacpat k ní do bytu. V čele stál Johnathon, který jako jediný věděl, kde Harry bydlí, a Lorna Dane jako vedoucí skupinky.

„Ahoj, Harry," pozdravil ji Johnathon.

„Doufám, že nejdeme moc brzy," ozvala se Lorna.

„Jdete akorát." Harry otevřela dokořán. Postupně se jednotliví mutanti začali štosovat do bytu. Po většinou to byli muži, jedinými děvčaty v týmu byly Lorna, Harry a Liz.

„Přivedla jsem s sebou bráchu. Na první pohled asi moc nevypadá, ale má sílu jako býk a zastane práci za tři," Liz šťouchla loktem do urostlého mladého muže, který byl nejmíň o dvě hlavy vyšší než ona. Byl statné postavy a rozhodně mnohem silnější, než jak ho Liz vykreslovala. Přesto podle obličeje se dalo lehce poznat, že ti dva byli sourozenci. Oba měli ostřejší rysy, výraznou bradu, jasné oči a světlé vlasy. Dokonce měli i stejný tvar obočí. „Tohle je Mark."

„Harry," představila se.

Lorna nespouštěla Marka z očí. Prohlížela si jeho stavbu těla, jeho držení, široká ramena, silné ruce i vážný obličej. Zajímalo ji, jak by asi Mark vypadal, kdyby se usmál. Lorna se náhle otočila na Harry. Opět si připomněla, proč tu dnes byla. Že se od ní čekala především práce stavebního inženýra. „Tak se do toho pustíme?"

„Určitě. Tohle je ten pokoj," Harry otevřela dveře do Peterova pokoje, který se rozhodla předělat. S Lornou už probraly většinu plánů předem, při schůzích klubu si hrály s modelem místnosti a s jednotlivými typy nábytku a snažily se přijít na nejlepší řešení nedostatku prostoru. Rozhodly se, že zachovají postel a skříň. Sice jejich umístění se bude muset taky přesunout, ale nebylo potřeba vyhazovat veškerý zachovalý nábytek. Pracovní stůl přesunou do obývacího pokoje, někam do rohu, kam nikdo nechodí. A zbavit se knih bude vůbec to nejjednodušší.

„Když jsi říkala, že budeme předělávat pokoj, myslel jsem si, že budeme předělávat tvůj pokoj," divil se Johnathon.

Harry pokrčila rameny. „Můj pokoj je v pořádku." Nechtěla Johnathonovi vysvětlovat, co ji motivovalo k tomu, aby se vrhla po hlavě do rekonstrukce. Že to bylo z části pro to, že pomáhala svému postiženému skoro kamarádovi vyhýbat se ženě, a také z části pro to, že se chtěla pomstít Peterovi. A navíc nájem teď platila celý sama, takže byt byl v podstatě jen její a mohla si s ním dělat, co se jí zachtělo.

V místnosti se najednou zvedl namodralý oblak kouře. S pufnutím se objevil Kurt s Remym. „Tak s čím můžeme pomoct?" démonicky vyhlížející mutant se vesele usmíval kolem sebe. Dychtil po tom se zapojit do práce.

Remy se naklonil k Johnathonovi. „Anna Maria mě prosila, abych ho vytáhl ven," zašeptal.

„To je pochopitelné," odpověděla Harry, jakoby Remy mluvil přímo k ní.

„Nejdřív z pokoje vyneseme všechny věci. Začneme těmi menšími." Na chodbičce se začaly kupit knihy, jak se mutanti dali do díla. Skládali je na sebe, až z nich vznikaly nestabilní věže. Na to nastoupila Harry s Kurtem, ukládali knihy do přepravek a už s první přepravkou jeli do sklepa. Stáli o samotě ve výtahu a čekali, až sjedou úplně dolů. „Jak se máš?" zeptala se opatrně Harry.

„Myslíš, kvůli těm Vánocům?" ujišťoval se s uchechtnutím. Pořád měl na tváři úsměv, i když jeho oči vyzařovaly zvláštním klidem a vážností. Harry přikývla. „Prvních pár dní bylo těžkých. Zůstal jsem u matky a sestry v Bratrstvu. Přemýšlel jsem o tom, co se vlastně pro mě mění a co to vlastně znamená. A překvapivě se toho zas tolik nezměnilo," zasmál se, jako by tomu pořád sám ani nevěřil.

Ani Harry nechápala, jak to mohl myslet. Vždyť ho vyhodili ze školy, nemohl dosáhnout zaměstnání, po kterém toužil. Byl společností naprosto zavržený pro svůj vzhled, takže se poslední dobou jen přemisťoval. Jeho celý život se během vteřiny naprosto změnil. A on tu stál s úsměvem na tváři a s krabicí knih v rukou, jako by se nic nedělo. Jenže jeho rodina si o něho dělala starosti, jak zaslechla od Remyho.

Kurt postřehl rozpaky v její tváři, proto pokračoval. „Nestanu se sice knězem, ale to mě neodradí od víry. Lidi jsou lidi, ale Boha nemůžou změnit podle svých představ. A i když se ostatním hnusím a bojí se mě-" Harry mu chtěla vstoupit do řeči, ale Kurt se nenechal. „Bohu se líbím takovýhle. On se mě nebojí. A na tom záleží." Kurtova ústa se roztáhla do širokého úsměvu, až odhalila jeho dlouhé ostré zuby.

„Když jsem padal. Těsně předtím, než jsem se přemístil, jsem si všiml, jak se na mě Kristus dívá ze svého kříže. Vím, že jde jen o vyřezávanou sochu, ale jeho pohled byl daleko jinačí oproti mým spolužákům, kteří mě obstoupili. Jim jsem připomínal ďábla," Kurt se suše zasmál. Výtah zastavil. Oba vystoupili do temného sklepení.

„Chodil jsem s nimi do ročníku jak dlouho? Čtyři roky? Mohli by už za tu dobu vědět, jaký jsem. Ale nemám jim to za zlé." Kurt se zamyslel. „Možná trochu jo," pousmál se. Nebyl o nic lepší než ostatní. Procházeli mezi jednotlivými kójemi, než se dostali úplně dozadu, kde se v nejtemnějším rohu zastavili. „Tobě nevadí, že se nestaneš knězem," dedukovala Harry. Pohlédla na Kurta, než si odložila krabici na zem, aby si mohla vyndat klíče z kapsy.

„Kdo říká, že se jím nikdy nestanu? Třeba se časem změní podmínky mutantů a ze mě bude kněz, až si lidé zvyknou na můj vzhled." Na fakultě nikomu nevadilo, že byl mutantem, dokud si však své schopnosti nechával pro sebe. Co byl jeden červený kroužek? Jenže Kurt potřeboval být sám sebou. Přetvářet se celý život bylo proti jeho přesvědčení, akorát by byl nešťastný a demotivovaný. Radši si počká na čas, kdy ho budou chtít pro jeho samotného a ne pro pouhou představu jeho osobnosti.

Harry odemkla. Kurt se zvědavě naklonil přes její rameno a nahlédl do malé sklepní kóje. Byla prázdná. Nikdo sem celé roky nic nedával. „To vypadá dobře," konstatoval. Vstoupil dovnitř. Harry položila přepravku do vzdáleného koutu a Kurt tu svoji položil hned vedle. Když za nimi Harry zamykala. Kurt si za jejími zády netrpělivě podupával. Harry se chtěla rozejít k výtahu, ale modrý mutant ji chytil za ruku. Na to, že měl jen tři prsty, měl velmi pevný stisk.

„Budeme šetřit elektřinu," ušklíbl se na ni, až se mu zaleskly ostré zuby. Kdyby Kurta lépe neznala, mohla by se poděsit. Harry přikývla. „Tak dobře." Kurt se naplno usmál. Žluté oči mu zazářily nadšením. Bylo vidět, že své schopnosti rád používá. O to více, že je musel po několik let potlačovat. „Drž se pevně," poradil Harry. Kolem nich se rozprostřel modrý oblak. Během okamžiku se ocitli v bytě o mnoho pater výš. Harryin mozek jejich přemístění zpracovával delší dobu, než kolik času skutečně celý přesun trval. Náhle měla před sebou úplně jiné prostředí, z temnoty sklepa se objevili v prosluněné chodbě, a výškový rozdíl jí také nijak nepomohl.

„To bude dobré," ujistil ji Kurt. To Harry samozřejmě věděla. Zatím co došla ke gauči, Kurt se vedle ní objevil se skleničkou vody. Podal ji Harry. „Zvládlas to mnohem líp, než většina lidí," pochválil ji. „Teď ještě chvíli seď. Zbytek krabic už odnosím sám." Harry si sáhla do kapsy. Když nahmatala klíče, uvědomila si, že je Kurt vlastně vůbec nepotřebuje. Stejně mladík už stál s další přepravkou v rukou. Puf. A Kurt zmizel.

Harry periferně zahlédla pohyb, jak se k ní někdo přibližovat. Ohlédla se. Usmála se, protože k ní přistupoval jeden z jejích blízkých přátel, David Haller. Posunula se, aby se mohl vedle ní posadit.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit," začal David. Práce v pokoji Harryina spolubydlícího postupovaly solidně i bez něho, proto se David rozhodl udělat to, proč sem hlavně přišel.

„Hm."

Zadíval se jí na pravou ruku. „Ty nenosíš náramek," prohlásil.

Harry moc dobře věděla, jaký přesně myslí. Ten, co měl téměř každý současný návštěvník jejího bytu. Kromě ní a Johnathona, protože Johnathon protestoval proti nesmyslným nařízením, za něž nošení rozlišovacích symbolů patřilo. „Ne."

„Proč jsi byla v Institutu?" zašeptal. Téma, o němž se chtěl bavit, bylo velmi citlivé a závažné, proto nechtěl, aby je slyšel někdo jiný.

„Ze stejného důvodu jako ty," opáčila Harry. „Protože si můj otec myslel, že jsem nemocná." Mluvila stejně tiše jako David. Přesto zněl její hlas jaksi výhružně.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozčílit. Jen…" David nevěděl, jak má pokračovat. Podíval se před sebe do prázdna. „Jen, děláme takový průzkum. Já a Daphne."

„Ty a Daphne? No, páni. Jak se ti to vůbec povedlo?" zajímala se Liz, která právě dorazila za nimi do obývacího pokoje. „Nechci, aby to vyznělo špatně, ale nikdy jsem si nemyslela, že bys mohl u Daphne zabodovat. Ty se vážně nezdáš, Davide."

„Není to tak, jak si myslíš," zhrozil se David. Poslední, co potřeboval, bylo, aby se v klubu roznášel drb, že chodí s Daphne. Za to by ho roztrhala na víc kousků, než kolik měl osobností.

„No, jasně," mrkla na něho Liz Allanová. David zčervenal. „No, přišla jsem za tebou," podívala se na Harry, „jestli neobjednáme něco k jídlu. Kluci už vymýšlejí ptákoviny a pauza by se jim hodila." Liz pohodila hlavou ke vchodu do pokoje, ze kterého právě vycházely květiny. Dlouhými šlahouny se sunuly na chodbu. To byla jistě práce Toma Cassidyho, který přišel jen proto, že byl nesmírně zvědavý, jinak v klubu měl jen velice málo přátel. Do toho se Kurt naposledy přemístil do bytu, protože všechny přepravky už odnosil, přitom se srazil s překvapeným Everettem, kterému vypadla z ruky Peterova trofej z jeho první fyzikální olympiády.

Harry přikývla. „Dáme pizzu."

„Super," Liz se otočila na patě, až se jí zavlnila skládaná sukně. Zavolala do místnosti: „Pauza, kluci." V mnohem prázdnějším prostoru se rozlehla ozvěna jejího hlasu. První vyšel Remy, viditelně se mu ulevilo, že může opustit práci. Další se objevil Tom Cassidy, Robert DaCosta a Lorna s Markem. „Po přestávce vyklidíme skříň, bude potřeba ji přesunout," upozornila je Lorna. Naposledy se otočila na Johnathona, který ještě zůstával v pokoji. Seděl v podřepu a zíral na díru ve zdi o deseticentimetrovém průměru. Mark navrhl, že ji svými schopnostmi zacelí, ale pak přišla pauza. A to ještě ani nevzpomínal na koberec, který už díky Robertovu zásahu prakticky neexistoval.

„Ještě tady něco dodělám," přiznal se Lorně a ta spokojeně odešla. Johnathonova pracovitost ji mile překvapila. Oproti zbytku jeho karetního týmu, byl vyloženě nejodhodlanější změnit pokoj k nepoznání. Měl viditelnou znalost prostředí a dobře si pamatoval plán, co v pokoji zůstane a co ne. Jakmile se kdokoliv přiblížil ke skříni, okamžitě ho okřikl s tím, že skříň zůstává a ať se od ní všichni klidí. Takže jako jedna z mála věcí nepřišla k úhoně.

Johnathon konečně osaměl v bývalém pokoji Petera Parkera. Nejradši by za sebou zavřel dveře, ale pak by na sebe až příliš upozornil. Proto se co nejtišeji přesunul ke skříni. Nebylo zbytí, v dalším kroku by stejně všichni v bytě přišli na to, co v ní Peter schovává. Johnathon musel zasáhnout. Neměl sice Parkera nijak v lásce, ale odhalit jeho tajnou identitu takovýmhle způsobem, to mu nepřál. Bylo by to stejné jako s těmi náramky. Ze dne na den by se z něj stala štvaná zvěř, ať pro věci, které udělal, tak i pro ty, které neudělal.

Johnathon otevřel skříň. Vnitřní prostory se snažil zakrýt vlastním tělem. Rychle se prohraboval tím zbytkem oblečení, které si Peter s sebou neodvezl do Anglie. Ve chvíli, kdy už si myslel, že se mu o Spider-Manově kostýmu ve skříni jeho soka jen zdálo, ho našel. Červenomodrý oblek měl tak jemnou a zároveň pevnou texturu. Muselo být celkem příjemné ho nosit. Johnathon přejel pavoučí symbol prsty pravé ruky. Pak se rychle ohlédl. Vzduch byl stále čistý. Oděv si schoval do tašky, kterou měl pohozenou na Peterově posteli a okamžitě zapnul zip. Teď už mnohem klidnější za sebou zavřel skříň a připojil se ke zbytku skupiny v obývacím pokoji. Na gauči vedle Harry seděl David s Liz, na další straně elka seděl její bratr a Lorna. Křeslo obsadil Tom Cassidy. Everett s Robertem si přitáhli židle z kuchyně. Kurt s Remym v živém hovoru obývali chlupatý koberec. Johnathon se usadil na opěradlo gauče, hned po Harryině levé straně. Ruku si opřel o opěradlo za jejími zády. Harry mu věnovala povytažené obočí, ale nic neříkala. Johnathonova blízkost jí podle všeho nevadila. Dokonce se na něho letmo usmála. Johnathon jí úsměv opětoval.