Peter nervózně kontroloval čas na závěsných hodinách. Ještě pár minut. Znovu se zaměřil na roztoky, které ležely před ním na stole, pak si zkontroloval všechny kroky pracovního plánu. Opět si prohlédl jednotlivé směsi. Většinu práce už měl stejně hotovou a další postup by mu trval několik dalších hodin, na což neměl čas. V tuto chvíli měl na mysli úplně jiné věci, než nějaký školní projekt. Nehledě na to, že byl součástí jeho ročníkové práce. Na jeho vypracování bude mít ještě spoustu času. Rozhodl se, že začne pomalu s úklidem.

To, co mu řekla, Gwenina nová kamarádka, mu pořád vrtalo hlavou. Určitě musela vědět, co je Peter zač. Ale jak na to přišla? Peter se teď opravdu snažil zapamatovat její jméno. Aby si byl skutečně jistý, poptal se pár dalších lidí. Během chvíle se dozvěděl, co studuje a na které přednášky chodí. Připadalo mu až děsivé, jak jednoduché to bylo.

Od vedlejšího stolu mu Clayton Cole věnoval nevraživý pohled. Vlastně se na Petera nikdy jinak ani netvářil, proto si Peter jeho výraz nebral osobně a jen na něho pokrčil rameny. Clayton byl mnohem mladší, než většina ostatních studentů. Všude se o něm mluvilo jako o zázračném dítěti. Musel být přímo geniální, když se pohyboval po univerzitě ve svých letech s prstem v nose. Peter mu ale jeho výjimečnost nijak nezáviděl. Clayton mohl být tak stejně starý jako jeho nevlastní bratr. Charlie měl sice velice těžké dětství a musel dospět celkem rychle, v domácím prostředí se však uvolnil a konečně si užíval svou adolescenci a dokonce si našel i pár přátel. To Claytonovi se každý vyhýbal.

Peter se na něho pokusil pousmát. Claytonovi se pohoršeně zvlnil horní ret.

Peter se zvedl ze svého místa. Cítil na sobě pohled své přítelkyně. Radši se však na Gwen ani nepodíval, aby nemusel uvažovat o tom, co si o jeho rychlém odchodu myslela. Přistoupil k vedoucímu praktických cvičení. „Už jsem hotový."

Profesor vzhlédl. Podíval se na nástěnné hodiny, pak si s povytaženým obočím prohlédl Petera a jeho pracovní stůl. „Když myslíte," prohlásil naprosto nevzrušeně. Bylo mu nejspíš úplně jedno, jak daleko se Peter ve svém výzkumu dostal. Jeho to místo na univerzitě stát nebude. „Označte své výrobky štítky a můžete jít."

„Díky," řekl Peter mnohem nadšeněji, než měl v úmyslu. Rychle polepil naplněné skleněné baňky chemickými názvy a svým vlastním jménem. Vcukuletu se sbalil a bez dalšího otálení vybíhal z laboratoří.

„Nezapomeňte mi příště přinést vypracovaný pracovní postup, pane kolego," zavolal za ním profesor líným hlasem. Peter ho však už neslyšel. Měl lehké zpoždění od svého původního plánu, což pro jeho rychlý přesun do částí univerzity, kde v životě nebyl, nebylo zrovna nejlepší.

Jenže výjimečně štěstí stálo na jeho straně.

Peter právě přebíhal trávník, po kterém se nesmělo ani chodit, když uviděl v dálce zářivou liščí barvu vlasů, jakou měla právě Gwenina nová známá, Jeannine Sauvage. Několikrát si musel zopakovat její jméno, aby ho opět nezapomněl. A dokonce si ho napsal i na ruku, když se vydal pátrat po jejím studijním rozvrhu. Jeannine právě mizela v monumentálním vchodu, vycházela do ulic. Peter musel přidat, pokud ji nechtěl v další chvíli ztratit ve spleti stovek let staré dopravní sítě. Zdejší systém ulic byl mnohem složitější a záludnější, než s jakým se potkával v New Yorku, kde už znal každé zákoutí a každou zapadlou jednosměrku.

Když vyběhl do městského odpoledního shonu, ani nedokázal pochopit, že vidí Jeannine, že mu ještě nezmizela. Dnes se mu vážně dařilo. Právě zacházela za roh do vedlejší ulice. Nebyla naštěstí tak hlučná, jako hlavní třída, z níž se odklonila. Peter se rozhlédl, překonal silnici a mizel směrem, kterým se vydala záhadná studentka.

Míjel nejrůznější menší obchůdky a bary, které se pomalu začínaly chystat na večerní provoz. Vždy však ve skulinách mezi výlohami nebo mezi skupinkou studentů, zahlédl neomylný záblesk rezavých vlasů. Její barva byla mnohem světlejší, než jaké vlasy měla MJ. Vlasy Mary Jane měly až téměř rudý nádech. Připomínaly podzim, teplo, západ slunce. Jeanniny na místo toho Peterovi navozovaly vzpomínky na bodavé světlo rozsáhlého lesního požáru, který kdysi zahlédl v televizi. O to bylo pro Petera snazší ji vypátrat.

Sledovat Jeannine bylo mnohem lehčí, než hledat sebemenší stopu po Green Goblinovi. Ten vždycky z místa činu odletěl, jako by mu za patami hořelo. Takže během chvíle byl nenávratně pryč a Peter mohl jen pokrčit rameny a odebrat se domů. Pronásledovat Jeannine však dokázal i s jedním okem zavřeným.

Jeannine se zastavila před nízkým domem natřeným na černo. Nejspíš by šlo o další z místních hospod, kdyby se nad vchodem houpal vývěsní štít. Jeannine se rozhlédla. Peter se polekal, naštěstí mu roh uličky poskytl dobrou skrýš. Po chvíli opatrně nakoukl, aby dál sledoval Jeannine. Jenže ta už nikde nebyla. Jistě musela vejít do budovy.

Peter rychle překonal vzdálenost, která ho dělila od nevýrazné hospody. Přešel kolem zatemněných oken. Oproti jednolitému nátěru stěn, byly dveře v poněkud horším stavu. Byly sice z masivního dřeva jako skoro všechno na starém ostrově, ale nátěr kolem kliky byl narušený, skoro jako vyškrábaný. Nejspíš se jednalo o značně populární bar mezi studenty, kteří věděli, kde ho najít.

Peter vstoupil dovnitř. Okamžitě ho obklopila tma a podivný pocit ostražitosti se mu rozlil po těle. Než se stačil rozkoukat nebo zareagovat, na rameni mu přistálo něco těžkého, chladného.

„Jak ty můžeš být superhrdina?" ozval se ženský hlas. Zněl skoro až zoufale zklamaně.

„O-o čem to mluvíš? Vůbec nevím, o čem to mluvíš. Já nejsem žádný superhrdina," koktal Peter. Rozhlížel se kolem sebe, snažil se vstřebat prostředí kolem sebe. Jenže zatemněná okna nepropouštěla žádné světlo, takže uvnitř byla neproniknutelná tma i pro jeho zbystřené smysly.

„Taková nula," zaúpěla dívka s lehkým francouzským přízvukem.

„Určitě sis mě s někým spletla," zkoušel to znovu Peter. Přesto začínal nabývat dojmu, že padl do pasti. A následující slova to jen potvrdila.

„Nedělej ze mě hlupáka. Sama jsem tě sem zavedla. A bylo to až směšně snadné. Vy Američani jste občas tak naivní," postěžovala si dívka. Jistě byla jednou z těch, kteří považovali Evropu za střed vesmíru. Peter jí to nemohl mít za zlé, protože znal spoustu Američanů, kteří zase svůj vlastní kontinent vyvyšovali nad ostatní díly světa. A navíc Peter byl skutečně naivní, když sám sebe porovnal třeba s Harry.

„No dobře," přiznal se Peter, „jsem superhrdina." Tíha na jeho rameni se přesunula do jiného ostřejšího bodu. Přesto mu však předmět zatím spíš spočíval na šíji, řezu se zatím vyvaroval. „To je meč?" zeptal se Peter.

„Ano," přitakala dívka. Peter by se zasmál, kdyby byl od něho v bezpečné vzdálenosti. Jen Evropan by si do souboje přinesl středověkou zbraň.

„Neviděl jsem, že by sis ho s sebou nesla. Jak ses k němu dostala?" zeptal se Peter. Když o tom tak přemýšlel, kdyby šla Jeannine po ulici s mečem u pasu, určitě by se za ní všichni otáčeli. I když znovu, tady byli v Evropě. Člověk by se tu mohl promenádovat v převleku za mušketýra a nikomu by to nepřišlo divné. Ale Peter ji sledoval už od univerzity. Do školy přece zbraně nepatří.

„To tě nemusí zajímat," odbyla ho. „Kvůli tomu tady nejsme."

„A proč tady teda jsme?"

„Protože potřebujeme vědět, kdo jsi. Kdo se nám to vetřel do teritoria," odpověděl pro změnu mužský hlas. V místnosti se náhle pomalu rozsvěcela úsporná zářivka. Mnohem lepší pro citlivé oči než náhlý úder přímého světla. To jim musel Peter nechat. Teď už viděl Jeannine v téměř středověkém brnění s jasnými rudými prvky. Těžký meč svírala jen jednou rukou. Musela mít ohromnou sílu. Opodál se o stůl opíral muž v britské vlajce. Měl ruce založené na hrudníku a nejspíš byl vedoucím jejich party. Vedle něho postávala dívka se zahalenými vlasy. U prázdného výčepu se družili další dva muži, jeden z nich opět v britské vlajce.

„Já jsem se nikam nevetřel. To je nějaké místní nářečí?" bránil se Peter. Díval se přitom na muže, o němž si myslel, že je jejich vůdce.

Odpověď však vyšla z úplně jiného směru, než Peter čekal. „Víme, že máš nadlidské schopnosti. Potřebujeme vědět, jestli pro naši zemi představuješ riziko," naprosto obyčejný člověk v černém obleku vyšel z temného rohu za Peterovými zády.

Peter se podíval z muže, který byl naprosto určitě tajný agent, na meč, co mu Jeannine stále držela u krku. V nebezpečí tu byl spíš Peter než kdokoliv jiný. „Já jsem sem přijel jenom kvůli studiu. Zeptejte se jí," ukázal na zrzku. „Přátelí se s mojí přítelkyní."

„Jistě bych se mohl zeptat Jeannine. Ale já bych to spíš chtěl slyšet od tebe," muž se před ním zastavil, jednu ruku vytáhl z kapsy a špičky prstů se mu náhle proměnily v ohnivé drápy. „Proč ses vyptával na Jeannine? Co sis myslel, že se o ní dozvíš? Proč jsi ji sledoval?"

„Ale to ona mě vlákala sem."

„Proto, že jsme zjistili, že ji budeš sledovat," podotkl agent.

Peter nevěřícně kroutil hlavou.

„Tohle má být nejchytřejší člověk, kterého nám sem poslali z Ameriky?" uchechtl se muž na baru. „To bych nechtěl vidět ty ostatní." Měl černé tričko s krátkým rukávem a na hlavě bekovku. Sám o sobě vypadal velice podivně.

„Bál jsem se, že odhalila moji tajnou identitu," přiznal Peter. „A že to řekne mojí přítelkyni. Chtěl jsem zjistit, co všechno o mně ví." Pootočil hlavu, aby se podíval na Jeannine. Meč se v její ruce zachvěl. „Říká pravdu," potvrdila dívka.

Muž s ohnivými nehty přikývl. Určitě to musel být jejich velitel.

„A ty znáš jeho tajnou identitu?" zeptal se Jeannine.

„Ne. Ale mohla bych," navrhla. Meč na Peterově rameni se zavrtěl a potemněl očekáváním, že poteče krev.

„Ježíš, dejte tomu klukovi svátek," povzdechl si muž s britským znakem na hrudi, který se opíral o bar a upíjel pivo. Jeho tichý hlas, kterým okomentoval výslech, se rozezněl po místnosti jako zvon. Agent se viditelně zamyslel, zastrčil drápy, pokynul Jeannine, aby stáhla meč. Petera vyzval, aby se usadil k nejbližšímu stolu. Muž si sedl proti němu. Jeannine si vybrala místo po Peterově boku, z druhé strany ho obklopili muž a žena, kteří dosud nepromluvili. Okupanti baru zůstali na baru.

„Tak Jeannine už znáš," začal opět jejich velitel. Teď už o něco klidnějším tónem. Peter byl přece jen pořád dítě a už od prvního pohledu nevypadal nijak nebezpečně. Což nemuselo vůbec nic znamenat, jako tajný agent moc dobře věděl, že nesmí dát na první dojem. Jenže nikdo, ani ten nejhorší padouch, by se nedokázal tvářit tak vystrašeně, jako se právě teď tvářil Peter Parker. Vypadal jako vyplašená laň.

Náhle se vedle Petera objevil člověk, kterého si doteď nevšiml. Měl fialový oblek a křídla. Petera nezvyklý tělesný rys zaujal natolik, že si nevšiml, kdy před ním přistála sklenice, až když ji muž naplnil světlým mokem. „Nikdo nepohrdne trochou dobrého vína." Okřídlený muž se posadil vedle Jeannine. Měl výraznější zpěvavý francouzský přízvuk, takže Peterovi nějakou dobu trvalo, než si uvědomil, co muž říká.

Rozhlédl se po stole. Každý z účastníků měl před sebou naplněnou sklenici. Uprostřed desky stála karafa s dalším vínem. „Já jsem Alain," představil se číšník. Bylo to zvláštní, ale Petera zaplavil podivný pocit, že právě Alainovi může věřit. Rozhodně se z celé skupiny tvářil nejpřátelštěji.

„Salut," tajná skupina superhrdinů si připila. Peter po počátečním zaváhání následoval jejich příkladu. Víno bylo z počátku trochu kyselé, ale hladce mu sklouzlo až do žaludku, kde ho příjemně zahřálo.

„Tak mladý a tak hloupý," Jeannine nad jeho nerozvážností kroutila hlavou.

„Jsem stejně starý jako ty," ohradil se Peter. Přesto se polekal. Vypil snad jed? Ale vždyť všichni kolem něho taky pili a dokonce jim Alain nalil všem ze stejné lahve. Leda, že by to bylo jako v té scéně z Princezny nevěsty, že by všichni ostatní byli vůči jedu odolní. A mohly by snad jeho pavoučí schopnosti zabránit otravě? Možná, pokud by se jednalo o pavoučí jed.

„Neboj," ozval se opět vlídný Alain. „Nebudu jedem kazit dobré víno."

„Navíc jedům vůbec nerozumí," poprvé promluvil muž po Peterově pravé ruce. Hlas měl mladší, než Peter čekal. Tenor se silným anglickým přízvukem.

Celá skupina se zasmála a Peter vůbec nechápal čemu.

„Já jsem Faiza," představila se dívka v šátku.

„Studuje medicínu," dodal hrdě Angličan. „Brian," vyřkl svoje jméno.

„Já-já jsem Peter," představil se Peter. Všichni přikývli, jakoby jeho jméno už dávno znali, což nejspíš byl ten případ.

„A támhle na baru sedí Brian a Nigel," ukázal velitel nejdřív na jednoho a pak na druhého muže. Peter se chvíli díval z jednoho muže v britské vlajce na druhého. Cukaly mu koutky. Věděl, že se nesmí smát. Byl zajatý cizími silami, které z nějakého naprosto neznámého důvodu se mu teď začaly představovat. Jenže přesto všechno to nevydržel a dušený smích se dostal do prostoru podivné hospody. Protože dva muži, oba Brianové, měli na sobě kostým s motivem britské vlajky. Byl však jediný, kdo se smál.

„Takže Petere. Kdo skutečně jsi?" zeptal se opět obezřetně jejich velitel.

„Ještě vy jste se mi nepředstavil," podotkl Peter. A jen vínu přikládal za vinu svoji náhlou drzost.

Muž mu věnoval neproniknutelný pohled, než odpověděl: „Wisdom. Peter Wisdom."

„He, he. Jmenovec," zasmál se Peter. Teď ho však následovala celá místnost.

„Takže Petere-"

„Ano, Petere?" neodpustil si mladík.

„Kdo jsi? Který superhrdina nám narušuje domácí rovnováhu sil?" zeptal se agent Peter Wisdom.

Peter měl celou tu dobu, co sem přišel, na to, aby si uvědomil, co v tuto chvíli udělá. Má říct pravdu, má lhát, má se pokusit o útěk? Jedna horší možnost než druhá. Harry by si věděla rady spíš než on. Rozhodně by nebyla v první řadě tak hloupá, že by jim vpadla do pasti. A tak došel k prostému závěru, že si nebude na nic hrát. Čelil tu přeci přesile a každý z nich měl víc zkušeností než on. Dokonce i Jeannine, která byla stejně stará jako on.

„Já jsem Spider-Man."

„A já jsem papež," ozvalo se od výčepu.