Norman Osborn se probíral nekonečným množstvím dokumentace. I když v kanceláři trávil více času, než kterýkoliv z jeho zaměstnanců v laboratoři, stále však se mu práce kupila čím dál víc. Nešlo jen o zakázky, těch po odchodu doktorky Raové značně ubylo. Některé stávající projekty dokonce musel obhajovat, aby se jimi vůbec jeho firma mohla dále zabývat. Po dvojím útoku na Oscorp v tak krátkém čase se některým zákazníkům nezdála spolupráce s Oscorpem už tak lukrativní. Na to se jeho zástupkyně Dangerová rozhodla, že postoupí ve svém plánu a rozloží firmu tím, že z ní odejde. Nebo spíše se snažila přinutit Normana, aby se zachoval tak, aby mohla odejít s hlavou zdviženou a s vyhlídkou na tučné odškodné. Jenže Osborn se nenechal tak lehce vyprovokovat.

Na bezpečnostních kamerách došlo k pohybu.

Ředitel měl přehrávání otevřené na druhém monitoru. Všechny zaměstnanci už byli v bezpečí svých domovů, dokonce ani nikdo z ochranky se v budově nevyskytoval. Norman odložil práci a čistě se věnoval osobě, pochodující ladným krokem po prostorách Oscorpu. Na svou výšku a rozložitost měl člověk lehkou chůzi. S naprostou jistotou se blížil k pracovně Normana Osborna, jakoby v budově už někdy předtím byl. Norman o tom ale pochyboval.

Muž za stolem zkontroloval čas. Bylo přesně šest, když Erik, jak si nechával říkat, vstoupil do kanceláře. Místnost náhle zahalilo světlo. Norman na chvíli oslepl, než přivykl nezvyklé záři. Sám dával radši přednost přirozenému světlu, kterého začátkem jara bylo stále pomálu.

„Jste přesný. Toho si cením, Eriku," pronesl Norman Osborn celkem věcně, což trochu ponižovalo význam jeho slov. Erika to nijak nepobouřilo. Jednak nepřišel proto, aby mu Osborn lichotil, ale kvůli obchodu. Navíc od Davida se dozvěděl dost o Osbornově rodině, aby viděl podobnosti mezi ním a jeho dcerou. Erik se pousmál.

„Vy jste zase odvážný. Málokdo by se se mnou chtěl sejít o samotě ve svém vlastním domě," poznamenal Magneto. Omotal si fialový plášť kolem předloktí a usadil se. Připomínal tak trochu antického senátora, kdyby tenkrát nosily kalhoty a fialové kápě.

„Mé důvody jsou více prozaické," odmítl Norman Osborn. „Jsem člověk s určitým postavením a nebylo by pro mě vhodné být viděn na veřejnosti s někým, jako jste vy."

„S mutantem," Magnetův hlas zněl výhružně.

„Se zločincem," opravil ho Norman. „Navíc nevím, jak se naše společná diskuze vyvine, když se bude jistě týkat mé jediné dcery."

Erik přikývl. Jeho pohnutkám naprosto rozuměl. Přesto považoval za jediný logický závěr, že Norman bude chtít zachránit svou dceru i za cenu spolupráce s mutanty. „Proto přejděme rovnou k věci. Kdy budou moji svěřenci moct začít s výzkumem?"

„Nepředbíhejte, pane," Osborn zaťukal ukazováčky spojených prstů. „Nejdřív si stanovíme podmínky." Norman viděl jasně, že vývoj léku musí probíhat mimo stěny Oscorpu. Kolik snažení už za tu dobu vynaložil. Tři marné pokusy, a když už proces vypadal slibně, došlo k sabotáži. Moc dobře věděl, kdo byl viníkem, měl přece jako ředitel přístup ke kamerovým záznamům, o nichž si všichni ostatní mysleli, že se neukládají. A bylo snadné přijít na to, kdo použil jeho výhradní heslo, k tomu dostat se do nejstřeženějších míst Oscorpu. Nezáleželo na tom, kolik jim na stěně viselo diplomů o duševním zdraví, Norman věděl, že potřebují pomoct z venčí.

„Výzkum může probíhat u vás s vašimi vlastními pracovníky," připustil Norman Osborn.

„To mě těší," přikývl Erik. „Dostaneme tedy zdravotní záznamy vaší dcery a potřebné vzorky?" ujišťoval se mutant.

„Nikdy jsem však neslyšel, že by se vaši lidé věnovali vědě a výzkumu," poukázal Norman. „Navrhuji vám místo v Oscorpu. Může jít klidně i jen o částečný úvazek, mohli by sem docházet na jednu hodinu v týdnu nebo jeden den v měsíci. Je mi to celkem jedno, ale chtěl bych vám nabídnout placenou pozici v prestižní firmě." Norman se pousmál, jeho oči však zůstaly chladné a vypočítavé. Spoluprácí s mutanty chtěl dosáhnout hlavně ochrany firmy před dalším jejich útokem.

Erik svraštil obočí. „To bych musel probrat se svými chráněnci. Nemohu sám rozhodovat o jejich osudu." Osbornův návrh byl lákavý, přesto bylo na místě se chovat obezřetně. Samozřejmě, že by práce v Oscorpu mnoha jeho chráněncům pomohla, ale byli by tak uvázaní k mocné firmě, která dělala i projekty pro armádu. Erik nemohl dopustit, aby vláda využila nějakého dalšího mutanta jako pokusného králíka. „O jaké pozici je tu řeč?"

„Jaká bude vhodná pro vaše lidi," odpověděl Norman způsobem, kterým vlastně vůbec neodpověděl na otázku.

„Hm. Zaručíte mi, že pokud se vaše firma bude zabývat výzkumem zahrnujícím mutanty, budou se na vývoji podílet výhradně mutanti? Chápete, aby se předešlo diskriminaci," Erikovi zablesklo v kovově šedých očích.

„Samozřejmě," prohlásil Norman už ne tak jistě. Měl v úmyslu rozdělit mutanty do různých týmů, aby je mohl lépe kontrolovat.

„A pokud by tedy vznikl ve vaší firmě tým mutantských vědců, pak by se měli věnovat výzkumu séra Naděje," postupoval Erik dál ve svých náhlých podmínkách.

Norman se pobouřeně rozesmál. „To nemůžete myslet vážně. Vždyť kvůli útoku vašich lidí-"

„Jaké lidi myslíte?" skočil mu do řeči Magneto. Nic ho nemohlo rozčílit více, než když se někdo obával vyslovit slovo mutant.

„No, vaše lidi."

„Myslíte mutanty," zavrčel Erik.

„Ano."

„Řekněte to. Myslím mutanty," požádal ho Erik.

„Ano, myslím mutanty," prohlásil Norman podrážděně. Erika překvapilo, že se Osborn nezadrhl před slovem, které nechtěl předtím vyslovit. Pro něho nejspíš nebylo tabem, nevyslovoval ho pro to, že ho nejspíš vyslovit nechtěl. „Ale hlavně ty, kteří mi zničili laboratoř, donutili moji vědkyni, aby podala výpověď a odešla i s projektem, který chcete, abych získal zpátky. Nebyli to snad vaši lidi? Profesor Xavier to aspoň tvrdil."

Erika Osborn znovu zaskočil. Podle všeho ani neházel všechny mutanty do jednoho pytle. „Pro vás jsme lidi?" zeptal se možná trochu neuváženě. „Stejní jako ostatní?"

„Nekrvácíme snad stejně, když nás bodnete?" prohlásil Norman jakoby nic. Za roky, kdy pracoval s nejroztodivnějšími vědci a jedním vlkodlakem, se naučil nedívat na vzhled a některé zvláštnosti.

Erik se nad citací z Kupce benátského s nadšením pousmál. „Většinou to tak je," přiznal. „Vaše dcera se vám velice podobá," dodal obdivně.

Norman opět zpozorněl. „Vím, že je to ode mě hloupé. Ale slibte mi, že žádnou z informací, které se o ní dozvíte, nezneužijete. Jinak bych vás musel zničit," prohlásil se smrtelně vážným pohledem.

„To samé platí i o mně, kdybyste chtěl zneužít mé svěřence," přitakal Erik.

„Je vidět, že si rozumíme," Norman Osborn se postavil a natáhl ruku k Magnetovi. „Naprosto," i druhý muž vstal a potřásli si na uzavření vzájemné dohody. Po chvíli mutant zmizel a Osborn ještě dlouhou chvíli přemýšlel, jak znovu získat pod svou střechu projekt, o který přišel. I Erik měl o čem uvažovat, musel dát dohromady tým vědců, což by nebyl problém. Ale mohl po nich chtít, aby pracovali pro Normana Osborna? Lorně by se jistě nelíbilo pracovat pro nevypočitatelného podnikatele. Naštěstí Lorna studovala architekturu. Jen doufal, že nenaočkuje ostatní členy Bratrstva, jinak by měl Erik utrum.