Proč si myslela, že se všechno změní, když se dostanou do nového prostředí? Gwen se snažila, aby její vztah s Peterem zůstal živý, ale vypadalo to, že ve svém snažení byla sama. Byli daleko od New Yorku a od jeho velmi blízkého vztahu s Harry, a přesto svůj volný čas netrávil s Gwen. Stále přicházel se spoustou výmluv a podivných příběhů, jak nemůže být s ní. Vždyť byli úplně v jiné zemi, nikoho tu neznal, jak mohl být tak zaneprázdněný? Jak mohl být vůbec zaneprázdněný, pokud se nepočítalo studium na univerzitě.

„Kde jsi?" zeptala se podrážděně Gwen, jakmile Peter zvedl telefon.

„Jsem s Jeannine. Nějak jsem ztratil pojem o čase, ale už jsem na cestě," dušoval se Peter. Nebylo to tak dlouho, co si Peter nedokázal zapamatovat jméno Jeannine Sauvageové, a najednou byli nejlepšími přáteli. Vždyť Peter se s ní vídal častěji než se svou vlastní přítelkyní. Jak to tak vypadalo, opět se projevilo, že měl jeden určitý typ, který ho podvědomě přitahoval. Zrzavé, samostatné, tvrdé dívky s takovým množstvím tajemství, které by ostatní okamžitě odradilo. „Můžeš mi říct, co vy dva spolu děláte?"

Na druhém konci nastalo zaskočené ticho. Úplně viděla, jak se Peter zarazil, až pomalu zakopl o vlastní nohu. Rozhodně to, co spolu dělali, by Gwen neschvalovala. „No. Trénovali jsme něco do školy," vykoktal.

„Jasně."

„No, zapsal jsem si takový volitelný předmět, víš? A Jeannine tam taky chodí," rozváděl dál svoji chabou lež.

„Hm. A jak se ten předmět jmenuje?" Gwen chtěla, aby si Peter uvědomil, že ho odhalila. A i kdyby to byla pravda, což si ani za mák nemyslela, mohla si jejich záhadný předmět prověřit ve STAGu.

V sluchátku se ozval řev klaksonů, až musela Gwen oddálit telefon. „Promiň, radši budu končit, je tady taková složitá dopravní situace."

„Jasně. Hlavně přijď včas." Gwen si dokázala představit, jak Peter vběhl do vozovky, bez toho aby se rozhlédl na správnou stranu, protože za celou dobu se nenaučil, že v Anglii jezdí auta po druhé straně silnice.

„Neboj se, přijdu." Peter roztržitě ukončil hovor. S Gwen se domluvili, že se dnes podívají společně na záznam vysílání dalšího dílu New U, v němž měl vystoupit Harryin otec, sám Norman Osborn. Šlo o pouhý záznam, ale přesto Gwen trvala na přesném čase, protože druhý den měla důležitou zkoušku, na kterou se potřebovala pořádně vyspat.

Peter skočil na chodník s divokým troubením od pobouřených řidičů, kterým vběhl do cesty. Jeannine ho sledovala s tichým opovržením. Když spořádaně došla až k němu, ještě stále mu věnovala tvrdý pohled. „Připomeň mi. Ty jsi nejznámější superhrdina v Americe? Z tvého orientačního smyslu se mi chce brečet."

„Moc vtipný."

Jeannine se mu podívala naprosto vážně do očí. „To nebyl vtip."

„Ty mi pořád nevěříš, že jsem Spider-Man?" šeptal rozčileně Peter.

„Ale ano. Jak se to u vás říká? Fake it till you make it? Asi tak nějak."

Peter nechápal, jak s ní mohla vůbec Gwen vycházet. Jeannine byla naprosto nesnesitelná. „Náhodou nad městem jsem mnohem obratnější," neodpustil si Peter. „A navíc tahle země je strašně matoucí."

Jeannine se jen zasmála.

Peter se rozhodl, že Gwen koupí její oblíbenou čokoládu, protože měl ještě trochu času. Odloučil se tak konečně od Jeannine a doufal, že si tím Gwen trochu získá, poslední dobou měla neustále špatnou náladu. Místní prostředí jí nespíš nesvědčilo stejně jako jemu. Peter se těšil, až se bude moct konečně vrátit domů.

Gwen mu otevřela, prohlédla si ho přimhouřenýma očima. Změřila si čokoládu, kterou Peter svíral v rukou tak, aby si jí všimla. A její podráždění se ještě prohloubilo. „Jdu včas, jak jsem řekl."

Gwen se jen otočila ve dveřích. Žádná pochvala, nic, ani žádná poznámka.

„A ještě jsem měl čas ti koupit dárek," Peter řekl, kdyby si toho Gwen náhodou nevšimla. Gwen byla však k němu zády. Položil proto pečlivě zabalenou tabulku na kuchyňský pult. A pokračoval chodbičkou do malého pokojíku, kde Gwen pobývala s Jeannine jako svojí spolubydlící, ta naštěstí nebyla nikde k vidění.

„Tak to pustíme?" zeptala se Gwen a přitom už zapínala přehrávač. Pokoj měla už celý nachystaný. Před stolem s počítačem měla dvě židle umístěné tak, aby oba měli co nejlepší výhled na obrazovku školního počítače. Peter se posadil jako druhý, snažil se přisunout blíž ke Gwen, jenže ta se o stejný kousek odsunula. Peter se podíval na zpátek ke kuchyňce, kde ležela čokoláda. Nejradši by ji přinesl a nalámal, ale byl to Gwenin dárek a nikde neviděl prostor, kam by mohli odložit jídlo nebo pití. Na což nebyl ze spolubydlení s Harry zvyklý. Takže teď musel vysílání vydržet naprosto na suchu.

„Zdravím vás u dalšího dílu New U, kde se dozvídáte novinky ze světa. Já jsem Rachel Oskar moderátorka pořadu a dnes nás svou návštěvou poctil jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů na poli výzkumu, pan Norman Osborn." Peter se okamžitě začal věnovat obrazovce. Vedle Rachel se posadil muž, kterého Peter velmi dobře znal. Vypadal však trochu jinak ve světle reflektorů. Pár vrásek v jeho tváři úplně zmizelo a jiné se nezdály tak hluboké. Ani váčky pod očima neměl tak tmavé jako jindy. Mužovi vlasy však byly stále v bohatých vlnách sčesány dozadu a zarputilý pohled byl také na svém místě. Pan Osborn složil ruce na stůl, jak to dělal, když seděl za svým pracovním stolem. „Dobrý den," pronesl komisně. Dřív Petera z jeho tónu mrazilo v zádech. Jenže později si uvědomil, jak si jsou s Harry podobní, a najednou mu Norman Osborn nepřipadal děsivý, ale známý.

„Pěkný oblek," poznamenala Gwen.

„Jo, jasně," Peter do té doby nevěnoval sebemenší pozornost tomu, co měl jejich ředitel na sobě, chtěl však Gwen udělat radost, a tak přitakal.

„Jen pro případ, že by vás někdo neznal. Jste majitelem firmy Oscorp, která se zabývá výzkumem na poli vědy."

„Ano, v současné době se naše společnost podílí na osmi různých projektech. Některé z nich jsou dlouhodobějšího rázu, ale jiné již teď pomáhají v domácnostech po celých Státech, účastníme se některých vládních projektů a dokonce jsme spolupracovali i s NASA," vyčetl Osborn cíle vlastního podniku.

„Jak je známo většina vašich projektů se zabývá studiem lidských genů," začala Rachel Oskar v tématu, k němuž se chtěla dostat. Norman přitakal. „Takže bylo jen otázkou času, než se vaše firma začne věnovat výzkumu séra Naděje, jak už jsme slyšeli od doktorky Raové, kterou jsme tady před časem měli."

Gwen si poposedla na židli.

„Tak tohle je trochu podpásovka," postěžoval si Peter. Čekal od své přítelkyně reakci, ale ta zůstala ticho a věnovala se výhradně obrazovce.

„Výzkum séra Naděje byla výhradní práce doktorky Raové, ne Oscorpu," upozornil pan Osborn.

„To znamená, že její práci neschvalujete?" zeptala se moderátorka a jediný bílý pramen si zastrčila za ucho ladným gestem ruky.

„Myslím si, že výzkum v oboru mutací by měl ležet v rukou mutantů. Ale to je jen můj názor, který nechci nikomu podsouvat," upozorňoval Osborn.

„Takže vám nevadí, že jste o tento projekt přišel, i když vás to stálo nemalé peníze a i některé spolupracovníky?" zajímala se Rachel Oskar.

„Už nějaký čas se setkávám s různými zástupci mutantů. A v tu dobu jsem pochopil, že jsem se nezachoval správně. S dnešními zkušenostmi bych už nepřijal projekt za takových podmínek."

„Takže odchod slečny Dangerové, která měla na starosti schvalování projektů, vám nijak nevadí?" dotírala Rachel Oskar.

„Naše názory se tak různili, že nebylo možné, aby zůstávala se mnou v Oscorpu. Bylo na čase, aby se osamostatnila a založila vlastní firmu. Těším se na to, až uvidím, jak její podnik bude prosperovat, když ho bude řídit na vlastní pěst," odpověděl Norman. Snažil se přitom odprostit svůj hlas od jakékoliv známky ironie.

„Pokud se vrátíme k vašim vztahům s mutanty. Je pravda, že se osobně stýkáte s jedním z nejnebezpečnějších představitelů této komunity? S mužem, kterému přezdívají Magneto?"

Normanovi cuklo v koutku. „Osobně se stýkám s nejrůznějšími lidmi. A co se týče společnosti mutantů, setkávám se nejčastěji s těmi, které zaměstnávám. Víte, jak je těžké pro mutanty sehnat zaměstnání? Jak je pro ně těžké začlenit se do společenského života? A přitom nejsou nijak zvlášť jiní než my. Žijí ve stejném státě, jsou vázáni stejnými zákony – někdy i dokonce přísnějšími normami – řeší stejné životní situace. Potřebují, aby je někdo zaměstnal, aby mohli žít stejně jako my. Protože pro všechny z nás je nakonec důležité bezpečí a domácí zázemí, které si bez určitého kapitálu nemůžete dovolit," rozvášnil se pan Osborn.

Peterovi se před očima vybavil pohled na mutanta, kterého nezachránil, kterého v první chvíli považoval za padoucha, přestože jen odpovídal na těžké zacházení, kterého se mu dostalo.

„Takže zaměstnáváte mutanty z dobré vůle?"

„Zaměstnávám ty mutanty, co odpovídají standardům, jaké má naše firma na jednotlivé profesní pozice. Takže zaměstnáváme mutanty na pozicích vědců, ale i v pomocných specializovaných profesích."

„Museli jste přijmout nějaká opatření, abyste mohli zaměstnat členy komunity mutantů?"

Norman se nevesele zasmál, až si Peter vzpomněl na jeho dceru. „Jsou si strašně podobní s…"

„Pst," okřikla ho Gwen, která visela na každém Osbornově slově.

„Co jsem zjistil již na začátku, bylo, že vědci s mutací genu X, se nijak neliší od ostatních vědců. Každý z nich je jistým způsobem specifický se svými zvláštnostmi a libůstkami. A v žádném případě není mým úkolem, abych je soudil. Mou prací je jen snaha, aby se v pracovním prostředí cítili dobře," odpověděl Osborn. „Možná to vypadá, že se v Oscorpu snažíme o řádnou diversitu mezi zaměstnanci, někdo by mohl naznačit, že si tím kompenzujeme nedostatek výsledků naší práce, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by Oscorp nebyl nejdůležitější firmou zabývající se výzkumem ve Státech," poznamenal s přísným pohledem.

„To vám nikdo nebere," bránila se moderátorka. „Do tohoto pořadu jsme vás pozvali hlavně, abyste se vyjádřil o své spolupráci s mutanty před tím, než se veřejné mínění uchýlí k nepodloženým předsudkům. Jde přece jen o choulostivé téma."

„A velice moderní, jak jsem zjistil," přikývl Norman Osborn.

Rachel Oskar se otočila na kameru. „V tuto chvíli náš rozhovor na chvíli přerušíme a po reklamách se dozvíme, jaká motivace vedla Normana Osborna k zaměstnání mutantských vědců a koho bude volit v nadcházejících volbách."

Peter zabloudil pohledem k mírně rozmazanému Normanovi, který se zdál značně ostražitý. Vypadal jako Harry, když čekala nějaký podraz. „Norman si vede docela dobře," poznamenal Peter. Už se zvedal, že si protáhne nohy po tak dlouhém sezení na nepohodlné dřevěné židli.

„Hm. Přeskočíme reklamy," oznámila mu Gwen. A už se natahovala k počítači.

Peter se opět poslušně posadil. „Tak jo." Dobře si pamatoval, že se nesmí zmínit o tom, jak se na televizi dívají doma s Harry, a jaké jsou jejich rituály. To by už rovnou mohl odejít a zavřít za sebou dveře.

Gwen přetočila úvod po sekvenci reklam. „Znovu bych chtěl zopakovat, že své vědce nerozlišuju na mutanty a lidi. Jde výhradně o vědce s výjimečnými schopnostmi a vzděláním. Jestli zaměstnáním mutantů něco sleduji, pak to, aby mutantní vědci pracovali na svých výzkumech a nefungovali pro vědu jen jako pouzí pokusní králíci. Mutanti by si o svých sérech měli rozhodovat sami."

„To je velmi odvážný názor."

„Je to můj názor a měl by být všech, kteří mají alespoň nějaké svědomí. Jak by se nám lidem líbilo, kdyby přišla nějaká jiná rasa a sama by vyvíjela látky, které by nás mohli zbavit našeho lidství? To je otázka, která by se měla řešit," zdůraznil Osborn.

„Omlouvám se, jestli následující otázka bude znít hrubě, ale není váš zájem o mutanty podmíněn nedávnými útoky na vaši firmu a odchodem několika klíčových zaměstnanců?" zeptala se Rachel Oskar s podivnou dychtivostí v očích.

„O žádné útoky nešlo. Jen o pár nešťastných nepovedených pokusů. To je na poli vědy běžné. Proto jsem tak obtížně získával pojištění firmy a svých zaměstnanců," pokus o vtip se obrátil v hrozivý škleb. Peterovi připadalo, jako by se Norman před kamerou nedokázal chovat uvolněně a ani trochu přirozeně, oproti tomu jak ho znal z práce a soukromých návštěv. Jeho tvrdý zelený pohled nijak jeho situaci nepřilepšoval. Peter se mu díval do očí a přemýšlel. Zdálo se mu, že v nich něco chybí.

„To stejné můžete říct i o požáru ve vašem vlastním domě?" zeptala se žena.

„Tuto událost prověřovala nejedna společnost a závěr byl jednoznačný. Nešťastná náhoda," odpověděl stroze Norman Osborn.

„Dalším vodítkem může být, že se vaše dcera setkává se zástupci mutantské společnosti."

„Co s tím má má dcera společného?" Norman se pokusil zasmát. Nikoho však jeho pokus o odlehčení situace nemohl přesvědčit. Norman Osborn se bál o reputaci své dcery.

„Mohl jste se jejím přičiněním dozvědět o neblahé situaci mutantů a mohlo to ve vás vzbudit zájem. Určitě by to znělo daleko uvěřitelněji, než kdyby šlo z vaší strany pouze o marketingový tah," doplnila slečna Oskarová.

„Moje motivy jsou moje vlastní," prohlásil poněkud klidněji.

„Na závěr mám ještě jednu otázku. Koho budete volit v nadcházejících volbách?"

„To je soukromá věc, o které se s nikým nebavím. Omlouvám se," odmítl Osborn.

„A vaše dcera?"

„I pro moji dceru je to soukromá záležitost, se kterou se nesvěřuje ani mě. Děkuji za rozhovor. Ale věřím, že bude volit zodpovědně."

Peter si najednou uvědomil, co mu na Normanovi chybělo. Byla to věc, o které nikdy dřív nepřemýšlel. Ani nevěděl o její existenci. Ale náhle mu to došlo. „Harry nemá zelené oči," vyhrkl. Ani nevěděl, že to řekl nahlas, až když se na něho Gwen pohoršeně podívala.

„Co to povídáš?"

Peter se trochu pokrčil. „No, nemá je úplně zelené, jako pan Osborn. Má je takové zelenomodré," vysvětlil závěry svého pozorování.

„Tak pan Osborn tady celou dobu mluvil o budoucnosti mutantského výzkumu…"

„Vážně?" podivil se Peter. Vypadalo to, jako by se s Gwen dívali úplně na jiný rozhovor.

„A tebe jenom celou dobu zajímá, jaké oči má tvoje spolubydlící? Bývalá spolubydlící," Gwen nevěřila vlastním uším.

„Harry není moje bývalá spolubydlící," ohradil se Peter.

„No a možná to, je ten hlavní problém," Gwen rozhodila ruce. Nebyla se schopná na Petera a jeho nechápající obličej ani podívat, otočila se proto k němu zády. „Běž pryč."

Peter poslušně odcházel, ale přitom si neodpustil poznamenat. „Vůbec nechápu, kde je zase problém. Harry je super kamarádka. A nikdy se se mnou nehádá." Proč by jejich vztah nemohl být podobný tomu, který měl s Harry? Někdy si dokonce přál, aby tu byla s nimi. Ona by do tohohle podivného starého města vnesla trochu logiky. A rozhodně by ho nenechala přejet uprostřed křižovatky.

„Svatá Harry," ozvalo se zaúpění za jeho zády, když za sebou zavíral dveře.