Omlouvám se za opožděný update, může za to chyba serveru.
Měli se sejít ve tři hodiny před vstupem do Oscorpu. Harry nechtěla přijít pozdě, protože by to nebylo slušné a navíc věděla, že její společník chodil všude přesně na čas. Čekala proto ve vstupní hale Oscorpu a přes prosklené stěny se dívala ven do ulice, aby vyšla ve chvíli, kdy zahlédne náznak mutanta.
Nečekala však, že i on bude právě v budově.
Vzrůstající halas donutil jak Harry, tak recepční Francine Fryovou, aby se otočily za zvukem. Ze schodů právě scházel Erik Lehnsherr v temně fialovém kabátě a šálou kolem krku, která mu vlála podivným směrem. V ruce svíral drobnou přepravku. Za ním se hnal Dmitrij.
„To přece nemůžete myslet vážně?!" volal Magnetovi do zad. „Okamžitě to vraťte." Celou postavou se natahoval po krabici.
Erik si ho však nevšímal. Šel rozhodným krokem přímo k Harry. Nikdo jiný v celé budově ho naprosto nezajímal a dával to všem jasně najevo. Jakmile sešli schody, Dmitrij ho předběhl. Postavil se mu do cesty a znovu se domáhal přepravky.
„Ne," řekl Magneto tónem, s nímž nikdo nesmlouval. Dmitrij začal úpěnlivě prosit.
„Vyřiďte si to s Normanem Osbornem. Dal mi jasnou pravomoc k tomu přesunout celý výzkum k nám. A to se týká i veškerého potřebného materiálu," pronesl Erik a neústupně se díval do Dmitrijových očí. Pak mu v nich přeběhl nebezpečný záblesk a Dmitrij couvl. Erik zvedl hlavu a dal se znovu do chodu.
„Ahoj, Harry," pozdravil Magneto, jakmile se dostal do její blízkosti.
„Dobrý den."
Právě odbila třetí hodina. Erik se na Harry přivětivě usmál, přesto v něm byl stejně znát záchvěv hněvu nad situací, které musel před chvílí čelit.
„Kam půjdeme?" zeptala se Harry.
Erik počkal, až vyjdou z budovy do čerstvého jarního ovzduší. Jeden cíp šály se mu sám od sebe přehodil na záda. Až teď si Harry všimla, že v třásních byly zapletené kovové ozdoby. „Půjdeme do sídla Bratrstva."
Harry se zatvářila vyplašeně. Erikovi nevěřila natolik, aby se nechala zatáhnout do tajné skrýše mutantů, z níž vyšel nejeden útok namířený proti široké veřejnosti.
Erik se tiše uchechtl. „Nemusíš se bát. Chci ti jen ukázat laboratoř, kde bude probíhat výzkum tvého problému." Harry jasně slyšela v jeho hlase nesouhlas s Harryinou léčbou. „Seznámím tě s vědci, kteří na něm budou pracovat. A společně jim předáme vzorky nasbírané Oscorpem." Pozvedl tašku, které se Dmitrij Smerdjakov nechtěl za žádnou cenu vzdát. Erik zněl tak upřímně, že o jeho záměrech Harry přestala pochybovat.
Přestože šli vedle sebe, Erik jasně vedl směr, jímž se měli dát, a Harry se po chvíli oddala jeho vedení. Přestala si všímat ulic a konkrétních značek. V myšlenkách se zatoulala daleko od ulic New Yorku. Zastřeným zrakem si prohlížela výkladní skříně. Muž vedle ní vyzařoval pocitem jistoty. Harry se cítila klidně.
„A pak se budeš moci svobodně toulat po sídle. Třeba tam narazíš na své přátele," Erik přerušil ticho.
„Je David doma?"
Erik se pousmál a přikývl.
Harry si znovu prohlížela Erika. Šel rázným krokem. Díval se před sebe. Jeho majestátní postava teď v Harry vyvolávala pocit bezpečí, a přitom v Oscorpu působením stejné postavy dokázal nahnat strach Dmitrijovi, který se nebál ani svého bratra, ani násilnického otce, který mu tolik ublížil.
Nechtěla by zažít Magneta, když by se rozčílil na jedno ze svých dětí. Přesto na něho Lorna pěla jenom chválu. Stejně tak David, který ale žádného starostlivého dospělého ani nepoznal.
„Jaký je Charles Xavier?" zeptala se náhle Harry.
Erik se zarazil. Její otázku vůbec nečekal. Vlastně nečekal vůbec žádnou otázku. Představoval si, že celou cestu absolvují potichu, jak se na dva introverty sluší. „Jak to myslíš?"
„David byl zavřený v tom blázinci stejně jako já. A i když je už venku, je u vás. Proč si ho nevzal Xavier k sobě," uvažovala Harry. Stále viděla podobnosti mezi sebou a Davidem. A přesto se zdálo, že její život je o poznání lepší. Alespoň jednomu z jejích rodičů na ní záleželo, ať už to bylo z pocitu viny, ale stejně se o ni svým způsobem staral. To Xavier nebyl ani trochu přítomný v Davidově životě.
„Je ti jasné, že to, co ti řeknu, nebude ani za mák objektivní?" zeptal se.
Harry přikývla.
„Charles má hodně práce se školou plnou nevyzrálých mutantů. Neměl by dostatek času na to, se Davidovi věnovat. A David alespoň ze začátku potřeboval spoustu pozornosti," Erik se snažil ospravedlnit chování svého přítele, které mu také kolikrát leželo v žaludku. „Charles se cele obětoval boji za přijetí mutantů do společnosti. Takže zapomněl na to, co mu může rodina dát. Já jsem byl dřív úplně stejný."
„Proto vychováváte jeho syna," podotkla Harry. „Pro Xaviera."
„Dělám to hlavně pro Davida. Nemohl bych ho nechat růst jako dříví v lese."
Chvíli šli mlčky. Erik postupoval dobře známou cestou. Míjel nejrůznější budovy. Až se dostali k polorozpadlé budově. Harry pozvedla obočí. Takhle si sídlo Bratrstva nepředstavovala. Měla úplně jinou představu o tom, kdo by v takovém domě mohl bydlet. A rozhodně by sama dobrovolně dovnitř nešla.
Uvnitř se Erik choval stejně jako venku. Šel jistě bez zastávek, nikde se zbytečně nerozhlížel. Až se dostali ke schodům do sklepa. Erik ukázal směrem dolů. „Tam dole je vstup do Sídla nejhledanějších mutantů na světě," neodpustil si Erik.
„To po mě chcete, abych šla první," zeptala se Harry tak, že bylo jasné, že první rozhodně nepůjde.
„Ne," pousmál se Erik, až se mu kolem očí vytvořil vějíř vrásek. Následně se k Harry otočil zády a sestupoval jako první do hlubin polorozpadlého domu.
„Mám ještě jednu otázku," promluvila Harry, jak šli po schodišti.
„Můžeš jich mít, kolik chceš."
„Váží si ho Xavier?" zajímalo Harry od začátku jejich společného rozhovoru.
Bylo vidět, jak se Erikovi napnula záda. Sice to trvalo jen chvilku, než se přihrbil, aby prošel pod snižujícím se stropem, ale i tak si toho Harry všimla. „Jistě," řekl zamyšleně. Sestoupili až nakonec schodů a před nimi se objevila široká kovová místnost s trůnem na samém konci.
Erik si odkašlal. „Tohle je zasedací místnost. Kdyby sem zavítala návštěva, která nám nemusí vidět až do talířů, neuvidí nic jiného kromě tohohle."
Jak se přibližovali k trůnu, nejasně se na zadní stěně rýsovaly rovné úzké proužky. Erik zaměřil Harryinu pozornost na jeden z proužků, který se pod Erikovou schopností začal zvětšovat, až si Harry uvědomila, že se jim otevírají dveře a úzký proužek byl jen zbytkové pronikající světlo.
Umělé světlo jasně osvětlovalo dlouhou chodbu s hustým červeným kobercem na podlaze. Míjeli nespočet dveří, všechny však byly jen po jedné straně. A všechny z nich byly zavřené.
„To jsou všechno osobní pokoje jednotlivých mutantů," poukázal Erik. „Většina ze zdejších obyvatel si označila dveře jasnou značkou, aby se zde lépe orientovala. Tady třeba," na dveřích byla nekreslená zelená lebka, „bydlí Rogue."
Harry přikývla.
„Vždycky mě udivovalo, jak se mohla shodnout na symbolu se svou matkou, i když barvu si vybrala každá trochu jinou."
Najednou se dostali ke křížení. Na chodbu, v které se nacházely, navazovala protiúhlá spojovací ulička, a tak měla Harry výhled do dalších chodeb, které byly na tu jejich kolmé. Někde v pozadí poskakoval shrbený mutant. Bylo by velice snadné se tu ztratit. Harry suše polkla.
Překonali křížení a rázem se dveře začaly objevovat po obou stranách. Tady však byly řidčeji vybudované a povětšinou byly dveře otevřené. Erik Harry ukázal společenskou místnost s televizí, pohodlným gaučem a několika křesly.
Dál minuli knihovnu, studovnu s Erikovým soukromým stolem, nad nímž visely fotky jeho rodiny. Pak už se konečně dostali do laboratoře.
Uvnitř už čekali tři vědci a o něčem spolu horlivě debatovali. Harry znala jen jedinou osobu. Daphne Petrakisovou. Ta jí taky dala jasně najevo, že ji poznává. Erik položil přepravku na stůl. Následně se otočil k Harry.
„Harry, dovol, abych ti představil vědce, kteří se budou podílet na výzkumu tvého léku. Daphne Petrakisová, jak vím, už se znáte. Nathaniel Essex a Cary Loudermilk." Harry si je jednotlivě prohlédla a žádný z vědců v ní nevyvolával důvěru. Daphne vypadala stejně nadřazeně jako vždycky. Essex s pletí zbavenou veškeré barvy, takže vysoce kontrastovala s jeho naprosto černými vlasy, sám vyzařoval dojmem, jakoby na něm někdo experimentoval. A to samé by mohla říct i o Loudermilkovi, který vypadal s brýlemi nakřivo a hnaným pohledem jako poloviční blázen. Ani jeden z nich v Harry nevzbuzoval důvěru. Musela uniknout.
„Zdravím," pronesla odtažitě a zamířila ke dveřím. Vycouvala z místnosti. Nevnímala, že na ni Magneto mluví. Naštěstí měl vůdce Bratrstva natolik slušnosti, že za ní okamžitě nevyběhl, nedrapl ji pod paží a nepřitáhl ji zpátky mezi jeho vlastní vědce. Opustila laboratoř plnou divných lidí. K čemu ji to otec vlastně nutil? On ty lidi znal ještě méně než Harry. Jak si mohl být jistý, že zde to bude lepší než v Oscorpu?
Zapadla do první místnosti, která jí přišla prázdná, a kde by se teoreticky mohla cítit v bezpečí. Obešla dlouhý prázdný stůl ze silného dřeva. Na několika místech někdo vyryl nejrůznější vzkazy. Podle stylu písma to vypadalo na jedinou osobu. Harry přejela prsty po zvláště hluboko a dlouze vyvedeném slově NUUUDAAA. Harry typovala, že za poškození stolu mohl Pietro. Na nejzadnější židli nechal někdo knihu. Harry ji vzala do rukou. Jednalo se o starý výtisk Frankensteina od Mary Shelleyové. To bylo docela příhodné. Harry položila knihu na poškozenou desku.
Přešla až ke stolu v rohu místnosti. Vypadalo to jako soukromý kout vedoucího Bratrstva. Na stole byla spousta archů papírů zatížených kovovým těžítkem, které vypadalo tak, že ho nemohl zvednout nikdo jiný než pán magnetismu. Uprostřed stála rozehraná šachovnice. Na druhé straně stolu se nacházela telefonní linka. Harry však nejvíce zaujaly fotografie na přilehlé zdi. Nejvýš byla fotka Erika s jeho dětmi - Wandou, Pietrem a Lornou. Pak tam byla fotka mnohem mladšího, ale zarputilejšího Erika se ženou podobného věku, která v náručí svírala malý uzlíček. Žena měla podobnou pleť jako Wanda, jistá si být však nemohla, protože fotografie byla černobílá. Pak následovala fotka celého Bratrstva. Mělo mnohem víc členů, než si Harry myslela. Fotka překvapivě vypadala celkem poklidně. Pak byl zase obrázek Erika s další ženou, nejspíš s Lorninou matkou. Na další rodinné fotce byla Anna Marie, Kurt a dvě dospělé ženy, Harry předpokládala, že matkou Kurta bude nejspíš krásná ale od prvního pohledu nebezpečná žena s modrou pletí. Následovala fotografie Daphne s její rodinou, takže Harry zjistila, že otec Daphne byl skutečně fešák, jak jí naznačovala kdysi Liz. Další fotky Harry nic moc neříkaly, tak je přecházela nezaujatým pohledem. Až skončila u poslední. Opět na ní byl mladý černovlasý Erik, měl široký úsměv, což bylo pro něho naprosto necharakteristické, ale stejný výraz hrál na tváři i někomu, koho si Harry nemohla úplně zařadit, jistě však věděla, že ho zná. Každý z jedné strany objímal útlou černovlasou ženu.
„To jsou moji rodiče."
Harry se polekala. Nevšimla si, kdy do místnosti přišel další člověk. „Promiň," vyhrkla rychle.
David se na ni usmál. „Není proč," pokrčil rameny. Postavil se vedle Harry. Společně se teď dívali na fotografii jeho rodičů a Erika. „Tohle je táta za mlada," ukázal na muže s vlasy jako sláma. „Vůbec jsem ho takhle nepoznal. A tohle je máma," ukázal na rezervovanou ženu. „Všichni tři se seznámili kdysi v Izraeli. To je fotka z jedné společné akce. Erik se omlouval, že nemá žádnou lepší. Ale já si myslím, že tahle je skvělá. Vypadají na ní tak šťastně."
„A tvůj táta nevypadá jako profesor," přidala Harry.
David se zasmál. „To fakt ne." Pak se otočil na Harry. „Erik chtěl, abych se za tebou podíval."
„Jo. To asi kvůli tomu, jak jsem zdrhla z laboratoře." Harry se opřela bokem o pracovní stůl.
„Erik chtěl, abych ti připomněl, že to dělat nemusíme. Tvůj otec se to od nás nedozví," aspoň to ji mohl nabídnout, když už nic jiného. Když už se kvůli němu Bratrstvo dostalo k držení Harryiny DNA a znali tajemství, které ani většina jejich vysokoškolského klubu neznala.
„To ne. Je to pro nás důležitý, abych…" Harry nevěděla, jak pokračovat. Bylo pro ni těžké přiznat, co s ní bylo špatně. Zvláště když David trpěl podobnou schopností. Nemohla o tom všem mluvit jako o prokletí nebo jako o nepovedeném experimentu. Chtěla se vyléčit, ale neustálé začátky ji akorát unavovaly, protože ke skutečnému pokroku nikdy nedošlo, ať už jí Dmitrij sliboval cokoliv. A teď se měla svěřit do rukou nějakým úplně cizím lidem. Dosud byla pořád na půdě Oscorpu, kde se svým způsobem cítila jako doma, ale tady ve skutečnosti neznala jediného člověka z celého výzkumu.
„Ty znáš ty lidi," zeptala se Davida.
„Koho myslíš?"
„Ty vědce, co budou dělat na mém léku," vysvětlila, co měla na mysli.
„No, Daphne znáš taky," David se nervózně zasmál a prohrábl si neposlušné vlasy, které se mu čím dál více čepýřily. Harry přikývla. „Nathaniel Essex dělá vtípky, kterým nikdo nerozumí, ale je to prvotřídní vědec. A Cary je strašně hodný člověk a taky úžasný věděc."
„A myslíš, že by byli schopní ten výzkum ochránit, i kdyby se něco stalo?" zajímala se. Harry bylo jasné, že se Green Goblin nevzdá bez boje. Možná bylo nakonec i lepší, že výzkum opustil Oscorp, už jen kvůli většímu bezpečí.
„Neznám děsivější mutanty, než jsou tyhle tři," pronesl David. Pak se ale zarazil a zapřemýšlel: „Až teda na Magneta. A Mystique. A Exoda, svým způsobem. A Wandu. A Monarcha."
Harry pobaveně povytáhla obočí.
„No, to je jedno. Bratrstvo je bezvadně chráněno. A vždycky tady někdo z nich je. Nemusíš se bát."
„Viděl jsi někdy Green Goblina?" zeptala se ho.
David se při té vzpomínce zasmál. „Jo. S Lornou se docela pobavili."
„Fakt jo," Harry si nedokázala představit, že by Green Goblin dokázal s kýmkoliv vyjít. Ale nejspíš ho ani moc neznala.
„Takže si myslíš, že bych se tam měla vrátit," konstatovala Harry. Samozřejmě věděla, že rozhodnutí je jen na ní, ale neodpustila si promluvit nahlas.
„Jo," přitakal David. „Kdyby se cokoliv dělo, stačí zalovat. Máš tu spoustu známých. A Erik, pokud není někde venku, tak je většinou tady." Což bylo hned naproti laboratoři. „A dokážeš si asi představit, co se stane, když někdo ohrožuje Erikovy chráněnce." David mrkl na Harry svým zeleným okem.
Harry se znovu ohlédla ke stěně plné fotografií. „Řekla bych, že jo."
„Tak jo. Tak už se pakujte," vyháněl je z místnosti Jamie Braddock, který akorát vcházel do jediné místnosti s telefonem. Harry si ho do téhle chvíle ani nevšimla a z Davidova výrazu se dalo předpokládat, že ani on. Jenže Jamie měl takovou povahu, že teď už mu nemohli nevěnovat pozornost, s jeho divokým pohledem, stejně divokými vlasy a téměř neexistujícím oblečení. „Každou chvíli čekám jeden telefonát. Takže odchod, jinak si budu přát, abyste zmizeli. A nevím, kdo by vás pak našel," zněl sice vesele a na tváři mu hrál podivný úsměv, ale s Jamiem nemělo cenu si zahrávat. Protože, co si přál, to se mu vždycky splnilo. Proto Harry překvapila Davidova reakce.
„Nápodobně, Jamie. Nápodobně," David náhle nasadil naprosto stejný výraz, jaký měl i Jamie. Oba se na sebe děsivě usmívali a blýskali očima. Harry si v tu chvíli uvědomila, jak moc se její kamarád změnil od té doby, co opustil Ravencroftský institut. A že možná opomněl ještě dalšího mutanta, kterého by se Green Goblin mohl bát.