Nevěděl, co si přesně Harry myslela o jejich společné dohodě, ale rozhodně nemohla tušit pravdu, že skřet nikdy skutečně nespal. Procházel nepozorovaně na hranici Harryina vědomí a nevědomí. Pozoroval všechno, co dělala, s kým mluvila, co při tom cítila. Byl živen na jejích zážitcích a zároveň tak získával informace.
V jeho případě teď životně důležité informace. Protože od chvíle, kdy Bratrstvo přebralo výzkum Harryiny DNA, se nezadržitelně blížil konec Green Goblina. Chameleon mu to řekl jasně. Pokud skřet brzy něco neudělá, bude nadobro zničen. Vymazán z existence. Práci, kterou se Dmitrijovi dařilo neustále prodlužovat, budou mít cizí vědci co nevidět hotovou.
A pak bude konec.
Konec s jeho krátkým a mrzkým životem.
Šlo tedy o otázku sebezáchovy, když se rozhodl vloupat do sídla Bratrstva mutantů. Bylo mu naprosto jasné, že se jednalo o sebevražednou akci. Vniknout do budovy bez oken s jedinou únikovou cestou. Jenže skřetovi už nic jiného nezbývalo. Buď se nadobro vytratí jednoho dne z Harryina vědomí, anebo může odejít z vlastního přičinění podle vlastních pravidel. Nic to však neměnilo na tom, že skutečně zemřít nechtěl. Vybral proto den, kdy bylo na místě co nejmíň lidí.
Většina dospělých a jejich dětí se právě účastnila zasedaní, kde se řešila bezpečnost na školách a kroky proti mutantům. Diskuze vygradovala kvůli blížícím se volbám a krokům, ke kterým se veřejně přiznala firma Oscorp. Společnost musela začít s mutanty počítat a začleňovat je. A díky tomu měl Green Goblin nejlepší příležitost vloupat se do laboratoře a uzmout si zpět, co bylo jen a pouze jeho.
Green Goblin seskočil z kluzáku. Pečlivě si ho složil a umístil na záda. Ještě jednou se opatrně rozhlédl, než vstoupil do polorozpadlé budovy. Od této chvíle už nebude možné se vrátit. Skřet zaskřípal zuby.
Pohyboval se budovou po stejné cestě, jakou Magneto ukázal Harry. Potichu seběhl ze schodů. Opatrně otevřel dveře do přijímacího sálu. Nikde nikdo nebyl. Všude vládla tma a ticho. Z neobvyklého klidu bylo skřetovi náhle úzko. Temnotou se přesunul k nenápadným dveřím ve stěně místnosti. Oproti přijímacímu sálu, byla chodba jasně osvětlena zářivkami. Skřet se snažil mrkáním přivyknout na umělé světlo. Pro tentokrát měl štěstí, že ve chvíli, kdy byl nejzranitelnější, si ho nikdo nevšiml.
Na chodbě bylo pusto a prázdno. Koberec tlumil Goblinovy kroky, takže ani zbylé osazenstvo sídla, ho nemohlo slyšet. Naproti tomu on měl jasnou představu o tom, kde se mutanti nacházeli. Z otevřených dveří daleko před ním se nesly hlučné hlasy střídané jímavou hudbou. Mladí nehlídaní mutanti se usadili do společenské místnosti a sledovali Titanic.
Skřet se otřásl. Přesto se rozhodl nakouknout, aby zjistil, do jaké chvíle se film dostal, a kolik mu ještě zbývalo času, než se mutanti začnou zajímat o své prostředí. Rose právě tančila v podpalubí. Skřet si oddechl.
Laboratoř se nacházela už jen pár kroků od něho. Goblin tuto vzdálenost překonal co nejrychleji. Vskočil do laboratoře a neubránil se, aby se nezasmál. Rychle za sebou zavřel dveře. Teď už se zasmál naplno.
„Můžu vám nějak pomoci?" zeptal se roztřesený vědec. Nejistými pohyby si upravil brýle na nose. Proti Green Goblinovi stál nejzranitelnější z týmu vědců, Cary Loudermilk.
„Jo jasně," zasmál se Goblin. „Kde máte můj výzkum?" přiblížil se k nervóznímu mutantovi. Ten se rozhlížel všude kolem sebe a snažil se couvnout tak daleko, jak to šlo, aby na něho skřet nedosáhl.
„Já-já nevím. Nejsem si jistý," koktal Loudermilk.
„Čím jako? Chcete se mě zbavit. Já jsem Green Goblin. Ukažte mi tu vaší práci, jinak vám to tady všechno rozmlátím," varoval ho skřet.
„Já-já jsem nemluvil na vás," bránil se muž.
Goblin se zarazil. „Vždyť tady nikdo jinej není!" vřískl a rozhodil ruce, až srazil k zemi pár prázdných kádinek.
Cary nadskočil. Za jeho zády se začalo něco formovat, nebo spíš někdo. Goblin ustoupil do střepů z laboratorního skla. Pozornost ale stále upíral na Loudermilka a novou ženu vystupující z těla vyšinutého vědce. „Tohle je Kerry." Pak se obrátil na snědou ženu s urputným pohledem. „Tohle je Green Goblin."
„Co to je za jméno," žena si vyhrnovala rukávy.
„Vlastně to není ani člověk," přisvědčil Cary.
„No tak to ne. Já jsem živá bytost," obhajoval svoji existenci Green Goblin. „Proto jsem tady." Každý živý tvor měl přece právo na život, když už jednou vzniknul. Dosud nedokázal pochopit, proč se ho Harry chtěla tak snadno zbavit. V čem ji tak zklamal, že se s ním chtěla definitivně rozloučit. Jak ho mohla tak snadno obětovat? Vždyť byl živý. Stejně jako ona.
„Seš tady pro to, abys to tady celý rozflákal," uhodila na něho Kerry. „Já jsem tě slyšela. A nemysli si, jeho možná oblafneš, ale mě ne." Stoupla si před Caryho.
„To se jistě dá nějak vysvětlit. Po dobrém," tahal Cary za rukáv ženu. „Tady pan Goblin to jistě nemyslel, že by hnedka…"
„Radši už nemluv," doporučila mu dívka.
„Dobře," Cary ustoupil do pozadí.
„Ale dej pozor na vybavení. Je to všechno velice křehké," zašeptal sotva slyšitelně.
„Tak co? Chceš nakládačku?" Kerry se postavila do bojovného postoje.
„Když nabízíš?" zasmál se Goblin. Sáhl si do brašny. Jenže v ní měl takový nepořádek, že nemohl na první dobrou nahmatat dýňovou bombu. Na chvíli spustil oči, aby se prohrabal taškou. To však neměl dělat. Protože v další chvíli skončil s botou v krku.
Goblin zády narazil do zdi, z níž se začaly sypat odměrné válce. Mezi roztříštěným laboratorním sklem ležela i zelená šklebící se maska. Skřet s Harryinou pokřivenou tváří cenil zuby a chystal se k zuřivému výpadu.
„Co jsem říkal," úpěl Cary.
Žena nedala skřetovi čas se plně vzpamatovat a už na něm znovu obtiskávala vzorek svých bot. Jeden moment překvapení stačil, aby mu ta mutantka nedala pokoj a hned v začátku byl celý souboj prohraný. Jeho osud byl zpečetěn. Goblinovi se chtělo smát i brečet zároveň.
Zvláště když se otevřely dveře. A v nich stálo celé procesí mutantů. V první řadě Bennet Pařížský a David. Ostatním nevěnoval pozornost. Green Goblin by zalapal po dechu, kdyby měl volné hrdlo. „Co jste se tu odvážili provádět bez Magnetovi přítomnosti?" zeptal se Bennet s rudým obličejem.
„Tohle individuum chtělo zničit laboratoř," Kerry ještě přitlačila na skřetovy hlasivky.
„Můžeš ho pustit," poručil Bennet.
Kerry jen neochotně poodstoupila od Green Goblina. Ten však žádnou úlevu necítil. I když už ho mutantka netlačila proti zdi, stejně se nemohl ani pohnout. Navíc v hlavě se mu usadil vlezlý tlak. Nutil ho přemýšlet o věcech, o nichž přemýšlet ani nechtěl. Po chvíli už měl Bennet skutečnou představu o tom, co tu vlastně Green Goblin dělal a nemusel se ho ani ptát.
„Mohl bych tě na místě rozprášit na pralátku," vyhrožoval Bennet Pařížský. „Nikdo sem nepronikne nepotrestán."
„Ne," zastavil ho David. „To by ti Magneto nepoděkoval."
Bennet se při zmínce o jejich vůdci zarazil. „Tak co míníš ty? Pustit ho nemůžeme."
„Tak o co jsem přišel?" mezi Davida a Benneta se natlačil další muž v obličeji naprosto bílý. To nemohl být nikdo jiný, než další z místních vědců. „Ani nevím, kdy jste všichni odešli. A pak došlo na muchlovačku v autě, podívám se okolo a zjistil jsem, že jsem tam úplně sám."
„Green Goblin se přišel podívat na náš výzkum," promluvil Cary Loudermilk. Snažil se nevnímat, jak se na něho dívá jeho druhá polovička.
„To je perfektní." Nathaniel Essex se prosmýkl mezi mutanty, aby se dostal do laboratoře a lépe si prohlédl chyceného skřeta. „Můžeme si otestovat naše závěry."
Cary vypadal rázem ještě nervóznější než obvykle. „To-to přece… Vždyť to není jisté. Dodělali jsme to teprve včera. Ještě to nemáme pořádně otestované."
„Pff. Hokus pokus," Essex krčil rameny. „Kdy jindy, když ne teď."
„Ale takhle to provést nemůžeme," poukázal Cary. „Musí se přeměnit zpátky. Potřebujeme ji."
„Tak já ho k tomu donutím," rozhodla Kerry a už vyrážela ke Goblinovi.
„Ne, v žádném případě," zastavil ji Cary dřív, než dokázala cokoliv udělat.
Chvíli všichni upřeně sledovali Green Goblina. Ten se však k přeměně v žádném případě neměl. Zvláště, když věděl, že bez Harry k žádnému pokusu nedojde.
„Tak to tu můžeme stát až do Aleluja."
„Tak co psychotici? Tohle je práce přímo pro vás," zazubil se Essex.
„Psychotici," zopakoval nevrle Bennet.
„Lepší bude, když to udělá mladej. Nechceme, aby Exodus náhodou vystřelil mozek dědičce nejbohatší firmy v USA," prohlásil Essex. Bennet se na něho hněvivě zamračil. Jeho schopnosti byly naprosto bezpečné, měl je plně pod kontrolou - většinu času.
David přikývl. Rázem se mu změnila barva v obličeji. Vypadal mnohem bledší. Náhle Green Goblin ucítil nový šramot v hlavě. Zamlžilo se mu vidění. Byl uvnitř své mysli. Měla překvapivě spletité vzory a nejvíc ze všeho připomínala zelenofialový labyrint. Bloudil labyrintem a stále vnímal přitomnost osoby, která ho sledovala. Temný stín na okraji zorného pole. Když se ale ohlédl, nikdo tam nebyl. Šel dál pohybujícím se labyrintem. Cesty se křížily a země pod nohami se zvedala a klesala. Měl jen chabé tušení, kam míří. Přesto se s každým dalším krokem dostával k cíly cesty. Minul poslední zákrut bludiště. Najednou měl výhled do samotného středu. Tam stála nová osoba. Známá bytost. Goblinovi poskočilo srdce. Uprostřed labyrintu stála Harry. Goblin se poprvé ve svém krátkém životě zastyděl. S Harry sdíleli jedno tělo, a co ohrožovalo ji, ohrožovalo i jeho. Zapomněl na otevřenost, která mezi nimi na začátku panovala. Zapomněl ji chránit a začal chránit hlavně sebe. Goblin se nedokázal podívat Harry do očí. Opatrně postupoval k dívce uprostřed všeho.
„Promiň," řekli oba zároveň, když se objali.
Harry náhle zmizela.
David se z povzdálí naposledy podíval na Green Goblina. Přenastavil chodby labyrintu a uzamkl Goblina v jeho středu bez jediné únikové cesty. Zelená křoviska obklopovala tvora ze všech stran. Skřet si klekl na zem. Objal si kolena a opřel si o ně svou těžkou hlavu. Dál už pro něho nic nebylo.
Harry se probrala na židli. Proti ní stál Essex s jehlou v ruce. „Jednu včelku do ruky a všechno bude jako dřív." Jak se k Harry přibližoval, zaleskl se mu rudý diamant, který měl uprostřed čela.
Harry cítila, jak z ní padá dlouho potlačovaná tíseň. Konečně mohla volně dýchat. Usmála se na Davida. Ten jí úsměv opětoval.
Harry se v náhlé předtuše podívala za jeho záda. Rázem zbledla. Za Davidem stál mezi jinými Johnaton s Kurtem. Johnaton vypadal už od pohledu naprosto zklamaně. Měl svraštěné čelo a neustále vrtěl hlavou.
„Měli byste si promluvit," šeptal mu Kurt.
Johnaton však neposlouchal. Otočil se na patě a odešel. Neslyšel, jak za ním Harry volala. Nebo ji snad ani nechtěl slyšet. Harry ho zradila nejhorším způsobem, jakým ho mohla zradit. Pro Johnatona to byl konec.
Poznámka: Další kapitolu pošlu až za dva týdny.