Harry se ploužila chodbami Oscorpu. Stále ji obtěžovala zranění, která jasně získala ze zápasu Green Goblina se Spider-Manem. Byla si tím naprosto jistá po tom, co uviděla záznam v televizních zprávách.

Pevně si svírala loket, aby zabránila krvácení, které by se mohlo po dalším odběru krve dostavit. Už ji přestávalo bavit začínat stále od začátku. Podívala se unaveně na Dmitrije. „Nepřestaneme s tím?" Moc dobře však věděla, že ona o svém osudu rozhoduje jen málo. A otec by se nikdy nevzdal. Dmitrij stejně odevzdaně pokrčil rameny a zabodl jí jehlu do ruky.

Pro svého otce nikdy nebyla dost dobrá. Už když se narodila, mu způsobila první zklamání, protože nebyla kluk. A pak její naprostý nezájem o vědní obory. Snažila se to alespoň vynahradit svými sportovními výsledky, jenže na těch jejímu otci naprosto nezáleželo.

Opatrně se přibližovala ke svému cíly, obávala se toho, co po ní otec může chtít. Proč si ji vyžádal právě dnes? A proč po ní chtěl, aby se setkali tady a ne doma?

Dmitrij ji předešel, prosmýkl se kolem ní. Zabočil do místnosti, která fungovala jako menší zasedačka. Ostatní vědci už na něho jistě čekali. Reilly se ze svého místa v čele otočil. Pokýval, když uviděl Dmitrije. Než se dveře zavřely, vyměnili si s Harry letmý pohled,. Harry pokračovala dál.

A pak se v jejich životě objevil Peter. Dokonalý syn pro jejího otce. Harry v tu chvíli zjistila, že i když se bude snažit sebevíc, nikdy se svému otci nezavděčí, protože Peter nebyl žádný vzor dokonalého chlapce. A přesto v něm otec viděl vše, co Harry postrádala. Peter byl veselý, tak trochu naivní i přes všechno, co se mu v životě přihodilo. Byl laskavý, odhodlaný, dokázal tvrdě pracovat, když mu o něco šlo. Navíc měl skutečný zájem o výzkum, který v Oscorpu probíhal. K dovršení všeho se pak objevil Green Goblin a její nedostatečný život byl nadobro zpečetěn.

Harry zaklepala na dveře, které vedly k otcově kanceláři.

„Dále," zazněl hlas zkreslený dálkou a materiálem dveří.

Jakmile se Harry dostala do místnosti, zarazila se. Nebyla až tak zmatená temnotou, jež vevnitř vládla, protože otec nejspíš stále nevěřil na umělé osvětlení. Zaskočila ji však přítomnost povědomého muže v otcově pracovně.

Přes svoji pozoruhodnou výšku a přísný postoj měl laskavé oči. „Opět se setkáváme, slečno Osbornová." Sklonil hlavu v náznaku pozdravu.

„Dobrý den, pane Magneto," Harry nechtěla být nezdvořilá, jenže v klubu už slyšela tolik jeho jmen, že se z nich jen těžko vybíralo, a nebyla si jistá, jestli kdy slyšela alespoň jedno z jeho příjmení. Mutant se zasmál, nezvykle tiše na jeho hluboký hlas.

„Harry," pokáral ji otec, „tohle je pan Lehnsherr."

„Můžeš mi říkat Eriku," Magneto se jí stále díval do očí. A jejich kovový magnetismus ji nedovolil zaostřit na nic jiného. Lorna se měla od něho ještě co učit. Přesto určitou podobnost mezi ním a jeho dětmi byla očividná. Zvláště Pietra v něm viděla celkem jasně. „Jsi kamarádka mého…" zarazil sám sebe. Lehký záblesk studu se mihl po jeho tváři. „Davida."

Harry přikývla. „David se změnil od té doby, co je u vás. Je viditelně lepší," konstatovala Harry. David vypadal poslední dobou opravdu zdravě, vyrovnaně, což byl obrat o 180 stupňů oproti tomu, jak si ho pamatovala z Ravencroftova institutu. Harry za to chtěla Erikovi poděkovat.

„To jsem rád." Erik ukázal na židle, které stály u stolu společně naproti otcově místu. Muž vyčkával, až se Harry usadí a pak sám klesl na sedadlo. Vypadal naprosto klidně a vyrovnaně v slušném oblečení. Nijak nepřipomínal zuřivého mutanta, který svou helmou připomínal gladiátora. Dokonce mu hrál lehký úsměv na tváři. Díval se před sebe na Normana Osborna a vyčkával. Harry se proto také obrátila na svého otce.

„S panem Lehnsherrem jsme uzavřeli dohodu, dejme tomu," začal ředitel Oscorpu. „Jak jsem se dozvěděl, tak se stýkáš s nadanými mutanty," otec se tvářil poněkud výhružně. Harry si dokázala představit, jak vnitřně zuřil nad tím, že se od Magneta dozvěděl o její spojitosti s Davidem a s vysokoškolským klubem mutantů. Jenže ani její otec k ní nebyl tak úplně upřímný, takže si v závěru neměli co vyčítat. Přesto mu Harry nemohla zapomenout, že jí neřekl o tom, že zaměstnal Lizina bratra. O Lorně ani nemluvě.

„Rozhodl jsem se, že bychom mohly tyto vzájemné vztahy převést i na pracovní půdu," Norman se otočil na Erika, který vypadal najednou jaksi nečitelně. „I mezi námi se najdou slušní vědci."

„A proto jsi zaměstnal syna Wilsona Allana jako sekuriťáka," zeptala se Harry naprosto věcně.

„Mark Raxton nemá požadované vzdělání, aby mohl pracovat jako vědec. A ani to nejsou jeho ambice," vysvětlil Norman Osborn. „Zatím se nám ozvalo jen pár vědců, ale jistě jejich nabídky zvážíme. První, kdo by měl nastoupit k nám do výzkumu, je slečna Daphne Petrakisová. Proto jsem tě sem zavolal. Tady pan Lehnsherr má pro tebe nabídku."

Erikovy šedé oči se upřely do jejích. „Víme o tvých problémech. Tvůj otec nám dovolil podívat se do tvé zdravotní dokumentace. A Daphne už delší dobu studuje tvůj genotyp. Pokud bys měla zájem, Daphne by pracovala na léku, který by tě vrátil do stavu před tou nehodou," jeho tón zněl jaksi podrážděně. S něčím vyloženě nesouhlasil, jenže Harry nedokázala přijít na to s čím.

Harry se dívala z jednoho muže na druhého. Čekali na to, jak se vyjádří. Jenže ona už byla z věčného zkoumání unavená, jak fyzicky tak psychicky. „Má to vůbec cenu?" po tolika pokusech si nedokázala představit, že by kdy mohl někdo uspět. Natož, když s Goblinem uzavřela dohodu, která sice nebyla výhodná a ohrožovala jejího nejlepšího přítele, ale pořád si uchovávala celkem slušnou kvalitu života.

Erik se na ni posmutněle pousmál. Nic však neřekl, přemýšlel.

„Harry. Nemyslel jsem si, že bys byla natolik pokrytecká. Slečna Petrakisová je jistě stejně dobrá vědkyně jako ostatní lidi, a možná i o něco zkušenější," ozval se otec. „A sama jsi říkala, jak tenhle muž pomohl tvému kamarádovi. Proč by nemohli pomoci i tobě," byla to jen řečnická otázka. Harry proto nijak nereagovala.

„Můžeme si promluvit v soukromí?" obrátil se Erik na Nornama Osborna.

„Samozřejmě."

„Já s Harry," doplnil mutant.

„Jistě," pronesl Osborn trochu podrážděně. Zvedl se ze svého místa. Zdráhavě přešel místnost, přitom nespouštěl mutanta z očí. „Budu hned za dveřmi. Ano, Harry?"

Harry přikývla.

Erik počkal, až ředitel zavře dveře, než spustil. „S Davidem jste si celkem podobní. Víš o tom?"

„V něčem asi jo," přitakala Harry.

„Když jsem k nám přivedl Davida, byl tak křehký a nejistý. Bál se, že každou chvíli může ztratit vládu nad svým tělem," vzpomínal Max. David vypadal mnohem mladší, než kolik mu ve skutečnosti bylo. Nebyl prověřený světem, neměl vytvořené žádné obranné mechanismy. Byl mnohem zranitelnější, než jeho vlastní děti. Zranitelnější než Anya. Holčička, které nebylo dovoleno dospět. „Víš, jak jsem se dozvěděl, kde je?" zeptal se.

Harry zavrtěla hlavou. Napadla ji očividná odpověď. Napadl ji Charles Xavier, ale z nějakého neznámého důvodu to neznělo pravděpodobně.

„Tess za mnou přišla," vysvětlil. „Pak jsem uviděl Davida v nejhorším stavu, v jakém bych nechtěl žádného mutanta potkat," Erikovi přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na Davidovo bezvládné tělo zaneseno obrovským množstvím sedativ. Chlapec byl rád, že alespoň otevřel oko. V jeho vzhledu nemohlo být pochyb o tom, že se jedná o Charlesova syna. Jak mu to jen mohl udělat?

„Pořád nevím, jak to souvisí se mnou," prohlásila vzdorovitě Harry.

„Ty i David jste získali podobné schopnosti. Ať už David díky své mutaci a ty skrze vědecký experiment. Ať už chcete nebo ne, jednou za čas není vaše tělo úplně vaše. Na vás pak leží nelehký úkol se s tím vyrovnat. Neříkám, jak se s tím máš vyrovnat. Existují třeba léky, které bych však nepřál ani vlastním dětem, natož…"

„Já nejsem vaše dítě. A David taky ne," ohradila se Harry. Přes nelehké vztahy v rodině, byla hrdá na to, kým je. Nenechala by nikoho o jejich rodině mluvit špatně, natož aby ji od ní odrazovali.

„Já vím. Omlouvám se."

Harry si Erika pozorně prohlédla. Jak mohl muž takové pověsti, jakou měl Magneto, se chovat tak slušně a dokonce být schopný se omluvit? Harry přikývla.

„Nechci, aby to vypadalo, že tě nutím se rozhodnout. Máš spoustu času rozmyslet se, co je pro tebe nejlepší. Jestli chceš, abychom pracovali na látce, která by ti pomohla. Nebo jestli si chceš své schopnosti ponechat." Podíval se Harry do očí, aby věděla, že co řekl, myslí vážně. „Pokud by sis vybrala zůstat taková, jaká jsi teď, pomůžeme ti. Já, nebo dokonce David."

Při vzpomínce na Davida nepochybovala o tom, že by Erik dodržel svá slova. Jenže pro Harry a Oscorp existovalo jen jediné možné řešení. „Děkuji. Podstoupím tu léčbu."

„Dobře," přikývl Magnus.

„Říkal jste experiment."

„Prosím?"

„Že za moje schopnosti může experiment," doplnila Harry.

„Ha. Ano. Šlo o experiment, který by nadobro potlačil násilnické geny, které jsi měla údajně zdědit z matčiny strany rodiny. Došlo k němu těsně před tím požárem, co zasáhl váš dům," vysvětlil Erik. Snažil se vymanit všem možným detailům a obviňování kohokoliv z Harryiny blízkosti, protože by to nemělo význam a Harry by se mohla opět proti němu zatvrdit. A teenageři se dokázali uzavřít na dlouho, jak ze zkušenosti věděl.

Harry poslouchala, pak zamyšleně seděla. „Takže…" začala. Víc z ní však nevyšlo. Náhle se postavila a vyrazila ke dveřím. Rozrazila dveře.

„Harry," otec jí vešel do cesty. Harry ucouvla. „Ne," hlesla. Udělala oblouk kolem svého otce a vyběhla do útrob Oscorpu.

Norman s obtížně skrývaným podrážděním se otočil na nebezpečného mutanta, který se k němu blížil. „Co jste jí řekl?!" vyštěkl.

„Pravdu," Erik se kovovýma očima zabodl do Osbornových očí. „Ale nebojte, s léčbou souhlasí," dodal opovržlivě.

Poznámka: Další kapitola bude k dispozici za 14 dní.