Reilly se rozhlédl po místnosti, kterou běžně používali pro zasedání. V jejich firmě k němu nedocházelo nijak často, protože vědci pracovali na důležitých projektech, od nichž se nechtěli ani na chvíli odloučit, natož kvůli nějaké zbytečné poradě, kde se člověk stejně nic nedozví.

I teď se někteří vědci skláněli nad listy papíru a krátili si čas sepisováním teorií a výpočtů, které by je mohly posunout dál. Další se dívali do stropu a snažili se na něm vyčíst nové řešení starého problému. Flint Marko balancoval s obyčejnou tužkou na prostředníčku.

„Tak už jsme tady asi všichni a mohli bychom se dát do práce," započal Reilly a pro jistotu ještě zavřel dveře na chodbu, i když všichni výzkumníci a některý další personál se nacházel v zasedačce. Vědci, uprostřed svých teorií, se jen s nelibostí odvraceli od svých výpočtů. Přesto si Reilly získal pozornost naprosté většiny sálu.

„Pozval jsem vás proto, že většina z vás umí udržet tajemství a pokud ne, tak by se to jistě dozvěděl i zbytek, který jsem sem taky dneska pozval. Takže si ty drby odbudeme hned teď." Někteří dělali, jako by v životě nikdy s nikým nemluvili, a tak je Reillyho řeč osobně urážela. Jenže Reilly dost dobře znal kaskádu, jakou by se dnešní informace do konce týdne roznesly do všech laboratoří a dokonce i na recepci, k nově přijatému člověku zabezpečující ochranku, k uklízečce, údržbáři. Prostě ke všem s výjimkou Normana Osborna.

„Řeknu vám to proto na rovinu. Peter Parker, všichni ho znáte. Že doktore Octavie?" Reilly si zkontroloval, že i nejpodivnější z podivných ví, o kom je řeč. I když v případě doktora Otty Octavia nepočítal s žádným přispěním. Nikdy se nijak nezapojoval do společných akcí a na všechny se díval jako na největší odpad.

Octavius se otočil na maličkou ženu, sedící vedle něho. Překvapivě prohlásil: „Samozřejmě." Svůj urážlivý tón si však neodpustil.

„Co je s Peterem?" Vnímavý Connors, jako vždy, si dokázal vyvodit závěr z několika jasných faktů. Vlastně mu stačily k tomu pouze dvě informace – sešla se celá firma a šlo o Petera. Reillyho skenoval pohledem a přitom si masíroval pahýl.

„No, neříká se mi to lehce, je to přece jen Peterovo tajemství. Ale může si za to sám. Požádal mě o pomoc. A já teď prosím vás," mladík se rozhlédl po svém publiku. Jak čas postoupil, najednou ho poslouchali úplně všichni. „Náš benjamínek Peter je Spider-Man."

Reilly čekal, jakoukoliv reakci od svých kolegů. Od všech kromě Flinta Marka, kterého už jednou Reilly zapojil do svého komplotu. Jenže vědci byli naprosto netknutí. „Víte, kdo je Spider-Man?" zeptal se opatrně Reilly. Pár jich přikývlo. Pár pokrčilo rameny.

„No, to snad musí vědět úplně každý, ne?" recepční Francine se z první řady rozhlédla po krátkozracích géniích, kteří nevěděli o skutečném světě takřka nic. Někteří se dokonce snažili zajet mírně pod stůl. Doktor Octavius však sveřepě zůstal sedět ve své židli a nehodlal se pohnout ani o píď. Navzdory Francininu pohledu.

„Takže vy znáte Spider-Mana?!" divil se nový sekuriťák s očima na vrch hlavy. „Až to řeknu sestře. Ona a ti její kámoši se z toho picnou." Viditelně byli ze Spider-Mana nadšení hlavně obyčejní pracovníci Oscorpu. Jenže ani jejich reakce nebyla zrovna taková, o jakou by Reilly stál.

„Nemusím vám snad připomínat, že nikomu, kdo tu s námi nesedí, jeho tajnou identitu prozradit nemůžete. A to platí i pro rodinné příslušníky," Reilly zpražil nového člověka pohledem. Ten sklonil zrak a začal si hrát s rudým náramkem.

„Počkat," ozvala se Elaine Collová sedící hned vedle Francine Fryové. „Jak může být Peter Parker Spider-Man, když je někde v tahu v Anglii?"

Místností se rozneslo vyčkávající ticho, které až moc dobře připomínalo kritický moment, kdy se rozhoduje, jestli bude mít nový argument úspěch nebo ne. „To je právě to. Někdo Peterovi ukradl kostým Spider-Mana a teď se za něho vydává."

„To mnohé vysvětluje," zamyslela se Anna Maria Marconi, drobná vědkyně v čele zasedací místnosti. „No, když byste porovnali loňské záznamy Spider-Mana s těmi současnými, je na nich vidět obrovský rozdíl. A tím nemyslím potenciální fyzické zlepšení, ale styl boje, obratnost, využívání prostředí. Je to úplně jiný člověk s přibližně podobnou konstitucí." Sál začal přikyvovat a nejvíce ze všech Otto Octavius. Reilly v místnosti vyhledal Dmitrije s Jackem. Oni dva věděli o všem, co se kdy jen šustlo v Oscorpu, a proto jim ani nepřišlo zvláštní, jak se Otto Octavius najednou změnil. Dmitrij na něho hravě pozvedl obočí. Reilly pochopil. I ten největší podivín se začal měnit, když ho doběhla zamilovanost.

„Potřeboval bych šest dobrovolníků, kteří by se přestrojili za padouchy a pomohli by nám porazit Spider-Mana."

Z řad vědců se ozval špatně potlačovaný smích. „Dokážeš si nás představit jako superhrdiny, nebo teda padouchy?" zeptal se doktor Ezekiel Sims. Jeho velice prošedivělé vlasy a silné brýle prozrazovaly, že jen stěží mohl vypomoci na poli zločinu. „Nepracujeme tu pro to, že bychom byli kdovíjak fyzicky obratní. Proto nám taky Osborn platí tolik peněz na zdravotním pojištění."

„Já si to dokážu představit," protestoval Flint Marko. „Už jednou jsem-"

„Samozřejmě s tebou počítáme," Reilly rychle přerušil Marka, než stačil říct víc, než bylo potřeba.

„Nezapomínejte, že jsme vědci. Všichni dohromady máme mnohem víc síly než kterýkoliv superčlověk," poukázala Anna Maria. „Já se k vám přidám," obrátila se na Reillyho. Otto Octavius na ni nevěřícně hleděl. Stejně tak i Reilly.

„Seš si tím jistá?"

„Ano. Ale jako technická podpora. Nejsem blázen, do boje se rozhodně nepoženu," dodala Anna Maria. Byla to žena silné povahy, která si byla jistá svými schopnostmi.

Otto Octavius se stále na Annu díval, když se přihlásil.

„Ano, doktore?"

„Já se k vám přidám. Pomůžu Peterovi." A taková byla síla Ottovi lásky k Anně Marii. Dokázala ho ovlivnit natolik, že vyšel ze své skrýše a přidal se k záchraně kluka, na kterém mu ani mnoho nezáleželo.

„Takže máme Annu Marii a Ottu Octavia v podpůrném týmu…"

„Ne," zarazil ho Octavius. Nejspíš opět přišel k rozumu a pochopil, do čeho se pustil. „Já budu padouch."

Celému sálu poklesla čelist. S výjimkou drobné ženy, která položila svoji ručku na Octaviovu a usmála se na něho.

„No dobrá. Tak to máme Marka a Octavia jako padouchy. Ještě někdo se přidá?"

„Se mnou můžeš taky počítat," ozvala se Elaine. „Aspoň vám dokážu, že taky patřím mezi vás. A pořád čekám na tu pozvánku," poznamenala tak, aby se Reilly musel stydět za to, že ji jako jednu z mála nepozval na blížící se svatbu.

„Promiň, ale je značně omezený počet míst."

„Kde to vlastně bude?" zeptal se dychtivě Jack Russel. Reilly ho zpražil pohledem. „Nechceš se taky přidat, vlkodlaku?"

„Pokud bys ten útok nenaplánoval na úplňkovou noc, tak bych vám byl naprosto k ničemu. A to bych vám nemohl ani zaručit, že bych vás nekousl," poukázal Jack na nedostatky spojené s jeho specifickým zdravotním stavem.

„Já bych to zkusil," ozval se ze zadních řad doktor Curt Connors. Masíroval si přitom pahýl ztracené ruky. „Se Sallisem zkoušíme novou teorii, rád bych ji uvedl i do praxe."

„Nemusíš se rovnou hrnout do pole. Tvoje pomoc by byla neocenitelná i ve vědeckém zázemí," poznamenal Reilly. Connors jim pomohl, aniž by o tom sám věděl, když Peterovy sešil oblek. Reilly počítal, že doktora spíše požádá o pomoc při tvorbě kostýmů. Jeho aktivní účastí byl zaskočen.

„Vím, že nejsem vědec, ale mohl bych-" začal mladík, který byl před krátkým časem přijat na místo ochranky. Seděl v kanceláři se Spencerem Smythem, který měl na starosti obsluhu kamer, o nichž málokdo v Oscorpu věděl, proto považovali Smytha spíše za IT podporu a často ho k ní i využívali. Mladík si hrál s rudým náramkem. Bylo jasné, že ho Osborn přijal kvůli jeho odlišnosti.

„Každý nápad vítáme," povzbudil ho Reilly.

„Máš snad číslo na X-Meny?" zeptala se Francine, která sledovala stopu každého sebenepatrnějšího hrdiny.

„To úplně ne, ale-" Mark si vytáhl rukáv na jedné ruce. Během okamžiku se proměnila v rozžhavený tekutý kov. Vědci se zájmem pozorovali, co mladý muž dokázal se svou nezvyklou mutací. Nejradši by ho v tu chvíli podrobili nejrůznějším testům. Nikdo však neměl odvahu opustit své místo a vystavit se žáru vycházejícímu z mutantova těla.

„A to umím po celém těle," dodal.

„Jasně. Přijímáme všemi deseti. Alespoň ušetříme na kostýmu," přikyvoval Reilly. „Jak se jmenuješ?"

„Mark Raxton," představil se mutant.

Reillymu vypadla tužka z ruky. „Syn Wilsona Allana?"

Mark přikývl.

Už chybělo jen jedno místo do šesti. A to zaplnil další člen společenství, s nímž Reilly vůbec nepočítal. Z temného rohu se vynořil Quentin Beck. Odborník na virtuální realitu. „Jestli bude potřeba, přidám se k té vaší skupině. Ale mějte na paměti, že pracuju z bezpečné vzdálenosti," upozornil je s roztěkaným pohledem, který se naprosto nehodil k jeho odhodlanému tónu hlasu.

„Tak to bychom měli," Reilly si protřel dlaně.

Poznámka: Další aktualizace proběhne až za tři týdny.