Spider-Man se nemusel ani moc skrývat. Ve výšce, kterou si vybral pro svoje pozorování, se nacházel daleko nad lampami pouličního osvětlení. Takže ani kdyby chtěl, by ho nikdo neměl šanci z chodníku zahlédnout. Usadil se na okraj střechy výškové budovy a pozoroval ulici pod sebou. Chodidly pohupoval ve vzduchu.

„Představoval jsem si tvoji hlídkovací pozici trochu jinak."

Spider-Man sebou leknutím trhl. Nečekal, že bude mít dnes společnost. Otočil se za hlasem, kde se na zeď lepil Kurt Wagner a chápavý ocas měl obtočený kolem probíhajícího drátu od elektrického vedení. V temnotě noci byl téměř nepostřehnutelný.

„Co tu děláš?" sykl na něho Spider-Man.

„Přišel jsem ti pomoct," odpověděl Kurt.

„Já pracuju sám," odporoval Spider-Man. Znovu se zahleděl na ulici pod sebou.

„No tak v tom případě, já taky pracuju sám. A náhodou pracujeme na stejné věci. Co kdybychom spojili síly?" Kurtovy ostré zuby se zaleskly do noci. Konečně z něho bylo vidět něco víc, než jen jeho démonické oči.

„Nevěděl jsem, že takhle dnes pracují kněží. Po nocích na střechách," neodpustil si Spider-Man. Při svém průzkumu chtěl být sám a přítomnost milého nekonfliktního mutanta se mu nijak zvlášť nezamlouvala.

„Nejsem kněz, jak víš. Náhodou. Prohrabal jsem se trochu ve věcech a našel tenhle kostým z doby, kdy ze mě chtěl Profesor X udělat superhrdinu," Kurt si popotáhl výstřih u krku. „Je sice na některých místech trochu úzký, ale pořád mi sedí."

„Teď si trochu protiřečíš," upozornil ho Spider-Man.

„Hm? No, ani bych neřekl. Jen se na mě podívej," Kurt roztáhl ruce. Od pádu na dno ulice ho dělil jenom uchycený ocas.

„Snad radši ani ne," Spider-Man si nechtěl ani představovat svého kamaráda v těsném obleku. Naštěstí byl povětšinou z tmavé látky, takže ve tmě nad městem nebyl nijak zvlášť vidět. Náhle Spider-Man zachytil povědomou postavu, jak vychází z domu v postranní ulici. „Už jde," upozornil Kurta. Ten se přemístil na pár centimetrů od Spider-Mana a zaostřil svůj pohled na bledého mladíka v černém oblečení.

„Ach, Kevine," Kurt si povzdechl. Chlapec oproti tomu vypadal nad míru vesele. Měl sundané své ochranné rukavice a šťastný úsměv na tváři. Volnými prsty ohmatával kdejaký předmět, ať byl sebe prazvláštnější a odpudivější. Sahal na zdivo, na víko od popelnice, na požární hydrant, na napolo ochočeného holuba, dokonce i do kaluže. A přesto všechno byl šťastný jako blecha. Protože ať udělal cokoliv, ať se dotkl čehokoliv, vše zůstalo v tom stavu, v jakém se nacházelo před kontaktem s Kevinem.

„Třeba jsme se v tom šarlatánovi spletli," Kurt váhavě pokrčil rameny. Hledal podobnou reakci na Spider-Manově tváři, jenže tu zakrývala maska. Přesto se dalo odhadnout, jak se zarputile soustředí na chlapce dole na ulici.

Pomalu se přesouvali podle toho, kam se mladík vydal. Chráněni temnotou noci a výškou, z které ho pozorovali, bylo jejich sledování naprosto nenápadné. „Já jsem si myslel, že se Spider-Man pohybuje vzduchem s těmi pavučinami," podotkl Kurt.

Spider-Man se na něho otočil. „Jo. Abych vypadal jako houpající idiot. To už bych se rovnou mohl jít zavřít do blázince," rozhořčil se Johnaton. To že se Peter Parker pohyboval ulicí tak, aby připomínal obřího přerostlého lidského pavouka a přiváděl tak lidi na pokraj arachnofobie, ještě neznamenalo, že v tom bude jako nový Spider-Man pokračoval. Navíc k jeho mutantským schopnostem nepatřilo tvoření pavoučích sítí.

„Vždycky mě zajímalo, jak to děláš s těmi pavučinami," zajímal se dál Kurt.

„Hm," odbroukl Johnaton. „Nevíš, kam má namířeno?" zeptal se Kurta namísto odpovědi.

Démon se zamyslel. „Řekl bych, že jde za Laurii. Kvůli ní to všechno dělal v první řadě."

Johnaton se s uznáním otočil na Kurta, který se mu držel v patách a v nejmenším se nesnažil použít svého daru, aby se dostal do bezprostřední blízkosti Kevina. Jak spolupráce s X-Meny tak jeho vlastní studium ho naučilo postupovat podle pokynů. A dnes celou akci řídil Spider-Man. „Jak to víš?"

„Blink mi to řekla," odpověděl prostě.

„No jo, ty a ten tvůj harém," zasmál se Johnaton. A najednou se od pracovních komentářů dostali do osobní roviny. „Máš kolem sebe tolik holek. A většinou hezkých holek. Nechápu, že toho nevyužiješ," Johnaton kroutil nevěřícně hlavou a přitom se pro sebe smál.

„Všechno to jsou jen kamarádky," namítal Kurt.

„To ještě nic neznamená. Beztak by se každá z nich na tebe vrhla, kdybys ji pošimral tím svým ocasem. Holky jsou ujetý," okomentoval Johnaton. Kurt za jeho zády se vypařil. Johnaton se obrátil kupředu a vydal se dál ve stopách mladého mutanta. Najednou se před ním objevil hustý kouř, z kterého se vynořil Kurt. Zapíchl jeden ze svých prstů Spider-Manovi hluboko do kostýmu.

„Ještě jednou. Jsou to moje kamarádky. A nezneužiju jejich důvěru jenom proto, abych si vrznul."

Johnaton se pod maskou široce usmál. „To je poprvé, co jsem tě slyšel říct slovo vrznout," podotkl.

„Protože se se mnou normálně nebavíš o mém sexuálním životě," poukázal Kurt. Johnaton byl jeden z těch, co se styděl zeptat se muže víry na jeho intimní aktivity, i kdyby ho to zajímalo sebe víc. Jenže Kurta vyloučili z jeho studia na faráře, což naprosto měnilo situaci. I když se Kurt snažil tvářit, že pro něho se nic nemění.

„Protože žádný nemáš," zasmál se Johnaton. Náhle si však povzdechl. „Jak rád bych si vrznul." Na chvíli ztratil Kevina z pohledu a obrátil se k temnému nebi. Dnes v noci mohli jen někde vysoko tušit měsíc.

„Ale vždyť máš Harry," poznamenal Kurt.

„Jenže se skoro nevidíme," stěžoval si Johnaton. „Je tak děsně tajemná. Víš, jak je to náročný, chodit s někým, kdo před tebou pořád drží nějaké tajemství? Úplně cítím ty věci, které mi neříká. Je to, jako bychom nikdy nebyli sami, ale byl tam s námi i takový veliký růžový slon, co balancuje na balonu a stříká na mě vodu. Strašně rád bych ho ignoroval, ale prostě to nejde."

Kurt se na něho podíval se smutným úsměvem. „My všichni něco tajíme. Ale neměli bychom. Není to zdravé a nakonec stejně všechna tajemství vyjdou na povrch. A ví Harry o tomhle?"

„O čem?"

„O tom že jsi Spider-Man?" napověděl Kurt.

„Ne," Johnaton zavrtěl hlavou.

„Co když to ona cítí stejně? A ten slon tam není jeden, ale dva."

„Ha," ozval se Johnaton. „Tys měl být psycholog, na faráře tě je škoda."

„Kdo říká, že se to vylučuje?" Kurtovy zuby se zablyštěly v temnotě. Náhle zaostřil na ulici pod nimi. „Všiml sis toho?" ukázal na zdivo za Kevinovými zády.

„Tak nakonec to je přece jen šarlatán," podotkl Spider-Man. Podle rozpadajícího se zdiva za Kevinovými zády se chlapci začínaly pomalu ale jistě vracet schopnosti, kterých se chtěl tak vehementně zbavit.

„Chudák Kevin," povzdechl si Kurt. „Vrátily se mu schopnosti a ani o tom neví."

Sledovali, jak se Kevin blíží ke vstupu do jedné z budov Xavierova institutu, která sloužila tak trochu jako ambasáda uprostřed rušného města plného nejrůznějších lidí a mutantů. Maličký dům s větší zahradou vmáčklý mezi mrakodrapy. Bez rukavic odemkl bránu a otevřel ji. Ani se neohlédl a šel po příjezdové cestě směrem k budově. Za ním brána postupně rezivěla, až se po chvíli rozpadla a jen u pantů zůstaly zbytky kovové konstrukce.

„Musíme ho zastavit dřív, než někomu ublíží," pronesl Spider-Man a vrhl se z výškové budovy. Na rozdíl od předchozího Spider-Mana nemohl použít pavoučích sítí, měl však něco lepšího. Své vlastní mutantské schopnosti. Dopadl na okraj nižší střechy, odkud se v nezvyklém úhlu odrazil s razancí sobě vlastní. Pokračoval takhle dál, s každým dalším skokem nabíral na energii a rychlosti, v pravém rozporu s fyzikou odrážející se žabky. Kurt jeho akci zaujatě pozoroval. Spider-Man musel být na místě jako první, proto vyčkával.

Kevin sahal po klice, když těsně před něho spadl Spider-Man. Kevin polekaně ustoupil ode dveří.

„Dál už ani krok," vyhrkl Spider-Man.

Prvotní úlek byl ten tam. A dosud veselý Kevin se rázem vytratil, z očí mu začaly šlehat blesky a svírat ruce v pěst. „Ty," zasyčel. „Ty mi nebudeš nic přikazovat." Chtěl Spider-Mana obejít. Ten se však posunul a opět zatarasil Kevinovi cestu.

„Takhle tě dovnitř nepustím. Okamžitě si nasaď rukavice," nařídil mu Spider-Man.

„Nech mě na pokoji," vykřikl Kevin. „Jestli si myslíš, že tě poslechnu, tak to se šeredně mýlíš. U mě jsi skončil ve chvíli, kdy jsi zachránil toho kreténa. Jsi ještě horší než ty lidi, co chráníš. Jsi mutant, co zrazuje svoje vlastní lidi." Kevin si odplivl kousek od Spider-Manovy boty. Johnaton poodstoupil, co kdyby i Kevinovy sliny dokázaly rozežrat jakoukoliv tkáň. Johnaton nechtěl riskovat. Stačilo, že jeho smysl pro nebezpečí řval jako o život.

Na místě flusu se objevil kouř. A už to tu bylo.

„Musíš udělat, co říkám," Spider-Man zvýšil hlas. Ten kluk musel přijít k rozumu dřív, než se stane neštěstí.

„Kevine, prosím tě, vyslechni ho," z kouře vystoupil Kurt Wagner.

„Vy jste se na mě domluvili," Kevin byl popuzený ještě víc. „Od tebe bych to vážně nečekal." Kurt ho zradil nejhorším možným způsobem, protože jako zhrzený mutant by měl mít aspoň trochu pochopení a neměl by se bratříčkovat s nepřáteli.

„Prosím tě, Kevine. Navlékni si rukavice," požádal ho Kurt soucitně.

„Ale já jsem se vyléčil. Už nejsem nebezpečný. A teď mě nechte projít." Zadíval se Spider-Manovi do očí a snažil se přitom vypadat výhružně. Museli ho pustit dovnitř. Chtěl se dostat za Laurii. Konečně by ji mohl vzít bezpečně za ruku a řekl by jí, co k ní cítí. Konečně byl schopný s někým chodit. Konečně mohl Laurii oslovit.

„Kevine, dej si říct," prosil ho Kurt úpěnlivým hlasem.

„Nepleťte se do toho," zařval. Vrhl se dopředu, odstrčil Spider-Mana, který jeho výpad nečekal. Konečně se Kevin dostal ke dveřím. Otevřel je. Vstoupil do hutného dýmu. Kurt couvl. Napřáhl ruce dlaněmi před sebe a udělal ještě pár kroků pozpátku do chodby budovy. „Prosím tě, Kevine, otoč se." Podíval se za Kevinovo rameno a Kevin instinktivně následoval jeho pohled.

„Do prdele," zařval Spider-Man. Bolestí tiskl zuby, aby ho nezradil vlastní hlas. Držel se za hruď, na kterém měl dlouhý šrám odpovídající velikosti Kevinovi dlaně. Maskovaný hrdina se hroutil k zemi, jak se mu třásly nohy. Rána byla s každým dalším okamžikem hlubší a hlubší. Na chodník pod ním odpadávaly kusy degradované tkáně.

„Jak-jak je to…" koktal Kevin vyjeveně. Náhle ucítil váhu na vlastním rameni. Opatrně se otočil. Kurt ho svíral za oblečené rameno. Vypadal naprosto klidně, spíše smutně. Říkal slova, ale Kevin je nedokázal vnímat.

„Zůstaň tady. Dojdu pro Elixíra."

Kevin jen přikyvoval.

Kurt se smutně usmál a zmizel.

Kevin se podíval na své ruce. Vypadaly úplně stejně, jako ve chvíli, kdy mu Kouzelník podal lektvar, po kterém se zbavil svého prokletí. Vypadaly úplně stejně jako ve chvíli, kdy se v něm probudila jeho mutace. Kdy povraždil všechny své květiny a zohavil svého otce, jedinou rodinu, kterou kdy měl. Ruce se mu třásly přesně jako tenkrát. Snažil se, co nejrychleji sáhnout do kapes a vyndat černé umrlčí rukavice. Říkal jim tak, i když jejich úkolem bylo chránit svět od jeho vražedného doteku. To on byl tím, kdo přinášel smrt.

Před domem nastal rozruch. Kevin se vzpamatoval.

Elixír se skláněl nad Spider-Manem. Jeho kostým byl najednou rozervaný tak, že odhaloval celou hrdinovu hruď, v níž zela obrovská díra. Klíční kost a pár žeber se bělaly ve světle lamp, z hrudi mu vycházely krvavé zpěněné bubliny. Spider-Man vypadal naprosto bez sebe. Jen tam tak ležel a ani se nehýbal.

„Vypadá to hodně zle," zhodnotil Elixír. „Zkusím ho aspoň trochu zahojit, ale bude potřeba ho dostat k Beastovi."

Kurt přikývl.

Elixír se sklonil nad Spider-Mana. Zlatá pleť se mu rozzářila, když přiložil ruce na zraněného muže. Světlo se postupně přesouvalo z Joshuových rukou do poškozeného hrudníku, kde okamžitě začalo působit. Napravovalo otevřené rány, které už dosahovaly až do plic. Tvořilo jizvy a následně je hojilo. Tkáň se zavírala a Spider-Man začal klidněji dýchat. Chlapec vzhlédl ke Kurtovi. Sundal ruce ze svého pacienta. „Teď ho přeneseme za Beastem."

Kurt přikývl. Vzal Spider-Mana do náruče a vypařil se s ním. Poté se vrátil i pro Joshuu.

„Proč jste mu vůbec nechali tu masku?" zlobil se Hank McCoy, zvaný Beast.

„Nechtěli jsme prozradit jeho tajnou identitu," podotkl Elixír.

Beast se na ně otočil s pozdviženým obočím. To nikoho z nich nenapadlo udělat mu alespoň díru na ústa? Huňatý vědec se sklonil nad muže na sterilním lůžku a nožem mu odřízl spodní lem masky.

Joshua se opět naklonil nad pacienta. „Nebyl jsem si jistý. Tolik věcí má poškozených. Nechtěl jsem nic pokazit." Beast přikývl. Provedl celou diagnostiku a teď se kolem nich na nástěnných obrazovkách objevovaly anatomické nákresy různých vrstev hrudního koše. Na některých z nich svítily rudé linie, které označovaly struktury, které v ráně naprosto chyběly.

„Máme vlastně štěstí v neštěstí. Zůstala nám jedna plně funkční plíce a několik lobulů z druhé plíce. I srdce je nepoškozené. A Witherovy schopnosti mají jednu výhodu, jeho rány nekrvácí. Pacient se zdá relativně stabilní."

Kurtovi se ulevilo.

„Tak se pustíme do toho zbytku. Nejdřív obnovíme cévní systém," Beast zvýraznil anatomickou mapu cévního zásobení plic a hrudníku. „Elixíre, jsi připraven?"

Chlapec přikývl a jeho pleť se opět rozzářila.

Poznámka: Další kapitolu uveřejním až za 14 dní.