Harry dopadla pozadu na postel. Ležela s rozpaženými pažemi. Dívala se do stropu. Zůstávala naprosto nehybná. Jen její dech prozrazoval, že je na živu. Nikdo by si však jejího kolapsu nevšiml, protože v celém bytě byla úplně sama. A poprvé v jejím životě to na ni nemělo pozitivní efekt.

Zírala do stropu. Jeho neměnnost ji nutila přemýšlet, protože neměla nic jiného, co by ji rozptýlilo. Nebyl tu Peter, aby zase udělal nějakou hloupost. Nebyl tu ani Johnaton, který se jistě někde bavil se svými kamarády. Překvapivě by uvítala i přítomnost Flashe Thompsona, kterého mohla jen stěží vystát. I když od té doby, co se skamarádil s Peterem, se celkem zlepšil. Občas byl dokonce rozumnější než Peter, což bylo dost zvláštní.

Harry tížily její myšlenky. Nedokázala si s nimi sama poradit. Točily se neúčelně pořád kolem dokola a nic z nich neměla. Nedokázala vyvodit žádný závěr, nedokázala vyřešit, jak zpracovat nové informace, které zjistila od Magneta. Nechtěla si to přiznat, ale pokud k experimentu, který z ní udělal blázna, došlo před požárem, pak za její proměnu mohl jediný člověk. Jenže Harry nedokázala obvinit vlastního otce. Chtělo se jí plakat, jenže to by její zmatení nijak nevyřešilo. Potřebovala si s někým promluvit.

Jenže s kým?

Harry vzala do ruky telefon a bezmyšlenkovitě vytočila první číslo, na které narazila. Ozvalo se první pípnutí, Harry se trochu vzpamatovala a podívala se na displej. Okamžitě zavěsila. Její nevědomí se rozhodlo zavolat Peterovi ze všech lidí, které měla v seznamu. Tady šlo o její život a hlavně o její tajemství. Peter by nepochopil, kdyby zjistil, že je Green Goblin – jeho úhlavní nepřítel. A pokud by se to měl dozvědět, tak rozhodně ne po telefonu.

Harry se v první řadě potřebovala dát alespoň trochu dohromady a pak s chladnější hlavou najít toho správného člověka, kterému by se mohla svěřit. Vstala z postele. Došla do kuchyně, natočila si do sklenice vodu. Celou ji vypila a nalila si další. Se sklenicí se vrátila do svého pokoje. Posadila se na postel, sklenici položila na noční stolek. Vzala do ruky mobilní telefon. Jak přemýšlela, jeho horní kraj si opřela o bradu. Zvažovala svoje možnosti.

Peterovi jasně zavolat nemohla.

David by ji nejspíš pochopil. Jak jí Erik řekl, byli si spolu v určitých ohledech podobní. Oba se vypořádávali s podobnými problémy a jejich otcové je oba zavřeli do psychiatrické léčebny. A dokonce když se to vzalo ze široka, tak oba jejich otcové mohli za to, jací Harry s Davidem jsou. Její kvůli pokusům a Davidův, protože od něho David podědil část DNA, i když to mu za normálních okolností nemohl nikdo dávat za vinu. Jenže Harry nechtěla být zrovna dneska rozumná. Problém byl v tom, že na Davida neměla číslo.

Další, kdo by jí mohl porozumět, byla Tess. Stejně jako s Davidem se s ní Harry seznámila v Ravencroftově institutu. Za tu dobu, co se tam spolu léčili, se s Tess spřátelili. A tentokrát měla na ni Harry dokonce i číslo. Harry v ní měla dokonce více důvěry po tom, co se dozvěděla od Magneta, že pomohla Davidovi na svobodu.

Harry vytočila Tessino číslo. Po několika zazvonění, spadl hovor do schránky. Tess měla nejspíš něco důležitého na práci, než jen sedět u telefonu a čekat, až jí někdo zavolá.

Koho měla Harry zkusit dál?

Johnatona nechtěla obtěžovat. Sice spolu tak nějak chodili, ale Harry měla takový zvláštní pocit, jakoby mezi nimi stála jakási zeď. Možná tam byla kvůli tomu, že mu Harry neřekla, že není mutant, i když chodila na schůzky mutantské zájmové skupiny. Jak by vůbec na takovou zprávu zareagoval? Sice na první pohled vypadal celkem laxně, Harry si stále pamatovala jejich první setkání, kdy bylo jasné, že je pro něho důležité, že je mutant.

Harry si potřebovala promluvit s někým z podobného prostředí, z jakého byla ona sama. A nejlépe, kdyby jí ten člověk i něco dlužil, aby se vůči ní cítil zavázaný. Harry našla v seznamu číslo na Liz Allanovou. Zmáčkla tlačítko volání.

„Ahoj," ozval se mužský hlas.

Harry se zarazila. „Ahoj," řekla dlouze a nejistě.

„Nečekal jsem, že to zvedneš tak rychle. Potřeboval bych si s tebou promluvit," Reilly přešel rovnou k věci. Nejspíš jí začal volat ve chvíli, kdy měla v úmyslu vytočit Liz. „Nechci tě znovu přemlouvat, jen abys věděla. Ale chtěl bych si promluvit o něčem jiném, ale pořád se to toho trochu týká," pokračoval záhadně. „Můžu nahoru?"

„Máš klíče."

„To jo. Ale chtěl jsem stejně požádat o svolení. Tak já jdu dovnitř."

„Dobře," Harry zavěsila. Tak místo ní, budou řešit Petera. Nejspíš to bylo dobře. Harry se přesídlila do obývacího pokoje. Netrvalo to dlouho a v zámku zachrastil Peterův propůjčený klíč.

„Děje se něco?" zeptal se Reilly, jakmile uviděl Harry na jejím oblíbeném místě na gauči. Vypadala zarmouceně, což Reillyho vyvádělo z míry.

„Tys chtěl něco probrat," poznamenala Harry.

Reilly se posadil na druhý konec gauče o něco dál, než si sedal Peter. „To nezapomenu. To počká," prohlásil vlídně. Pokrčil nohu, aby se mohl posadit pohodlněji bokem a byl k Harry otočený čelem. Chvíli se měřili pohledy. Nebyly však výhružné. Reilly v tichu vyčkával a Harry zvažovala, jestli může Reillymu věřit.

Reilly věděl o Goblinovi, dokonce se s ním setkal a přežil bez viditelné újmy. Což bylo pozoruhodné. Určitě se dozvěděl o tom, že ukradla vládní kluzák a ještě něco. Věděl nejspíš i o její hospitalizaci v blázinci, protože se tam setkala s jiným zaměstnancem Oscorpu. Věděl i o Peterovi naprosto všechno, více než Harry. Bylo jasné, že dokázal uchovat tajemství, když bylo potřeba.

„Nevím, kde začít," přiznala Harry.

„Začni tím, co tě první napadne," navrhl Reilly. Nemělo smysl, začínat od začátku. Ten se hledal jen těžko v neklidné mysli. Což Reilly moc dobře věděl.

„Táta si mě dneska zavolal," začala Harry.

„A něco ti řekl?"

„Erik mi něco řekl," opravila ho Harry.

„Erik?" podivil se Reilly. V Oscorpu žádný Erik nepracoval, co si byl vědom.

„Jo, promiň. Magneto."

Reillymu spadla brada. „Ty se znáš s Magnetem?!"

„Jo," přisvědčila Harry.

„A jaký je?"

Harry se na Reillyho podívala úkosem. „Nepřijde ti, že se docela vžíváš do role padoucha, když se zajímáš o nejnebezpečnějšího mutanta na planetě."

„Tys o něm začala jako první. A nic není tak černobílé, i když by pak bylo všechno mnohem jednodušší. Tak jaký je?"

„Je velký," řekla prostě Harry. Nechtěla zabředávat do popisu, do kterého by se akorát zamotala, protože Magneto byl mnohem složitější, komplexnější člověk.

„Je velký," zopakoval po Harry. „To si dokážu představit. Tak co ti řekl velký Magneto?" snad zněl trochu posměšně, ale ani jeden z nich se nesmál.

„Řekl mi," Harry si začala prohlížet prsty na rukou. „Že… Jak jsem přišla ke Green Goblinovi."

„On s tím má něco společného?" divil se Reilly.

„Právě že ne." Harry se pomalu dostávala k závěru, který ji trápil ze všeho nejvíc. Nechtěla si to přiznat a bojovala ze všech sil, aby jí ta myšlenka ani nepřišla na mysl. Pak by už neměla nikoho. „Řekl mi, že se to stalo po experimentu. Experimentoval na mně. Chápeš?" Harry se hnaly slzy do očí. Snažila se být silná, ale její vlastní tělo ji právě zrazovalo.

„Vlastně ani ne," přiznal Reilly. „Kdo na tobě experimentoval? Erik to asi nebyl," Harry by to v tu chvíli nepřiznal, ale líbilo se mu říkat Magnetovi jménem. Připadal mu pak rázem mnohem blíž a mnohem skutečnější, než strach nahánějící mutant ovládající magnetismus. Se jménem už nebyl tak děsivý.

„Stalo se to těsně před požárem našeho domu. Za ten totiž můžu taky já," Harry se zdála mírně bez sebe. Chtěla Reillymu odpovědět, ale sama se to bála vyslovit. Napila se vody, kterou si s sebou přinesla.

„Harry," Reilly se opatrně přisunul blíž.

„Nikdo jiný v domě nebyl. Jen…" Harry se přerývaně nadechla. „Jen já a táta."

Nemusela říkat víc, Reilly si už domyslel, kdo byl zodpovědný za experiment, který dopadl tak nešťastně. Protože i když si o Normanu Osbornovi myslel nejrůznější věci, byl si naprosto jistý tím, že Harry neměl v úmyslu vědomě ublížit. Reilly se nepozorovaně dostal až do bezprostřední blízkosti dívky a vzal ji opatrně kolem ramen. V první chvíli se Harry polekala, ale pak se Reillyho objetí poddala. Schoulila se na Reillyho hrudi. Horké slzy mu smáčely slušivé tričko.

„Tak proto doktor Stromm letěl z Oscorpu jak namydlený blesk," řekl po chvíli Reilly.

„A jeho oddělení se snaží přijít na to, jak mě vrátit zpátky," promluvila Harry pochmurně. Až teď jí došlo, proč se otec a celé to oddělení s genetickou manipulací tak snažilo uspět. Protože to byla v první řadě jejich vina. Kdyby nebyla dcerou Normana Osborna, tak by už dávno celého výzkumu jistě nechali. A ona by žila stejně jako mladí, s kterými se po večerech setkávala. Tajila by svou odlišnost a bála by se toho, že by mohla někdy vyjít najevo. Jenže kdyby nebyla dcerou Normana Osborna, pak by se nikdy nic z toho nestalo. A ona by si mohla žít naprosto obyčejný život. Jako Peter. Jenže ani Peterův život nebyl normální.

„Proč jsi vlastně přišel," Harry se zeptala tak, že to skoro znělo jako varování. Hřbetem ruky si otírala poslední slzy. Obličej měla však stále zarudlý a napuchlý od pláče.

„To je jedno," Reilly máchl rukou.

Harry se na něho vážně zadívala. „Není. A navíc mě to aspoň přivede na jiné myšlenky."

„No, dobře." Reilly se odsunul. „Peter měl schovaný svůj superhrdinský oblek u sebe ve skříni. Takže…"

„Takže si myslíš, že jsem ho vzala já," napovídala Harry.

„To si vůbec nemyslím," bránil se Reilly. „Ale mohla bys vědět, kdo ho vzal. Kdo se pohyboval v Peterově pokoji?"

Harry se zamyslela. „Flash to být nemohl."

Reilly přikývl.

„Ale… Trochu jsem předělala Peterův pokoj," Harry se za svůj kreativní výlev vzteku zastyděla. Ale co? Peter si za to mohl sám. Neměl zvát do jejich bytu cizího člověka bez Harryina vědomí. „Pomáhali mi při tom známí z klubu." Nechtěla říct přátele, protože tak blízká si s nimi zase nebyla.

„Myslíš, že někdo z nich vzal ten kostým?"

„Musel."

„Nemáš představu, kdo by to mohl být?"

„To už je tak dávno. Už si ani pomalu nepamatuju, kdo tu všechno byl." Harry se snažila vzpomenout. „Byl tu David, ale ten to nemůže být. Kurt, ale toho bychom hnedka poznali. Da Costa, pak někdo z těch nebezpečnějších, pak nejspíš Remy, Johnaton samozřejmě. A ještě Mark Raxton, Lizin bratr."

„Tak Raxtona můžeme nejspíš taky vyloučit. Nabídl nám pomoc proti Spider-Manovi. Co je to, prosím tě, za klub?" zajímal se Reilly.

„Mutantů."

„Jo, jasně. Nevybavíš si, jestli byl někdo z nich o samotě v Peterově pokoji?" zeptal se Reilly.

Harry kroutila hlavou. „To fakt nevím. Ale taky jsem nebyla pořád v bytě. S Kurtem jsme byli nějakou dobu ve sklepě. Ale když jsem vyklízela Peterovu skříň, tak tam žádný kostým nebyl."

„Takže to musel být někdo z nich," konstatoval Reilly. „No dobře. Takže v obleku Spider-Mana se pohybuje nejaký mutant. Nejspíš bude nebezpečný. Jenže proč nevyužívá svoje mutace?"

„Ne všichni mají aktivní gen-X, ale i přesto je detekční rámy zachytí. A někteří mutanti dokážou manipulovat realitou. Mohou ze sebe Spider-Mana udělat," uvažovala Harry.

„Nemáš ani tušení, koho teda hledáme?"

„To fakt ne."