„Konečně už z tebe není úplné nemehlo," pochválila Jeannine Petera. Ležela na zádech a Peter na ní vítězně klečel. Meč měla slepený pavučinami asi na tři metry daleko od sebe. Peter se potěšeně postavil.

„Díky."

Pomohl Jeannine do stoje.

Blížil se konec zkouškového období a také Peterův návrat domů. Už se začínal obávat, že k tomu nikdy nedojde, že ho evropští superhrdinové v žádném případě neuznají za skutečného hrdinu. Ale nakonec se mu to přece jen povedlo.

Agent Peter Wisdom, který představoval velitele skupiny, k němu přistoupil se slíbeným novým kostýmem. Chlapci předložil temný látkový balík. Materiál musel být stejně speciální, jako obsah uvnitř, protože neodrážel jediný paprsek světla. „Tu máš. Zasloužíš si ho." Skupina superhrdinů souhlasně přikyvovala.

„To moc díky," Peter se trochu ostýchal sáhnout po své odměně. Nechtěl vypadat příliš dychtivě.

„Nemáš zač," agent Wisdom mu vrazil temnou látku do rukou.

Peter se probíral černými sklady a snažil se objevit svůj oblek. Čekal, kdy na něho vykoukne červená nebo modrá barva. Charakteristické znaky Spider-Mana. Ale ať se díval jakkoliv, ať rozebíral materiál ze všech stran, nemohl nic najít.

Za jeho zády se mu Jeannine tiše smála.

Udělali si snad z něho dobrý den? Peter vzhlédl k Wisdomovi. Ten také vypadal nějak moc vesele, což Petera neuklidnilo.

„Mohl bych se zeptat?" začal Peter.

„Jistě."

„Kde je ten kostým, co jste mi slíbili?" Svou otázkou však rozesmál naprosto každého. Jediný Brian Braddock se nesmál nahlas. Tomu se jen chvěla ramena potlačovaným smíchem.

„Tohle je tvůj kostým, ty ňoumo," Jeannine ukázala na neproniknutelně černou látku. Peter si nejdříve změřil ji, pak oděv nevěřícným pohledem. Roztáhl oblek do celé výšky a zjistil, že se skutečně jedná o kostým ušitý do celkem lidských tvarů, až na část, která spojovala paže strupem, aby jeho majitel mohl plachtit, což Peter v žádném případě nepotřeboval.

„Tohle je náš rezervní oblek," poznamenal Brian Braddock - Captain Britain. „Je tvůj, pokud chceš."

Peter nechtěl vypadat nevděčně. Přikývl. Aspoň nějaký kostým je pořád lepší než žádný. Sice si představoval, že by mu mohli ušít jeho vlastní kostým - podobný tomu, který nosil, aby bylo hned jasné, až se utká s tím falešným Spider-Manem, kdo je kdo. Ale co se dalo dělat? „Moc děkuju." Snažil se na všechny vděčně pousmát, zmuchlal oblek a schoval si ho do batohu. „Je to od vás moc pěkné."

.-.

Johnathon si uvědomil jednu věc. On sám proti Kouzelníkovi jít nemůže. Ke konfrontaci muselo dojít před ztracenými mutanty, kteří ho prosili o vyléčení. Jenže to jim iluzionista dát nemohl. A všichni, co za ním chodili, by se to měli dozvědět a pochopit. Takže se sním nemohl utkat někde v zapadlé uličce beze svědků. Mutanti by se ho stále dožadovali. Johnathon ho musel zneškodnit před jeho vlastním publikem. Jenže on sám neměl žádný vliv na zfanatizované diváky.

Potřeboval spojence, kterého budou masy poslouchat.

Johnathonovi netrvalo dlouho, než přemluvil Kurta Wagnera. Oba sledovali Kouzelníka už dostatečně dlouho. A stejně tak se ani Kurtovi nezamlouvalo, jak si se zoufalými mutanty hraje. Měli proto stejný cíl. A Kurt byl jediný, kdo mohl uspět.

Nightcrawler si sice nebyl úplně jistý, jestli to co vymysleli, bylo dvakrát rozumné. Ale na nic lepšího nepřišel. Ve chvíli, kdy si Kouzelník bral prvního dobrovolníka na pódium, se modrý mutant přemístil před ně, na kraj výstupku. Takže se na něho upřely zraky všech přítomných. Neměl na sobě hrdinský oblek. Dnes tu byl sám za sebe, stejně jako všichni ostatní mutanti, co sem přišli. Davem se roznesl šepot. „To je ten kněz." Většina z nich jistě viděla video, na kterém chtěli Kurta vyvést z kostela po tom, co jim ukázal, jak skutečně vypadá. Jeho ponížení jim nebylo nijak cizí. Byl jedním z nich. Jasný mutant od prvního pohledu, kterého se lidé obvykle báli.

„Jsem rád, že jsi i ty přišel mezi nás," oslovil ho Kouzelník s profesionálním úsměvem. „Jen jestli bych tě mohl požádat, aby ses přidal k ostatním," ukázal na zástup pod pódiem. „Tady jsou si všichni rovni. Rovni ve svém utrpení. Nikdo nesmí předbíhat."

Kurt na něho překvapeně zamrkal. Nějak nepředpokládal, že ho Kouzelník osloví. „Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu předbíhat," promluvil jako ze staré učebnice. Zůstal však na místě, otočil se zpátky k davu. Všichni na něm stále viseli pohledem.

„Promiň, ale tady nemůžeš jen tak stát," zašeptal mu šarlatán do ucha. Na první pohled to vypadalo, že ho přátelsky objímá kolem ramen. „Děláš tlustý sklo, kámo."

„Jen jsem jim chtěl něco říct," Kurt prosebně svraštil své modré obočí.

„To můžeš, až tu budu hotový. Pak to bude jenom tvoje," navrhl mu Kouzelník. Kurt přikývl. Ohlédl se dozadu na mutanta, který netrpělivě čekal na své vyléčení. Dívka více než člověka připomínala elfa s růžovou pletí. Kurt se opatrně přemístil do zadní části pódia.

Mutantka vypila zabarvený lektvar. Během další chvíle se sní stala proměna. Pleť měla bledou, jako by se jí nikdy nedotklo slunce. Pigmentová skvrna uprostřed čela zmizela, uši se jí zaoblily, vlasy dostaly realističtější odstín hnědé. Vlastně vypadala naprosto obyčejně. Kouzelník dívce nastavil zrcadlo. V první chvíli vypadala zklamaně, pak však jen pokrčila rameny, poděkovala a dala se na odchod. Když scházela ze schůdků, věnovala Kurtovi jeden vyzývavý pohled, až se Kurt musel odvrátit.

Kouzelník se postavil před své publikum s rozpaženýma rukama. Dav se dal v zuřivý potlesk. „Každý z vás si zaslouží spokojený život. A ten vám tady nabízím. Dostali jste do vínku nešťastné mutace, trápí vás a omezují vás ve skutečném životě? Ne všichni můžeme být X-Meny, jako tady náš kolega. A přesto dnes přišel mezi nás," ukázal na Kurta. „A i když byl mezi X-Meny stejně ho svět nepřijal. Každý, kdo sem přichází, si zaslouží zázrak. A ten vám nabízím," kouzelník se uklonil. Získal si tak další potlesk. Narovnal se. „A teď tady jeden z vás pronese pár slov, jak sám chtěl." Pokynul dozadu na Kurta a sám se dal na odchod. Kurt ho však zastavil. „Byl bych rád, kdybyste mě taky vyslechl."

„Jak si přeješ," kouzelník neochotně souhlasil.

Kurt vystoupil dopředu. Prohlédl si tváře pod sebou. Některé znal jen letmo. Jiné znal dokonce i jménem a s dalšími se stýkal pomalu denně. Ale většinu z nich nikdy předtím neviděl. Kurtovi bylo těžko u srdce.

„Kdo mě neznáte, já jsem Kurt Wagner. Jak kouzelník správně řekl, byl jsem u X-Menů, takže mě možná taky znáte jako Nightcrawlera. Ale většina z vás asi viděla moje faux-pas v kostele. Byl to jednu dobu hit na YouTube," představil se Nightcrawler.

„Nebudu vás zdržovat dlouho. Určitě jste už někde měli být a sami se nechcete moc dlouho toulat po ulici takhle. Víte, měl jsem poslední dobou spoustu času přemýšlet… To izolace s mutantem udělá. Že má čas přemítat. A možná i s člověkem. Vlastně co nás odlišuje od lidí? Všichni jsme se narodili stejní. Teda většinou. Já jsem se narodil takový, jak mě vidíte, modrý, tříprstý s ocasem, jen trochu menší." Kurt se zasmál svému vtipu. A překvapilo ho, když uslyšel ozvěnu smíchu z úst dalších mutantů, ne všech samozřejmě.

„Je to stejné jako s pavouky. Lidé se nás bojí stejně jako my jich. A ten strach se cyklí. Škatulkují a značkují nás, protože všichni v první řadě vidíme naší odlišnost. Co kdybych vám řekl, že jsme všichni stejní."

„To by asi stačilo," přistoupil k němu Kouzelník. „Jak jsi říkal, nechceš nás tu dlouho držet. Tohle není místo na kázání." Muž Kurtovi položil ruku na rameno, ale mutant jen poodstoupil.

„I my jsme lidé," zahleděl se šarlatánovi do očí. Zlatě se mu zaleskly. „I já. I když se to nezdá, jsem člověk. A jsem i mutant. Neměli bychom se rozdělovat na lidi a mutanty, pokud tedy sami nechceme. Protože občas nás škatulky osvobozují. Ale jen ve chvíli, kdy se s nimi dokážeme ztotožnit. A to dokážeme jen, pokud budeme na své škatulky hrdí." Kurt se rozhlédl po svých posluchačích. Někteří přikývli. To bylo dobré znamení, alespoň někdo ho poslouchal.

„A být hrdý na to, že jsem mutant, není snadné. Ale proč? Protože mutant může být kdokoliv. Stejně jako člověk. Mutantem je Magneto, Profesor X, já, Jean Greyová, Iceman. A pro každého z nás znamená být mutantem něco jiného. Ale nemusíme být jako oni. Nemusíte být jako my. Proto, abychom byli správní mutanti, nemusíme ničit mosty, nemusíme podnikat sebevražedné mise, aby se lidé přestali bát našich schopností. Stáčí, když se budeme ve své mutantské škatulce cítit dobře. Jsem hrdý na to, že jsem mutant, protože mi to přineslo do mé cesty spoustu přátel a našel jsem svůj smysl života. Být mutantem pro mě znamená hlubokou víru. Protože jsem si jistý, že Bůh kašle na vzhled. Když vytvořil někoho, jako jsem já. Spíš to vypovídá o jeho smyslu pro humor. A kdo jsem já, abych ho kritizoval. I když jsou dny, kdy mu vyčítám naprosto všechno," Kurt se na chvíli odmlčel. Aby dodal následným slovům skutečnou váhu.

„Buďte hrdí na to, kým jste. Buďte kreativní vtom, co pro vás vaše škatulky znamenají. Nikdy nezáleží na tom, co si myslí ostatní, ale co si o sobě myslíte vy sami. Pak vás nebude moct žádný šarlatán ovládat. Já jsem hrdý na to, že jsem křesťan. Jsem hrdý na to, že jsem mutant."

„Tak pozor chlapče. O kom to mluvíš? Tvoje řeči jsou sice pěkné, ale víš, co akorát děláš? Dáváš naději mutantům, kteří žádnou nemají. Jakmile odtud odejdou, tvoje silácké řeči z nich udělají akorát snadnější oběti," varoval ho Kouzelník. „To já vám skutečně pomáhám," obrátil se na dav pod sebou.

„Jsem hrdá na to, že jsem mutant," ozval se z davu hlas dívky, která byla před chvílí na pódiu. Její jasný soprán k ní obrátil veškerou pozornost. Tvář se jí opět barvila do růžova. Její původní podoba se pomalu vracela. A přesto že neměla tuctovou barvu a spousta z jejích křivek a kontur nepřipomínala běžné lidi, byla krásná a dívka o tom věděla. Mrkla na Kurta.

„Jsem hrdý, že jsem mutant," přidal se mutant s ostny na zádech, které mu propichovaly tričko. Postupně se přidávali i další hlasy.

Na pódiu přistál Spider-Man s dalším mutantem, kterého vzal s sebou. Postavili se vedle Kurta. „Jsem hrdý, že jsem mutant." Spider-Man položil ruku na rameno menšího chlapce v černém koženém kabátě, ruce v rukavicích se mu třásly. „Jsem mutant a snažím se být hrdý," promluvil Kevin. Otočil se dozadu na místo, kde stál Kouzelník. Okamžitě ho přepadl hněv.

„Ten chlap je podvodník," vyrazil ze sebe a už chtěl po něm vystartovat. V tu chvíli však pochopil, že Spider-Man ho svírá daleko pevněji, než se domníval. „Schopnosti se mi zas vrátily, a protože jsem to nevěděl, tak jsem ublížil jemu," ukázal na Spider-Mana. Ten přikývl.

„Nikdo z vás nepotřebuje naletět podvodníkovi, vlastně vám může být úplně ukradený," promluvil klidně Kurt. Jenže dav nesouhlasil. Viděl před sebou zrazené dítě, které bylo oklamáno falešným pocitem bezpečí.

„Musí zaplatit," ozývalo se z davu.

Kurt se Spider-Manem se na sebe bezradně podívali. Ne, že by ho chtěli pustit, ale měli v úmyslu ho převést před policii a ne, že ho předhodí rozlícenému davu.

Kouzelník předstoupil. „Prosím vás o klid. Vždyť se nic tak zásadního nestalo. Jen jsem špatně odhadl dávku, kterou jsem chlapci dal. A té dívce taky. Nic se nestane, když jim teď podám další dávku. Mě samotného to překvapilo stejně jako vás. Věřte mi."

Jenže dav mu nevěřil. Teď už ne.

Kouzelníkovi zmrzl na rtech úsměv. Viděl jasné výhružné pnutí uvnitř davu. Kouzelník začal šátrat po něčem ve svém kabátě. „Počkejte," na poslední chvíli je ještě dokázal zastavit. Rozevřel kabát, z něhož se vynořila hejna černých havranů, která vytvořila temný vír kolem kouzelníka, a ten se s posledním ptákem vypařil.

Všichni zírali na místo jako omráčení.

Poznámka: A opět další kapitola přibude až za 14 dní.