O téhle kapitole jsem dlouho přemýšlela, jestli ji vůbec uveřejním. Psala jsem ji jen jako vložku. Děj se v ní nijak neposouvá a netýká se ani hlavních postav, povětšinou. No, uvidíte sami.
„Čekal jsem, že zavoláš tak před půl hodinou," bylo první, co Charles Xavier pronesl, jakmile po prvním zazvonění zvedl telefon. Nemělo cenu se tvářit, že na hovor nečekal. Jistou dobu hypnotizoval pevnou linku, než se rozhodl, že si čas zkrátí četbou. Přecházel očima jednotlivá slova, přitom si na prst bližší ruky kroutil telefonní šňůru obalenou umělou hmotou. Sice by mohl využít svých schopností, aby se již teď spojil s osobou, s níž chtěl mluvit, ale jejich vzájemný vztah a dlouholeté přátelství něco takového nedovolovaly. A narušit důvěru, kterou mezi sebou tak dlouho budovali, Xavier rozhodně nechtěl.
„Měl jsem ještě nějakou neodkladnou práci," odpověděl důvěrně známý hlas naprosto věcně.
„Dokážu si představit, kolik práce musíš mít se svým Bratrstvem. Zvláště takhle večer," rýpnul si Charles. Muž na druhé straně vydal ze sebe bručivé zasmání. „Nechceš se mi s tím svěřit?" zeptal se Charles způsobem, jaký používal na své studenty, aby se mu otevřeli.
„Ne." V telefonickém přenosu nastalo ticho. Na studenty Xavierova technika fungovala dokonale, oproti chování muže, s kterým hovořil. Což svědčilo o tom, že se Charles s Maxem Eisenhardtem znali velice dlouho.
„Vím, o co se snažíš," Max přerušil ticho. Konečně se rozhodl udělat to, co po něm Charles chtěl, a začal hodnotit dnešní televizní rozhovor. Avšak jeho první slova nezněla nijak pozitivně.
„Eriku," hlesl Charles.
„Je to stejné jako s tvojí školou," pokračoval muž. Nevšímal si způsobu, jakým jeho starý přítel vyslovil jedno z jeho jmen. To, které začal používat po válce, jako vzpomínku na svého zesnulého strýce, rebela každým coulem se srdcem hrdiny. „Snažíš se ukázat lidem takový obrázek mutantů, aby si mysleli, že jsme stejní jako oni. Že vypadáme jako oni. To ti nikdy nevyjde," opíral se o vlastní zkušenost i o zkušenost milionů, kteří zemřeli kvůli své odlišnosti.
„Chápu, že slovo asimilace ti nic neříká. Dnes se ale nechci hádat, příteli," Charles se snažil držet nervy na uzdě, i když ho Erikovy principy značně vyváděly z míry. Přece jen byli oba velice tvrdohlaví a ve vedoucích pozicích svých skupin. I kdyby nakrásně chtěli přiznat, že má pravdu ten druhý, nemohli, už pro ideály mutantů, které zaštiťovali.
Erik mlčel. Ani on se nechtěl hádat.
„Těší mě, že ses dnes díval," přiznal Charles. To, že ho Erik sledoval prostřednictvím televizního vysílání, ho naplňovalo dobrým pocitem. Profesor jen doufal, že jeho emocím zrovna Jean nevěnuje pozornost. Jak by jí vysvětlil, že se přátelí s nepřítelem.
„Hm," zabručel Erik. Samozřejmě, že si vysílání nemohl nechat ujít. I když před ostatními členy Bratrstva se tvářil netečně až podrážděně, když navrhli, že se budou dívat na New U na jejich jediné společné televizi. Zvláště když viděl Davidův pohled.
Chlapec byl plný vnitřních konfliktů. A nejen těch, co se týkaly jeho omega osobností. Jedno oko, které mělo barvu Charlesových očí, dychtilo vidět svého otce na obrazovce. V druhém, zeleném oku, se zračil strach. Maxe to dohánělo k šílenství. Avšak pro dobro všech přítomných své emoce pro jednou držel pod pokličkou. Proto se nakonec stalo, že byl přehlasován - povětšinou vlastní rodinou, která ho neměla v takové úctě jako zbytek Bratrstva. Proto, jakmile se všichni usadili a ani nedutali, když se rozhovor rozběhl, se Magneto rozhodl, že až příště bude zakládat společenství, žádné rodinné příslušníky do něho brát nebude.
„Myslím si, že bychom mohli mít šanci uspět," liboval si Xavier ve svém plánu, jak z Angela udělat nového starostu města. Jakmile by se do čela dostal někdo z mutantů, postavení všech by se jistě zlepšilo. A třeba by se jim podařilo odstranit detekční rámy z vchodů do univerzit.
„David dělá velké pokroky," odpověděl mu Erik.
Charlesova dobrá nálada rázem klesla k bodu mrazu. Pro tuto chvíli by bylo ještě nebezpečnější, aby se na něho Jean snažila napojit. Alespoň že to byla neobyčejně bystrá a čestná dívka. Se Scottem se k sobě náramně hodili. „Slíbili jsme si, že se dnes spolu nebudeme hádat, Eriku. Přijde mi, že mi to děláš naschvál," Xavier pokáral svého starého přítele.
„Byl jsem v jeho mysli, Charlesi. Je nádherná. Tak rozmanitá," informoval ho Erik. S Davidovým dovolením společně navštívili Davidův vnitřní svět, kde mu Magneto navrhoval různé způsoby, jak se vypořádat s nezvladatelnými a často i agresivními osobnostmi, které nejvíce ohrožovaly Davidovo vědomí. Cítil se hrdě, když viděl, jaké David dělal pokroky. Sice do opravdu zdravého jedince měl ještě daleko a kontrola nad všemi svými osobnostmi mu kolikrát brala spoustu sil, přesto se zdálo, jakoby celý rozkvetl.
„Ještě stále jsem ti neodpustil, žes mi unesl syna," zašeptal Charles. Potlačovaným hněvem se mu chvěly ruce.
„Já jsem ho zachránil," zařval Erik. Nebyl z těch, kteří by krotili své emoce, když si myslel, že je v právu. Charles si musel uvědomit, že udělal přímo kardinální chybu. Musel ho opět přimět k rozumu. „Jestli si to nepamatuješ, tak tvůj syn, jediný syn, byl zavřený v blázinci-"
„V Ravencroftově institutu," opravil ho Charles.
„-Pod takovou dávkou léků, že by to složilo koně," Erik se nedal umlčet, dokud neřekl všechno, co měl na srdci.
„Tak mi řekni, co jsem měl dělat?!" ptal se ho Charles s náhlou úzkostí v hlase. David se u něho objevil v tu nejméně vhodnou chvíli. Xavier právě rozjížděl Školu pro nadané a neměl čas na to, aby se staral o nezvladatelného chlapce, jehož samotná existence kolikrát věstila katastrofu. Jak by to vypadalo, kdyby nedokázal zvládnout člena vlastní rodiny? Nikdo by mu své děti nesvěřil. Nikdy by se nestal tím, čím dnes byl pro mnoho nechtěných mutantů. „A víš co? Co mi tu vlastně vyčítáš? Ani ty jsi nikdy nebyl nejlepší otec."
Charlesova poznámka tnula do živého. Na stěně knihovny se Erikovi rozviklala zarámovaná fotografie, na níž byla jeho rodina. Jeho tři děti, které přežily. Nikdo z jeho rodiny neměl nikdy moc velké štěstí, proto ze začátku ani nedokázal přijmout fakt, že by mu jeho tři děti zůstaly. Choval se k nim odmítavě, nechtěl si je připustit k tělu, aby, až je jednou ztratí, mohl dál existovat. Jenže oni rostli a jeho vlastním chování trpěli mnohem víc, než si dokázal uvědomit. Až mu jednoho dne jeho vlastní syn udělil lekci. Facka ho probrala natolik, až se rozhodl, že se ke svým dětem začne chovat tak, jak se jeho vlastní rodiče chovali k němu, když je ještě měl. Přijme je se vším, čím budou, a ukáže jim, že je má rád a že mu záleží na jejich životech víc než na svém vlastním. Nikdy však už nedokázal smazat to, jak se k nim choval, když byly ještě malé a citlivé děti. A to ho mrzelo ze všeho nejvíc. Nechtěl, aby toho jednou Charles litoval stejně jako on, proto mu vyprávěl o Davidovi, i když o to Charles dvakrát nestál. „A každé ráno se za to nenávidím," přitakal Max Eisenhardt.
„A proč vůbec mého syna zatahuješ do svých teroristických útoků? Můžeš mi to vysvětlit?" Charles se snažil zahnat Erika do kouta.
„On sám se nabídl. A není to tak, že bych tam ty děti posílal samotné na vlastní pěst. Jsou pod mojí ochranou i v poli," neodpustil si Erik.
„Myslíš, že to dělám naschvál? Jestli sis nevšiml, já jsem invalida," zdůraznil Charles.
„Jen aby tak nedopadli i tvoji chráněnci," podotkl Erik. Nesouhlasil s posíláním dětí do boje bez sebemenší ochrany dospělým mutantem. Děti byli jejich budoucností, pokud by se jim v poli něco stalo, už by žádnou budoucnost neměli.
„Vůbec nechápu, proč mi to děláš. A zrovna v den, kdy jsem měl slavit," pronesl Charles zoufale.
„Tvůj syn se dostal na poloviční dávku léků," odpověděl mu na to Erik. Alespoň by měl mít dvojnásobný důvod slavit.
„On je ještě bere?" divil se náhle Charles.
„Možná že jsem terorista, ale rozhodně nejsem idiot," prohlásil Erik. Náhle se napětí na chvíli uvolnilo a oba dva muži se najednou pousmáli.
„To vážně nejsi," přitakal Charles, který se najednou chtěl zeptat na tolik věcí. Jak se vlastně mají Erikovy děti. Obzvláště Lorna, která měla svoji vlastní mentální zátěž. Jak to všechno vlastně Erik dokázal snášet? A přitom být hrdý na to, jak ho veřejnost nesnáší. Erik i přes svá mnohá jména nemohl být nikdy nikým jiným, než sám sebou. Charles ho proto obdivoval. „Jak se-" nemohl však svoji větu dokončit, protože mu jeho přítel skočil do řeči.
„A Charlesi, nechceš náhodou zase přestavět sídlo? Že bychom se s Bratrstvem zastavili." Rázem všechna náklonnost byla ta tam. Charles měl svoji hrdost a nenechal se dobrovolně urážet. Zvláště něčím, co se stalo jen jednou.
„Tak teď už toho mám dost."
„V tom případě zavěsím," prohlásil Erik vyzývavě. Na rtech mu hrál úsměv. Bavilo ho Charlese provokovat.
„Ne, já ti zavěsím." Jejich konverzace většinou probíhaly na podobné bázi, protože oba dva potřebovali mít poslední slovo.
„Jak chceš," Erik pokrčil rameny.
„Dobře. Zavěšuju."
„Já taky." Oba téměř současně práskli sluchátky.
Při vzájemných rozhovorech si Erik připadal opět tak mladý, jako když se poprvé setkali v ještě mladé Izraeli. Kdy on ještě neměl vlasy bílé jako mléko a Charles ještě vlasy měl. To tenkrát se seznámili s Gabrielle, Davidovou matkou. Kolikrát si Erik říkal, že stačilo málo a David mohl být jeho syn. Jenže to by pak nebyl David, ale úplně jiný chlapec nebo děvče. Max otevřel dveře. Najednou si hleděl do očí s mladíkem, na něhož právě myslel.
David stál před dveřmi do knihovny, kterou Magneto po večerech používal jako svoji telefonickou ústřednu, hlavně při hovorech s Charlesem, protože obsahovala nejméně kovových předmětů.
Mladík tam stál s provinilým pohledem, až měl Erik chuť zaúpět. Nebyl však sám. Muže vůbec nepřekvapilo, že ho následovala Lorna, Wanda i Pietro – všechny jeho děti, které si Davida brzy oblíbily. Nemohl chybět ani Mortimer, který měl nezdravou náklonnost k Wandě. Otec však své dceři věřil na tolik, že do jejich osobních záležitostí nezasahoval.
„Co tady děláte?"
Wanda promluvila za celou skupinu. „David slyšel, jak se s někým hádáš. Tak s tím šel za námi," ukázala na trojici sourozenců.
„David to chtěl urovnat tak, že za tebou vtrhne a vypustí na vás Sluníčkovou Sue," vyhrkl zas trochu nevybíravě Pietro. Sluníčková Sue byla jedna z Davidových osobností, která dokázala manipulovat s lidskými emocemi.
Magnus se opět obrátil na Davida. „To nebylo potřeba. O nic nešlo," snažil se chlapce uchlácholit. Měl však stále stažené obočí, a tak vypadal přísně. Mračil se hlavně kvůli tomu, že nedokázal pochopit, proč tu vlastně stále stálo tolik lidí. Mortimera zpražil temným pohledem.
„To jsme mu taky říkali," přidala Lorna. Max se na ni obrátil. Byla mladší než David, přesto se kolikrát vžila do role jeho ochránkyně. Byla tak odlišná od svého otce, a přesto mu byla ze všech dětí nejpodobnější.
„A tak jsme šli za Mystique, aby nám řekla, jak se zachovat," pokračovala Wanda. „Ta nám řekla, že ať se děje cokoliv, že na to stačíš sám, ať jdeme spát."
Teď už chápal, proč tu nebyla Anna Maria, dcera Mystique. Otec přikývl. To však nevysvětlovalo, proč tu všichni byli a navíc s Bennetem du Paris, jejich osobním telepatem. Který se nad nimi tyčil ve své bavlněné kytlici a bílých podvlíkačkách.
„Jenže David stále nebyl přesvědčený, a tak jsme šli za Bennetem." Tím se jeho přítomnost vysvětlila. Avšak Bennet byl ta nejhorší možná volba, kterou mohly jeho děti udělat. Po staletích strávených spánkem se stále jen sžíval s moderním světem a byl velmi snadno manipulovatelný. Když o tom tak Magneto přemýšlel, vlastně to byla celkem rafinovaná volba.
„A co vám řekl Bennet?" zeptal se opatrně Magnus.
„Šel s námi až sem a přetlumočil nám, co se dělo uvnitř."
Magnus teď vrhal pohledy plné blesků k muži s červeným zbarvením, který z jisté příčiny začal nabírat purpurový nádech.
„Jen klid. Neřekl nám nic, co bychom už nevěděli," Pietro mávl rukou. „Že mezi tebou a profesorem X vládne vášnivé napětí."
Bennet už byl fialový jako lilek. Dívky se začaly hyhňat. Max jen kmitl pohledem k Davidovi, který náhle měl nečitelný pohled jako socha. Bál se toho, aby se David nestal nechtěnou obětí turbulentního vztahu mezi ním a Charlesem. Jenže to nemohl s určitostí zjistit, pokud se David bude uzavírat do sebe. Pietro byl spokojený sám se sebou a Mortimer už před hodnou dobou zmizel. Naštěstí. Jinak by Magneto už naprosto v nikom nevzbuzoval autoritu.
