„Tohle je strašná buzerace," zvolal mladík od vchodu na půdu Empire State University. Jeho vlasy byly stejně bílé jako sníh, který mu padal na ramena. Jinak vypadal naprosto obyčejně. Přesto ho ochranka vrátila od vchodu, jakmile se spustil výhružný alarm. Všichni studenti se obraceli ke scéně, kterou mladík vyvolal, ale nikdo nic neříkal.

Harry, která zrovna prošla bočním vchodem, se zastavila a hleděla na mladíka, u něhož následně proběhne důkladnější prohlídka. Na jeho chování bylo jasné, že stejnou situací už nejméně jednou prošel. Vzhledem k průběhu semestru, se kontrole musel podřídit nejméně třicetkrát. Batoh hodil na zasněžený schod metr od sebe, rozkročil se, povytáhl rukávy a ruce otočil dlaněmi vzhůru. Stál pevně a odhodlaně. „Každý má nárok na studium, když už si ho platí," prohlásil podrážděně.

„Nechápu, že to má zapotřebí," promluvil vedle Harry známý hlas. Jenže měl v sobě poněkud odlišný tón, než jaký si k němu Harry většinou přiřazovala. „Liz," podivila se Harry. Liz Allanové se náhle roztáhly rty do hřejivého úsměvu. Téměř s nesmělým pohledem si dala neposlušný pramen světlých vlasů za ucho. Přitom se jí svezl červený náramek až do půlky předloktí, kde se zastavil o lem saka šitého na míru.

„Ahoj, Harry. Všimla jsem si už dřív, že sem chodíš. Ale když ty vždycky tak rychle proběhneš," postěžovala si. Bylo na ní vidět, že se s Harry ráda opět shledala. Což Harry v první chvíli překvapilo. Myslela si, že její přátelský postoj skončí s koncem střední školy. Neměly přece nic společného. Kromě účasti na sportovních aktivitách školy. Kromě toho, že jejich otcové vlastnili prosperující firmy zaměřující se na výzkum. Kromě studia na stejné vysoké škole.

Přesto však Harry více zajímal student u vchodu než bývalá spolužačka. Otočila se proto k němu. Jeden ze strážných mu právě prohledával batoh. Chlapec nad ním stál se samolibým úsměškem a založenýma rukama. Druhý strážný nespouštěl provinilce z očí.

„Hledají jeho identifikační kartu. Když už si odmítá brát náramek," vysvětlila jí Liz. O průběhu prohlídky toho věděla pozoruhodně dost. Harry periferně zahlédla, jak si Liz otáčí svým vlastním náramkem.

„Ty jsi-" Harry opět zkoumala Liz. Teď s poněkud větším zájmem.

„Mutant? Nejspíš ano," přitakala Liz.

Harry přimhouřila oči. „Nejspíš?" Mutanti, které znala, si byli naprosto jistí, svou dispozicí. Jejich mutageny se povětšinou ani nedaly nijak potlačit.

„Nevěděla jsem to. Nikdo z naší rodiny. I když po tom s bráchou, se to dalo čekat. Když jsem prošla tím rámem, tak začal vyvádět. Strašně jsem se lekla. Ochranka mě odvedla a drželi mě v malé tmavé místnosti, kde nebylo skoro nic, dokud nepřišel taťka. Pak nás předvedli před děkana. Můžu tady být jenom díky tomu, že jsem se podrobila lékařské prohlídce a nosím u sebe jednak doklady a ještě tenhle náramek, aby všichni věděli, že jsem mutant. A přitom nemám ani žádné superschopnosti."

Harry pokývala hlavou. „To mě mrzí."

„Nemusí. Jako jo. Občas je to blbý, ale máme takový klub, kam občas po škole zajdeme. Mohla by ses taky někdy přidat," jemně stiskla Harryinu paži a dala se na cestu k laboratořím. Harry se vydala za ní, i když její hodina probíhala v úplně jiné části areálu. Lizina slova ji dokonale zmátla. Připadala si, že najednou nerozumí vůbec ničemu.

„Jak to myslíš?"

Liz se zastavila, rozhlédla se. Pak se naklonila k Harry, jak jí šeptala do ucha, prohlížela si její nahá zápěstí vystupující z volného svetru. „Warren říkal, že jsi jako my. A dává to smysl, když se nad tím zamyslím. Nikdy nechodíš hlavním vchodem. A to že jsi skoro na půl roku zmizela ze světa. Tvůj otec se nejspíš domluvil s děkanem, abys mohla ujít pozornosti."

Harry kroutila hlavou a přitom se musela i trochu smát. Tak Warren Wortington III. o ní tvrdí, že je mutant. Nic nepochopil a svojí vlastní diagnózu promítá i na druhé.

Musela se tvářit hrozně vážně, protože Liz zjemnila ještě více, než měla ve zvyku. „Ničeho se neboj. Nemám ti to za zlé. Vlastně to musí být náročné skrývat schopnosti, aby ses neodhalila," pokračovala Liz.

„To teda," prohlásila Harry sarkasticky. A porozhlédla se kolem sebe. Studenti už se pomalu rozcházeli do tříd, každou chvíli začnou přednášky a cvičení. Před vstupem do posluchárny, kam měla Harry namířeno, stála Felicia a propichovala ji podrážděným pohledem.

„Pokud bys chtěla vidět ten náš klub, dej mi vědět. To místo je přísně tajné," Liz na ni potměšile mrkla a vpadla do laboratoře.

Harry se vydala za Feliciou, která nevypadala, že by ji jen tak chtěla pozdní příchod prominout. I když ona sama se přesností nijak nepyšnila. S Peterem si mohli podat ruce. Harry se až divila, jak se její přátelé podobají. Harry měla nejspíš slabost pro inteligentní opozdilce.

„Pozor!" Těsně před nosem ji proběhl bílý záblesk, jak se mladík snažil, co nejrychleji dostat do třídy. Přesto se však rozhořčeně zastavil, potom co se s Harry na poslední chvíli vyhnuli. Propichovali se navzájem pohledem. „Málem jsi do mě napálila."

„Já? To ty se ženeš po chodbě jako blázen," Harry složila ruce na hrudníku, až se jí nakrabatil hořčicově žlutý svetr.

„Na tohle vážně nemám čas," Felicia obrátila oči v sloup, vzala Harry za rukáv a táhla ji směrem ke třídě. „Vyřešte si to někdy jindy."

„Co třeba ve čtvrtek v osm tady," zavolal za nimi mladík s platinovými vlasy.

„Vždyť je pondělí," divila se Harry. Na to ji však už nic neodpověděl. Když se Harry znovu otočila, byl mladý mutant už ve dveřích do učebny, kde probíhalo cvičení z matematiky.

.

Spider-Man se řítil ulicí. Pouštěl jedno pavučinové lano za druhým. Byl neobvykle rychlý, ale přesto mu padouch utíkal. Bylo to, jako by se mu vysmíval. Pokaždé, když se spolu Spider-Man s Green Goblinem utkali, Green Goblin nakonec vyhrál. Několikrát měl sice na mále, ale stejně se mu podařilo nějakým záhadným způsobem uniknout Spider-Manovi a tím i policii. Peter se mu právě držel přímo za patami, nebo spíše za patami jeho kluzáku, ale přesto viděl, že s každým metrem má Green Goblin větší náskok.

„Nějak ti uniká," ozvalo se v Peterově uchu.

„Nepovídej. Toho jsem si vůbec nevšiml," pronesl Peter se značnou dávkou ironie v hlase.

„Měl bys s tím něco dělat," pokračoval Reilly, který se pasoval na Spider-Manův pomocný tým. Peter mohl jen protočit oči. Sám dobře věděl, co se děje, ale od svého poradce by čekal spíše nějakou radu, než aby upozorňoval na to, co bylo evidentní. „Je prostě rychlejší," konstatoval Spider-Man.

„Měl bych jeden návrh," začal Reilly opatrně.

„Poslouchám."

„Zkus vypustit síť tak, aby se zamotala do motoru."

„Ale to bych musel stihnout mezi jednotlivými zhoupnutími," Peterovi se myšlenka, že by nebyl dostatečně jištěný dvacet metrů nad zemí nad hustou dopravou, nezamlouvala.

„Tak bys chvíli plachtil. Jako bys to nedělal dnes a denně," ujišťoval ho Reilly, že o nic nejde.

Peter se už připravoval k útoku, když si to v poslední chvíli rozmyslel. Radši opět zvedl ruku nad hlavu a vypustil síť tak, aby se mohl zhoupnout. „Ale když to udělám a povede se mi to, pak ten skřet spadne z kluzáku," přemýšlel Peter nahlas.

„Chceš ho zastavit nebo ne?"

„No, jo. Ale ne takhle. Vždyť by se mohl zabít. Nebo by dokonce mohl zabít nejen sebe ale i další lidi. Pod námi je hustý provoz. A kdybych náhodou chytil jeho, pak by se ještě k zemi řítil nekontrolovatelný kluzák. To si nechci vzít na svědomí," Spider-Manovi se plán zdál až příliš riskantní.

„No dobrá, jak myslíš. Ale to znamená, že do příště musíš ještě trénovat, pokud budeš chtět někdy Goblina chytit," konstatoval Reilly.

„To je mi jasné," odpověděl Peter. Díval se za mizejícím zločincem, který se smál na celé kolo, ale Spider-Man s tím nemohl nic dělat. Alespoň zatím ne. Houpal se ještě po několik dalších ulic, než konečně naposledy zabočil, opřel se o stěnu a pomalu sestoupil dolů mezi kontejnery s odpadky, kde si nechal batoh s věcmi na převlečení.

„Stejně mi nejde do hlavy, jak mohl přijít k tomu kluzáku," ozval se Reilly, zatímco se Peter převlékal. „Musí to být někdo, kdo má přístup do Oscorpu. A někdo, kdo dokáže opravit chybu, kterou nemohly ty zelený mozky najít. Nikdo z armády to teda být nemohl, musí to být někdo z nás," dedukoval mladý vědec.

„Jako mělo by to tak být," váhavě přitakal Peter. „Ale kdo by to mohl být? Nikdo z nás takhle nevypadá."

„Petere, je to jen maska," připomněl mu Reilly.

„Já vím, ale stejně. Má někdo z nás takovouhle postavu a máme mezi sebou nějakého atleta?" Peter poukazoval na to, jak při vzájemných soubojích s Green Goblinem, prokázal skřet svoji ohebnost a ladnost ve svých skoro gymnastických kouscích, když Spider-Manovi utíkal.

„V těch bílých pláštích nevypadá nikdo z nás nijak sportovně. Až na Jamesona, ten vypadá, jako by mu každou chvíli měl prasknout plášť přes ty jeho bicáky… Počkat. Od něj by to nikdo nečekal, kdyby zkonfiskoval jedinou věc, kterou měl na starost. Ten šmejd. A pak mě ještě obviňuje z toho, že za to můžu já," rozlítil se Reilly, když si vzpomněl, jak na něho uhodil jeho bývalý tyran.

„Jameson to být nemůže. Skřet není tak mohutný," upozornil ho Peter.

„Hm. No jinak. Víš o tom, že od příštího týdne u nás nastupuje Gwen? Prý je nejlepší z vašeho ročníku," Reilly obrátil nit hovoru.

Peter si nahodil batoh na záda a vyšel z postranní uličky. Venku byla celkem zima. Proto si na hlavu nasadil kšiltovku, byla to první pokrývka hlavy, kterou doma našel a stihl si ji hodit do tašky. „Jo, Gwen říkala."

„Nebude to pro tebe divný potkávat se se svou holkou v laboratoři?" pokračoval Reilly. „Když tak řeknu Šakalovi, aby vám rozhodil služby v laborce, že se vzájemně rozptylujete."

„Náhodou. S Gwen je to skvělý, učíme se spolu, pracujeme spolu. Máme společné zájmy," Peter udělal výčet aktivit, které trávili spolu.

„Jen není to divný, když bydlíš s Harry a chodíš s Gwen?"

„Proč?"

„No přece, když jste spolu byli. To nemůže dělat dobrotu," domlouval Reilly.

„Já jsem s Harry nikdy nechodil."

„Vždyť jste spolu měli jít na ples. Trávili jste spolu volný čas. Šli jste spolu na pomaturiťák a na svatbu. Dokonce jsi ji koupil dárek k Vánocům," vyčetl naopak Reilly.

„Hele, víckrát už ti nic říkat nebudu. A proč vlastně řešíme vždycky jenom moje vztahy. Co ty a tvoje vztahy?" rozvášnil se Peter a čekal, že uvede Reillyho do úzkých. Jenže Reilly se nenechal.

„Děkuji za optání. Mám se skvěle. Mé vztahy se vyvíjejí víc než růžově," vypravil ze sebe Reilly. Za to se mu dostalo polibku do vlasů. „Mám tě pozdravovat od Milese Warrena," dodal mladík a mírně se začervenal.

„Jo, díky," prohlásil Peter naprosto nevzrušeně. „Hele, Reilly, já už budu končit. Za chvíli jsem doma. A jak tak koukám, tak Harry už je doma." Podíval se nahoru, kde z okna, vedoucího do obývacího pokoje, vycházelo světlo.

„Jo, tak Harry je u tebe doma? Tady je vidět, jak máš nedořešené osobní vztahy," dobíral si ho ještě chvíli Reilly.

„Ale my jsme jen kámoši," připomněl mu Peter.

„Ano, a pokud to řekneš ještě jednou, tak ti možná i uvěřím. Tak se zítra uvidíme v laborce. Měj se," rozloučil se Reilly.

„Jasně. Ahoj," odpověděl Peter a vyndal si z ucha odposlech.