„Podle kamerových záznamů se Spider-Man blíží po 23. ulici přímo kLizardovi. Během následujících pěti minut očekáváme střetnutí," oznámila Anna Maria Marconi všem vědcům-padouchům rozmístěným po nejrůznějších místech New Yorku.
„Jste připraven?" zeptala se.
Doktor Connors vyndal z kaspy svého pláště injekční stříkačku plnou svítivě zelené tekutiny. „Na tuto chvíli čekám už dost dlouho. Konečně budu moct vyzkoušet svoje nově upravené sérum." Palcem sundal krytku z injekční jehly a s dychtivostí vědce ji zabodl do vlastního pahýlu.
Po komunikační síti se rozneslo bolestivé zaúpění.
„Co jsme si říkali o testování nových preparátů?!" povzdechla si Anna Maria. Jenže touha po vědění a výzkumu byla mezi jejími kolegy mnohem silnější než jakékoliv rady nebo doporučení. „Potřebuji posily na Lizardovu pozici."
Čtyři padouši se dali do pohybu. Někteří z nich pro to, aby se podívali, co se stalo s jejich kolegou. Jiní protože ještě stále nezapomněli na pravý důvod jejich mise. A doktora Octopa vedla jeho osobní pomsta. Na kovových chapadlech se přemísťoval mnohem rychleji než ostatní. Nezáleželo mu na obyčejných kolemjdoucích, které svým vynálezem děsil, až mu sami uskakovali z cesty.
„To je dobrý," ozval se doktor Connors. „Nic mi není. Naopak cítím se naprosto báječně." Se zájmem si prohlížel ruku, o kterou přišel při autonehodě. Postupně zkoušel hybnost v jednotlivých prstech. Obdivoval hbitost a rozsah pohybů. Muž byl s výsledkem naprosto spokojený. Co na tom, že měla drsnější zelenou kůži, alespoň byla odolnější.
Tři vědci se ve svém postupu zastavili. Jen Doctor Octopus ani nezpomalil. Rozhodl se, že si toho falešného Spider-Mana podá, ať už byla řada na něm nebo ne. Od posledně udělal na svých chapadlech tolik práce, že ho bude ještě ten podvodník prosit, aby mu Octavius dal milost. Ten už se nikdy v New Yorku neobjeví.
Řítil se ulicemi, když vtom se rázem zastavil. Doktor Otto Octavius si musel sundat ochranné brýle a očistit si je, protože nevěřil tomu, co viděl. Jenže ani po vyčištění se výjev, který měl před sebou, nezměnil. Nebyl z těch, co by škemrali o pomoc. Ale pokud by chtěl zničit falešného Spider-Mana, pak potřeboval někoho, kdo zaměstná toho druhého. „Nutně tu potřebuju posily."
Před doktorem Octaviem zuřil plaz velikosti dodávky v oblečení doktora Connorse. Ještěr byl bez sebe. Útočil na lidi, bil kolem sebe mohutným ocasem. Syčel a mrskal rozeklaným jazykem. Doktor Octopus couvl. Dvě horní chapadla si pro jistotu dal před tělo, aby ho chránila před zběsilým stvořením.
„Za chvíli jsem tam," ozval se ve sluchátku hlas kluka z ochranky. Jak by někdo prostého průměrného intelektu mohl pomoct v situaci, kdy ani doktor Octavius si nevěděl rady? Vědec zaúpěl. I když z lidí, kteří zbyli v jeho týmu, nebyl dvakrát dobrý výběr. Ještě se mohl ozvat Flint Marko, který svou kariéru postavil na stavění báboviček z písku, anebo Elaine Collová, o níž věděl maximálně to, že pracovala ve stejné firmě jako on. Jediná žena, co ho kdy zajímala, byla Anna Maria, a to mu stačilo.
Ještěr vyplázl svůj rozeklaný jazyk a divoce sním zakmital. Otto se nemohl ani pohnout, když na něho plaz upřel neproniknutelný pohled. Ani známky po jakémkoliv poznání, jediné, co ho v tuto chvíli spojovalo s Kurtem Connorsem, byly cáry jeho oblečení, které na obřím ještěrovi vlály. Jenže dřív, než se mezi ně dostane muž, co představoval svaly celého týmu, bude pozdě. Otto se už viděl ve spárech mohutného tvora. Nepochyboval o tom, že by se ho zvíře pokusilo sežrat. Přece jen lidského už na něm nebylo vůbec nic. Ottovi se z napětí zamlžily brýle.
Náhle před sebou uslyšel podivný hluk. Proklínal své slabé oči a rychle si otíral skla, aby viděl, co se před ním dělo. Ještěr se podivně zmítal. Komíhal ocasem a pohazoval hlavou. Až později si doktor Octavius všiml, že za krkem doktora Connorse sedí falešný Spider-Man. Snažil se silnými pažemi škrtit ještěra, jenže přes jeho neproniknutelnou kůži měl pavoučí stisk sílu silnějšího objetí.
„Už jsme tady." Vedle Otty se objevili rázem i dva jeho kolegové. Muž z rozžhaveného kovu, který občas odkapával na chodník. Jeho tělo muselo být rozpálené na stovky stupňů. Otto si jako správný vědec neodpustil položit si v duchu otázku. Co se vlastně stane s odloučenými kovovými částmi Raxtonova těla po zchladnutí? A jsou to části těla, které by mohly představovat u normálních smrtelníků odloučené vrstvy staré kůže? Vedle něho se přesýpal Flint Marko.
„No, konečně," počastoval je Otto Octavius.
„Rychleji to vážně nešlo, Octope," oznámil mu Flint sice klidným hlasem, ale přesto ho jízlivé poznámky Otty Octavia vždy vytáčely. Nechtěl mu však oplácet stejnou mincí.
„Co vlastně chceš, abychom udělali?" zeptal se Mark Raxton, zvyklý řídit se pokyny.
„Chci, abyste zabavili doktora Connorse," Otto pokývl směrem k zápasící dvojici plaza se Spider-Manem.
Flint s Markem se různě nakláněli a krčili, jakoby něco hledali. „A ten je kde?" zeptal se Flint. „Přes toho ještěra není nic vidět."
Octavius si zaraženě prohlížel svého kolegu vědce, pak člověka z ochranky. Nikdo z nich se nesmál. Oba trpělivě čekali, až jim Otto odpoví. „To je on," doktor podrážděně ukázala na plaza ve zbytcích laboratorního pláště. „To zvíře je doktor Connors."
„Aha."
„No, já si myslím, že ho Spider-Man zmákne sám," konstatoval Mark. Tělo mu začínalo lehce pohasínat.
„Vy dva tady rozhodně nejste od toho, abyste přemýšleli. To nechte na mě," rozčiloval se genius. „A já vám říkám. Naším úkolem je zpacifikovat falešného Spider-Mana. Takže vy si vezmete toho ještěra a já si podám Pavoučího muže," rozhodl Doctor Octopus.
Písky začaly vířit kolem plazího těla. Nejdříve byly jen nízko při zemi. Časem však stoupaly výš a výš, až písečný vír dosahoval hlavy ještěra. Zvíře zpanikařilo. V první chvíli znehybnělo. Pak rychle otáčelo hlavu na jednu a na druhou stranu, aby našlo průchod v neprostupné hradbě písku. Náhle zaúpělo bolestí. Žhavé sevření ho zatáhlo za ocas.
„Za ocas ne!" volali vědci.
Ještěr zaklonil hlavu a vydalo ze sebe zoufalý jekot. Spider-Man urychleně seskočil ze hřbetu zvíře, než se začne chovat naprosto nepředvídatelně. Spider-Man se objevil na chodníku naprosto osaměle. Nastal okamžik, na který Doctor Octopus čekal od jejich posledního střetnutí.
„Spider-Mana nechte mně," ozvalo se v komunikátoru. Doctor Octopus však neznámý hlas neměl v úmyslu poslechnout. Kovová chapadla se rozeběhla směrem, kde stál falešný Spider-Man. „Otto, stůj," zavolala na něho Anna Maria. Muž se okamžitě zastavil.
Těsně před něho dopadl černý přízrak. Nejspíš šlo o dalšího člověka v kostýmu, ale ten jeho byl neproniknutelně černý, a některé jeho obrysy vypadaly skoro nadpozemsky. Od paží mu šly blány, takže zároveň připomínal i přerostlého netopýra. Otto nestačil ani sledovat, jak rychle se vrhl na domnělého Spider-Mana. V jednu chvíli byl u něho a v druhé obtěžoval někdejšího hrdinu New Yorku.
„Já jsem ti to říkal," ozval se Sandman.
Otto se obrátil na skupinku z Oscorpu. Rozžhavený muž stál s ocasem v ruce. Sandman se snažil co nejrychleji přeskupit písek a ještěr Connors unikal směrem, který znepokojivě připomínal trajektorii směřující přímo k Ottovi. Doctor Octopus se dal na útěk.
Temný přízrak zaútočil na Spider-Mana. Ten se však jeho ráně v poslední chvíli vyhnul a maskovaný měl co dělat, aby neztratil rovnováhu. Toho využil Spider-Man a udeřil ho do boku. Kostým pohltil náraz stejně dobře, jako pojímal veškerou barvu. Najednou byl nudný kostým daleko zajímavější. Černý roztáhl ruce a chtěl Spider-Mana pohltit. Ten se ale skrčil a odskočil o kus dál. Temný muž k němu opatrně přistupoval.
„Co ti dalo právo vydávat se za Spider-Mana?" ucedil přízrak.
„Já jsem Spider-Man," obhajoval se Johnaton, který po tom, co všechno v kostýmu zažil, měl dostatečné právo na to být pavoučím superhrdinou.
„Jsi jenom obyčejný zloděj," namítal muž. Strčil ukazováčkem do vyumělkovaného pavoučího loga. Johnaton ho nechal, protože mu jeho smysl říkal, že mu nehrozí nebezpečí. Což bylo poněkud zvláštní, když vzal v úvahu mužův podivný kostým i jeho slova. „Nemáš právo nosit tenhle oblek."
„Rozhodně jsem vněm udělal víc, než ten přede mnou," neodpustil si Johnaton. „Já jsem Spider-Man."
„Tak to těžko." Temný se opět vrhl na Pavoučího muže. Jejich boj byl však poněkud jednotvárný, protože údery, které pečlivě mířily, vycházely naprázdno. Zbystřené smysly a pohotovější instinkt je oba chránil stejnou měrou. Proto Černý využil jediné výhody, kterou proti Spider-Manovi disponoval. Pomocí pavoučího vlákna se vyhoupl na střechu nejbližší budovy.
„Utíkáš?! To je ti podobné, Petere," zavolal nahoru za ním Spider-Man. Bylo zvláštní slyšet vlastní jméno z úst Spider-Mana. Jako kdyby na něho mluvilo jeho vlastní svědomí. Peter však neměl v úmyslu utéct. Postavil se na kraj střechy. Podíval se do hloubky pod sebou. Než si toho Spider-Man všiml, vytahovalo ho nahoru slabá ale velmi silná pavučina.
„Vůbec nic o mně nevíš," oznámil mu Peter, jakmile oba stáli bezpečně na střeše.
„Spider-Man byl zoufalec, než jsem se ho ujal já," dušoval se Johnaton. „Teď skutečně pomáhá správné věci."
„To ale neomlouvá fakt, že jsi obyčejný zloděj," namítal Peter. „Ukradl jsi mi moji identitu. Jestli ses chtěl stát superhrdinou, nemusel jsi pro to zneužít té mé." Přistoupil ke Spider-Manovi a strhl mu masku z hlavy. „Ty jsi ten od Harry!"
„Ani si nepamatuješ, jak se jmenuju," vyčítal mu mladý mutant. „To já tě znám až moc dobře, Petere Parkere."
„Tak pardon, že si nepamatuju jméno každého zloděje ve městě. Vrať mi můj oblek," dožadoval se Peter.
„Tak to pardon. Tenhle oblek není tvůj," Johnaton poukázal na jasné rozdíly mezi jeho dnešním a Peterovým bývalým kostýmem.
„To mi nemusíš říkat," Peter cítil, jak rudne. Jak si nemohl nevšimnout rozdílu už jen třeba v logu, které pokrývalo Spider-Manovu hruď. „Přece ho poznám," zabručel.
„Omlouvám se, ale tvůj kostým byl zničen," Johnatonův hlas ale nezněl, že by toho skutečně litoval.
„Co se sním stalo?"
„Nedorozumění s jedním mladým mutantem," Johnaton si nevědomky sáhl na jizvu po ráně, která ho málem stála život. „Ale už je to vyřešené."
„To-to je dobře," Peter se otočil k Johnatonovi zády. Což by byla nejhorší chyba, které by se mohl dopustit, kdyby Johnatona považoval za nepřítele. Jenže jak to tak vypadalo, Johnatonovi se podařilo něco, s čím Peter neustále bojoval. Byl schopný urovnat vztahy s těmi, kterým Peter nejvíc ublížil. Johnaton nebyl zloduch.
„Co teda budeme dělat? Dva Spider-Manové být nemůžeme," uvažoval Peter.
„Chceš se vsadit?" zasmál se Johnaton. Postavil se vedle Petera. Oba se teď dívali z výšky na ulice New Yorku, které byly plné lidí. Každou chvíli komukoliv znich mohlo hrozit nebezpečí. A jeden člověk na tak velké město nestačil.
„No, dobře. Ty si můžeš nechat svůj oblek. A já si obstarám nový. Ale řekni mi jednu věc. Ví o tom Harry?" Peter se obával toho, jak mohla jeho nejlepší kamarádka zareagovat na fakt, že před ní ukrýval tak rozměrné tajemství.
„Nevím."
„Jak nevíš?" divil se Peter.
„Nevím a ptát se jí nebudu," zatvrdil se Johnaton. Harry ho zradila. A její zrada Johnatona ranila na tom nejbolestivějším místě, dotkla se jeho mutantské hrdosti.
„Vy spolu už…" ptal se Peter opatrně. Johnatonova reakce vněm podněcovala zvědavost.
„Ne," řekl rezolutně Johnaton.
„No, dobrá," Peter si opatrně poodstoupil, kdyby ho chtěl náhodou Johnaton praštit za nemístné otázky. „Můžu vědět proč?"
Johnaton na něho vrhl nevraživý pohled. „Ne." To bylo čistě mezi ním, Harry a mutantskou komunitou. Nějaký rádoby superhrdina o tom nemusel nic vědět. Pokud ani nevěděl, o tom že jeho spolubydlící byla zároveň jeho úhlavním nepřítelem. A z toho, jak se Peter hloupě ptal na Harry, tak bylo jasné, že o jejím účinkování v celém tom blázinci neměl nejmenší potuchy.
„A jak ses teda dostal k mému obleku?"
„No, jak. Našel jsem ho ve skříni," Johnaton obrátil oči v sloup.
„Jo. Aha. No, jasně," Peter kýval hlavou. Byl ztracený v myšlenkách na Harry, na Spider-Mana, na kluka, co si hrál na Spider-Mana, a na budoucí svatbu. „Jo, už budu muset jít," Peter najednou kontroloval čas na hodinkách, na pozici Slunce, na teplotě vzduchu. „Ale ještě předtím jednu poslední otázku," zeptal se Peter.
Johnaton ho vyzval, aby pokračoval.
„Jak se vlastně jmenuješ?"