Harry se snažila alespoň na první pohled vypadat klidně. Soustředila se na vlastní dech. V každém případě odmítala myslet na to, jak se jí potí ruce. Hlavu měla hrdě vztyčenou, jak se od dědičky Oscorpu čekalo. Každý další krok byl pro ni těžší, než ten předchozí. A přesto se jí zdálo, že se všechno blíží až moc rychle. A to už za dnešek stihla jiný náročný úkol.
Vstoupila do Klubu mutantů. Obávala se z naprosto iracionálního důvodu, že se před ní dveře do klubu neotevřou po tom, co prošla proměnou. Jenže Harry nikdy ani nebyla mutant. A očividně ani tvůrci prostoru to nevadilo, protože se před ní dveře otevřely úplně samy. Ze své vlastní vůle by snad do klubu ani vstoupit nechtěla, ale dlužila to Anně Marii. Rogue byla tak hodná a půjčila jí šaty, v kterých by mohla vyjít na ulici. Po laboratorním zásahu byla Harry stále navlečená v kostýmu Green Goblina. V žádném případě se však nechtěla procházet mezi lidmi v zelené ochranné kombinéze a fialové tunice. Jistě by si jí někdo pak spojil s nespoutaným padouchem. Noviny by si na tom smlsly. A to Harry nemohla riskovat.
Všechno, co mohla, strčila Harry do skřetovy brašny, složený kluzák si však musela dát na záda. Naštěstí přesvědčivě připomínal batoh. V oblečení od mutantské kamarádky vyšla denní světlo. Do bytu se dostala bez toho, aby vzbudila sebemenší pozornost lidí, kterým byla stejně naprosto ukradená.
Když ale vstoupila do Klubu, oči všech jeho návštěvníků se na ni upřely. Harry opatrně scházela ze schodů a snažila se alespoň na první pohled působit sebevědomě. Chtěla splnit úkol, kvůli kterému sem přišla, a pak už se sem nikdy nevrátí. Rychle zkontrolovala, kde přesně sedí Rogue, aby k ní vyrazila co nejkratší cestou. Jak sestoupila z posledního schodu a došlápla na podlahu Klubu, hned několik mutantů se zvedlo najednou. Lorna přímo supěla, jako vůdkyně mladých mutantů Bratrstva nesnesla mezi svými řadami někoho, kdo si jen hrál na mutanta. Nejspíš ji vůbec nezajímalo, že ještě nedávno byla Harry a její výzkum pod ochranou samotného Magneta, Lornina otce. Zvedl se David a rychleji, než kterýkoliv mutant, možná i dokonce rychleji než Kurt, se David objevil po jejím boku. Vlasy mu divoce vlály v neexistujícím větru. Propichoval Lornu pohledem a obecně se snažil svým slabým tělem chránit Harry před mutanty, kteří by ji snad chtěli ublížit. „Jak se máš?" zeptal se jí. Přesto však stále těkal pohledem po místnosti.
„Jde to," odpověděla.
„Jo, to je dobře," přitakal nepřítomně David. „Víš, chtěl jsem ti říct. Chtěl jsem se ti omluvit."
„Není proč," Harry popravdě ani netušila, za co se jí David omlouval. Za to, že jí pomohl s jejím onemocněním, že se postaral o Green Goblina? Že jí vnikl do hlavy a hrál si s jejím podvědomím jako by mu patřilo? Že ji vlastně vyléčil? To bylo přece její mnohaleté snažení. David jen dokázal celý proces naklonit správným směrem. Harry mu nemohla nic vyčítat.
K jejich dvojici se přibližovali další mutanti. Jamie Braddock s děsivým úsměvem se postavil k nim. „Ty máš ale koule sem přijít," smál se na Harry, až se mu kníry kroutily.
„To kvůli Rogue," Harry ukázala na balíček, v němž ukrývala vypůjčené oblečení.
„Kvůli Rogue jsi vešla do jámy lvové? Jsi blázen," bavil se Jamie. Harry s Davidem se na něho ohlédli. Ne, že by protestovali. Oba byli svého času přijatí do péče psychiatrické léčebny pod vznesným názvem Ravencroftský institut. Jenže ani Jamie nebyl úplně normální, jak všichni moc dobře věděli. Naposledy když využil své schopnosti, prohlásil se králem nezávislého státu Kamelotu, lesní tvory naučil mluvit lidskou řečí a udělal z nich své sloužící. Což časem vyústilo v královské hony na lidi. A tyto lidi pak nutil každou hodinu zpívat státní hymnu - Jamie je nejúžasnější ze všech králů. Celá píseň měla celkem deset slok a neustále se opakující refrén. Naštěstí pro všechny Jamieho vláda trvala jen týden, dokud se nezačal nudit. Od té doby byl vykázán z Velké Británie a své schopnosti používal už jen k salónním trikům, jak by to nazval Charles Xavier.
„Nápodobně," neodpustila si Harry.
Jamie se jen zasmál.
Kolem nich prošel Daken s výhružně vytasenými drápy. „Teď už není tak nestranný, jak se dělá," neodpustil si Jamie. Daken se podobal svému otci mnohem víc, než si kdy byl schopný sám připustit.
Harry přikývla.
„To není dobrý," poznamenal David. Pohledem sledoval Liz, která s rukama na srdci, dosud Harry jen pozorovala zpovzdálí. Vlasy měla zplihlé a smutné oči. Teď se však dala do pohybu. „Její brácha byl dost naštvaný, když zjistil, že jsi byla Green Goblin. Přišel kvůli němu o práci. A myslí si, že ho přijali do Oscorpu jen z pocitu viny," vysvětlil David. V modrém oku, které mělo stejnou barvu jako oči jeho otce, se roztáhla zornice.
„Ty jí čteš myšlenky," konstatovala Harry. Byla šokována tím, že se David neštítil narušit soukromí myšlenek svých přátel.
„Jak bych jinak zjistil, kdo ti chce ublížit?" obhajoval se David.
„Liz mi nechce ublížit," Harry si nepřipouštěla, že by v někom takovém, jako byla Liz, mohla být byť jen stopa násilí.
„To nemůžeš vědět," opáčil Jamie, který nedokázal být chvíli zticha. Harry na něho zlobně přimhouřila oči, přesto se sním nemohla přít. Vadilo jí, že největší blázen z nich všech měl pravdu.
„Co si myslí Johnathon?" zeptala se slabým hlasem. Kráčeli k němu, protože Rogue seděla hned naproti němu. Johnathon jim však nevěnoval pozornost, byl v hluboké debatě s Kurtem. Ten po nich sice pokukoval, ale Johnathona, který byl zády, držel od toho, aby se otočil.
David řekl pochmurně: „To nechceš vědět."
„Hm."
„Harry," před jejich podivnou trojici se postavila Liz. Tvářila se stále stejně ztrápeně.
„Harry tu má stejné právo být, jako všichni ostatní," David zakryl Harry vlastním tělem. Jakoby jí od Liz hrozilo nějaké nebezpečí. I Jamie zaujal obranné postavení.
„Chci si jen promluvit," žádala Liz. Z jejího hlasu nezněl hněv, spíš lítost. Chlapci se vytáhli do výšky, takže Harry přes ně neviděla na svou bývalou spolužačku.
„Myslím, že to teď nikomu neprospěje," oznámil David. Oči se mu rozzářily nenadálým leskem, takže obě vypadaly stejně barevné. Liz se propadla do země.
„Gratuluju, kamaráde, pěkně sis sní poradil," Jamie ho poplácal po rameni. Harry si náhle uvědomila, jak si byli oba její ochránci podobní. David v sobě skrýval skutečně ohromný potenciál. Kdyby chtěl, mohl by mu u nohou ležet celý svět. Byl nejhrozivějším mutantem, kterého by kdo mohl potkat, a on se rozhodl stát právě na její straně. Harry mohla být potěšena, přesto si však někde vzadu vmysli uvědomovala, že by měla být opatrná.
„Jestli se k nám ještě někdo bude chtět přiblížit, dopadne stejně jako Liz," oznámil Jamie zvesela, jako by snad chtěl, aby si ještě někdo z Klubu troufl.
Troufla si jen Rogue. Obešla oba strážce zboku kolem Davida, o němž se domnívala, že bude rozumnější z nich dvou. Objevila se hned vedle Harry. „Tak už to nebudeme prodlužovat, ne?" prohlásila znuděným tónem.
Harry přikývla. Předala Anně Marii vypůjčené šaty. „Díky."
„Jo, nemáš zač," prohodila Rogue. „Jen doufám, že to Liz přežila," dívka změřila náhle nejistého Davida pohledem. Harry poznala známý strach v Davidových očí. Podobný výraz u něho kolikrát zachytila v Institutu, když měl David obavy, že se přestává ovládat. Mohl skutečně Liz zabít?
Harry čekala ještě jedna náročnější výprava. A bála se jí více, než návštěvy Klubu. Harry se propadala do temnoty vnitřních prostor. Světla, které přicházelo okny, nebylo tolik, aby prozářilo dostatečné množství prostoru, proto dům vypadal značně pochmurně. Harry už zapomněla na jeho vzhled. Najednou si ve zdejších chladných místnostech nepřipadala jako doma. Připadala si tu nepatřičně a těšila se, až se vrátí do svého útulného bytu uprostřed města.
Harry zaťukala na mírně pootevřené dveře.
„Dále," ozval se z druhé strany zvláštně zaujatý hlas. Harry jen výjimečně slyšela svého otce mluvit s nadšením. Podivný pocit odcizení v Harry stále narůstal. Tlumené drmolení značilo, že měl její otec návštěvu. Než Harry stačila otevřít dokořán a prohlédnout si hosta, který jejího otce tolik zaujal, prosmýkla se kolem ní drobná dívka, za níž vlály její dlouhé blond vlasy. Jejich dům právě opouštěla Gwen Stacyová.
„Á, Harry," uchvácený otec ještě stále zářil z Gweniny přítomnosti.
„Ahoj, tati," Harry opatrně vešla do ponuré pracovny.
„To bys nevěřila, kdo se vrátil ze studií v Oxfordu," prohlásil Norman Osborn.
„Gwen."
„Ach, ano. A Gwen se rozhodla, že chce navýšit hodinovou dotaci u své pracovní smlouvy. Vypadá to, že by chtěla pro Oscorp v budoucnu pracovat. To je slibné," radoval se Norman Osborn.
Harry přikývla. Nebylo jí jasné, proč Gwen nepřišla za jejím otcem do práce, ale proč museli její pracovní smlouvu řešit v sídle Osbornů. Otce se však ptát nechtěla. Pro své chování měl jistě nějaký důvod, který by se dal aplikovat na Petera a kohokoliv, kdo byl sním spřízněný.
„Tak co jsi mi přišla říct," Norman Osborn vypadal náhle naprosto vážně. Takhle ho Harry vídala mnohem častěji. „Protože tvoje návštěvy mají vždycky důvod. Nikdy mě nechodíš jen tak navštívit. Na svého otce jsi zapomněla ve chvíli, kdy jsi opustila tyto zdi," vyčítal jí otec.
„Jsem vyléčená," řekla prostě Harry.
„Prosím?" divil se Norman. Domníval se, že o pokroku ve výzkumu ho bude někdo informovat. Třeba sám Magneto. Jenže podle všeho si mutanti dělali, co chtěli bez ohledu na to, co Normanovi Osbornovi připadalo jako adekvátní chování nebo postup.
„Včera mi dali to antisérum," přidala Harry.
„Ale to ještě neznamená-"
„Ještě se provedou nějaké další testy, aby bylo jasné, že se to povedlo. Ale podle všeho to vypadá dobře."
Otec tiše přikyvoval. Vnitřně se radoval, ale přesto se stále nedokázal odprostit od pochybností, které zaplavovaly jeho mysl. Jak mohli mutanti tak rychle uspět tam, kde ostatní neustále selhávali? Nemohli na Harry udělat ještě horší pokusy, než co sní provedl doktor Stromm? Norman Osborn si prohlížel svoji dceru od hlavy k patě. Vypadala tak nějak jinak, než jak si ji pamatoval. Čím dál méně se podobala jeho malé dcerušce, kterou vychovával téměř celý život sám. Najednou byla jiná. Vyšší, oplácanější, opálenější. Už delší dobu se nestříhala a vlasy jí teď sahaly až na ramena. A to nebylo všechno. Něco v Harryině chování se také změnilo. Jenže Norman nedokázal odhalit co.
„Dobře," prohlásil nakonec.
„Dobře," zopakovala Harry zklamaně. Bez dalšího se slova se otočila a odešla. Vyrazila tak rychle, aby si nikdo nemohl všimnout, jak na ní zapůsobil nedostatek citů jejího otce. Všechno to dělala hlavně kvůli němu a on nemohl projevit ani trochu vděčnosti z jejího vyléčení. Naprostá absence jakékoliv pozitivní reakce. Diametrální rozdíl oproti jeho chování ke Gwen. A to Harry trápilo ze všeho nejvíc. Proč nemohl být otec alespoň jednou šťastný z úspěchu vlastní dcery?