Thorin je neklidný.

Vždycky, po celá ta poslední desetiletí od chvíle, kdy přišel o své království, si myslel, že když se mu podaří získat zpět Erebor, když svým lidem vrátí zpátky jejich ztracený domov, bude pro něj všechno zase jako dřív. Zase bude klidný, na svém místě, bude mít i nějaký nový cíl než jen zabít draka. Bude zase doma, tam, kam patří, odkud nikdy neměl odejít. Byl o tom tak přesvědčený, že ho ani nenapadlo o tom pochybovat.

Jenomže získal zpátky království. Společně stou malou skupinkou odvážných přátel získal zpátky to, o co jeho a jeho lidi připravil drak. Vyhrál pro ně Horu a nějakým záhadným způsobem se jemu i všem ostatním zjeho družiny podařilo přežít celou tu hloupou bitvu, co následovala, takže se mohli doopravdy rozhlédnout okolo sebe.

Zbytek je jasný. Pomalu odstraní následky bitvy a více než stoletého pobytu draka. Thorin je oficiálně korunován králem. Jejich mistr lupič, Bilbo, počká na to, až směrem na západ půjde Gandalf, a pak se sním vydá zpátky domů, do Kraje – sodměnou za svou odvahu a služby a zdravý rozum, odměnou, která je neúměrně malá a podle Thorina absolutně nedostačující, ale hobiti zřejmě nemají žádné využití pro zlato nebo šperky sdrahými kameny, alespoň podle Bilba, který velice rázně odmítne nejen další truhlu pokladů, ale taky Thorinovu nabídku ozbrojeného doprovodu. Fili a dokonce i Kili trochu zvážní a až na občasné vtípky si překvapivě vzorně plní své povinnosti – kvelkému šoku všech okolo. Do Ereboru se pomalu začnou vracet jejich lidé.

Včele sDís, a Thorin si není jistý, jestli je to dobře nebo špatně (protože jeho synovci sice potřebují pořádný rodičovský dozor, mnohem spolehlivější, než je on, ale na druhou stranu je Dís všude a příliš všímavá a rozhodně ne stydlivá, když ji něco zajímá, a Thorin by nejraději zapomněl celý ten večer, kdy si to sním rozhodla vyřídit za to, že její syny vtáhl do bitvy).

Takže Thorin má důvody, proč by měl být spokojený sám se sebou. Měl by být šťastný, protože se mu podařilo vrátit svému lidu domov, který ztratili před téměř dvěma sty lety. Všichni, co se sním vydali na výpravu, která byla šílená a její dobrý výsledek jen velice nepravděpodobný už od samotného začátku, to přežili, včetně Bilba, což bylo to největší překvapení ze všech – že malý hobit, jehož veškerá schopnost boje byla založena na těch pár lekcích, které mu on sám nebo Dwalin, případně Kili a Fili, pokud se to dalo považovat za skutečnou lekci, stačili dát cestou zKraje do Ereboru, je vpořádku a po bitvě možná dokonce vlepším stavu než kdokoli jiný. Měl by být spokojený a vyrovnaný a mít radost ztoho, co všechno dokázali.

Jenže není, celou tu dobu, co se zněj stal král. Je neklidný a cítí se trochu, jako by pro něj byl celý Erebor najednou malý. Jako by se kolem něj svíraly stěny těch obrovských kamenných sálů, které si pamatuje ještě zdoby, kdy byl jen chlapec, jako by byl vzduch okolo těžký, příliš těžký pokaždé, když se nadechne.

xXx

Dwalin se mračí, ale jeho výraz je pro jednou čistě starostlivý.

Je to výraz, který zrovna na něm vypadá trochu zvláštně. Dwalin bývá starostlivý, občas – vhodně, hodně dlouhých časových rozestupech, a obvykle jen za velice specifických okolností, jako když to vypadá, že zněkoho tečou litry krve – ale většinou mívá jiné způsoby, jak dávat svoji starost najevo. Víc… víc drsné způsoby, ne tak ohleduplné jako výrazy a slova. Vjeho případě se starost projevuje tím, že vám na otevřenou ránu ne zrovna jemně přitiskne obvaz. Pokud tedy nemá pocit, že zbytečně dramatizujete, a že vám vlastně ve skutečnosti nic moc není.

Tenhle výraz by se hodil spíše kBalinovi. Laskavý, mírně shovívavý, dědečkovský. A Thorin se snaží ignorovat to, že na něj Dwalin kouká trochu jako na malého kluka, který se pořád ještě nenaučil, kdy si říct o pomoc, přestože je mladší než on.

Ne o moc, ale je. Thorin nikdy nezapomene, že je.

„Thorine, znám tě už hodně dlouho," pokračuje Dwalin neodbytně, jeho hlas hrubý, a Thorin se jen stěží ovládne a neprotočí oči. Starostlivý, pečující Dwalin je to nejhorší. Thorin nepotřebuje, aby o něj někdo pečoval. Thorin je dospělý a je král a dokáže se o sebe postarat sám.

Dwalin se nesouhlasně zamračí, jako by mu četl myšlenky. „Víš, že přátele máš ktomu, aby ti pomohli, když to potřebuješ, nebo ne?" Najednou se usměje, trochu zubatě. „No, ktomuhle a ktomu, abys měl ským bojovat, když tě někdo hodně naštve."

Thorin na něj na pár vteřin zůstane beze slova zírat. Něco mi tady chybí, chce mu říct. Už se tady necítím jako doma.

Ale nakonec jenom potřese hlavou.

xXx

Vtipné je, že Thorin přesně ví, co mu vcelém Ereboru – vkrálovství, za které tak strašně bojoval, kam se chtěl tak dlouho vrátit – chybí.

xXx

Drahý Thorine, začíná dopis, který se do Ereboru dostane společně sdalší výpravou zEred Luin.

Thorinovi se skoro zastaví srdce, když zahlédne to známé písmo. Jednoduchá písmena bez ozdob a bez kudrlinek, dokonale úhledná a pravidelná.

Thorin se pokusí udržet si klidný výraz, když se pro dopis natáhne a opatrně ho sevře mezi prsty. Těžký, hladký papír, stejný papír, kterého se dotýkaly Bilbovy prsty, možná přesně vmístech, kde ho teď svírá Thorin. Je tak zvláštní, dotýkat se zase něčeho, co měl Bilbo vrukách, po té nekonečné době.

Thorin dlouze vydechne, když dopis otevře. Písmena se mu před očima rozběhnou na všechny strany, a on musí potřást hlavou a několikrát prudce zamrkat, aby se na ně vůbec dokázal soustředit.

Víš, jak jsem říkal, že hobiti jsou domácká stvoření a neženou se za dobrodružstvím přes celou Středozem? Hádej, komu teď vHobitíně říkají „ten bláznivý starý hobit".

xXx

„Nejsi tady šťastný," prohlásí Dís a vjejím hlase není ani náznak otázky. Zní pevně a jako by si byla zcela jistá tím, že se nemýlí, a Thorin si bezděky vzpomene na to, jak zněla přesně stejně, už když byla dítě. „Dívám se na tebe, a říkám si, že se mi to možná jenom zdá, protože bys měl být šťastný. Ale nejsi."

Dís se nikdy neptala. Už jako malá měla neuvěřitelný odhad na to, jak se cítí ti okolo ní, pokud pro ni byli dostatečně důležití na to, aby jim věnovala pozornost. Thorin to vždycky nesnášel. Teď vsobě nemůže najít sílu na to, aby se pokusil jí to vyvrátit, i kdyby snad bylo možné ji přesvědčit. I kdyby to zkusil, Thorin ví že by se mu nikdy nepovedlo ji přesvědčit, že je všechno vpořádku, ne když má Bilbův dopis pořád ještě uložený pod polštářem.

Pokrčí rameny.

Dis ho sjede pozorným pohledem od hlavy až kpatě a zase zpátky. Thorin nechce ani vědět, co jeho sestra asi vidí. Krále, kterému se tak brzy začaly přejídat jeho povinnosti, a teď hledá něco jiného, něco zajímavějšího, něco spuncem novoty? Nebo muže, který po všech těch letech, co strávil sám, konečně na chvíli zadoufal, že potkal někoho, kdo by sním mohl chtít zůstat, a příliš brzy ho zase ztratil?

„Vždycky jsi věděla víc, než bylo zdrávo," zamumlá napůl nepřítomně, protože Dís má pravdu, pokaždé ji má. Thorin se necítí šťastný, přestože se vrátil zpátky domů. Přestože je se svojí rodinou.

Dís si pobaveně odfrkne. „Nikdy by mě nenapadlo, že na tebe nějaký hobit tak moc zapůsobí," prohodí konverzačně, a Thorin se neptá, který zjeho synovců jí to prozradil. Možná to ani nebyl žádný zjejích chlapců. Možná se před ní prořekl někdo jiný zjejich Společnosti – Durin ví, že Dís si vždycky dokázala sehnat informace, o které měla zájem. A to, že má Thorin slabost pro jejich pana Lupiče, nebylo vjejich družině právě tajemstvím.

Thorin si dovede představit, že by měl sBilbem strávit zbytek života. Uměl si to představit už během jejich výpravy, když nikdo znich neměl tušení, kolik času jim vlastně zbývá, a obecný předpoklad byl, že ne příliš. Uměl si to představit, i když získali zpátky Horu – že by Bilbo zůstal po jeho boku a stal se jeho manželem. Mohli společně zůstat pod Horou, král trpaslíků a jeho drahý, odvážný hobit. Thorin nikdy příliš nepřemýšlel nad tím, že by se měl oženit, ne doopravdy. Kdysi, než se objevil drak, byl ještě příliš mladý na to, aby si dělal starosti smanželstvím, a potom… Potom pro něj ta možnost pozbyla smysl, když bylo tolik jiných věcí, které si vyžadovaly jeho pozornost. A teď je příliš starý na to, aby měl vlastní děti – a ani nemusí, protože Fili a Kili jsou lepšími následovateli Durinova rodu, než by si mohl přát.

Když se objevil Bilbo, Thorin věděl, že pokud by měl sněkým strávit zbytek svých dní, tak sním, a Bilbo na to měl zřejmě podobný názor, podle těch dotyků, co si stačili vyměnit mezi Carrockem a Ereborem, a slov, která mu šeptal do ucha, prsty zapletené vjeho vlasech, když všichni ostatní usnuli.

Jenže potom se Bilbo rozhodl odejít.

Thorin, ze všech právě on, rozumí Bilbově stesku po domově. Jak by mohl nerozumět? Thorin miloval svůj domov, svoji Horu, místo, kde se narodil, miloval ho tolik, že kněmu vyrazil na výpravu a popral se sdrakem, že se dal skoro zabít (taky skoro zemřel – jediné, co ho zachránilo, byla elfská medicína a obratnost, se kterou Bilbo přesvědčil elfy, aby jim poskytli pomoc), jen aby se mohl vrátit. Pokud existuje jediná věc, kterou by nikdy nedokázal, pak je to bránit Bilbovi, aby se vrátil domů.

Bilbo patří do Hobitína. Patří domů, mezi své lidi a mezi své knihy a ke svým pravidelným odpoledním čajům. Patří někam, kde bude mít klid. Kde bude moci žít a starat se o svoji zeleninovou zahrádku a o svoje květiny a nedělat si starosti sboji a zbraněmi a nebezpečím a trpaslíky.

Ale Bilbo mu napsal a jeho dopis byl veselý, na povrchu, ale vespod tesklivý, a Thorin se na okamžik pokusí představit si svůj život někde jinde. Někde, kde jsou nižší stropy a skromnější pokoje, někde, kde je bezpečí a teplo.

Pevně zavře víčka, jen na chvíli, a potom se zhluboka nadechne a pokusí se všechny tyhle myšlenky vytěsnit zhlavy.

Thorin opravdu nechce přemýšlet nad tím, jak směšné je to, že trpasličí království, které dříve bývalo jeho domovem, kam patřil, je najednou tak prázdné a smutné, protože zněj odešel hobit.

xXx

Kili se mračí. Thorin skoro zamrká překvapením, protože co Thorin pamatuje, Kili se nemračil snad nikdy. Kili se nemračil ani když měli namířeno zabít draka – příliš mladý a veselý a bezstarostný na to, aby si připouštěl, že by to mohlo špatně dopadnout, a Thorin nikdy nechápal, jak někdo tak pozitivní může vůbec existovat. Příliš veselý trpaslík není zrovna to nejpoužívanější slovní spojení vdějinách Středozemě.

Elfové jsou příliš veselí, ale to bude spíš všemi těmi jejich bylinkami a vínem a kdoví, čím dalším ještě, ale trpaslíci určitě ne. Trpaslíci jsou příliš kamenní, příliš tvrdí a vážní na to, aby se o nich dalo něco podobného říkat.

Kromě Kiliho.

„Je všechno vpořádku?" zeptá se Thorin a skoro se bojí slyšet odpověď, protože cokoli Kiliho dostalo do podobně vážné nálady, nemůže být určitě nic dobrého. Na obzoru je nejspíš další drak. Erebor je zase vohrožení a jeho lid bude zase na celá nekonečná desetiletí vystěhován ze svého domova. Kuchaři došlo pivo.

Kili se zamračí ještě víc a sjede ho pozorným pohledem, který absolutně neodpovídá ani jeho věku, ani jeho obvyklým zvykům. „Myslíš si, že je Fili úplně neuvěřitelně hrozný?" zeptá se nakonec.

Co? Thorin na něj zůstane nechápavě zírat. Fili? Hrozný? Thorin si skoro odfrkne. Fili se po jejich návratu do Ereboru nebo spíše potom, co se začali do svého starého domova vracet i ostatní trpaslíci, velice rychle zhostil svojí role následníka trůnu. Snaprostou podporou Thorina i Dís (a s několika pobavenými poznámkami od Kiliho) a spřekvapivou grácií, přestože nebyl nikdy doopravdy připravován na něco podobného. Na to, že by měl jednou vládnout.

Nebylo to aktuální, když žili vEred Luin. Ve skutečnosti na to nikdy nebyl ani čas.

Ale zpátky doma, vtěch starých síních jejich nikdy nezapomenutých otců a dědů, byl Fili najednou zase princ. A byl nečekaně šikovný, když chtěl, když se rozhodl věnovat tomu trochu energie a soustředit se.

„Jak tě napadlo, že je Fili hrozný?" zeptá se.

Kili pokrčí rameny. „Neusmíváš se," oznámí jednoduše a Thorin pootevře pusu, aby něco řekl, ale nezmůže se na slovo. „Všiml jsem si toho už před nějakou dobou. Když jsme se sem vrátili, nemohl ses přestat usmívat. A pak jsi přestal. Takže podle mě je to proto, že je Fili mizerný – a to by mě vůbec nepřekvapilo, protože Fili není dost vážný na to, aby mohl být opravdový princ, natož král. Ale možná, když se mu dá ještě nějakých tři sta, čtyři sta let… Možná by to mohl zvládnout." Kili se na okamžik dramaticky odmlčí. „Druhá možnost je to, že tě opravdu vzalo, když se Bilbo vrátil zpátky domů."

Kiliho výraz je podivně smutný, skoro až zraněný, ne tím, že Bilbo odešel, ne doopravdy, ale proto, že to Thorina vzalo. Smutný, protože Thorin je smutný. Kili, ten nejhodnější trpasličí chlapec na světě, když si zrovna nedělá zněkoho legraci. „Já vím, že ti chybí. Nepřemýšlel jsi třeba, že bys ho vyrazil navštívit? VKraji bylo hezky, nebo ne? Mohl bys to využít na utužování vztahů mezi trpaslíky a hobity."

Thorin se přidušeně zasměje, protože ano, přemýšlel o tom, že by Bilba vyrazil navštívit. Velice pečlivě přemýšlí nad tím, že by ho šel navštívit, nebo že by pro Bilba dal poslat, pozvat ho na návštěvu do Ereboru, ukázat mu své království, když funguje a není prázdné a napůl rozbořené a zabrané drakem. „Fili ještě není připravený na to, abych ho tady nechal samotného," prohlásí.

Kili nevinně vykulí oči. „Takže je Fili přece jenom mizerný?" zeptá se.

„Co? Ne!" Thorin potřese hlavou. „Fili není mizerný. Ve skutečnosti si vede mnohem líp, než bych od něj kdy čekal."

„Tak nad čím přemýšlíš?" prohodí Kili a zvedne obočí. „Dej mu šanci, ať se to pořádně naučí. Bude tu sním máma." Široce se na Thorina usměje. „Je to jenom návštěva, strýčku."

xXx

Jistě, říká si Thorin uprostřed noci, o několik týdnů nebo měsíců později, když nemůže usnout a bez hnutí zírá se stropu ve svých komnatách, a snaží se nepřemýšlet nad tím, že nikdy neměl takové problémy usnout jako teď, vposlední době – dokonce ani když byl král ve vyhnanství, když se ho snažili zabít, když nemohl dát svým lidem to, na co měli nárok – a o kolik lépe se mu spalo, když měl vedle sebe malého hobita, který vždycky věděl, co říct, aby ho přivedl na jiné myšlenky.

Jistě, ale co kdyby to nebyla jenom návštěva?

xXx

Není těžké najít si něco, čím by se na chvíli zabavil. Ani zdaleka. Thorin má tolik práce jako nikdy předtím, ve skutečnosti je složité najít si chvíli, kdy by nemusel pracovat. Okamžik jenom pro sebe, moment, kdy by se mohl zastavit a zamyslet se a možná si trochu zavzpomínat, a Thorin opravdu nesnáší, když pak nemůže vnoci usnout, protože se mu hlavou honí všechny ty myšlenky, co si měl projít ve dne, ale neměl na to čas, a opravdu nemá rád –

„Thorine," ozve se za ním Balinův známý hlas vesele.

Balin je nejspíš rád, že ho potkal. Thorin – a všichni ostatní taky – je příliš zaneprázdněný na to, aby se scházel se starými přáteli, pokud ktomu nemá ospravedlnitelnou výmluvu. Protože sem až Thorin dospěl, a nejspíš se to dalo čekat. Se všemi jeho povinnostmi.

Thorin je tak zatraceně unavený. Tak hrozně unavený ztoho všechno kolem něj. Ztoho, jak se nemůže na chvíli zastavit a oddychnout si, jak si nemá ským pořádně promluvit. Ztoho ticha, když je večer sám, ve svých pokojích a nemůže spát, protože jeho hloupá postel je zbytečně široká a pokoje jeho ložnice příliš kamenné. Příliš studené.

Zatraceně, nikdy by ho nenapadlo, že mu jednou Erebor bude připadat skoro jako vězení.

xXx

„Vypadáš unaveně, Thorine," oznámí Balin klidným, vyrovnaným hlasem, jeho pohled pozorný a laskavý jako vždycky, a Thorin je vděčný už za to, že Balin tuhle větu alespoň umí podat tak, aby působila starostlivě a ne naštvaně. Ne jako Dís.

Krucinál, Thorine, spíš vůbec někdy?! Máš tolik starostí skrálovstvím, že zapomínáš na sebe?

„Je to už pár let, Thorine." Balin se na něj mírně usměje a Thorin vsobě nedokáže najít dost síly na to, aby mu jakkoli odpověděl. Pár nekonečných let a neuplynul ani jediný den, kdy by si Thorin nepřál být někde úplně jinde.

Kdyby to jen šlo. Kdyby neměl takovou zodpovědnost. Kdyby byl Fili jenom o trochu starší, o trochu zkušenější. Ale pravdou je, že Fili je překvapivě schopný. Jejich lidé jsou spokojení stím, že se mohli vrátit zpátky domů, až příliš ochotní pomoci. Dís je úžasná, když dojde na diplomacii, na udržování dobrých vztahů, mnohem lepší než on. Thorin je příliš starý, příliš zkostnatělý, příliš uvyklý tomu, jak to bývalo.

Thorin se nemůže usadit, nemůže vsobě najít ten klid, který očekával, když se vydal na svoji výpravu.

„Já vím," dostane ze sebe pomalu a narovná se vramenou, aby vsobě potlačil to pokušení nahrbit se, schovat se, někam utéct. Ne, ne někam, napomene se vzápětí. Thorin není idiot. Ví naprosto přesně, kam by chtěl utéct.

Jenže už je to pár let, přesně, jak řekl Balin. Thorin není tak naivní, aby si myslel, že na něj Bilbo pořád ještě čeká.

„Udělal jsi toho pro nás tolik, Thorine," řekne mu Balin a usměje se na něj, tak jemně, že to přes jeho plnovous skoro ani není vidět – Thorin to pozná jen podle těch vějířků vrásek vkoutcích očí.

Balin natáhne ruku a zlehka se prsty dotkne Thorinovy paže. „Udělal jsi toho pro nás tolik," zopakuje. „Nemyslíš, že je konečně čas udělat něco pro sebe?"

xXx

Fili se na něj jen podívá, jeho obličej absolutně vážný, vážný a chápavý, a Thorin ví, že nemusí říct ani slovo, aby se obhájil, aby mu to vysvětlil, ale stejně otevře pusu. Je to fér, alespoň mu něco říct.

„Mrzí mě to," řekne nakonec a není to ani zdaleka to, co mu chtěl říct. Není to vysvětlení, není to ani slovo o tom, jak ho vysoké, tlusté stěny dusí. Jak moc potřebuje být někde jinde, i kdyby to byl jenom nesmyslný, marný pokus.

Fili na něj na pár okamžiků zůstane jen beze slova zírat, než potřese hlavou a široce se na něj usměje. „No, vždyť to znáš," prohlásí a Thorin se neubrání tomu, aby mu úsměv oplatil. „Kili mi bude závidět."

xXx

Není to Bilbo, kdo otevře, když se Thorin konečně odhodlá zvednout ruku a zabušit na zeleně natřené dveře (pořád ještě stou runou, kterou na ně kdysi dávno vyryl Gandalf, jako by se Bilbo odmítal zbavit i tak malé připomínky jejich dobrodružství).

Místo dávného přítele, který mu chyběl tak moc, že kvůli němu odešel zEreboru, na něj zírá úplně jiný hobit, menší a výrazně mladší, ještě chlapec, svelkýma modrýma očima a tak dokonalá kombinace jeho a Bilba, že na něj Thorin zůstane beze slova ohromeně zírat.

„Frodo, chlapče, kdo to je?" ozve se odněkud zevnitř.

Chlapec neodpoví, příliš soustředěný na své upřené zírání na Thorina, hlavu zakloněnou tak, že ho za chvíli určitě začne bolet za krkem, a Thorin neví, co by měl říct. Jak by ho měl oslovit.

Je to dítě, možná tak osmi nebo desetileté, pokud Thorin vůbec může u hobitího dítěte odhadovat věk, a Thorin nikdy neměl mnoho zkušeností sdětmi, když nepočítal své vlastní synovce. Neumí jednat sdětmi, a tenhle chlapec na něj nepřestává zírat, příliš zvědavý na to, aby Bilbovi jakkoli odpověděl, jeho pohled upřený na Thorinovo oblečení, tak odlišné od toho, co se nosí vKraji, na meč na jeho boku.

Takže Bilbo má teď rodinu. Má rodinu a dítě a Thorin si vzpomněl příliš pozdě, trvalo mu příliš dlouho, než hodil za hlavu svoje povinnosti a svoje dědictví a vydal se za ním. Promarnil svoji šanci.

„Frodo?" ozve se zevnitř, zmnohem větší blízkosti, a Thorin konečně odtrhne pohled od chlapce před sebou a zadívá se do otevřených dveří.

Bilbo se zarazí na prahu, jen krok za chlapcem.

Vypadá… No, vypadá o něco málo starší, než si ho Thorin pamatuje. Ne příliš – jen pár nových drobounkých vrásek kolem úst. Vrásky od smíchu, říká si Thorin. Bilbo vede dobrý život. Veselý život.

„Thorine," dostane ze sebe Bilbo ohromeně. „Thorine, kde se tady bereš?" zeptá se a bezděky se rozhlédne okolo, jako by očekával, že někde za Thorinem bude seřazen celý zástup trpaslíků jako doprovod. Nebo možná jenom dvanáct dalších kromě Thorina, jako tehdy.

Bilbo mírně pootevře rty, když zjistí, že je Thorin sám, ale pak jen potřese hlavou a pozve ho dál, jako by to nebyly celé roky od chvíle, co se viděli naposledy, ale jen pár dní.

Thorin přikývne a následuje ho, chlapec jen krok za ním.

Dno pytle je skoro stejné jako tehdy, až na všechny ty dětské věci všude okolo (ale nikde žádná žena, žádné ženské oblečení, nikde nic, co by naznačovalo, že by Bilbo žil ještě sněkým jiným než jen stím chlapcem), a Thorin neměl až doteď tušení, jak moc mu to místo chybělo. Ten malý, hřejivý dům vkopci, všechno to dřevo a látky místo kamene. Bilbův úsměv.

„Takže co přivádí krále Ereboru do mého skromného příbytku?" zeptá se Bilbo pobaveně a sočima zářícíma, a Thorin chce říct, že mu Bilbo chyběl, že si nedovedl představit ani jeden jediný další den, kdy ho neuvidí. Že přenechal Filimu celé své království a odešel. Že už není žádný král. Že doufal – doufal, že ještě nejde pozdě.

Chce říct, že ho chtěl jednoduše vidět, ale než stačí otevřít pusu, chlapci se ohromením rozšíří oči a dítě ho pečlivě, zvědavě sjede pohledem, jako by očekávalo, že bude mít Thorin na hlavě korunu, pokud se podívá pořádně. „Ty jsi král?" zeptá se ho snadšením. „Jsi král trpaslíků?"

Thorin se zasměje. „Býval jsem," řekne mu, a když se chlapec zatváří zmateně, pokračuje. „Můj synovec je teď král. Předal jsem mu korunu."

„Filimu?" zeptá se ho Bilbo překvapeně a hlasitě se zasměje, jako by si nedokázal představit nic vtipnějšího, než je Fili na trůně, Fili sjakoukoli pravomocí o něčem rozhodovat. „Vážně?"

Thorin pokrčí rameny. „Jsem starý, Bilbo," oznámí.

Bilbo i malý Frodo se nesouhlasně zamračí, jejich výrazy absolutně totožné. Až na ty barvy, samozřejmě, protože Frodo je Bilbovi podobný, ale jeho vlasy jsou stejně tmavé jako Thorinovy, jeho oči modré jako ty jeho. A je tak těžké odhadovat věk hobitích dětí.

Thorin mezi nimi zatěká pohledem. „Bilbo," pokusí se trochu váhavě a znovu se zadívá na Froda. „Chtěl jsem se zeptat, Frodo je…" Není se jistý, jak by měl pokračovat, a tak se odmlčí.

Bilbo se na okamžik zatváří zmateně, a potom se najednou hlasitě rozesměje, když pochopí, co má Thorin na mysli. „Ne, Thorine," dostane ze sebe a hlas mu přeskakuje. Dost možná ten nejlepší zvuk, co kdy Thorin slyšel. „To opravdu ne. Já vím, že toho o hobitech možná zase tolik nevíš, ale některé věci jsou stejné u všech ras."

Thorin se zamračí. „Víš to jistě?"

Bilbo se zasměje. A pak najednou zvážní. „Kde jsou Fili a Kili?" zeptá se. „Myslel jsem, že když se tady zastavíš na návštěvu, vezmeš je ssebou. Dlouho jsem je neviděl."

Thorin uhne pohledem. „Já doufal…" zamumlá a na okamžik zaváhá. Ale Bilbo nikdy neodmítl žádnou jeho otázku, nikdy ho neposlal jenom tak pryč, aniž by mu něco řekl. A Thorin je možná starý, možná je příliš starý na takové věci, a možná už dávno zmeškal svoji šanci, ale po všech těch letech… Možná chce jen trochu štěstí. Trochu klidu. Trochu času sněkým, kdo pro něj tolik znamená.

Thorin je možná starý, ale někde hluboko vsobě má pořád ještě trochu naděje.

Narovná se vramenou. „Předal jsem Filimu Erebor. Moje sestra mu pomůže vládnout, než bude dost starý na to, aby mohl vládnout sám," oznámí a skoro okrajově si všimne, že Frodo pořád ještě hltá každé jeho slovo. „Nebudou mě tam postrádat. Napadlo mě, že pokud… Pokud ještě nejdu úplně pozdě… Rád bych tu stebou zůstal."

Bilbo zamrká. „Zůstal? Tady?" zeptá se, jako by se potřeboval ujistit, že mu správně rozuměl.

„Rozumím, jestli jsem –"

Bilbo ho nenechá domluvit, než se kněmu natáhne a vezme ho za ruku. Jeho dlaň je vté Thorinově pořád stejně drobounká, jako bývala, a Thorin ji jemně sevře. Bilbo polkne. Pohled mu klesne na jejich spojené ruce. „Hádám, že pokud to myslíš vážně," začne rozvážně, „pokud tady chceš opravdu zůstat…"

Thorin pomalu přikývne a doufá, doufá –

Bilbo se na něj usměje, jeho oči zářivě zelené a plné radosti. „Pak vítej doma," prohlásí pevně.

Dost možná je to ta nejlepší věta, jakou kdy Thorin slyšel.