Minerva McGonagallová měla ráda páteční setkání profesorského sboru. Vědoma si toho, že studenti obvykle během prvního týdne nestihnou provést nic tak vážného aby se to muselo řešit poklidně popíjela svůj čaj zatímco čekala až se dostaví ostatní profesoři. Dokonce ani Weaslyovic dvojčata, známý to postrach školy, nezvládla nic provést během prvního týdne školy.

Po její pravici seděl Albus Brumbál a jako obvykle při podobných setkáních si četl noviny, zatímco cumlal jeden ze svých citrónových bonbónů.

V tomhle pokojném duchu oba čekal než se dostaví zbývající profesoři a proto jak Albuse tak Minervu hodně překvapilo, když dveře do sborovny rozrazil Severus Snape s pohledem, který by možná i dokázal zabít pokud by to bylo možné.

„Ten malej drzej, sprostej …." začal Severus hned jak vstoupil do sborovny.

„Severusi, říkal jsem ti, abys se přenesl přes svou nenávist k Jamesovi a nesrovnával s ním Harryho," ozval se Brumbál zpoza novin.

„Potter mi je ukradený. Byl přesně takový jak jsem očekával. Mluvím o Grimaldim."

„Copak ti provedl můj student?" zeptala se se zájmem v hlase Minerva.

„Řekl, že si bude stěžovat radě, pokud se budu chovat tak, jak se chovám," vyštěkl Severus.

„Říkám ti to pořád, abys změnil svoje chování alespoň u prvních ročníků. Konečně ti to řekl i někdo jiný."

„Jak se ke svým studentům chovám je jen moje věc. Doteď si nikdo nestěžoval."

„Nahlas. Nikdo si nestěžoval nahlas, Severusi," opravila jej Minerva.

Severus Snape se chystal své starší kolegyni odpovědět, když si všiml pozorného Brumbálova pohledu. Naštěstí se ve stejnou chvíli otevřely dveře, a do sborovny vstoupili poslední dva kolejní profesoři.

Kdyby to bylo tak jednoduché, Minervo. Já bych se k nim možná choval i lépe, kdyby dělali to, co měli. A kdyby po mě Brumbál nechtěl, abych protěžoval Zmijozel za každou cenu. Dělají to i ostatní, jenom méně nápadně. Ale já to musím dělat tak veřejně, jak to jen půjde, protože je Brumbál přesvědčený, že to pomůže dostat smrtijedská děcka na správnou stranu.

„Kolejní nemají v pátek oběd s námi?" zeptal se zvědavě Harry, když se ukázalo, že jsou ve Velké síni jenom studenti.

„Nemají. Vždycky po vyučování mají kolejní ředitelé společně s ředitelem školy schůzku ve sborovně, aby probrali chování studentů na hodinách během týdne a dohodli se, jestli daní studenti dostanou nějaký trest na víkend nebo ne. Ale zatím se nestalo, že by nějaký student trest dostal," ozval se Percy a při vysvětlování nepřítomnosti čtyř členů učitelského sboru společně s jejich nadřízeným.

„Z toho budeš mít problém Giacomo," ozvala se Hermiona tak, aby ji mohlo slyšet jenom nejbližší okolí.

„Proč myslíš?" zeptal se Giacomo.

„Opravdu se mě ptáš? Byl jsi hnusný na profesora Giacomo!"

„Co se stalo?" zeptal se se zájmem Percy.

„Giacomo vyhrožoval profesoru Snapeovi, že si na jeho chování bude stěžovat u školní rady," řekla Hermiona dřív, než stihl Giacomo otevřít ústa. Percy se překvapeně podíval na Giacoma, a bylo na něm poznat, že se jej chystá začít poučovat.

„Abych to doplnil," začal Giacomo předtím, než se mohl Percy rozjet. „Profesor Snape dost nevybíravým způsobem verbálně šikanoval Harryho. Bylo to poznat jednak z otázek, které se týkaly učiva konce prvního ročníku a učiva pátého ročníku. To je něco, na co někdo, kdo je týden ve škole, nemůže prostě znát odpovědi. Takhle by se profesor prostě chovat neměl, a já jsem na to jen upozornil."

Tahle odpověď Percyho zastavila.

Je pravda, že profesor Snape vždycky protěžuje svoji kolej, a jakýmkoliv způsobem uráží Nebelvíry, takže tohle chování bylo adekvátní, ale student nemůže jen tak vyhrožovat profesorovi.

„Giacomo, s tímhle jsi měl jít za profesorkou McGonagallovou. Pokud jsi získal dojem, že se profesor nechová tak, jak by měl, tak jsi měl jít za ní, a ne profesorovi vyhrožovat školní radou," upozornil Giacoma Percy.

„Víš Percy," usmál se Giacomo, „nemusel. Ve školním řádě je jasně napsáno, že pokud je urážen člen významné kouzelnické rodiny, tak se jej může jiný člen významné kouzelnické rodiny zastat. Zvláště pokud jej uráží někdo jiný, kdo má stejný status. A protože je Harry budoucí Lord Potter, tak jsem na to měl jako budoucí Lord Grimaldi plné právo. I podle školního řádu."

„Tohle ve školním řádě není. A profesor Snape není členem významné kouzelnické rodiny."

„Špatně. Toto nařízení je ve školním řádě uvedené od roku 1547, a je stále platné. A Profesor Snape je poslední žijící člen rodiny Princeů. To znamená, že i když má jméno svého mudlovského otce, tak je stále dědicem starého kouzelnického rodu. Ne tak starého jako jsou Potterovi, ale dost starého na to, aby mohl nosit titul Lord, pokud by si to na ministerstvu zařídil."

Dvojčata zpozorněla. Ve školním řádě je něco takového? Zpozorněla i Hermiona, zatímco Percy zíral na neobvykle informovaného prváka, navíc z ciziny.

„Do dneška jsme neměli žádné úkoly. Tak jsem se podíval do školního řádu, abych věděl, jak se mám ve škole chovat. Pro případ, že by zdejší pravidla nějak vybočovala od klasické kouzelnické etikety. Nic takového jsem tam zatím naštěstí nenašel, a tak se můžu chovat přesně tak, jak jsem byl veden, abych se choval."

„Takže říkáš, že školní řád není potřeba, pokud se budeme chovat podle toho jak jsme vychovaní," ozvalo se s nadějí v hlase jedno z Weaslyovic dvojčat, která se akorát posadila vedle bavící se skupinky, ve snaze zjistit, co se probírá tak důležitého, že to dokázalo zaskočit i jejich jinak pedantského bratra.

„To jsem neřekl. Jak jsem to pochopil, tak školní řád měl sloužit dvojímu účelu. Alespoň ten starý, sepsaný ještě zakladateli. Jednak měl připomenout členům kouzelnických rodin, jak se mají chovat ve společnosti, a případně je upozornit na chování, které se v jejich rodinách považovalo za zbytečné nebo nepřípustné. A pak měl také seznámit mudlorozené studenty s etiketou kouzelnického světa. Proto je tam třeba i pasáž, jak se chovat k případným návštěvám. A to jak těm kouzelnickým, tak i těm které zahrnují jiné inteligentní druhy, které žijí vedle kouzelníků."

„Tohle ze školního řádu ale vůbec není poznat, Giacomo. Jak si můžeš být tak jistý, že byl jeho účel míněn zrovna takhle?"

„Percy, zeptám se tě na jednu věc. Tys četl jen poslední kapitolu, zapsanou současným ředitelem nebo celý školní řád?"

„No, pouze to, co napsal ředitel. Nevěděl jsem, že je tam toho víc."

„Školní řád má rejstřík všech ředitelů od založení školy. A u každého je pak soupis pravidel a nařízení, která do školního řádu zapsal."

„To jsem netušil."

„Málokoho to napadne. Ale když jsem si toho všiml, nalistoval jsem si začátek, sepsaný Nebelvírem a Zmijozelem. A pak pokračoval podle ředitelů."

„Něco takového jsi nemohl stihnout za týden."

„Normálně ne, ale sestra mi poslala paměťový lektvar, takže to nebylo až tak složité."

„Paměťový lektvar je zakázaný."

„Jen při zkouškách. Při učení se je povolený."

„Ale i tak. Podávat tenhle lektvar dětem mladším patnácti let je nebezpečné. Může to mít trvalé následky."

„To máš pravdu Percy, ale moje rodina dělá s lektvary už od dob římské republiky, a tak přišla i na pár úprav, které se udržují v rodině, čistě pro osobní použití. A právě paměťový lektvar pro mládež je jednou z nich."

„To máš tak starou rodinu?" neudržel se konečně Ron, který, stejně jako zbytek okolí, jen poslouchal výměnu mezi Giacomem a Percym.

„Přesně tak."

„Dal jsi mi námět k přemýšlení, Giacomo. Myslím že využiji tvého doporučení a projdu si školní řád pořádně, celý od začátku. Jako prefekt bych měl vědět, co všechno je ještě platné," pronesl Percy při pohledu na své mladší bratry, kterým se lehce blýskalo v očích, když si představovali, co všechno se možná ve školním řádě dozvědí.

Šílenství v oku lasičky, napadlo Giacoma přirovnání, když si také všiml pohledů zrzavých dvojčat. Percy se už naštěstí vzdálil od prváků, a tak to vypadalo, že bude mít konečně čas na to se najíst. Když už se jídlo objevilo v polovině jejich rozhovoru.

Naneštěstí rozhovor s Nebelvírským prefektem na téma školní řád nebyla jediná starost kterou musel Giacomo při pátečním odpoledně řešit. Zrovna se chystal sepsat Hermioniným jménem žádost pro Rudolfínskou akademii, když jej opětovně vyrušil Percy.

„Giacomo, chce s tebou mluvit profesorka McGonagallová."

„Asi netušíš co by mi mohla chtít?"

„To ne. Ale pokud bych si měl tipnout, tak to bude nejspíše kvůli tomu, co se dělo na lektvarech."

„Měl jsem to očekávat."

„Ano, to měl."

„No nic, tak půjdeme. Snad si svoje chování obhájím."

Během cesty do kabinetu profesorky McGonagallové přemýšlel Giacomo nad tím, k čemu mohlo jeho chování vést.

Doufám, že se mi to povede zamluvit, protože pokud by mě za něco takového chtěli vyhodit, tak by to pro mě mohl být hodně velký problém. Vím, že mám oporu ve školním řádu, a proto bych se proti tomu mohl odvolat. Budu se muset začít víc kontrolovat. Pokud by mě opravdu ze školy vyhodili, tak nebudu moci dokončit svoji práci.

Čím blíž byl Giacomo v Percyho doprovodu kabinetu přeměňování, tím byl ke svému překvapení nervóznější. Nebylo by to poprvé, kdy by se nějaká jeho práce nepovedla, ale tohle by bylo poprvé, kdy by to mohlo mít opravdu velký dopad na budoucnost. A také na jeho osobní život.

Pokud bych nechal holky bez dohledu, pak budou vlivem zdejšího školství a názorů, a o smlouvách se dozví, až jim bude patnáct. A to bude pozdě na nápravu jakýchkoli škod, které by na nich mohly být spáchány.

Než se jeho myšlenky začaly toulat k předpokládaným možnostem, jak tuto situaci vyřešit, zaklepal Percy na dveře.

„Vstupte," ozvalo se zpoza nich.

Po vyzvání vstoupili do kabinetu, první Percy, a až po něm Giacomo. Profesorka McGonagallová seděla za starým barokním psacím stolem a pozorovala oba příchozí ostrým pohledem zpoza svých čtvercových brýlí.

„Děkuji, že jste jej přivedl tak brzo, pane Weasley. Můžete jít." Tichý hlas kterým poslala nebelvírského prefekta pryč, lehce rozechvěl Giacomo páteř.

Sakra. Brumbál je možná hlavní manipulátor na škole, ale jak jsem mohl zapomenout na McGonagallovou? Pokud by někdo zvládl vidět do hry, pak to bude ona. Buď ji nějak dostanu na svoji stranu, nebo budu muset změnit kolej. A pokud bych skončil ve Zmijozelu, tak bych to měl všechno několikanásobně těžší.

„Prosím, posaďte se, pane Grimaldi," vyzvala jej jeho kolejní ve stejnou chvíli, kdy mu myslí proběhla tato myšlenka.

Židle, na kterou si Giacomo sedl, byla polstrovaná a příjemná na posezení. Jednomu se chtělo si ulevit, a uvolnit se, jenom si na ni sedl. A to donutilo Giacoma zůstat v pozoru.

„Pane Grimaldi, jsem překvapená," začala McGonagallová, a nedala Giacomovi ani možnost cokoliv říci na začátek své obhajoby.

„Očekávala jsem, že během prvního týdne bude nějaká stížnost na studenty mé koleje, ale nečekala jsem, že to bude zrovna někdo z prvního ročníku, na koho se ta stížnost bude vztahovat. Vysvětlíte mi prosím, co vás vedlo k tomu, abyste se takto postavil svému profesorovi?"

„Paní profesorko, potom, co si profesor Snape udělal prezentaci studentů, zda jsou všichni ve třídě, začal pokládat Harrymu otázky týkající se pokročilého učiva."

„Jak to myslíte pokročilého?"

„Nejjednodušší otázka, která mu byla položena, bylo učivo konce prvního ročníku. Alespoň podle toho, jak je to napsané v učebnici. Přišlo mi to zvláštní, ale měl jsem za to, že profesor jen zjišťuje, kdo si čte učebnici napřed. To jsem se ještě ovládal, i když jsem s tím už měl trochu problémy. Stejně tak jsem neviděl potřebu jakkoliv komentovat fakt, že pak nechal odpovědět pana Malfoye, a dal mu za to body."

„To ale není důvod pro to, abyste se k profesorovi choval tak, jak jste se zachoval."

„Ano, to máte pravdu. I když je překvapením, že si profesor z celé své koleje vybral zrovna svého kmotřence."

„Jak víte, že je profesor Snape kmotrem mladého pana Malfoye?"

„Rodinná tradice mi velí, abych se naučil a zapamatoval si vztahy všech členů kouzelnických rodin, se kterými budu v kontaktu. A jak v rodokmenu Malfoyů, tak i v rodokmenu Princeů je uvedeno, že profesor Snape a Draco Malfoy mají vztah kmotřence a kmotra."

„To ale pořád nevysvětluje vaše chování, pane Giacomo," napomenula McGonagallová svého studenta.

„To máte pravdu. Už se k tomu dostávám, paní profesorko. Dostali jsme za úkol uvařit jednoduchý lektvar na léčení vředů. Postup byl uvedený na tabuli, a tak podle něj celá třída začala připravovat lektvar. Při tom se Nevillovi povedlo poplést postup, a tak mu jeho lektvar rozleptal kotlík. Profesor Snape poslal Nevilla na ošetřovnu v doprovodu dalšího studenta, a pak sebral Harrymu body za to, že Nevilla nevaroval. A pak jej osočil z toho, že to udělal schválně, aby vypadal lépe. A to jsem už nevydržel."

Severusi, proč se přes to už nemůžeš přenést. Je to skoro dvacet let, a ty Jamese pořád nenávidíš. Proč ale tu nenávist přenášíš i na jeho syna? Pomyslela si McGonagallová.

„Chápu. Je pochopitelné, že někdo jako vy s vaší výchovou vybuchl, když viděl, jak se profesor Snape zachoval. Ale toto vaše chování nemůže zůstat bez trestu. Možná to v Itálii na školách funguje jinak, ale pokud máte tady v Anglii nějaký problém s učitelem, tak si na něj můžete stěžovat buď u ředitele, nebo u mě, jakožto zástupkyně ředitele. A pokud si budete myslet, že vaše stížnost nebyla vhodně posouzena, pak se můžete obrátit na správní radu."

„Chápu, paní profesorko. Budu se snažit, aby se v budoucnu podobná situace neopakovala."

„To ráda slyším. I když jsem ráda, že jste se zastal spolužáka, nemohu vaše chování jen tak přejít. To jistě chápete."

Ale mohla bys, kdyby si tady Snapea nedržel Brumbál. Budu muset matce napsat, aby zkusila na ministerstvu zjistit, proč někdo takový vůbec učí. Ten člověk by se neměl k dětem ani přiblížit, ne při tom jak se chová.

„Ano, chápu."

„To je dobře. Takže jistě nebudete mít žádné námitky proti tomu, že následující dva týdny budete v rámci svého školního trestu pomáhat madam Pinceové uklízet knihy v knihovně."

„Nebudu paní profesorko."

„A teď už běžte pane Grimaldi, než si budu myslet, že máte za lubem ještě něco dalšího."

„Nashledanou," rozloučil se Giacomo s drobnou úklonou a opustil kabinet Minervy McGonagallové.

Tak z toho jsem se dostal v pohodě. McGonagallová očividně taky Snapea nemusí. Nebo jí prostě vadí to, jak se chová ke všem s vyjímkou vlastní koleje. Budu se muset hlídat. A budu si muset dát pozor na zmijozelskou kolej jako takovou. Pokud se takhle chová jejich kolejní naprosto veřejně, tak jen bůh ví, jak se chovají studenti.

Po návratu na kolej si Giacomo sedl zpátky na místo, které opustil, a konečně se pustil do psaní dopisu pro ředitele Rudolfínské akademie.

„Hermiono," zavolal Giacomo na svou hnědovlasou kamarádku toho dne večer předtím, než se celá kolej odebrala na večeři.

„Copak se děje, Giacomo? Potřebuješ něco?"

Začíná si zvykat na to, že se s ní každý baví jenom když něco potřebuje. To není dobrý přístup.

„Měl bych na tebe jednu prosbu. Už mám sepsaný dopis pro zástupce ředitele Rudolfínské akademie. Ale abych jej mohl poslat, tak po tobě potřebuji jednu velmi důležitou věc."

„Můžu se na ten dopis nejprve podívat než budeš pokračovat? Chtěla bych vědět, co tam o mně všechno píšeš."

Giacomo s touhle žádostí počítal, a tak jenom chvíli po tom, co mudlorozená čarodějka pronesla svoji žádost, jí už podával onen dopis. A pak mu už nezbylo nic jiného, než počkat, jak se na to, co do dopisu napsal, bude tvářit ta, kvůli které jej vlastně psal. Z toho, jak se jí při čtení měnily výrazy v obličeji, dokázal snadno odhadnout, že přemýšlí nad některými pojmy, které tam použil.

„Než budeme pokračovat s tou tvojí žádostí Giacomo, i když podle toho dopisu asi tuším, o co jsi mě chtěl požádat, tak bych byla ráda, kdybys mi vysvětlil pár pojmů, které tam používáš."

„Samozřejmě, s tím není nejmenší problém."

„To jsem ráda. Mohl bys mi tedy vysvětlit, co přesně znamená pojem čistý talent? A proč tam píšeš, že pro ověření přikládáš kapku mé krve?"

„Čekal jsem, že se zeptáš přesně na tohle. Nejdříve ti vysvětlím, co je ten čistý talent, a pak proč jsem tě chtěl požádat o kapku tvé krve."

„Dobře."

„Čistý talent, ve starých spisech najdeš i označení nositel čisté magie, nebo i čistá krev. Je to souhrnné označení pro kouzelníka, který nemá mezi svými předky nikoho s magií."

„Tak to se ale hodí pro každého z mudlovské rodiny."

„To není přesné. Magie je dědičná, v tom mají zastánci čistokrevnosti pravdu. Ale občas se prostě v rodině neprojeví hned, ale třeba až za dvě nebo klidně i čtyři generace. Ale každý, kdo by si dělal test, tak by zjistil, že nějaký jeho předek byl buď kouzelník, nebo alespoň moták. Pokud to rovnou nebyl nějaký magický tvor."

„Takže říkáš, že jsem někde mezi svými předky měla někoho s magií?"

„A to je právě ten rozdíl mezi běžným mudlorozeným kouzelníkem a čistým talentem. Zděděná magie se vždycky projevuje talentem na nějaká kouzla. Přeměňování, léčitelská, normální formule a podobně. A samozřejmě, když zdědíš talent na jedna kouzla, tak ti ostatní nepůjdou tak dobře. Ale čistý talent takto ovlivněnou magii nemá. Tomu jdou všechna kouzla stejně snadno."

„Takže proto si myslíš, že jsem čistý talent? Protože moji rodiče jsou mudlové, a každé kouzlo, které jsme se zatím učili, se mi povedlo hned na první pokus."

„Ano, to je základ mé domněnky."

Nemůžu ji říct jak vím o tom že je čistý talent. Kdyby věděla, že o tom vím jenom díky vzpomínkám jednoho z těch, kteří přežili útok na ni, a při tom viděli jak jenom surovou silou své magie roztrhala na kusy jednoho Pekelného rytíře.

„Ale jen na tomto nemůžeš stavět své předpoklady. Proto jsi mě chtěl požádat o tu krev? Aby se to dalo zjistit přesně?"

„Ano. Ale je to trochu složitější. Než s tím budeš souhlasit, tak musíš vědět jaké důsledky z toho, že po tobě chci tvoji krev, můžou vzejít."

„Jak to myslíš?"

„Protože tvoji rodiče jsou lékaři, tak bys neměla mít problém to pochopit. Krvavá magie by se dala považovat za kouzelnickou obdobu genetiky. Jenom s tím rozdílem, že si u ní pomáháš magií, a tak jsou tvoje možnosti podstatně větší."

„Takže pokud by se někdo, kdo tuhle magií zná dostal k mojí krvi, tak by mohl …"

„Vlastně naprosto ovládnout tvoje tělo, zjistit si všechno, co jsi kdy dělala, a klidně by z tebe mohl udělat i plnohodnotného mudlu."

„To zní děsivě. A ty mě chceš požádat, abych ti dala trochu své krve, když s ní jde udělat tohle všechno."

„Pomocí krvavé jde také zjistit, jaký je tvůj zdravotní stav, jestli máš dispozice pro nějaké dědičné nemoci, a případně je i odstranit. A také, jaký je původ tvojí magie."

„Tohle zní až moc dobře. Takže ,v čem je problém, a proč se to běžně nepoužívá? V té knížce, ve které je soupis všech nejdůležitějších institucí a pojmů, jsem o ničem takovém nečetla."

„To je složitější. Britské ministerstvo prohlásilo veškerou krvavou magii za zakázanou, a její praktikování za stejně špatné, jako používání černé magie. I když na kontinentě se v nemocnicích běžně její základy používají. Ale to, co jsem ti řekl, že s ní jde dělat, je extrém, který nikdo normální nezvládne. Vlastně to zvládne jen jedna kouzelnická rodina. Ale zjištění magického původu zvládne každý, kdo z krvavé umí alespoň základy. Ale to já nejsem. Na rozdíl od zástupce ředitele Rudolfinky."

„A můžeš mi zaručit, že to nebude nijak zneužito proti mně?"

„Mohu ti složit magický slib, ale za ředitelova zástupce mluvit nemohu."

„Tak ale potom nevidím důvod, proč bych ti moji krev měla dávat. To neexistuje nějaký jiný způsob, jak to zjistit?"

„Je tady ještě jeden. Protože magické jádro má zabarvení podle toho, s jakou magií pracuje nejlépe tak by stačilo ho zviditelnit. Ale to bych po tobě nemohl chtít."

„Proč ne?"

„Protože ukázat někomu vlastní magické jádro je stejné, jako kdyby ses před ním svlékla. To prostě pro nikoho cizího neuděláš. To, jak vypadá tvoje jádro, by měli vědět maximálně tvoji rodiče a léčitel, ke kterému chodíš. Nikdo jiný."

Po téhlé poznámce hnědovlasá čarodějka zrudla.

„Takže mě žádáš, abych udělala něco potenciálně nebezpečného, protože druhá alternativa je moc intimní na to, abys ji po mě žádal," pak se Hermiona zarazila když jí došla závažnost toho, co jí Giacomo zatím řekl.

„To znamená, že pokud jsem někdy odevzdávala při lékařském vyšetření krev, tak by mohla být použita při krvavé magii?"

„Ano."

„Jak to tedy kouzelníci řeší?"

„Používají se diagnostická kouzla, která léčiteli řeknou, co ti je. Kouzelníci nechodí dávat krev na lékařské testy."

„Takže pokud by mi chtěl někdo krvavou ublížit, tak by mu stačilo, aby se dostal k tomu starému vzorku."

„Přesně tak."

„Ale tohle je pak hrozně nebezpečné."

„Jak se to vezme. Na kontinentě se to řeší tak, že v každé nemocnici je alespoň jeden léčitel v utajení, který dohlíží na to, aby se krevní vzorky kouzelníků ztratily, aby nedošlo k jejich zneužití. Pokud jde o Anglii, tak je to, z toho co mi říkala sestra, trochu složitější."

„Jakto?"

„Členové kouzelnických rodin chodí jen ke Sv. Mungovi, a tak se tohoto rizika bát nemusejí. A pokud se jedná o mudlorozené kouzelníky. No řekněme, že ti ve výsledku vládu ani pořádně nezajímají."

„Tohle mi pak budeš muset někdy pořádně vysvětlit, ale teď už půjdeme na večeři, než nás začnou hledat."

„Dobře. Slibuji ti, že se ti to pokusím vysvětlit tak přesně, jak jsem se to dočetl v rodinné knihovně."

Hermiona s Giacomem dorazili do Velké síně chvíli před tím, než se na stolech objevila večeře. Ale nebylo jim dopřáno se v klidu najíst.

„Co jste to probírali tak důležitého, že jste to nemohli vyřídit během cesty na večeři?" zeptal se obou Ron.

„Rone, upřímně, tohle není tvoje starost. Hermiona mě o něco požádala, a já jsem jen potřeboval upřesnit detaily té žádosti."

Nejmladší zrzek lehce zrudl, a už se chystal odseknout, když jej před případným zesměšněním zachránil Harry.

„Giacomo studuje ještě jednu školu, a Hermiona byla na ty učebnice zvědavá. A tak Giacomo musel napsat do té školy, jestli by mu nemohli poslat ještě jednu sadu učebnic."

„Jo tohle."

„Ano tohle. Už nám o tom říkal. Prostě jsi jen nedával pozor."

Musím Harryho nějak dostat do normálního prostředí. Je na obyčejného jedenáctiletého kluka který je v úplně novém prostředí až moc vnímavý k drobným detailům.

„Nemohl jsem Hermioně půjčit vlastní učebnice. I když bych rád, tak ty knížky jsou magicky vázané na toho, kdo si je pořídí, a tak se už pro nikoho jiného neotevřou."

„Tak proto. Proč jste to ale museli probírat odděleně od ostatních?"

„Z jednoho prostého důvodu. Způsob, jakým se ty knihy navážou na svého majitele, je totiž v Anglii považován za temný a zakázaný ministerstvem," zašeptal Giacomo, aby to slyšelo jen jeho nejbližší okolí. Než ale Hermiona stihla poznamenat, že si Giacomo vymýšlí, byli všichni ve Velké síni zaskočeni krákáním vrány.

„Není na poštu trochu pozdě? A kdo používá vrány na nošení pošty?"

To by ses divil Rone, pomyslel si Giacomo ale nahlas řekl jen:

„Vrány jsou stejně chytré jako sovy. Proč by to mělo někoho, kdo se vyzná, překvapovat?"

Další zakrákání už přitáhlo pozornost všech včetně učitelského sboru.

Bílá vrána chvíli kroužila pod stropem Velké síně než konečně přistála na Nebelvírském stole před Giacomem.

„Pro mě?" podivil se Giacomo když mu vrána předávala v zobáku držený dopis.

„Kdo ti píše?" zeptal se Ron.

„Rone, není slušné se ptát na soukromou poštu," upozornila jej Hermiona než si stejně jako ostatní všimla překvapeného výrazu v Giacomově tváři. A toho, že vlasy změnily jeho obvykle černou barvu na pastelově oranžovou. Vlasy se mu naštěstí brzy vrátily na původní barvu, ale výraz mu zůstal.

„Ten dopis není pro mě ale pro tebe Hermiono. Ale protože jsme na ostrovech tak jsem byl jako adresát určen já. Z nějakého důvodu se totiž ta vrána nemohla najít přímo tebe."

„Pro mě? A co se tam píše. A hlavně, kdo by mi psal?"

„Ten dopis je z Rudolfinky. Píše se tu, že ti posílají přijímací test pro dálkové studium a také návod jak ten test vyplnit, aby odpovídal požadavkům."

„Návod jak vyplnit test?" podivil se Ron. „To nejsou shcopni přijít s jednoduchým testem jako na normální škole?"

„Tohle je přijímací test. Samozřejmě, že bude mít jiné požadavky než klasický test na určení toho, co ses na hodinách naučil," oponoval Giacomo.

„Giacomo," skočila jim do toho Hermiona.

„Tys ještě ten svůj dopis s tou žádostí neposlal že ne?"

„Ne, chtěl jsem počkat až na tvoji odpověď. Ale zapomněl jsem na to, že to možná nebude nutné."

„Jak jsi mohl zapomenout na něco tak podstatného? Z toho, co jsi mi říkal, mi to totiž přišlo hodně důležité."

„A také to důležité je. Ale zapomněl jsem, že je ještě jeden způsob, jak si to ověřit. Ale protože jej tady nemám k dispozici, tak jsem nad ním ani neuvažoval. Očividně jsem měl," snažil se to Giacomo zachránit.

„Tak jaký je ten třetí způsob?"

„Jasnovidec," připustil neochotně Giacomo.

„To je co za titul?" zeptali se zmateně Ron a Harry najednou. U Hermiony bylo vidět jak začíná přemýšlet nad tím, co zatím bylo řečeno.

„Běžní mudlové si je pletou pletou s věštcem. Ale to je hlavně proto, že nejsou schopni přesně pochopit ty rozdíly."

„Věštění se normálně učí od třetího ročníku jako volitelný předmět," poznamenal Ron.

„Zajímavé. No s jasnovidectvím se musíš narodit. Občas se těm, kteří to ovládají, říká i pravý věštec. Rozdíl mezi jasnovidcem a věštcem je ten, že věštec dokáže v nejasných záblescích popsat budoucí události. Zatímco jasnovidec dokáže použít svůj dar, aby viděl pravdu."

„Takže v Rudolfince je jasnovidec, a ten zjistil, že chceš poslat dopis se žádostí o dálkové studium a díky tomu poslali odpověď na dopis, který jsi ještě neposlal?"

„Přesně tak."

„To zní už dost šíleně, Giacomo."

„Vítej do světa kouzel, Hermiono. Spousta toho, co je pro nás normální, ti bude připadat šílené."

Všichni čtyři si všimli nepříjemného pohledu, který jejich směrem vyslala jejich kolejní, a tak se raději potichu pustili do jídla. To ale Hermioně nezabránilo v tom, aby si nepročítala první část dopisu.

„Tak, a teď mi dovysvětli ten zbytek," otočila se Hermiona na Giacoma chvíli po tom, co se studenti Nebelvíru vrátili na svou kolej.

„Co přesně myslíš? Řekl jsem ti všechno, co jsi chtěla vědět," odpověděl jí Giacomo poté, co si sedl do křesla u krbu.

„Ano, to odpověděl. Ale jen z části. Jak mohl někdo vědět, že se má podívat do Bradavické školy, že je v ní čistý talent? Zvláště, když jsi ten dopis ještě neposlal?"

„Jo tohle," zarazil se Giacomo.„Tohle bude trochu složitější na vysvětlení."

„Proč? To, cos mi řekl u večeře, mi přišlo jednoduché na pochopení."

„To ano. Ale to, nač ses mě teď zeptala, je staré pozemkové právo. Spojené se starým magickým právem."

„Takže to má oporu v zákoně?"

„Jen z části. Kouzelnické právo je pokus kouzelníků tak nějak uspořádat a mít pod kontrolou právo magické, což je svým způsobem spíš už přírodní zákonitost - pokud tedy bereš magii jako součást přírody. Toto se dočteš v učebnicích z Rudolfinky. Učí se to hned v prvním ročníku. Ale než se mě zeptáš na něco dalšího, tak ti položím jednoduchou otázku."

„No dobře."

„Komu si myslíš, že patří pozemky, na kterých stojí škola?"

Percy Weasley neměl ve zvyku poslouchat, o čem se baví jiní studenti. A neviděl důvod, aby se toto jeho chování změnilo potom, co byl jmenován prefektem. Ale za pět let, co chodil do školy se nesetkal se studentem, který by byl až takhle informovaný. Proto si dával pozor, aby při jeho rozhovorech s další velmi zajímavou mudlorozenou prvačkou - Hermionou Grangerovou, byl co nejblíže, aby je slyšel.

Už jejich rozhovor ve Velké síni byl pro něj velmi zajímavý, a když zaslechl, že tento rozhovor bude pokračovat, postavil se k boční straně krbu tak, aby na něj nebylo z křesel vidět, ale aby mohl klidně poslouchat. Když ale uslyšel Giacomovu otázku tak už neodolal a rozhodl se zapojit do rozhovoru.

„Pozemky patří ke škole, takže patří jí. To znamená, že na jejich kontrolu má právo školní rada v čele s ředitelem."

„Víte, že není moc hezké poslouchat cizí rozhovory, pane prefekte?" zeptal se s Perceho Giacomo. „Ale musím vás opravit. Pozemky nepatří škole."

„Teď si vymýšlíš, Giacomo. Škola a pozemky, na kterých stojí patří k sobě. A o tom, co se na nich děje, rozhoduje školní rada."

„Nelžu Percy. Klidně si to můžeš najít ve školním archivu. Jen budeš muset najít rok založení školy. Ale proč o tom mluvím - pozemky školy patří lordu deVire. A podle sázky, která předcházela založení školy, nemusí škola platit nájemné."

„Určitě pochopíš, proč ti nevěřím. To, co tu vykládáš, zní dost mimo. Kdo by si nechal dobrovolně na pozemcích jakoukoliv ministerskou instituci a nechtěl po ní peníze?"

„Byla to sázka. Víc k tomu neřeknu, protože bych rád ještě odpověděl Hermioně na její otázku," usmál se Giacomo, a přestal si všímat Percyho.

„Pokud někdo magicky vlastní pozemky, tak ví, kdo se mu na pozemcích pohybuje. Takže tě poznal hned, jak jsme vystoupili z vlaku. A pak nejspíše pouze požádal lorda Siviena, aby se podíval, jestli je jeho podezření správné."

„Sivien je ten jasnovidec, o kterém jsi mluvil u večeře?" ujišťovala se Hermiona.

„Ano, přesně ten. A jeden z nejpřesnějších, co kdy chodili po světě."

„Jak to můžeš vědět jak jistě?"

„Na to ti odpovím jindy. Není dobré dozvědět se odpovědi na všechny své otázky hned, jak je položíš. Kde je pak ta zábava snažit se najít odpovědi?"

„Ale,-" začala Hermiona.

„Ale nic," skočil jí Giacomo do řeči.

„Hermiono, je víkend, úkoly už máme napsané, a tebe zítra čeká přijímací test na další školu. Myslím si, že není dobré, aby sis právě teď mysl zahltila spoustou otázek a odpověďmi na ně. Hlavně proto, že nejspíše na většinu tvých otázek najdeš odpovědi právě v učebnicích z Rudolfinky."

Tenhle argument už mladé zvědavé čarodějce stačil. Ta si sbalila své věci, a odešlo do ložnice.

„Kdy ses tady vzal?" zeptala se hnědovlasá čarodějka Giacoma, který právě prošel tajnou cestou v krbu zpátky do společenské místnosti po své ranní rutině.

„Byl jsem si zaběhat. Jsem zvyklý ráno cvičit, a tady mi chybí ta možnost pohybu."

„Zaběhat?"

„Ano. Jsem ze základky zvyklý na tělocvik, a nevšiml jsem si, že by se tady na škole s něčím podobným počítalo. Takže jsem se prostě rozhodl cvičit sám, ráno, když ještě všichni spí, aby mě nikdo neotravoval s tím, co že to vlastně dělám."

„To je …"

„Nečekané od čistokrevného kouzelníka? Hermiono, můj táta je mudlorozený, a i matka trvala na tom, že budu chodit do normální školy. A víš co? Nelituji toho."

„Uznávám, že mě překvapilo, že se v Bradavicích nepočítalo s něčím, jako je tělocvik, ale když jsem zjistila, co všechno se dá s pomocí kouzel dělat, tak jsem i pochopila proč kouzelníci tolik nedají na tělesná cvičení."

„A není to škoda?"

„Proč myslíš?"

„Možná je to tím, že jsme stará italská rodina, ale pokud mi je dobře známo tak rčení Mens sana in corpore sano je stále platné. A zvláště pro kouzelníky."

„Giacomo promiň, i když jsem se jako malá s latinou setkávala, tak se obávám, že tohle si asi nepřeložím."

„Ale tohle bys měla znát. Znamená to, ve zdravém těle zdravý duch. Myslím, že víš co je tím myšleno."

„Ano. Znamená to, že pro plnohodnotný život potřebuje člověk být zdravý jak fyzicky, tak i mentálně."

„To je pravda. Ale většina už dávno zapomněla, že autor samotný byl kouzelník, a že tohle rčení platí hlavně pro ně. Protože magické jádro je jako jakýkoliv jiný sval. Pokud ho používáš, tak sílí. Ale nemůžeš se zaměřit jenom na jeden sval. Tím pak trpí zbytek těla."

„Takže pokud chci dobře trénovat své magické jádro, abych mohla lépe kouzlit, tak musím trénovat i svoje tělo, abych toho byla schopná. A co přesně je to magické jádro?"

„Přesně tak. A magické jádro je zdroj tvojí magie. Nevím, proč jsme se o tomhle na formulích nebo v přeměnku neučili hned první hodinu, ale jádro je to, co z tebe dělá kouzelníka."

„Giacomo, opravdu bych ráda někdy viděla vaši rodinnou knihovnu."

„Možná budeš mít možnost."

Samozřejmě že ji navštívíš. Po tom, co se dozvíš, že jsi se mnou zasnoubená, a já přežiju tvůj názor na to, že někdo rozhodl o tvém osudu, tak si jsem celkem jistý, že tě z knihovny nedostanu.

„Ale stejně. Jak to, že jsi tak brzo vzhůru Herm? Nepřišlas mi jako někdo, kdo má potřebu brzo vstávat. Zvláště ne o víkendu, když se nic neděje."

„Tohle mi vyčítají i naši. Vždycky, když se na něco těším, tak nemůžu dospat."

„A ty se těšíš na ten test, viď?"

„Přesně tak. Ale nechám si ho až po snídani. S prázdným žaludkem mi to nepřemýšlí."

„To je dobrý přístup."

„Ale můžeš mi vysvětlit, proč tam byla poznámka, že mi u toho nemá nikdo pomáhat? To je přece jasné, že si přijímací test napíšu sama."

„Očividně u toho někteří zkoušeli podvádět. Tak je to tam připsané jako upozornění, že se ani u tohoto nemá podvádět."

„To je Rudolfinka opravdu tak prestižní, že by někdo podváděl, aby se na ni dostal?"

„Ještě více, než si myslíš. Když pomineš to, že je to nejmladší stálá magická škola, tak to, po kom nese jméno, by ti mohlo hodně napovědět. A také to, kde leží."

„Promiň, ale v dějepisu jsme se učili hlavně britské dějiny."

„Neomlouvej se. To se všechno dožene."

Oba by ještě v rozhovoru dál pokračovali, ale protože už se začali trousit další členové koleje, tak se Giacomo pouze rozloučil s Hermionou, aby se stihl ještě opláchnout, než se také sám odebere na snídani.

Hermiona opravdu nezklamala, a hned po snídani odešla do knihovny, protože v sobotu ráno v ní nikdy nikdo nebyl. Giacomo nešel hned za ní, nejprve se ujistil, že ji nebudou ani Harry ani Ron vyrušovat. Podezření, že by jak Ron tak Harry mohli být v sobotu ráno v knihovně, se ukázalo jako neopodstatněné, když zjistil, že oba dva jeho spolunocležníci vyrazili za Hagridem na návštěvu. A zbytek prvního ročníku Nebelvírské koleje se rozhodl zůstat na koleji. Přesto jej ale překvapilo, že našel Hermionu s výrazem čirého zoufalství sedět nad pergamenem s otázkama.

„Copak se děje?" zeptal se tiše, aby ji náhodou nevyrušil z koncentrace. Jeho obava se ukázala jako zbytečná.

„Už po páté se snažím napsat odpověď na otázku, ale vždycky když ji napíšu tak se smaže. Přijde mi, jako kdybych dělala něco špatně, ale nevím co. Ta odpověď je naprosto přesná."

„Nech mě hádat. Cituješ učebnici."

„Samozřejmě. Nejuspokojivější odpovědi jsou ty, které jsou v učebnicích."

Tak s tímhle budu bojovat hodně dlouho. Ale snad jí tohle pomůže se z toho přesvědčení dostat dříve, než si na ní za tenhle přístup smlsne někdo jiný.

„Ale tohle není to, co se po tobě chce. Máš ukázat jak umíš přemýšlet."

„Takže to mám psát vlastními slovy?"

„Přesně tak. Ukaž, že jsi čarodějka, která se chce učit o magii, a ne jen cvičený papoušek který opakuje co si kde přečetl."

„Ale …."

„Utíká ti čas."