Hermioně Grangerové se nakonec povedlo napsat přijímací test do Rudolfínské akademie v požadovaném čase jedné hodiny i přes počáteční problémy. Ale i tak si na ní mohl Giacomo všimnout nervozity. Zvláště po tom, co pergamen s testem zmizel před jejíma očima.

„To je v pořádku. Rudolfinka má pergameny s testem upravené tak, aby se po vypršení časového limitu samy přemístily. Je to proto, aby se zabránilo podvádění, a aby měli všichni stejné výchozí podmínky."

„Jak by mohli mít všichni stejné výchozí podmínky? Je jasný rozdíl mezi mudlorozeným kouzelníkem a tím, co se už do kouzelnického světa narodí," začala Hermiona Giacomovi oponovat.

„Jenom v některých aspektech. Nebo si připadáš hloupější jen proto, že jsi mudlorozená?"

„Ne, to tedy rozhodně ne."

„Tak vidíš. A teď ti položím jednoduchou otázku. Myslíš si, že bys na ty otázky, které v tom testu byly, zvládla odpovědět, i kdybys nikdy o kouzelnické společnosti neslyšela?"

„Myslím, že ano. Moje odpovědi by nejspíše nebyly stejné, jako kdybych se v kouzelnické společnosti vyznala, ale určitě bych na ně zvládla odpovědět."

„Takže tím pádem ten test nediskriminuje."

„Ale jak potom posoudí správnost odpovědí, když by každý uchazeč odpovídal jinak?"

„To je na tom právě to krásné. Rudolfínská akademie je totiž součástí Karlovy univerzity. Takže jak studenti, tak i učitelé mají trvalý kontakt s mudlovským světem. Akademie je sice přístupná od jedenácti, narozdíl od Univerzity, ale součástí akademie jsou i hodiny, které by odpovídaly normální mudlovské škole."

„Takže to nikomu nepřijde divné, a nikdo nemusí řešit, že má dítě na celý školní rok mimo jakýkoliv způsob kontaktu, protože je na internátě," doplnila si spíše pro sebe Hermiona.

„A také dost těch, kteří studují v Rudolfince, pak rovnou přechází na Karlovu univerzitu. Počítej s tím, že na prázdniny v létě budeš muset do České republiky vyjet alespoň na týden, kvůli praktickým zkouškám. Ty se prostě pomocí dopisů uskutečnit nedají."

„Kdy asi tak dostanu výsledky testu?"

„Netuším. Když jsem ten test psal já, vyjádření mi přišlo do druhého dne. Ale to bylo o prázdninách. Teď už je normální školní rok, takže je klidně možné, že jim to bude chvíli trvat. Nebo to naopak může být mnohem rychlejší, protože tě budou chtít do výuky zapojit co nejdříve. Tady na tuhle otázku ti nikdo neodpoví, takže se jí přestaň zatěžovat a užij si to, že je víkend."

K překvapení jak Hermiony, tak Giacoma, přišla odpověď na test ještě toho dne večer. Giacomo se pousmál, když se při večeři před Hermionou objevila zapečetěná obálka se znakem Rudolfínské akademie. Celý den byl totiž svědkem toho, jak byla jeho budoucí manželka nervózní z poslaného testu, a jak si celou dobu pro sebe opakovala otázky, jako kdyby mohla ještě něco změnit. Spíše to vypadalo, že se snaží přijít na to, jestli nemohla odpovědět lépe nebo jinak.

„Hermiono, nechceš ho raději otevřít až na koleji?" zeptal se jí nenuceně když zahlédl, jak se chystala obálku otevřít.

Hnědovlasá čarodějka jen zrudla, a schovala obálku do kapsy hábitu.

Hermiona Jane Grangerová byla hodně zvědavá na dopis, který jí přišel, a to se projevovalo i na její magii. Díky spojení, které mezi ní a Giacomem vytvářela manželská smlouva, mohl Giacomo cítit její zvědavost a touhu otevřít ten dopis společně s nervozitou, že test nedopadl podle jejích představ, a že na druhou školu vzata nebude.

Takže takové to je, vnímat něčí pocity přes magické pouto. Mám pocit, jako kdyby byly moje vlastní, ale vím, že já nemám důvod být nervózní. Narozdíl od Hermiony. Nečekal jsem ale, že to bude až takhle intenzivní. To znamená, že si budu muset dávat více pozor na své vlastní emoce a pocity.

Holky by takto mohly zjistit, že jim něco tajím. A opravdu jim nechci říkat fakt, že jsem přišel z budoucnosti, abych je zabil. Tedy, alespoň podle původního plánu, než se do toho vložila magie uzavřených smluv.

Hermiona vydržela čekat pouze do chvíle, kdy se za nimi zavřely dveře do společenské místnosti. Protože víkend začal nebývale pěkným počasím, které se rozhodlo, že vydrží i druhý den, nebylo ve společenské místnosti Nebelvíru mnoho studentů. A i ti se chystali, že využijí nezvykle pěkného počasí. Netrvalo dlouho, a ve společenské místnosti zůstali jen Giacomo s Hermionou.

„Tak už ten dopis otevři. Je na tobě doslova vidět, jak jsi nervózní z toho, co v tom dopise je."

„A ty se mi divíš, Co když jsem ten test napsala špatně? Co když mě nevezmou? Co když to všechno bylo naprosto zbytečné?"

„Hermiono, uklidni se," chytil ji Giacomo za ramena. Ta pod nečekaným dotykem zčervenala.

„A teď, Hermi, se třikrát nadechni, vydechni, a pak otevři ten dopis. Ale pomalu, abys neponičila nic, co by v něm mohlo být."

Hermiona na chvíli zadržela dech, když otevírala obálku, která měla, aniž by to sama věděla, rozhodnout o jejím dalším životě.

Doufám, že tím, že jsem ji navedl na kvalitnější školu, alespoň trochu zmírním dopady, které by na ni mělo vzdělávání v Bradavicích. Musí pochopit, že to, co se tady učí, není vůbec vyhovující pro někoho, jako je ona.

„Hermiono," oslovil Giacomo hnědovlasou čarodějku, která očima pročítala zprávu, která jí přišla v dopise. Podle jejího výrazu to vypadalo na dobré zprávy.

„Hermiono," zkusil to Giacomo znovu, tentokrát poněkud důrazněji. A stejně jako při prvním oslovení mladá čarodějka nereagovala.

Takže jinak.

Giacomo pomalu došel ke křeslu, v němž seděla Hermiona, a opatrně se postavil za opěradlo. Tlustý huňatý koberec, který byl po celé společenské místnosti, skvěle tlumil jeho kroky, takže Hermiona, zabraná do čtení dopisu, neměla nejmenší šanci poznat, že se zvedl ze svého místa, a přešel k ní. Velmi opatrně se naklonil, aby měl své rty u jejího ucha.

„Hermiono," zašeptal jí do ucha. A reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Hnědovlasá čarodějka se překvapeně otočila, a než stihl Giacomo cokoliv říct už cítil, jak její drobná ručka otevřenou dlaní dopadá na jeho tvář. Ve stejnou chvíli, kdy dostal facku, ucítil i slabé uvolnění magie, a tak drobná rána, která by jím normálně jenom cukla, jej přinutila spadnout na zem.

„Giacomo promiň," začala Hermiona zmatkovat, odhodila dopis na zem, a rychle si k němu klekla, aby se ujistila že je v pořádku.

„Jo, tohle jsem si zasloužil," pronesl Giacomo s úsměvem, zatímco se mu na tváři začal vytvářet rudý obtisk čarodějčiny drobné ručky.

„Co tě to napadlo? Proč jsi udělal něco takového?"

„Nevnímala jsi."

„Co?"

„Dvakrát jsem tě oslovil, ale tys byla tak soustředěná na ten dopis, žes mě vůbec nevnímala. Tak jsem chtěl zkusit něco, čím bych si tvoji pozornost zajistil."

„Ale...ale proč zrovna něco takového?"zakoktala se teď už také červenající čarodějka.

„Mohlo to být buď tohle, nebo nějaké kouzlo. A nechtěl jsem kouzlit, abych náhodou ten dopis nepoškodil. Tak povídej, co tam bylo tak zajímavého, že jsi od toho nemohla odtrhnout oči?"

„Vzali mě. Nenapsali mi do testu přesné hodnocení, místo toho mi sdělili, kde jsem udělala v testu chyby, abych se jich mohla příště vyvarovat, a zbytek dopisu bylo jenom vysvětlení smyslu toho testu."

„Tak to gratuluji."

„Dneska večer by mi měly přijít učebnice. Je to normální, že se při dálkovém studiu na kouzelnických školách posílají učebnice na náklady školy? Protože pokud ano, tak nechápu proč jsem si je pak musela kupovat."

„Tohle je trochu složitější. Očekává se totiž, že ty učebnice s tebou vydrží nejen školní docházku, ale že je budeš mít po zbytek svého života. Nakonec jen málokdo si zvládne zapamatovat všechno, co je v nich napsané."

„Ale já si to pamatuji."

„Ano. Ale ty jsi v tomhle dost velká výjimka. A také ti to je na škodu, jak jsi už mohla zjistit."

„Ano, to je. Nenapadlo mě, že když budu přesně citovat nějakou knihu nebo učebnici, tak to bude na škodu. Když jsem chodila na základku, tak to učitelům nevadilo. A i tady jsem měla dojem, že to profesorům nevadí. S vyjímkou profesora Snapea."

„Říkal jsem ti, že u toho vypadáš, jako cvičený papoušek. Ale má to ještě jeden dopad. Ukazuješ tím, že nad danou látkou nepřemýšlíš, a prostě se spoléháš na to, co už někdo napsal, aniž bys sama do toho zapojila nějakou mentální činnost."

„Zníš jako školní psycholog, Giacomo."

Sakra.

„Není to úmyslně. Jak už jsem zmínil, moje rodina je hodně stará, a to s sebou nese také to, že máme hodně nepřátel. Jako ostatně každá kouzelnická rodina. Takže se občas chovám dospěleji, než bych měl, protože jsem byl tak vychovaný."

„Ani jsem se tě nezeptala, čím se tvoje rodina živí. Pracují vůbec kouzelníci ze starých rodin, nebo je to jako u většiny mudlovské šlechty, že jenom pobíráte úroky z účtů?"

„Jak kteří. Moje rodina je ale pořád v obchodě aktivní."

„A s čím teda obchodujete?"

Nemůžu ji říct že se moje rodina živý jako nájemní zabijáci a špehové.

„Hermi, na tuhle otázku ti momentálně nemůžu přesně odpovědět, ale řekněme, že se moje rodina zabývá likvidací nebezpečného odpadu."

Hermiona Grangerová se chtěla svého spolužáka zeptat co přesně tím myslí, ale rychle onu otázku zase pohřbila ve své mysli. Ještě v posledním ročníku mudlovské školy měli na návštěvě policejního psychologa, který pár zvědavým studentům, kteří na jeho přednášku společně s ní přišli, prozradil, jakým způsobem se dá snadno poznat jen z rozhovoru, jestli někdo lže nebo ne. Tohle téma ji samozřejmě zaujalo natolik, že si prošla doma všechny knihy o psychologii, které našla. Považovala se díky tomu za docela dobrou znalkyni povah, zvláště když se ukázalo, že kouzelníci něco takového vůbec neznají. A způsob, jakým jí Giacomo odpověděl na její otázku, ji vlastně i varoval.

Takže Giacomova rodina se nebude nejspíše živit něčím úplně legálním, když o tom mluví takhle. Raději se už nebudu dál ptát, kdo ví, do čeho bych se to zapletla.

„Dobře, chápu. Mám používat vlastní hlavu, a nad každou odpovědí raději přemýšlet, a říct ji vlastními slovy, než abych citovala nějakou knihu."

„Přesně to se po tobě chce. A přesně to se po tobě bude chtít hlavně u úkolů z Rudolfinky. Z toho, co vím, tak hodně dbají na osobní přístup, a na to, aby každý student pracoval tak dobře, jak to on sám zvládá, bez toho, aby jej omezovaly mantinely dané učebnicemi."

„Ale to pak musí být na profesory strašně náročné."

„To netuším, ale fungují takhle celou dobu od svého založení, a protože se jim to ještě nesesypalo na hlavu, tak to asi opravdu funguje."

„Budu už mít možnost zjistit si to sama. Pak si na to udělám vlastní názor. A ještě jednou se omlouvám za tu facku. Nechtěla jsem tě praštit tak silně."

„Taky nepraštila."

„Ale vždyť jsi spadl? Neříkej mi, že to bylo kvůli tomu, že jsem tě tou fackou překvapila."

„Nepřekvapila. Čekal jsem, že mi něco uděláš za to, že ti budu šeptat do ucha, a nejspíše tě tím vylekám. Ale při tom, jak jsi mi dala facku, tak jsi do té rány vložila trochu své magie, a to bylo to, co mě poslalo k zemi."

„Ale bezhůlkové kouzlení je mnohem náročnější, než aby se to dalo udělat takhle snadno. A ještě navíc ve vzteku a …."

„A teďka zníš jako každý kouzelník v Anglii. Opravdu je tak složité přijmout fakt, že je lepší kouzlit bez hůlky, než s ní? Že je přirozenější hůlku nepoužívat?"

„Ale v učebnicích i v dalších knihách se píše, že hůlka se používá na zaostření magie, abychom s její pomocí pak mohli vytvářet kouzla."

„Ano to je pravda. Je to proto, že kouzlit bez hůlky je velmi náročné na soustředění, snadněji to podléhá emočním výkyvům kouzelníka, a také, pokud nemáš dostatečně schopného učitele, nebo velmi kvalitní návod, tak tě to může o magii i připravit."

„To jsou všechno ale hodně pádné důvody. Proč to nebylo nikde napsané?"

„Protože se nad tím takhle už asi dávno nepřemýšlí. Prostě se kouzlí s hůlkou, a důvody, proč tomu tak je, už očividně nikoho nezajímají. Ale na Rudolfince se učí bezhůlková. A podle toho co jsem se zatím v učebnicích dočetl, tak se učí od prvního ročníku."

„Ale říkal jsi, že je na to potřeba schopný učitel."

„Nebo velmi dobrý návod. A zjistíš sama, že učebnice tvojí další školy jsou v tomhle velice přesné a detailní."

„Už se opravdu těším na to, až je budu mít, abych se do nich mohla podívat."

„Je to na tobě vidět."

„Za jak dlouho si myslíš že by mi ty učebnice mohly přijít, abych neměla skluz oproti ostatním studentům?"

„Netuším. Normálně bych navrhl, aby sis je koupila, ale protože už je školní rok, tak si budeš muset počkat, jestli ti napíšou, aby sis je objednala, nebo ti je pošlou sami."

„Moc se mi to nelíbí. Jak bych po nich mohla chtít učebnice a učební plán, když ještě ani nevím, kolik mě to bude stát?"

„Toho bych se nebál. Z toho, co vím, tak Rudolfinka nemá narozdíl od Bradavic správní radu. Celou školu řídí ředitel, společně s učitelským sborem; a pokud dojdou k závěru, že bys za nic platit nemusela, pak opravdu za nic platit nebudeš."

„Jak si můžeš být tak jistý?"

„Mají na to tabulky."

„Takže pokud se jim vejdu do tabulek, tak budu mít učebnice a studium zadarmo?"

„Přesně tak."

„A jak mám vědět, jaké ty tabulky jsou? Teď už nemám možnost dostat se k nějakým prospektům nebo informacím o dané škole. Všechno, co dělám, je postavené jen na tom, že jsi mi o tom řekl."

„Jestli tě to uklidní, Hermiono, tak stejně se minimálně o prázdninách na Rudolfinku podíváš. Už jen kvůli postupovým zkouškám. A jsem si jistý, že pokud jim napíšeš, tak se najde nějaký učitel, který na tvoje dorazy určitě rád odpoví."

Flamel musí tančit radostí, když zjistil že bude mít čistý talent na učení. Hermiona bude mít vzdělání zadarmo, a ani o tom ani neví. V tomhle je Flamel dost čitelný. A i kdyby se rozhodli, že Hermiona bude platit, tak to možná Marius zatáhne sám, z vlastní kapsy. Už jen proto, že bude moct.

Krátce před polednem, když se začalo kazit venkovní počasí, a z původně očekávaného příjemného zářijového teplého dne se začala klubat nepříjemná podzimní bouřka, se konečně začali studenti, užívající si hezké počasí, vracet zpátky do hradu, jednak proto, že se blížil oběd, a také proto, že nikdo z nich nechtěl riskovat zmoknutí, a následně pak poslouchat Filchovy stížnosti.

Školník byl nakonec znám po celé škole tím, jak nenávidí ušpiněné studenty, a vyšší ročníky před ním varovaly prváky hned jejich první večer na hradě.

„Nechápu, proč si prostě nepomůže kouzlem. Profesor Kratiknot nám přece říkal, že část formulí slouží k tomu, abychom si usnadnili domácí práce. Tak proč je Filch prostě nepoužívá?" pronesl zamyšleně Harry, zatímco čekali, než se na stolech ve Velké síně objeví obědy.

„Prý nemůže. Co jsem slyšel od bráchů, tak Filch prý neumí kouzlit, a proto je na studenty tak hnusnej," oznámil Ron.

„Jak by někdo, kdo neumí kouzlit, mohl být na magické škole? Nemají právě tomu bránit všechna ta kouzla proti mudlům?" podivila se Hermiona.

„To není tak, že by neměl žádnou magii," pokračoval Ron ve snaze odpovědět na Hermioninu otázku.

„Podle toho, jak to bráchové říkali, tak je Filch moták. Takže nějakou magii má, jenom jí nemá tolik, aby mohl používat hůlku a kouzlit."

„Moták?" zeptali se Harry a Hermiona najednou.

„Moták je označení pro někoho, kdo se narodí do kouzelnické rodiny, ale nemá dost magie na to, aby mohl sám kouzlit," skočil Ronovi do řeši Giacomo.

„Je to tak trochu opak toho co jsi ty Hermiono."

Ne úplně, ale to zatím říkat nebudu. Dvěma motákům se pořád může narodit kouzelník. Ale čisté talenty se dnes už skoro nevyskytují.

„Motáci se rodí jen do těch kouzelnických rodin, které otravují svoji krev mudly a mudlovskými šmejdy," zaslechli všichni čtyři povědomý, nosový přízvuk Draca Malfoye.

„Tak to je to největší hovno, jaké jsem kdy slyšel," ozvalo se vzápětí a Giacomo si až po chvíli uvědomil, že to byl vlastně on, kdo to řekl.

Zatracená poberta a emoční návaly.

„Co si to dovoluješ ty ubohý …" začal dědic Malfoyova jména, ale Giacomo začal být jeho přístupem až příliš unavený na to, aby jej nechal onu věto dokončit.

„Můj táta je mudlorozený kouzelník. Moje babička taktéž a v celé mé rodině až k jejímu začátku najdeš bohatou historii takovýchto svazků. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že jediná magická linie, která se v naší rodině drží přímo je naše vlastní. Narozdíl od ubohých příbuzenských sňatků, které jsou tak typické pro anglické čistokrevné. Vždycky, když tohle slovní spojení slyším, tak mi přijde, že se v mém okolí někdo baví o šlechtění psů nebo koní."

Blonďatý Zmijozel zrudl, když mu došla nenápadná urážka, kterou jej Giacomo oslovil. Stejně tak i několik, hlavně mudlorozených, Nebelvírů zalapalo po dechu, když si uvědomili jak právě jeden z nich nazval mladého Zmijozela.

„Až se tohle dozví můj otec, tak ….. " poskočil Dracovi hlas, až zněl skoro jako dívčí. To vyvolalo tichý smích u všech, kteří to slyšeli.

„Tak mi nic neudělá. Správní rada nemá pravomoc někoho ze školy vyhodit. A politické konexe tvého otce končí na hranicích Británie. "

Velká síň byla zatím bez učitelů a rozmíška u nebelvírského stolu začala přitahovat více pozornosti. Za Dracem se objevili Crabbe a Goyl, společně se Zabinim. A zatímco se dva hromotluci výhružně tyčili za Dracovými zády, se Zabini rozhodl, že si u Draca vymůže nějaký ten vliv.

„Za tuhle urážku čistokrevného čaroděje tě vyzývám na souboj, ty ubohý míšenecký přivandrovalče," pronesl Zabini dostatečně zřetelně a nahlas, aby ho slyšela většina nebelvírského stolu. A všichni mohli také vidět, jak se Malfoy škodolibě usmál.

„Tohle mě mělo asi urazit, viď, Zabini," odvětil Giacomo s překvapeným výrazem.

„Musím tě ale zklamat. Tohle mě neurazí. Ale pokud chceš souboj tak ti budu plně k dispozici. Ale nejdříve se budu muset spojit s rodinným právníkem, jestli to vůbec je možné."

„Bojíš se a tak chceš vycouvat." odsekl Zabini.

„To ne. Ale určitě víš, že v Anglii jsou souboje zakázané. Nebo bys to měl vědět, jako občan britského království. Takže už jen kvůli tomuto je tvoje výzva porušením zákona. Tudíž by mě zajímalo, jestli ji vůbec mohu přijmout, nebo jestli tě mám rovnou nahlásit na ministerstvu za porušování zákona."

„Čistokrevní mají v zákonech vyjímky."

„Ano, já vím. Ale stejně se raději poradím s rodinným právníkem, jestli je to v pořádku. Jenom pro jistotu. Chci chodit do školy, a ne vysvětlovat hlavě rodiny, proč mám problémy se zákonem."

„Pochybuji o tom, že by nějaký právník ze zaostalé Evropy vůbec znal naše právo. Překvapuje mě, že vůbec víš co je to právník."

„Jsem si jist, že lord White bude tvoji poznámku brát na vědomí, až bude jednat s tvou matkou, Zabini."

Hned jak Giacomo zmínil jméno čaroděje, který měl být podle jeho slov právníkem jeho rodiny, všichni, kteří si zatím šeptali kvůli tomu, co se u nebelvírského stolu dělo, ztichli.

„Co jsi to řekl?" zeptal se Malfoy chvějícím se hlasem.

„Řekl jsem, že lord White je právník, kterého si najímá má rodina, když potřebuje řešit nějaké právní záležitosti. Nakonec má tituly jak v mudlovském, tak kouzelnickém právu. A taky je to velký znalec magického práva."

„A to mě má jako …" začal Zabini, ale zvednutá ruka dědice Malfoyova jména jej zastavila

„To je v pořádku, Blaisi," začal Draco tiše, a ti co mu byli nejblíže poznali, že se snaží, aby se mu hlas nechvěl v záchvatu paniky.

„Tuhle bitvu jsme už prohráli."

„Vysvětlí mi někdo co se právě stalo?" zeptal se Harry chvíli potom, co studenti Zmijozelu odešli od Nebelvírského stolu. Naneštěstí se už začali scházet i učitelé, a tak se museli bavit mnohem tišeji. Ale i tak bylo všem jasné, že Harry jen nahlas řekl to, co si myslela většina Velké síně.

„Giacomo, ty opravdu znáš Whita, nebo jsi zmijozelské pouze strašil?" zeptal se Percy, který se sice chystal zastavit možné problémy, které se zmijozelští chystali udělat, ale když to Giacomo zvládl zastavit, tak se v něm probudila zvědavost.

„Samozřejmě že znám. S něčím takovým se nežertuje. Opravdu je to právník, kterého si má rodina najímá když je potřeba."

„Proč jsou všichni tak vyděšení z jednoho jména? Přijde mi to stejné, jako když se nahlas řekne Voldemortovo jméno," ozval se znovu Harry, a díky tomu, že zmínil jméno posledního temného pána řádícího na britských ostrovech, si konečně vysloužil pozornost.

„Lord White," začal Percy, a bylo na něm poznat, že se mu do toho, co se chystá říct moc nechce. Ale věděl, že někdo musí poučit mladší ročníky o jednom z nejděsivějších jmen britského kouzelnického světa.

„Vyprávěl mi o tom otec. Byla to jedna z těch větších záhad potom, co Vy-víte-kdo zmizel, když zaútočil na Potterovy. Když se vyslýchali zatčení smrtijedi, tak žádný z nich nebyl starší třiceti let."

„To je ale přece hloupost," ozvala se Hermiona.

„Než kouzelnická válka skončila, tak to trvalo třicet let. Jak by tam nemohl být nikdo starší?"

„To byla ta správná otázka. Nakonec se na to při výsleších přišlo. A byl to právě Lucius Malfoy, Dracův otec, kdo při výslechu vnesl světlo do téhlé záhady."

„Tak co se stalo?" zeptal se netrpělivě Harry. Protože všichni poslouchali Percyho, tak si nikdo nevšiml Giacomova nepatrného úšklebku. On věděl co se stalo. Gideon White, zatím nenarozený syn Adriana Whitea, současné hlavy rodu, mu to v jedné slabé chvilce, když byli oba opilí tak, že téměř nevěděli kde jsou, prozradil.

„Těsně předtím, než byl Vy-víte-kdo poražen, se společně se svými smrtijedy zaměřil na jeden mudlovský sirotčinec. Všechny v něm uvěznili, a pak jej podpálili. Z výpovědi se ví, že z toho měli náramnou zábavu, a že zároveň při tom, jak ti nebozí mudlové hořeli zaživa, tak používali upravená hasící kouzla, aby to jejich utrpení co nejvíce prodloužili. A právě tehdy se tam objevil lord White."

„Chceš říct, že jeden kouzelník zvládl porazit a zabít všechny smrtijedy, kteří tam v té době byli, s vyjímkou jejich pána?"

„Neví se, jak toho docílil, ale kromě toho, že zachránil všechny, kteří se ještě zachránit dali, všechny zúčastněné smrtijedy proklel. Do dvou let byli všichni ti, kteří se účastnili toho útoku, mrtví. U Munga si s tím taky lámali hlavu. Náhlé vypuknutí dračích spalniček, které se nešířily, ale pouze se držely na některých jedincích."

„Ale kletbou přece nejde vyvolat nemoc. Navíc tak, aby se nedala vyléčit, a nezasáhla i nikoho jiného," ozvala se Hermiona šokovaně.

Koukám, že čte hodně napřed. Tohle by jsme měli probírat v obraně až na konci roku. Pokud se k tomu díky tomu koktalovi vůbec dostaneme, pomyslel si Giacomo.

„Jestli ti do toho můžu vstoupit Percy," podíval se Giacomo na zrzka a počkal, než mu kývnutím dal souhlas, „Whiteové jsou největší znalci černé magie. Udělat něco takového by pro kteréhokoliv člena téhle rodiny nebyl žádný problém."

„Tak proč se nepostaral i o Voldemorta?" ozval se nečekaně Harry.

„To je otázka na kterou by ti nejspíše zvládl odpovědět jenom on sám."

Protože, Harry, v té době už byla ve hře věštba, přes kterou se můžeš dostat jenom ty. Kdyby se o to pokusil White, tak zničí půlku Británie. A to jako ochránce koruny nemohl udělat.

Tiché odkašlaní profesorky McGonagallové trhlo se všemi, kteří jej zaslechli.

„Pane Weasley, pane Grimaldi. Je od vás hezké, že se se svými spolužáky dělíte o znalosti událostí, které se odehrály před jejich narozením, ale bylo by vhodné, kdybyste se začali věnovat jídlu. Jinak požádám skřítky, aby vám omezili porce, protože očividně nemáte potřebu jíst tolik, jako vaši vrstevníci."

Podobný rozhovor se odehrával i u Zmijozelského stolu.

„Draco, proč jsi to přerušil? Kdybychom pokračovali, tak jsme ho mohli vyprovokovat." zeptal se Blaise, stále nechápající, proč Draco tak najednou odvolal jejich plán.

„Protože by to bylo pro nás mnohem horší. Pokud se opravdu zná s Whitem, tak si na něj musíme dávat mnohem větší pozor."

„Proč se všichni tak bojí jednoho jména? Nic jsem se o tomto rodu ani nedočetl. Není zmíněný ani v osmadvacítce. Jak se můžeš bát rodu, který ani nemá status čistokrevných?"

„Víš jak se traduje, že Ty-víš-kdo se bál jen Brumbála?"

„To víme všichni."

„Pán zla se předtím, než rozpoutal nadvládu čistokrevných, pokusil naverbovat do svých řad i Whitea. A ten jej odbyl takovým způsobem, že se o to už nikdy nikdo nepokusil."

„Říkáš, že někdo přežil hněv Ty-víš-koho?"

„Z toho, co vím, tak se rozhodl, že Whitea zabije. Ale ten nějak odrazil vražednou kletbu, a ta místo toho zabila jednoho ze smrtijedů."

„Když to je teda takové eso, tak proč potom nezastavil Ty-víš-koho už tehdy?"

„White se nikdy nepletl do problémů kouzelnické společnosti. Dokonce i na hlasování do Starostolce dochází jen, když je projednává nějaký důležitý zákon."

„Chceš říct, že to, co se před víc jak deseti lety dělo, mu nepřišlo tak důležité, aby do toho zasahoval?"

„To je otázka. Krátce po tom co odbyl Ty-víš-koho, se sbalil a údajně bez jakéhokoliv vysvětlení odcestoval pryč."

„Proč by se chtěl někdo odstěhovat z Anglie? Zbytek světa musí být pěkně zaostalý."

„White je známý tím, že straní mudlům. Nejspíše se uklidil k mudlům."

„Tak proč se jej potom všichni bojí ještě teď? Pokud byl tak dlouho pryč, nebo pokud je ještě pořád v Evropě, tak tady už nemůže mít takovou politickou moc."

„To je přesně ono. Nikdo neví, jaká je jeho politická moc doopravdy. Nikdy ji totiž neuplatnil."

„Cože? Žádné úplatky, vydírání, podvody?"

„Z toho, co se ví, tak ne. Prostě už jen to, že on je argument sám o sobě. A nikdo nechce jít proti němu."

Tiché odkašlání od profesorského stolu donutilo zmlknout i Zmijozelský stůl, a tak se mohla celá Velká síň konečně pustit nerušeně do jídla.

„To sis docela přivstala. Nemohlas dospat a snažíš se mít přečtené nové učebnice, než skončí víkend?" zeptal se Giacomo Hermiony, když ji viděl sedět u krbu s jednou z jejich nových učebnic v rukou.
„Nebo ses rozhodla si jít se mnou zacvičit a jen tady na mě čekáš?"

„Co, cože? To už je ráno?" podivila se zmateně hnědovlasá čarodějka, a začala se rozhlížet po okolí.

„Ne, Giacomo. Začetla jsem se tak moc, že jsem vůbec nešla spát," přiznala tiše a neochotně.

„Jsi si vědoma toho, že ty knížky ti nikam neutečou? A že je nemusíš přečíst všechny hned během jednoho dne?"

„Nedělej ze mě závisláka, Giacomo. Je mi jasné, že je nemusím přečíst všechny najednou. Ale když jsem se začetla do první, tak jsem si nemohla pomoct, a začala jsem je porovnávat s těmi, které jsme si měli koupit při nástupu do školy. A pak jsem se už od nich nezvládla odtrhnout. Jsou mnohem lépe napsané, než ty bradavické."

„Tak ale co teď dělat? Pokud bych ti do toho mohl mluvit, tak bych ti doporučil, aby ses šla opláchnout, a pak zapadla do postele, a pokusila se vyspat alespoň přes dopoledne. McGonagallové to vysvětlím."

„Tohle by měl ale vyřizovat spíše prefekt," namítla Hermiona a zívla.

„To je sice pravda, ale než ten vstane a doplouží se na snídani, tak já už budu probraný a dostatečně fungující na to, abych mohl s naší kolejní mluvit tak, abych u toho nevypadal jako blbec."

„Kam ses vůbec chystal jít, když je ještě pořád večerka. Neříkej mi, žes chtěl běhat tady v hale."

„To víš že ne," zasmál se Giacomo. „Povedlo se mi najít způsob, jak odejít z kolejky, aniž by si toho někdo všiml, a tak toho využívám pro to, abych si ráno zaběhal."

„Jaký způsob? A řekl jsi o něm někomu?"

„Ne, neřekl. A pokud budeš chtít vědět jaký, tak jedině s podmínkou, že se ke mně připojíš při mých ranních cvičeních."

„Když říkáš," zívla znovu Hermiona, a konečně na ní začala být vidět únava z probdělé noci.

„Tak pojď, ty jedna zvědavá čarodějko," pronesl Giacomo s úsměvem, a jemně ji pomohl vstát z křesla. Náhlá změna polohy, i když očekávaná, zamotala Hermioně hlavu, a tak spadla Giacomovi do náruče. Ten něco takového nečekal, a tak oba skončili na zemi.

„V pořádku?" zeptal se postižený mladý čaroděj s úsměvem.

„Jo, jsem. N-nic se mi nestalo. A-a ty?" vykoktala rozespalá a lehce rudnoucí hnědovláska.

„Jsem v pořádku," odpověděl Giacomo, a po tom, co se oba postavili, vzal jemně Hermionu pod rameny.

„Tak pojď, doprovodím tě k pokoji, abys někde nespadla."

„Dobře," odpověděla se zívnutím. To, že je schodiště do dívčích pokojů chráněné kouzlem které brání vstoupit jakémukoliv chlapci, ji nenapadlo ani ve chvíli, kdy Giacomo opatrně otevíral dveře do její ložnice.

„Hezky se vyspi. A příště už neponocuj," pronesl chvíli před tím, než za ní zavřel dveře.

Ještě klika, že si nikdo opravdu nečetl celý školní řád. A že byla Hermiona dost rozespalá na to, aby si to uvědomila. Že v tom kouzle, které brání klukům dostat se do dívčích pokojů jsou dvě vyjímky.

Potom, co Giacomo uklidil učebnice, které jeho smluvní snoubenka nechala v nebelvírské společence, a po pravidelném kolečku kolem hřiště, se vydal vyhledat svoji kolejní, aby jí oznámil Hermionin stav. Naštěstí si i učitelé rádi dost přispí, zvláště, když nemusí vstávat na hodiny, a tak byl kabinet přeměňování sázkou na jistotu.

„Pane Grimaldi," oslovila jej jeho kolejní chvíli potom, co otevřela dveře do svého kabinetu. „Smím vědět, co vás za mnou přivádí takhle brzy ráno? Doufám, že jste přes noc neprovedl nic, co by si žádalo moji pozornost."

„Dobré ráno paní profesorko a omlouvám se, že vás ruším takhle po ránu," pronesl s drobnou úklonou nebelvírský prvák, až to donutilo jeho kolejní překvapeně zamrkat. Na takové milé jednání úplně zvyklá nebyla, i když se vůči ní její studenti chovali velmi slušně.

„Chtěl jsem vás informovat o tom, že se slečna Grangerová nedostaví na snídani, a že nejspíše stráví většinu dopoledne v komnatách Nebelvíru."

„Smím vědět proč?"

„Slečně Grangerové totiž včera přišly nové učebnice a začetla se do nich tak moc, že si neuvědomila, že pročetla celou noc."

„Nové učebnice? Ty které měla předepsané pro zdejší výuku jí přišly nevyhovující?" podivila se McGonagallová.

„To úplně ne, paní proseforko. Ale několikrát jsem se před ní zmínil o tom, že dálkově studuji ještě jednu školu a rozhodla se, že je na ni také velmi zvědavá. A protože jsou učebnice této školy očarované tak, aby v nich mohl číst jen jejich vlastník, tak si zažádala o vstupní test pro dálkové studium. Ten sepsala, a tak jí přišly nové knihy."

„Ach tak. Smím vědět o jakou školu se jedná? Pokud vím, tak žádná škola neposkytuje možnosti dálkového studia. Zvláště ne pro studenty, kteří už chodí do jiné školy."

„Rudolfínká akademie v České republice."

„Tahle škola. Skládala jsem v ní své mistrovské zkoušky z přeměňování, takže vím o jaké škole mluvíte, pane Grimaldi. Jsem ráda, že si takto prohlubujete vzdělání, i když mě tento přístup u jedenáctiletého studenta překvapuje. Ale pokud to nijak neovlivňuje vaše výsledky v Bradavicích, tak vám proti tomu nemohu nic říct."

Pak její tvář zpřísněla.

„Doufám že bude slečna Grangerová v pořádku. Za svoji kariéru jsem nezažila, aby byl student tak nadšený z učebnic, aby kvůli nim vůbec nespal."

„Jsem si jistý že bude. Pokud se jí něco takového nebude stávat pravidelně, tak by z toho neměla mít žádné problémy."

„Děkuji, že jste mi to řekl, pane Grimaldi. A teď už běžte na snídani."

„Naviděnou, paní profesorko," uklonil se Giacomo nepatrně a už se chystal odejít, když jej na místě zastavil profesorčin hlas.

„Proč se tak staráte o slečnu Grangerovou? Tohle přesahuje běžnou slušnost, kterou mezi sebou spolužáci dodržují."

„Mám k tomu své důvody, paní profesorko. Ale teď Vám o nich nemohu říci."

„Dobrá."

Sakra, sakra, sakra. Jak jsem mohl zapomenout na tohle?! McGonagallová je dost všímavá na to, aby přišla na to, že něco nehraje. Měl bych jí říct pravdu? To nemůžu, bylo by to dost velké ohrožení mého úkolu. Takže upravenou pravdu? Možná. Nebo počkám, až na to přijde sama, a pak jí to vysvětlím. Nakonec je lepší žádat o odpuštění, než o dovolení. Zvláště, když ještě ani já sám nevím, k čemu všemu může díky těm smlouvám dojít.