Giacomo Grimadli se ráno probudil s pocitem, že by měl nad něčím začít pomalu přemýšlet. Ale v polospánku si nebyl schopen vybavit, co přesně by to mělo být. Jako vždycky, když vstával na novém místě, se rozhlédl po ložnici prvního ročníku, aby se ujistil, že je všechno na svých místech. Tento zvyk si osvojil už dávno. Když zjistil, že je všechno tam, kde má být, a žádný z jeho spolužáků nechybí, potichu vstal, aby nikoho nevzbudil, a vytratil se z ložnice na svůj pravidelný ranní běh. Už se chystal otevřít tajnou chodbu v krbu v nebelvírské společenské místnosti, když jej zastavilo vrznutí dveří.

„Nebude vadit když se připojím?" zaslechl ode dveří Giacomo známý hlas.

„Vůbec ne, Herm. Smím jenom vědět, cože ses tak najednou rozhodla připojit se ke mně?"

„Poslední tři dny si čtu v Úvodu do magie. Je fascinující si číst o tom, jak si někteří kouzelníci myslí, jakže magie funguje, a co všechno může ovlivnit její užívání."

„Tu knížku sepsaly kapacity ve svém oboru. I když jsou autoři známí spíše na kontinentě, než na ostrovech. Ale taky měli dostatečné množství času, aby si ověřili, že jsou jejich závěry správné, než se to rozhodli publikovat."

„Na to jsem při tom přišla taky. Občas se totiž autoři vyjadřovali dost staromódně."

„Originál byl napsaný latinsky, pokud vím. A překládat z latiny je vždycky hodně ošemetná záležitost. Nejlepší by bylo, kdybys měla možnost si s autory popovídat přímo."

„Ale to nejspíše už nebude možné co? Nebo je někdo z nich ještě naživu? Protože tam není napsané jméno, ale jen kolektiv."

„Je pravda, že část z nich už bude nejspíše mrtvá. Ale ti nejdůležitější jsou stále naživu. Nakonec nejsou to tak úplně lidé, takže mají trochu problém přirozeně umřít."

„Asi bych si měla začít zvykat na představu, že kouzelníci žijí mnohem déle než mudlové, viď?"

„Kouzelníci se v průměru dožívají stopadesáti let Hermiono. Podle toho, jak nakládají se svou magií, ale mohou žít déle nebo i kratší dobu."

„Tolik?"

„No, ano. Ale tohle je téma na někdy jindy. Tak teď mi pověz, co tě donutilo vstát tak brzo?"

„Chtěla jsem vědět jestli ta nabídka na ranní cvičení pořád platí?"

„Samozřejmě. Neřekl jsem, že je časově omezená."

„To je dobře. Počkáš tady, než se obleču do něčeho vhodného ke sportu?"

„Samozřejmě. Ale pospěš si."

Giacomo se chvíli díval na zavřené dveře, které ukrývaly schody vedoucí do dívčích ložnic.

Takže se už nejspíše dočetla, že pokud si bude udržovat dobrou kondici, tak se jí bude lépe kouzlit a nebude ji to tolik vyčerpávat. Ještě aby si toho nevšimla, je to téměř na začátku té knížky. Stejně jako cvičení, jak tomu všemu dopomoct. Na to, že část kouzelníků do Anglie dorazila z Itálie krátce potom, co se křesťanství uzákonilo jako jediné náboženství, mě dost překvapuje, že se místní kouzelníci vůbec nevěnují tělesným cvičením. Tohle byla jedna z prvních věcí, které se magické dítě učí. Jsem tak rád, že jsem Ital.

Další Giacomovy myšlenky přerušila navrátivší se Hermiona, tentokrát oblečená do klasického cvičebního úboru.

„Jak se vůbec dostaneme z hradu? Portrét by nás ještě alespoň hodinu neměl pustit ze společenky."

„To je moje malé tajemství."

„Ale teď mi ho prozradíš."

„To je pravda, a byl bych rád kdyby sis ho nechala pro sebe."

„A máš k tomu nějaký zvláštní důvod."

„Mám, a brzy pochopíš jaký."

Giacomo zmáčkl pro něj už dávno známou cihlu na krbu, a Hermiona mohla jenom s šokem v očích sledovat, jak se zadní stěna krbu odsunula, aby od kryla tajnou chodbu.

„Tohle chodba vede přímo z věže kam?"

„Na školní pozemky. Předpokládám, že si každý zakladatel udělal vlastní způsob, jak by mohli ti, kteří budou studovat v jeho koleji, opustit hrad pro případ, že by se dostal pod útok, a bylo to potřeba."

„Kdo by napadl hrad plný dětí?"

„Hrad plný kouzlících dětí? Já ti nevím, třeba každý, kdo by byl přesvědčen, že magie je dílo Satanovo, a každý, kdo magii používá, musí být upálen."

Na chvíli šli oba studenti tajnou chodbou mlčky. Nakonec to ale Hermiona přecejen nevydržela.

„Giacomo, ty jsi Ital. Jak je to vlastně v Itálii s kouzelníky? Z toho mála, co jsem se dočetla, měla být italská magická populace téměř kompletně vymýcena, ať už vlivem křesťanství a honů na služebníky ďáblovy, tak i díky emigraci na sever Evropy a do Anglie."

„Magie z Itálie nikdy nezmizela. Jenom jsme se ukryli ještě víc, než by jeden očekával. A do míst, kde by to jeden neočekával už vůbec. Proč si myslíš, že se ve Vatikánu děje tolik zázraků?"

„Chceš říct, že se všichni Italští kouzelníci schovali do centra církve, která je chtěla vymýtit? To zní jako hodně špatný vtip."

„Ne, samozřejmě že ne. Ale v Římě jako takovém je ta koncentrace největší. A na venkově v odlehlých částech. A samozřejmě na všech ostrovech," usmál se Giacomo na svůj doprovod. Ve svitu rubínových krystalů, které osvětlovaly celou chodbu se Hermiona zachvěla. Přišlo jí, jako kdyby na malý okamžik, jenom co trvá pouhé jedno mrknutí oka, vedle ní nestál její spolužák, ale někdo, kdo by na škole plné dětí neměl vůbec co pohledávat.

„Tak jsme tady. Doufám, že jsi připravená na hodně pohybu. Budu se snažit nebýt tak aktivní, abys mi stačila. Nakonec já jsem na tahle cvičení zvyklý od svých pěti, zatímco pro tebe to bude něco úplně nového. Ale aspoň si nebudeš moct stěžovat, že nemáš ve škole žádný pohyb," pronesl Giacomo jejím směrem, zatímco se rozhlížela, aby určila, kde přesně na pozemcích jsou.

„Jsme kousek od Zapovězeného lesa. Ale ochrany kolem pozemků by měly zabránit čemukoliv, co v lese žije, aby nás to napadlo. Zkus zůstat v klidu a jen si užij tohle příjemné, svěží ráno."

I když byl ranní vzduch chladný a Hermiona se už začínala třást zimou, byl to až lehký závan chladného vzduchu od jezera, který ji donutil začít poklusávat na místě.

„Zkus se mě držet, poběžím pomalu. A hlavně nekouzli. Tělo si musí na ten chlad zvyknout přirozeně, a zahřívací kouzla by ti tak jen uškodila," upozornil ji ještě Giacomo, než vyběhl. Hermiona si tak jen povzdechla a vyrazila za ním.

„Běž si dát sprchu," poradil Giacomo Hermioně poté, co se oba vrátili tajnou chodbou do společenky.

„Ale nedávej si horkou vodu, jenom vlažnou. I když ti přijde, že jsi promrzlá, a že na tobě pot za chvíli začne mrznout, tak tomu odolej a nedávej si horkou vodu. Jinak si uškodíš."

Hermiona, s vidinou teplé sprchy, na Giacomovo varování pouze kývnula a zmizela za dveřmi, aby si mohla vzít oblečení a udělat ze sebe zase normálně vypadající, upravenou čarodějku. I když jí Giacomo slíbil, že se bude hlídat, tak si připadala, jako kdyby dvakrát oběhla celý Londýn. Svaly ji už začínaly námahou pomalu bolet a v duchu se tiše proklínala, že vůbec přijala ten nápad s ranním cvičením. Určitě musí existovat i lepší způsob, jak cvičit tělo a nebýt u toho takhle mučena.

Alespoň tohle se jí honilo hlavou, zatímco si užívala vlažnou sprchu.

Jsem idiot. Jsem takový debil.

Přesně tyhle myšlenky probleskly hlavou mladému cestovateli časem když, už upravený po ranním cvičení, se ve Velké síni posadil ke stolu.

Hermiona má za týden narozeniny. A já pro ni nic nemám. Ale ještě pořád je dost času to napravit. Mám na to celý týden, to půjde.

Protože byl ve Velké síni první, tak se ujistil, že je opravdu sám, než začal spřádat své plány na následujících několik hodin.

„Curio, tvůj pán si žádá tvoje služby," zašeptal a čekal, jestli ochrany hradu zabrání návštěvě skřítka, který patří jednomu ze studentů nebo ne. Podle očekávání se po chvíli před Giacomem objevil mladý skřítek. Giacoma z toho pohledu na chvíli zaplavila vlna nostalgie. Curia znal pouze už jako staršího skřítka s jiskrným pohledem, který mu svými radami často pomáhal při učení. Mladý skřítek měl sice pořád ten jiskrný pohled, na který byl Giacomo zvyklý, ale místo moudrosti se v něm odrážela touha po vědění a vyzvídat. Něco, co u domácích skřítků není až tak obvyklé. Nakonec, díky tomu získal i své jméno.

„Můj pane," uklonil se skřítek. „Čím vám mohu být nápomocen?"

„Jedna z mých smluvních snoubenek bude mít narozeniny. A já na to téměř zapomněl. Potřebuji dort, který bude hodně dobrý, i když v něm bude velmi málo cukru, s dvanácti svíčkami. A také bych byl rád, kdybys v rodinné knihovně okopíroval dvě knihy, které se zabývají vztahy mezi kouzelníky. Hlavně ty ve kterých se probírá mezikouzelnická etiketa a různé formy smluv a závazků"

„Nebude to Donovi vadit, mladý pane?"

„Jsem si jist, že nebude. Ale pokud se bude ptát, proč to děláš, a pro koho má ta kopie být, tak mu řekni pravdu."

„Jak říkáte mladý pane. Kdy byste chtěl ten dort doručit?"

„Na to je naštěstí dost času. Narozeniny má až devatenáctého září. Naštěstí jsem si na to vzpomněl dostatečně brzy."

Ve stejnou chvíli, kdy se skřítek přemístil pryč, se akorát otevřely dveře, a do Velké síně vstoupili první ospalci. Převážně členové Zmijozelu s pár Havranspárskými, kteří se od nich drželi v decentní vzdálenosti. Až po dalších dvaceti minutách se konečně začali trousit další studenti.

Čtvrteční hodiny, i podle prvních dvou týdnů, o kterých Giacomo doufal, že byly vyjímkou, se ukázaly pro něj extrémně nudné. Ať už se jednalo o uspávající hodiny Dějin, nebo koktavý přednes profesora Quirrela na hodinách obrany. Giacomo se doslova přistihl při tom, že se těší, až bude výuková část dne pryč, a on se bude moci věnovat své vlastní práci. Naštěstí byl jedním ze dvou studentů, kteří nebyli schopni na hodinách Dějin čar a kouzel spát. Druhým byla mudlorozená čarodějka, Hermiona Grangerová, která si jako jediná z celé třídy pečlivě zapisovala vše, co profesor Binns řekl.

„Hermi," zašeptal Giacomo směrem k hnědovlásce.

„Copak?" Odpověděla mu také šeptem. I když oba seděli vedle sebe a bylo jasné, že jejich spolužáci spí nebo alespoň podřimují, a že by si jich profesor nejspíše stejně nevšiml, kdyby se bavili normálně nahlas, oběma to přišlo poněkud nevhodné takovým způsobem narušovat hodinu. I když byla vlastně jen pro ně dva.

„Chtěl bych tě požádat, jestli by ses se mnou neprošla k jezeru."

„Tím myslíš jako rande? Není to trochu brzo, i když se známe už od července? Přijde mi, že jsme na rande oba ještě poněkud mladí."

Kdybys věděla, Herm. Kdybys jen věděla.

„Ne, rozhodně ne rande. Prostě se chci projít k jezeru s příjemnou společností. A žel bohu shledávám jedinou vhodnou společností právě tebe."

„Tak to pak jo."

Procházející se dvojice studentů prvního ročníku nikdy nikomu v Bradavicích nepřišla divná. A to ani ve chvíli, kdy se vědělo, že jeden z nich je čistokrevným čarodějem, a druhý mudlovského původu. Jeden z důvodů, proč to nikdo ze studentů neřešil byl fakt, že ani jeden z prváků nebyl členem Zmijozelské koleje. Pro Nebelvíry, ke kterým oba tito prváci patřili, bylo podobné chování běžné, a tak riziko, že to bude někoho pohoršovat, nebo dokonce že to někdo bude řešit, bylo minimální. Alespoň pokud se jednalo o studenty. Ne všichni studenti se ale rozhodli využít jednoho z pěkných skotských dnů, a strávit zbytek dne mimo zdi hradu.

„Jak to myslíš, že se ti nepovedlo nic zjistit?" vykřikl mladý Malfoy.

„Měl jsem za to, že když tvoje rodina pochází z Itálie, že o něm bude něco vědět."

„Napsal jsem matce, jestli o Grimaldiových něco neví, přesně jak jsi mě požádal," odpověděl mladému blonďákovi na jeho vzteklý výkřik klidně Blaise.

„A už ti odpověděla?"

„Ano. Jenom, nevím jestli ti ta odpověď k něčemu bude, Draco."

„Proč kolem nich všichni dělají takové tajnosti? Otec mi o nich nic nechce říct, i když očividně něco ví. To samé Snape. Oba trvají na tom, abych se soustředil na to, jak co nejvíce zdiskreditovat a ponížit Pottera, a toho zatraceného Itala mám nechat na pokoji."

„Tak to nevím jestli ti to, co mi matka napsala pomůže, Draco. Ale klidně si ten dopis přečti. Třeba si tak uděláš vlastní obrázek," pronesl Blaise rezignovaně a podal mladému Malfoyovi dopis, který ten den ráno obdržel od matky.

Drahý synu,

píšu ti v naději, že jsi ještě neudělal nic, čím bys mohl mladého lorda Grimaldiho urazit. Pokud jsi tak už přesto učinil, bylo by opravdu dobré, aby ses mu co nejdříve omluvil. A přijal jakoukoliv formu náhrady, kterou po tobě bude chtít. Důvod proč ti to píši je ten, že Grimaldiové nikdy neopouštěli Itálii na příliš dlouho, pokud to nebylo kvůli práci. A když někde pracovali, tak se tam vždycky dříve nebo později začali objevovat mrtví. Z toho, co jsem se dozvěděla od našich italských příbuzných tak už sice v tomto podniku nepracují tak intenzivně jako v minulosti, ale nikdo nechce riskovat, že se vrátí ke staré tradici. Pokud budeš mít možnost, zjisti si, proč je mladý Grimaldi zde v Anglii, a udělej všechno pro to, abys ses mu nepřipletl do cesty. Případný konflikt mezi rodinami bychom totiž nemuseli zvládnout. Na to mají až příliš mnoho politické moci.

S láskou, tvá matka.

P.S.: Grimaldiové nesnášejí patolízaly. Takže se mu nesnaž žádným způsobem vlichotit do přízně.

Blaise Zabini pozoroval Draca Malfoye, zatímco ten si četl dopis, který Zabini dostal od své matky.

„Takže," pronesl Draco potom, co dočetl dopis a odložil jej na stolek.

„Pokud jsem to pochopil dobře, tak tvoje matka chce, aby ses mu vyhýbal obloukem, a stejně tak ignoroval všechny, kteří se s ním baví. A to jen proto, že by tady mohlo být riziko rodinné pře. Pochybuji že by byl schopný někoho zabít. A jeho sestra dělá na ministerstvu, alespoň podle toho, co říkal otec. Takže i kdyby se mu něco stalo, tak nestihne reagovat včas."

„Přesně to tam píše. Ale důležitější je, co tam nepíše."

„Jak to myslíš?" zeptal se Draco. Otec jej sice začal učit umění číst mezi řádky, ale zatím v tom nebyl tak dobrý, jak by chtěl. A tak se dalo očekávat, že mu některé nevyřčené informace budou unikat.

„Pořád se motá kolem té mudlovské šmejdky. Z jakého důvodu, to netuším, ale pokud nechceme přitáhnout jeho pozornost, tak ji budeme muset nechat na pokoji. A tím myslím nejenom my dva, ale celá kolej."

„Opravdu si myslíš že by to mohlo ohrozit celou kolej? Nebo přímo naše rodiny?"

„Matka to napsala poněkud kulantně pro případ že by se k tomu dopisu dostal někdo, kdo by neměl, ale z toho, jak to bylo napsané to vypadá, že Grimaldiové nemají problém s tím zabíjet své oponenty. A já nechci zjišťovat, jestli je tahle domněnka pravdivá nebo ne."

„Tak dobře, Zabini. Necháme ho na pokoji a budeme ho jen sledovat. Pokud udělá něco, čím poruší školní řád, tak toho využijeme, abychom ho legálně dostali ze školy. Ale jinak se tedy zaměříme na Pottera. Ale hlavně už žádné výzvy k souboji."

„Neboj se, pochopil jsem to hned."

„Ale stejně by mě zajímalo, proč se o tu mudlovskou šmejdku tak zajímá."

„Třeba její rodiče něco Grimaldiům dlužili a zavázali se krvavou smlouvou, že jejich dcera bude sloužit jejich nejmladšímu členovi."

„Jako, že se upsali, že bude jeho osobní služka?"

Oba mladí Zmijozelové se zasmáli, aniž by věděli jak moc blízko byla jejich domněnka.

Giacomo počkal na Hermionu na jednom z nádvoří hradu, počasí se už pomalu začínalo kazit, ale pořád byl teprve začátek podzimu a tak se typické skotské počasí ještě nestihlo úplně přihlásit o slovo a zatím stále nechávalo vládu pozdnímu létu. I když rána už začínala být chladnější než by se jednomu líbilo. Naštěstí pro všechny studenty byly hábity dostatečně teplé už samy o sobě takže nebyl problém v tom vyrazit ve školní uniformě na procházku k jezeru. Giacomo si jenom chvíli hlídal jestli je někdo nesleduje než se začal plně věnovat svému doprovodu.

V tom že si dva prváci udělají procházku k jezeru nikdo neviděl nic divného. K jezeru se chodit mohlo, platil jenom zákaz koupání se v něm. Zákaz který byl pro všechny kteří se trochu blíže seznámili s okolím hradu pochopitelný protože i jezero mělo své obyvatele kteří nechtěli být rušeni.

„Uznávám Giacomo, je tady opravdu pěkné prostředí, a je příjemné občas vyjít ven a neležet pořád v knížkách, ale řekneš mi už konečně, proč jsi mě vytáhl ven? Pořád ještě máme dost úkolů, které je potřeba napsat, a čím později s tím začnu, tím méně toho udělám," pronesla hnědovlasá mudlorozená čarodějka krátce potom, co ve společnosti svého italského kamaráda dorazila ke břehu jezera, aby mohli oba obdivovat ten výhled na hory, které se tyčily na obzoru.

„Hermiono. Nemůžeš alespoň na chvíli přestat přemýšlet o učení?" pronesl oslovený kouzelník šeptem.

„Jak bych mohla? Je toho tolik nového, co musím pochopit, co se musím naučit. Je mi jasné, že tobě kouzelnický svět přijde normální, když jsi v něm od mala vyrůstal, ale pro mě je to všechno nové. Neočekáváš snad ode mě, že k němu budu přistupovat jako k něčemu samozřejmému, když jej znám teprve tři měsíce."

„To samozřejmě neočekávám, ale uvědom si, že ti tady nic neuteče. Budeš do školy chodit sedm let. Nemusíš všechno stihnout hned. A stejně se nedozvíš ve škole všechno. Budeš muset v magickém světě přímo žít, abys jej mohla plně poznat."

„Já vím, já vím. Ale stejně."

„A na to, abys jej mohla opravdu pořádně poznat, máš mě. Nikdo tě neseznámí s novým světem lépe, než někdo, kdo v něm žije."

„Měla jsem za to, že mi na to stačí si přečíst dost knih. Jak jsem je všechny viděla na Příčné, tak mi přišlo, že se kouzelníci snaží, aby mezi ně mohli ti, kteří se narodili u mudlů, zapadnout."

„Oficiálně ano, ale kouzelnická společnost je silně uzavřená, jak jsi už poznala. A také hodně zpátečnická."

„To ano."

„Takže tě nejspíše nepřekvapí, když ti řeknu, že mudlorození studenti to mají po ukončení školy mnohem horší, než čistokrevní, protože je jenom málokdo bude ochotný zaměstnat. Na alespoň nějak důležité pozici."

„Snažíš se mi tady nepřímo říct, že těch sedm let, co sem budu chodit, je jen ztracený čas?"

„Tak jsem to říct nechtěl. Jestli to tak bylo pochopeno, tak se ti omlouvám. Myslel jsem tím, že je jen pár oborů, kam tě vezmou i jako mudlorozenou. I když jsou ty obory místo celkem důležité, tak nebudeš mít tolik možností, jako čistokrevný kouzelník. Pokud by sis samozřejmě nějakého nevzala. V tu chvíli by se k tobě začalo přistupovat poněkud jinak. I když mám za to, že by se ti to nelíbilo."

„Takže abych získala nějakou dobrou pozici, tak bych si musela vzít nějakého čistokrevného kouzelníka?"

„Ano, a i tak bys to s tou prací měla poněkud problematické. Tohle jsou informace, o kterých se sestra tvým rodičům nezmínila, hlavně proto, že ti je teprve jedenáct, a na podobné úvahy je ještě dost času. I když mi občas přijde, že jsi vyspělejší, než bys měla být na svůj věk."

Hnědovláska zrudla.

„To je tou hromadou knížek. Když nemáš žádné kamarády a jenom čteš, tak to pak takhle dopadá. Naši mě už na to několikrát upozorňovali, ale….."

„Já ti to neříkám jako výtku. Ale abych pokračoval. Kouzelnická společnost je patriarchát. Ve většině případů. Ale neber to stejně, jak to znáš z mudlovské historie. I když je tam hodně podobných příkladů. Ale většina čistokrevných kouzelníků pohlíží na svoje manželky pouze jako na trofeje. A většina čistokrevných rodin vede sňatkovou politiku takovým způsobem, že se občas na dívky v rodině pohlíží opravdu jako na zboží, které se musí co nejvhodněji provdat. Takže …."

Giacomo raději větu nedokončil. Hermiona, protože zatím neměla plnou kontrolu nad svojí magií, nevědomky začala vypouštět svoji moc do okolí.

Říct, že Hermiona Grangerová byla naštvaná, by nebylo úplně přesné. Už si zvykla na to, že ji většina jejich spolužáků považuje za šprtku, která ví i to, co by ještě vědět neměla, stejně tak jako na to, že ji dost jejich spolužáků přehlíží kvůli jejímu statusu mudlorozené. Ale to, co jí právě teď její jediný, jak alespoň doufala, opravdový přítel, řekl, už bylo za hranou. Tohle už ani nebylo na úrovni viktoriánské Anglie, tohle zavánělo středověkem. Frustrace z toho, co se dozvěděla, v ní kypěla a hrozilo, že se změní v prudký výbuch hněvu, který by mohl skončit nepříjemnou hádkou. Věděla, že k tomu má sklony, ale to všechny bylo najednou přerušeno, když ucítila jak ji někdo objal a pevně sevřel.

„Hermiono, uklidni se. Uvolňuješ magii."

„Gia...Giacomo?" podivila se hnědovláska.

„Ale já žádnou magii neuvolňuji, toho bych si určitě …." mladá čarodějka nedokončila větu, když si všimla několika kamínků jak se vznáší kolem ní a jejího spolužáka, který ji právě teď držel v pevném objetí.

„To...to dělám já?"

„Přesně tak. A teď se uklidni, potlač svůj vztek a zhluboka dýchej. Magie se ti uklidní sama, současně s tím."

„Netušila jsem, že je magie až tak háklivá na emoce."

„Občas se to stává. V těch knížkách z Rudolfinky jsou meditační cvičení právě na to, aby kouzelník zvládl ovládat své emoce, aby se mu magie nevymkla z kontroly."

„Proč se tohle neučíme normálně hned na první hodině i tady?"

„Kdo ví."

Kamínky postupně popadaly zpátky na zem, jak se Hermioně povedlo získat zpátky kontrolu nad svými emocemi.

„Proč jsi mi tohle všechno vlastně říkal?"

„Protože chci, aby sis dávala i do budoucna pozor na to, s kým se stýkáš."

„Tím myslíš že bych mohla skončit jako trofejní manželka?"

„U zdejších čistokrevných asi ne, jsou příliš zahledění do vlastní důležitosti, než aby viděli pravdu. Ale v budoucnu se to může změnit. Prostě jen chci, abys na sebe dávala pozor. Nakonec jsi první kamarádka v mém věku, kterou mám."

Hermiona se lehce kousla do rtu a opětovně zrudla.

„Tak to jsme na tom asi stejně. A Giacomo?"

„Ano?"

„Mohl bys mě prosím, už pustit?"

„Jistě," povolil mladý Ital sevření a téměř odskočil, vlasy v červeném odstínu rozpaků.

„Nic vážného jsem tím nemyslel. Bylo to jen to první, co mě napadlo. Normálně je takhle těsné objetí vyhrazeno pouze pro nejbližší rodinné příslušníky."

„Asi chápu. A dobře, nebudu se o tom nikdo šířit."

„Děkuji."

Chvíli panovalo nepříjemné ticho. Hermiona se snažila vstřebat všechny podané informace a nemohla si pomoci, měla pocit, že v tom je mnohem víc, než jí její italský spolužák prozradil. Jakoby ty informace byly tak nějak zhuštěné. Bude nad nimi ještě muset důkladně popřemýšlet. Měla pocit, že mezi tím vším nevyřčeným bylo něco velmi důležitého. Nebylo snadné odtrhnout její přirozenou zvídavost a zaměřit se na něco jiného, než co jí vrtalo hlavou, jenže nebyl momentálně vhodný čas na to, aby to vyluštila.

Rozhlédla se okolo sebe, hledajíc jakékoliv rozptýlení. Snad to bylo tím, že sluníčko zas na chvilku zasvítilo mezerou mezi kupícími se a houstnoucími mraky, snad se jí konečně opravdu otevřely oči, ale zaregistrovala divokou krásu nadcházejícího podzimu na skotské vysočině. Zapovězený les se začínal vybarvovat do zlatých, měděných a ohnivých barev u listnáčů, zasněžené vrcholky kopců byly zřetelnější a vzduch voněl pozdními dozrávajícími plody. Zamrkala.

„Copak se děje?" podíval se na ni Giacomo.

„Nic. Jenom až teď jsem si vlastně uvědomila jak je tady krásně."

„To že tu je krásně jsi řekla už když jsme se přišli," upozornil ji Giacomo.

„Já vím," zrudla mladá čarodějka.

„Ale až teď jsem si to vlastně pořádně uvědomila. Promiň."

„Mně se nemáš za co omlouvat. Jen bych byl rád, kdyby sis takhle svého okolí všímala víc. Je sice hezké, že se snažíš všem dokázat, že máš na to, abys mohla studovat na téhle škole, ale nesmí to být na úkor toho, že si nebudeš užívat života."

„Opravdu zníš jako dospělý. Nejsi někdo dosazený ministerstvem a omlazený kouzlem, aby dával pozor na Harryho? Nakonec je to přecejenom celebrita a hrdina kouzelnického světa. Normálně u mudlů by byl někdo takový hlídaný pořád."

Sakra, no, skoro ses trefila, jenže nehlídám Harryho, ale tebe.

„A přesně o tomhle mluvím. Jak jsem ti už říkal. Jsem ze staré rodiny, a tak se očekává, že na něco budu mít už dospělejší názory, zatímco budu mít pořád nějaké to dětství. Ale to je něco, co tebe nijak neovlivňuje. Prostě buď sama sebou, ale nezapomeň na to, že si občas musíš odpočinout a užívat si života i jinak, než jenom tím že budeš číst."

Hermiona se na chvíli zamyslela.

„Jak je to vlastně s tou praxí v kouzlení?"

„Jak to myslíš?"

„No, máme si cvičit kouzla, a očekává se od nás nějaká ta praxe. To se píše v obou sadách učebnic, které mám k dispozici. Ale taky máme zakázáno kouzlit mimo hodiny. To mi přijde jako silně nelogické. Jak se tedy máme učit kouzla, když se je vlastně nemůžeme učit?"

„Na to by ses měla spíše zeptat naší kojení, nemyslíš?"

„To asi ano, ale teď tu mám tebe, a tak se ptám tebe. Nebo tobě tohle pravidlo nepřijde divný?"

„Přijde a myslím, že i tuším, proč to tak je."

„Povídej."

„Jde o to, aby se zabránilo tomu, že po sobě budou studenti na chodbách házet kouzla jen kvůli jakékoliv drobné urážce. Nakonec i kvůli tomu byly zakázané ty souboje. Ale osobně si myslím, že stejně jako zakladatelé udělali tajný vstup do vlastní koleje, tak udělali i místnost pro trénování kouzel."

„Ale o žádné takové místnosti nebyla nikde zmínka."

„Nejspíše to měla být informace, kterou si měli kolejní ředitelé předávat mezi sebou. Nebo o tom měli informovat portréty zakladatelů. Nebo sis nevšimla toho prázdného rámu nad krbem?"

„Všimla. Toho si všimli všichni. Opravdu myslíš, že by tam měl být Godrik?"

„A kdo jiný? Zrovna na takhle významném místě, kde by měl přehled o celé koleji."

„Tak proč tam tedy není?"

„To bude asi další ze záhad školy. No, máme sedm let abychom na to přišli, teda pokud tě to opravdu zajímá."

„No dobře, ale co s tou cvičebnou kouzel?"

„Pokud se nám o tom kolejní nezmínila, tak je možné, že o tom sama neví. Budeme se jí na to muset zeptat. A pokud nebude vědět, tak si hold uděláme pátrání na vlastní pěst."

Lehký vánek počechral listí stromů a přinesl s sebou chlad od jezera, který donutil oba prváky se lehce oklepat.

„Myslím že už půjdeme. Na vysočině se počasí mění prý ještě rychleji, než u moře, a opravdu nestojím o to, vyzkoušet si to na vlastní kůži."