Prohlášení: Nevlastním autorská práva na Harryho Pottera ani na manhwu The Gamer.
Kniha 1. Kapitola 9. – Rodina Grangerových!
21. 7. 1989:
Po tom, co Hadrian připravil oběd pro své příbuzné, nezamířil rovnou do lesa, jak to měl každé odpoledne ve zvyku. Zamířil do nejbližšího obchodu pro kutily, kde si nakoupil vruty nejrůznějších velikostí, několik krabiček různých hřebíků a dvě plechovky bezbarvého laku na dřevo. Prodavačka za pultem se na něj sice podivně dívala, ale on si z toho nic nedělal, pouze řekl, že jej pro to všechno poslal jeho strýček, který nakupoval něco o pár obchůdků dál.
Nákup nebyl nijak lehký, proto se Hadrian při první příležitosti vytratil do slepé uličky mezi domy, kde si všechno vložil do Inventáře a bez dalšího čekání se rychle vydal domů, kde si hodlal vybavit pokojík novým nábytkem. Ten starý neměl problém dotáhnout do svého tábořiště, jeskyně ostatně zela téměř úplnou prázdnotou.
„Co děláš doma? Normálně po obědě mizíš a objevíš se až po večeři," zajímala se teta Petúnie, která si jej všimnula.
„Něco jsem si v pokoji zapomněl, tak jsem se vrátil," zalhal pohotově.
„Vernon dneska přijede z práce dříve, máš maximálně půl hodinky," varovala jej a Hadrian přikývnul, že chápe.
Když o dvacet minut později odcházel z domu, měl v pokojíku veškerý nový nábytek, zatímco ten starý si odnášel v Inventáři pryč do lesa. V tomto smyslu měl trochu štěstí, protože Dudley ani strýček Vernon do jeho pokoje nechodili a i teta Petúnie se tam objevila velice zřídka.
Jakmile dorazil do tábořiště, ověřil si, že tam nikde není Tamara a do jeskyně umístil starý nábytek. Z Inventáře vytáhl i množství trámků, fošen a desek, přidal k nim i krabičky hřebíků a vrutů. Při cestě k propasti jej napadlo, že pro bezpečí všech návštěvníků lesa bude lepší, když hranice propasti ohraničí nějakou základní zábranou. Na to hodlal ale počkat na Tamaru, aby touto aktivitou odpoutal její pozornost od všeho, co by se v tábořišti zdálo být podivné.
„Hadriane? Jsi tady?" ozvalo se volání a on vylezl z jeskyně, aby nad sebou spatřil Tamaru, ta nesla plastový kýbl a podle toho, jak měla modré ruce i rty, usuzoval, že v něm byly borůvky.
„Netušil jsem, že se tu dneska ukážeš?" zamával na ni a Tamara nechala plný kýbl nad propastí, než rychle slezla dolů.
„Otec jel dneska na návštěvu k mojí sestřence Hermioně a jejím rodičům. Cestou zpátky se tu prý zastaví, aby mě vyzvedl, tak jsem šla nasbírat borůvky. Doufám, že to nevadí?" vysvětlovala hned a Hadrian se mírně zamračil.
Lesní ovoce pro něj již nebylo tak důležité, měl aktuálně dostatek peněz na to, aby nějakou dobu přežil. Kdyby mu zase docházely, neměl problém namalovat pár dalších obrazů a poté je prodat. Charles King by je jistě od něj koupil a v Inventáři měl kontakt na několik dalších lidí, kteří měli stejné úmysly, jako Charles.
„Jsme na celé naše území jen my dva, takže se dá říci, že polovina je tvoje. Původní účel je všechno nasbírat a později prodat, ale pokud ti nejde o peníze a raději si odneseš samotné ovoce, tak s tím nemám problém," odpověděl Hadrian.
„Super. Pokusím se otce přemluvit, aby mě sem zítra opět zavezl a vezmu sebou rovnou dva kýble. Tenhle je plný a sesbírala jsem malou část naší úrody," prohlašovala nadšeně.
„Co hodláš s tolika litry borůvek dělat?" nechápal Hadrian.
„Prodám je našim sousedům, kteří si poslední dobou stěžovali na velké ceny nekvalitních borůvek v místním obchodě. Nebudu mít problém prodat jeden litr za šest nebo sedm Liber," vysvětlovala a on přikývnul, že tomu rozumí.
„Doufám, že jsi připravená na trochu těžší práce. Sehnal jsem dost materiálu a chci kolem propasti postavit jednoduché oplocení," oznámil ji a Tamara si naoko vyhrnula neexistující rukávy, aby mu dala jasně najevo, že je připravená.
„Vylez tedy nahoru a já ti tam pošlu trámky," řekl a začal na provizorní výtah skládat trámky 10x10 centimetrů se špičkou na jednom konci.
Naštěstí myslel dopředu a pořídil si i větší palici, protože malým kladívkem by je těžko zatloukl do země. Všechno na dřevěné plošině vytáhnul nad propast, kde to Tamara postupně přeskládala vedle sebe.
„Myslíš, že se ti povede tyhle trámky zatlouct do země? Je to tu samý kámen," pochybovala o jeho počínání, když se pozorněji podívala na okraj propasti.
„Nemusí to být přímo na okraji, stačí když je umístíme metr od okraje," odpověděl a ukázal na místo, do kterého zapíchl první sloupek a několika dobře mířenými ranami jej zabil dobrých patnáct centimetrů do země.
Vyzkoušel se sloupkem zakývat, jestli drží pevně, ale ten se stále hýbal, proto mu dal několik dalších ran, než nakonec spokojen s tím, jak v zemi držel.
„Zkus najít další taková místa, přibližně tři metry vzdálená a vždy tam jeden trámek nechej. Já je mezitím budu zatloukat do země," řekl jí a Tamara se dala do práce.
Hadrianovi se podařilo zatlouci do země další dva trámky, než u třetího narazil na skrytý kámen a jeho ruce se roztřásly, jak se mu do nich vrátila část energie, kterou do úderu vložil. Nebylo to něco příjemného, ale hned se vzpamatoval a našel vhodnější místo jen o patnáct centimetrů dál.
Zatlouci do země všechny trámky, které připravil, jim trvalo něco málo přes dvě hodiny, než byli nakonec hotoví.
„Co teď?" optala se Tamara a udiveně hleděla na hranici z dřevěných trámků, která obepínala celou propast.
„Nyní z jeskyně vytahám pár fošen a ty postupně zakrátíme a přitlučeme na vrch trámků. Původně jsem přemýšlel, že bych je připevnil ze strany, ale bojíme se, že tím bych je pouze vyviklal z jejich místa," oznámil a spustil se dolů do propasti, odkud prozatím vytáhl nahoru jen tři fošny, stejně jako pilku na dřevo.
Fošny prvně zakrátil jednu vedle druhé tak, aby mu seděly vždy od poloviny sloupku do poloviny druhého, natloukl si dopředu vždy ze dva hřebíky na každou stranu, než požádal Tamaru, aby mu fošnu podržela na místě a on ji nakonec přitloukl z vrchu ke sloupkům. Nebylo to příliš dokonalé, ale svůj účel to splnilo.
„Doděláme i zbytek?" optala se jej Tamara, když měli připevněné tři fošny a zbytek ohraničení stále čekal na dokončení.
„Já nejspíše ano, ale pro tebe přijel tvůj otec," odpověděl Hadrian a ukázal mezi stromy, odkud se k nim dral Paul Granger.
„Tati, tys nás našel!" vykřikla Tamara nadšeně a hned jej běžela obejmout.
„Tamaro, Hadriane," pozdravil je oba a přišel až k propasti, do které podíval s překvapením na tváři.
„Když mi Tamara říkala, že máte tábořiště v propasti, myslel jsem si, že přehání. Vidím ale, že jsem ji spíše podcenil," řekl Paul a rozhlížel se i po celém okolí.
„Tati, pomůžeš nám? Hadrian chce kolem celé propasti udělat tohle zábradlí, aby do ní někdo náhodou nespadl," ptala se hned svého otce, který hodlal odmítnout, ale jediný pohled od Tamary jej přesvědčil o opaku.
„Dobrá, pomůžu vám dokončit tohle zábradlí. Na oplátku ale víkend strávíte u nás doma. Skoro celý víkend trávíš tady v lese a kdybych to nezarazil, byla bys tu i každé odpoledne po tréninku," oznámil jim svojí podmínku a Tamara našpulila rty, jak odmítala přijmout jeho kritiku.
„Obávám se, že budu moci přijet až po obědě, dříve by mě mí příbuzní nepustili," přiznal hned Hadrian.
„To vůbec nevadí. Tamara bude mít aspoň dost času si uklidit v pokojíku, pokud ti jej bude chtít ukázat. Já potom budu mít čas na vyčištění našeho bazénu a připravení grilu," řekl pan Granger a Hadrian byl rád, že se neptal na jeho příbuzné nebo život u nich.
„Tatííí!" dupla si Tamara naštvaně, když před Hadrianem zmínil nepořádek v jejím pokoji.
„Co? Každý den ti připomínám, aby sis tam uklidila. Víš, že na celý příští víkend k nám přijede tvůj strýc Dan s tetou Paulínou a sestřenicí Hermionou," řekl Tamařin otec a sledoval, jak se Tamara mírně zašklebila.
„Skočím pro další fošny," řekl Hadrian a raději se nehodlal míchat do jejich rodinných vztahů, on nejlépe věděl, že jeho vlastní rodina byla od toho významu slova velice daleko.
S Paulovou pomocí jim zhotovení zábradlí šlo velice rychle a měli jej dokončené dříve, než se všichni tři nadáli. Paula sice zajímalo, kde Hadrian získal tak kvalitní dřevo, ale tyhle otázky si raději nechal pro sebe, protože věděl, že Hadrian není zcela normální a jistě skrývá značná tajemství.
Má stejný dar jako Hermiona. Dan tomu sice odmítal věřit, ale příběhy našeho pradědy jsou skutečné. Jeho dar není tak silný jako ten můj, ale i on nemůže být tak slepý a ignorovat to, že jeho dcera je čarodějka. Hadrian je o rok mladší než Hermiona a přesto je o něco málo silnější než ona. Pomyslel si Paul, když si v říčce umýval ruce i zpocený obličej.
„Dívej, co jsem dneska nasbírala. Když tohle všechno prodám našim sousedům, určitě si vydělám minimálně šedesát Liber," pyšnila se Tamara, když před svého otce donesla kýbl borůvek.
„Jsem si jistý, že ti nebude vadit, když polovina tvého výdělku půjde na benzín, že? Ostatně tě sem musí někdo vozit," usmál se Paul a Tamara hodlala hned protestovat, ale jediný pohled na otcovu tvář jí stačil k tomu, aby zase rychle pusu zavřela a poslušně přikývnula.
„Děkuji za pomoc, pane Grangere. Bez vaší pomoci bych tímto strávil určitě celý víkend," poděkoval mu Hadrian a trošku přeháněl, protože bez jeho pomoci by mu to trvalo maximálně o dvě nebo tři hodinky déle.
„Žádný problém. Nyní nás s Tamarou omluv, musíme vyrazit na cestu. Doufám, že tě u nás doma uvidíme po jedné odpolední," prohlásil Paul a z peněženky vytáhl vizitku, kterou Hadrianovi záhy podal.
„Budu tam," souhlasil Hadrian a s mírným úsměvem sledoval, jak Tamara svému otci podala těžký kýbl a hopsavým krokem se vydala směrem, ze kterého Paul Granger před pár hodinami přišel.
„Čas vyrazit na lov pavouků. Sice mám větší level a získávám méně expů, ale nyní je to jediný způsob, jak se posunout kupředu," řekl si Hadrian sám pro sebe a vydal se k hranici Pavoučího Dungeonu.
Než se toho večera vrátil domů, navštívil Pavoučí Dungeon hned třikrát a pokaždé zabil třináct Mladých Akromantulí a dva Ochránce Doupěte, kterým se sice chtěl vyhýbat, ale když už se s nimi jednou pustil do boje, zkusil své štěstí a risk se mu celkem vyplatil.
Nejenže si odtamtud odnesl čtyři druhy zbytečných věcí, získal i tisíc osm set osmdesát expů, což byla více jak polovina toho, co zatím měl. Také získal celkem sto třináct zlatých mincí, ty mu také byly aktuálně k ničemu, ale již se pomalu ohlížel po způsobu, jak tyto mince vyměnit za Libry.
oooOOOooo
22. 7. 1989:
Jak včerejšího dne slíbil, sobotního odpoledne Hadrian nasedl na autobus mířící do míst, kde bydlela Tamara. Autobus stihnul tak akorát včas, protože ještě před pěti minutami umýval poslední talíř z oběda svých příbuzných.
Naštěstí cesta autobusem netrvala příliš dlouho a on o půl hodinky později vystoupil do zcela neznámého prostředí. Nestačil se ani rozhlédnout kolem sebe, když před něj přiskočila Tamara s širokým úsměvem na tváři.
„Věděla jsem, že přijedeš tímto autobusem, ale otec mi nevěřil a tvrdil, že dojedeš až o hodinu později. Ha! Nyní mi dluží sýrovou pizzu!" prohlásila a on se musel kontrolovat, aby překvapením neustoupil dva kroky do cesty.
„Prosím, takhle mě příště nelekej, nerad bych skončil pod koly nějakého auta," vytkl jí hned, jak opět získal vnitřní rovnováhu.
„Oh, promiň. Nyní ale pojď, chci otci říci, že se mýlil a já ne!" prohlásila, než jej chytla za ruku a doslova jej odtáhla k nim domů.
Hned, jak autobus vjel do ulice, kde se aktuálně nacházel, si Hadrian všimnul velkých rodinných domů a ještě větších zahrad. Také si všimnul, že u každého domu bylo nejméně jedno luxusní auto, což poukazovalo na bohatství celého sousedství. Často slýchával strýčka Vernona, jak na takové lidi nadával, ale sám jim záviděl. Již jednou se chtěl do takového sousedství přestěhovat, ale teta Petúnie mu to zatrhla z jasných finančních důvodů, ačkoliv měla i plno dalších důvodů.
„Jsme tady," oznámila mu Tamara a u branky zadala čtyř číselný kód, kterým si branku otevřela.
„Páni," vydechl Hadrian, když spatřil velký dům, před kterým stála hned dvě auta a v otevřené garáži spatřil i silniční motorku.
„Taťka má dvě auta, jedno pracovní a druhé je naše. Motorka v garáži byla mé mamky. Otec jí chtěl prodat po tom, co mamka zemřela, ale já ho zastavila!" vysvětlovala mu a on si hned všimnul, jak její zářivá nálada velice rychle pohasla, když zmínila svojí matku.
„Co se stalo? Tedy pokud ti o tom nevadí mluvit?" optal se, ale dal jasně najevo, že to vědět nemusí.
„Má žena, Sára Julie byla zavražděna při násilném přepadení benzínky, kde se toho rána zastavila doplnit nádrž do svého miláčka," odpověděl místo ní Paul Granger a rukou mávl k motorce, které se již nejednou chtěl zbavit, ale Tamara o tom nehodlala ani slyšet.
„Hned, jak budu dostatečně stará, udělám si řidičák a budu pokračovat v jejím snu a objedu na této motorce celou naší planetu!" prohlásila Tamara s jasným zápalem v hlase, přičemž měla zatnuté obě ruce v pěst.
„To se ještě uvidí, mladá slečno. Nyní proveď Hadriana domem, já budu čekat u zahradního posezení i s občerstvením," řekl Paul a Tamara odvedl Hadriana do domu, kde mu poskytla detailní prohlídku a nevynechala jedinou místnost.
Nakonec jej zavedla do svého pokojíku, který byl nejméně pětkrát větší, než byl ten jeho u Dursleyů. Nevěděl, co od dívčího pokoje čekat, ale byl celkem překvapen. Stěny jejího pokoje byly z velké části červené, oranžové a žluté barvy, přesněji byly pokryté malbami plamenů, nad kterými létaly hned dva draci a jeden fénix.
„Miluji fantasy příběhy a všechno spojené s draky a fénixi. S mamkou jsme tohle všechno malovaly celý měsíc," řekla mu a posadila se na svojí postel.
Když zmínila ty fantasy příběhy, Hadrian pohledem zabloudil k policím s knihami, kterých bylo skutečně nespočet. Hádal, že tam měla více jak dvě stě různých knih.
„Tohle všechno jsi přečetla?" optal se a nechtělo se mu věřit, že by toho byla schopná.
„Všechno ne, jen ty, které jsou na nejvyšších policích. Postupně se dostávám dolů a každý z rodiny ví, že mi mají dokupovat další fantasy knihy, takže sotva jich pár dočtu, dvakrát tolik jich dostanu nových," odpověděla mu s úsměvem.
„Vidím, že nebudu již nikdy muset do knihovny a rovnou si nějaké knihy půjčím od tebe, co?" řekl a několik titulů jej celkem zaujalo. „Také aspoň budu vědět, co ti koupit na narozeniny," dodal ještě.
„Tak to máš smůlu, devět mi bylo už na začátku měsíce, ale klidně mi nebude vadit dostat o jeden dárek navíc na Vánoce," prohlásila hned a bylo vidět, že ji dárek navíc skutečně vadit nebude.
„Rozumím, na Vánoce dvě knihy pro Tamaru," řekl Hadrian zcela vážně a dělal, že si to zapisuje neviditelnou propiskou na dlaň ruky.
„Hej!" okřikla jej hravě. „Když víš kdy mám narozeniny já, tak bys mi mohl prozradit ty svoje, ne?" vybídla jej vzápětí.
„Mě bude devět na konci měsíce, takže jsi jen o dvacet osm dní starší," odpověděl Hadrian a od knih se podíval k jejímu pracovnímu stolu, kde měla několik učebnic, psací potřeby a nějaké pokreslené papíry.
„Na to se ani nedívej!" vyskočila rychle z postele a rychlostí blesku všechny papíry strčila do šuplíku pod stolem.
„Proč?" nechápal Hadrian a byl o to zvědavější.
„Viděla jsem ten obraz, který jsi daroval Mistrům v Doju. Kdybys viděl moje čmáranice, pouze by ses mi smál," protestovala Tamara.
„Slibuji, že ať už jsi nakreslila cokoliv, tak se ti nebudu smát. Pokud mi to ale nechceš ukázat, tak to taky nevadí," uklidňoval ji Hadrian.
„Hmm, nevěřím ti ani slovo. Hermiona také slibovala, že se mi nebude smát a nakonec se mi smála a nazvala mé kresby za hloupé nesmysly," nevěřila mu a Hadrian před sebe pouze natáhl ruku.
„Přísahám, že se ti nebudu smát. Pokud svojí přísahu poruším, veškerá letošní tržba z našeho území je tvoje," řekl zcela vážně a zahleděl se jí do očí, aby poznala, že to tak i myslí.
„Dobrá, ale opovaž se mi zasmát!" varovala jej a váhavě mu podala pět pokreslených papírů.
Hadrian si je převzal a otočil, aby si prohlédl její kresby. Mírně se mu překvapením otevřela ústa, jak hleděl na malé postavičky s hlavami o velikosti celého jejich těla. Kde kdo by to odsoudil za nedokonalost, ale jemu to připadalo až rozkošné, hlavně když na jedné z kreseb byl bojovník s bílou bradkou a bojoval s postavičkou, která měla tygří hlavu.
Rychle si prohlédl i další papíry a byl překvapen, když na posledním z nich našel i svojí podobiznu s mečem v jedné ruce a lukem na zádech. Na této kresbě bojoval proti pěti postavičkám s hlavami prasete, krysy, hyeny, skunka a kohouta.
„Tohle je dokonalé!" prohlásil, když mu došlo, koho ta pětice reprezentovala.
„C-cože?" nechápala Tamara, protože tuhle jeho reakci nečekala.
„Říkám, že tohle je dokonalé. Někdo může říci, že je tohle celé nesmysl, ale mě se to líbí. Kdybys k tomu přidala několik rámečků, nějaký vtipný text a pozadí, bez problému by to nahradilo ty nudné kresby vtipů v novinách," prohlásil a věděl, co dá Tamaře na vánoce místo knihy navíc.
„Ty si nemyslíš, že je to nesmysl?" ujišťovala se.
„Myslím to zcela vážně," ujišťoval ji.
„Tamaro! Hadriane! První maso je hotové, tak si pojďte vzít!" ozval se pan Granger ze zahrady a Tamara ve stejný okamžik přiskočila k Hadrianovi, kterého objala ze všech svých sil a letmo jej políbila na tvář, než se celá rudá rozběhla domem na zahradu.
Hadrian se nejdříve musel vzpamatovat z šoku, který právě prodělal, protože nebyl zvyklý na podobný kontakt. V zrcadle na dveřích skříně také mohl vidět, jak mu vlasy hrály různými barvami od růžové až po fialovou. Rychle jim vrátil jejich původní černou barvu, než Tamaře položil kresby na stůl a volným krokem se vydal stejným směrem, kterým před malou chvílí utekla.
oooOOOooo
23. 7. 1989:
Hadrian se do domu Paula Grangera vrátil i nadcházejícího dne. Tentokrát nešel s prázdnou a v podpaží nesl menší obraz. Když se včerejšího večera vrátil domů, dostal inspiraci a tak se hned pustil do malování svého nejnovějšího obrazu a skončil s ním až někdy lehce po půlnoci.
„Hadriane, nečekal jsem, že dneska dorazíš, ostatně počasí není vůbec příjemné," přivítal jej pan Granger.
„Mě žádná bouřka nevadí a doma bych se stejně nudil," odpověděl Hadrian a ve dveřích vyklepal deštník od co největšího množství vody, než jej položil do míst, kam mu pan Granger ukázal.
„Copak to máš?" zajímal se Paul, když si všimnul i zabalené věci, kterou měl Hadrian pod paží.
„Opožděný dárek pro Tamaru k narozeninám. Ačkoliv by se dalo říci, že je to pro vás oba," odpověděl hned Hadrian.
„Tamaro! Hadrian je tady!" zavolal pan Granger svojí dceru, ta rychle seběhla schody ze svého pokoje do vstupní síně.
„Nevěřila jsem, že dneska dojdeš, když je venku tak škaredě a nemůžeme jít ven," řekla něco podobného jako její otec a on před sebe natáhnul zabalený dárek.
„Co to je?" nechápala.
„Částečně k tvým narozeninám a částečně poděkování za to, že jste mě pozvali do svého domu," vysvětlil a Tamara se dala do extrémně rychlého rozbalování.
Málem obraz upustila, jak byla jeho obsahem překvapená a překvapen byl i pan Granger, aspoň podle toho, co Hadrian z jeho tváře vyčetl.
„Nepamatuji si, že bych během včerejšího grilování utíkal před lidským drakem, který by chrlil oheň na mé maso," poznamenal pan Granger jako první a byl obsahem obrazu značně pobaven.
„Páni!" žasla Tamara, jejíž postavička seděla na letícím fénixovi a ukazovala na svého prchajícího otce, přičemž se smála na celé kolo. Nechyběl tam ani Hadrian, ten ležel na lehátku v bazénu a zároveň žongloval s pěti koulemi, které velice detailně připomínaly hlavy jeho pěti soupeřů z Tamařiny kresby.
„Kam to pověsíme?" optal se Paul své dcery a vytrhl ji tak z dlouhého zírání na nový dárek.
„Do mého pokoje nad stůl?" optala se doufajíc, že jí to projde.
„Nemyslíš si, že by se nenašlo lepší místo, kde by na něj mohl vidět každý, kdo nás navštíví?" ušklíbl se Paul a věděl moc dobře, co se stalo mezi jeho dcerou a neteří ohledně postaviček, které Tamara tak ráda kreslila.
„Co třeba do obývacího pokoje místo Hermioniny fotky?" navrhla hned záhy a Paul jen zakroutil hlavou.
„Dáme jej do obývacího pokoje, ale vedle fotek, nikoho nahrazovat nebudeme," rozhodl Paul a do kůlny si zašel pro kladívko se skobou, na kterou hodlal obraz pověsit.
„Děkuji moc, Hadriane," poděkovala mu Tamara po tom, co přišli do obýváku, aby tam počkali na jejího otce.
„Nemáš vůbec zač. Včera jsem nelhal, když jsem řekl, že se mi tento styl líbí," odpověděl a posadil se k velkému stolu, na kterém bylo rozloženo několik deskových her.
Pan Granger měl obraz pověšený na stěně během několika následujících minut, než vrátil nářadí na své místo a posadil se zpátky ke stolu, kde měli s Tamarou rozehranou šachovou partii.
„Hraješ šachy?" optal se jej pan Granger a Hadrian zakroutil hlavou.
„Znám základní pravidla, ale nikdy jsem neměl příležitost je s někým hrát," odpověděl.
„Hmm, během této hry s Tamarou si projdeme pravidla hry a poté si můžete zahrát proti sobě. Nebo si můžeme zahrát cokoliv jiného," řekl pan Granger a dal se do vysvětlování jmen každé figurky, jejich možnosti pohybu a tak dále.
Hadrian sice nějaké znalosti šachů měl, rychle ale zjistil, že pan Granger byl daleko znalejší než jeho strýček, který se kdysi snažil šachy naučit Dudleyho. Toho šachy samozřejmě nezajímaly a vždy chtěl jen ty své střílečky nebo hry, kde mohl masakrovat hordy nevinných lidí.
Gratulace! Získal jsi novou dovednost – Šachy (Začátečník)!
Šachy - Začátečník
- Dovednost -
Typ: Pasivní
Level: 1
Bonus: +1 k WIS (zvýšení na +2 k WIS na lvl. 6).
Info: Tato Dovednost se na první pohled nezdá být příliš důležitá, ale dovoluje ti trénovat strategické myšlení, ačkoliv jen do nějaké míry.
Hadrian získal novou dovednost hned, jak dokončil svojí první partii proti Tamaře, kterou samozřejmě prohrál i přes fakt, že to podle pana Grangera byla velice těsná hra. V dalších dvou hodinách prohrál ještě tři hry, než konečně poprvé vyhrál. Jakmile Tamara prohrála, prohlásila, že ji to již nebaví a chce si zahrát něco jiného.
Asi hodinku hráli pexeso, které neměl Hadrian problém vyhrát díky své dobré paměti. Tamaru to opět přestalo bavit a on si všimnul, že je nebaví vše, kde není schopná vyhrávat. To jej celkem pobavilo a nejednou si díky tomu rýpnul na její adresu.
Třetí hru, kterou si toho odpoledne zahráli, bylo Člověče nezlob se. U této hry si Hadrian všimnul, že každý čtvrtý hod kostkou vždy dostal přesně to číslo, které si přál. Rychlý výpočet v hlavě mu hned prozradil, že šance na padnutí jakéhokoliv čísla na kostce je nějakých šestnáct procent a do pětadvaceti procent jich chybělo devět. Jeho Atribut Štěstí byl na osmi bodech, což by odpovídalo chybějícím procentům. Hádal, že kdyby měl tento Atribut dostatečně velký, dokázal by přesně hodit každé třetí či druhé číslo, které by potřeboval. Varování o zneužití tohoto Atributu ale zastavilo veškeré možné představy o výhře nějaké loterie nebo něčeho podobného.
„Co kdybychom se podívali na nějaký film?" navrhla Tamara po tom, co Hadrian vyhrál i jejich poslední hru.
„Proč neukážeš Hadrianovi naši sbírku kazet, aby si vybral?" vybídl je pan Granger a Tamara mu hned ukázala skříň plnou VHS kazet.
„Star Wars IV?" optal se Hadrian na film, který zahlédl jako první, možná i proto, že obal kazety byl povytažený.
„Trochu starší film, ale stále výtečný. Již z názvu si můžeš představit, že se odehrává ve vesmíru. Celá sága je jedna z mých nejoblíbenějších a často se s bratrem přeme o tom, co je lepší, jestli Star Wars nebo Star Trek," oznámil mu pan Granger.
„Star Wars je série třech filmů, ale všechny jsou dost dlouhé, takže se dneska budeme moci podívat maximálně na jeden z nich," přidala se hned Tamara a zapnula televizi s přehrávačem, do kterého zasunula kazetu.
„Zatím se posaďte, já donesu další občerstvení," řekl pan Granger a rychle sklidil všechny věci na stole, než zamířil do kuchyně, kde připravil několik obložených chlebů.
Hadrian se vrátil do svého pokoje až po večeři, na kterou zůstal u Grangerů. Normálně by přemýšlel nad tím, co všechno dalšího dne v lese podnikne, ale nyní měl plnou mysl toho, co viděl ve filmu s vesmírnými rytíři.
Síla byla sice něco jiného, než jeho Magie, ale věřil, že s trochou snahy a představivosti, bude schopen zopakovat do, co viděl v prvním filmu ze tří. Rozhodně se nemohl dočkat, až se s Tamarou podívá i na zbylé dva filmy a získá tak daleko více informací pro své budoucí experimenty. Mezitím si ale do poznámkového bloku zapsal několik bodů, na které se chtěl v budoucnu zaměřit.
Doufám, že se mi povede převést tyhle představy do reality. Pomyslel si pouze, než konečně usnul.
oooOOOooo
27. 7. 1989:
Uběhlo pár dní, během kterých Hadrian znovu navštívil dům Grangerových. S Tamarou se podívali i na zbylé dva filmy Star Wars V a VI, přičemž Hadrian dostal daleko jasnější představu o tom, jak v tomto fiktivním světě fungovala Síla.
Aby toho nebylo málo, v blízkém knihkupectví si pořídil i několik knih ze stejného universa, kde byla teorie Síly probrána daleko hlouběji do detailu, stejně jako mnoho schopností. Některé z nich byly ve filmech velice rychle přehlédnuty.
Mimo to byl také každý den zpátky v Kvikálkovském lese, kde vždy třikrát navštívil Pavoučí Dungeon. Mladé Akromantule pro něj již nepředstavovaly žádný problém, horší to bylo s Ochránci Doupěte, ti byli daleko nebezpečnější. I tak díky těmto výpravám získával trochu zkušeností a vzdálenost do dalšího levelu se pomalu zmenšovala.
Aby toho nebylo málo, získal další inspiraci pro své další obrazy, když mu Tamara půjčila několik fantasy knih. Při jejich čtení zjistil, že profese Lingvista mu nepomáhala jen v porozumění nějaké řeči, ale čím vyšší tier u daného jazyka i samotné profese, tím rychleji dokázal číst.
oooOOOooo
28. 7. 1989:
„Hadriane, máš něco naplánované na víkend?" optala se jej Tamara po tom, co skončil jejich trénink v Doju.
„Nic jsem ještě neplánoval, ale rád bych začal s přípravou na několik mých projektů," odpověděl popravdě.
„Myslíš, že tě tví příbuzní pustí na celý víkend? Už jsem se ptala otce a pokud budeš moci, můžeš u nás zůstat až do pondělního rána," zajímala se a snažila se skrýt pravou podstatu toho, proč jej k nim zvala na celý víkend.
„Netuším, ale asi ne," pokrčil Hadrian rameny a všimnul si, jak k nim míří Dudley se svojí partou.
„Hej, Pottere!" křikl na něj Dudley hned, jak jej spatřil a oba dva se zastavili.
„Potřebuješ něco, Dudley?" optal se Hadrian neutrálně.
„Otec ti vzkazuje, že na víkend jedeme k tetě Marge a ty nejsi zván. Řekl jsem mu, že máš v lese tábořiště, takže prý můžeš spát tam, protože v domě takovou zrůdu, jako jsi ty, samotného nenechá," vysmál se mu hned Dudley a jeho parta se tomu přihlouple zasmála.
Tamara se chtěla do Hadrianova bratrance okamžitě pustit, ale ten ji zastavil zdviženou rukou. Nebylo nutné se kvůli ničemu přít, hlavně když šlo o zachování klidu v domě.
„Jak dlouho plánujete být pryč?" ujišťoval se Hadrian.
„Nevím, asi celý víkend," odpověděl Dudley, než mávnul na své kumpány a rychle se vytratili směrem k dětskému hřišti, kde jistě hodlali terorizovat jiné děti.
„Proč jsi mě zastavil? Jak ti může říkat zrůdo?" nechápala Tamara a on pouze zakroutil hlavou.
„Nezáleží na tom, jak mě oslovují, když to pro mě nic neznamená. Proč jít do konfliktu, když víš, že jsi chytřejší a dokážeš se nad takové věci povznést? Když také neukážeš reakci, kterou od tebe očekávají, velice rychle je to přestane bavit a raději tě budou ignorovat, než aby tě i nadále obtěžovali," vysvětlil.
„Hmm, stejně bych mu nejraději vrazila jednu přímo do zubů," řekla. „Ale nyní aspoň víme, že máš celý víkend pro sebe, takže mě jistě neodmítneš, že?" ujišťovala se hned.
„Vážně ti nevím, přes noc není taková zima a v tábořišti je celkem bezpečno, navíc bych tam měl klid na svojí tvorbu," namítal Hadrian.
„Prosím, prosím! Nenechávej mě celý víkend samotnou s Hermionou. Neustále se chová nadřazeně, jako kdyby byla nejchytřejším člověkem pod Sluncem. Také s ní není žádná zábava, neustále by chtěla jenom číst nebo hrát vědomostní hry," prosila jej Tamara a Hadrian si myslel, že tohle byl právě onen hlavní důvod, proč jej zvala k nim domů.
Sice to byl jeden z důvodů, nebyl to ten nejhlavnější důvod.
„Tvému otci to skutečně nebude vadit?" optal se Hadrian.
„Ne, už jsem ti říkala, že jsem se ho ptala," odpovídala mu netrpělivě.
„Tak dobrá. Víkend strávím u vás. Nyní ale musím domů, abych si zabalil nějaké věci, než strýček Vernon zamkne dům a já se do něj nedostanu. Poté zamířím do lesa, chci tam zkontrolovat pár věcí. Přijedu k vám večerním autobusem, co ty na to?" navrhl a Tamara okamžitě souhlasila.
Po tom, co se s ní rozloučil na autobusové zastávce, zamířil rychle domů. Tam na něj již čekala teta Petúnie, která mu oznámila to, co se dozvěděl od Dudleyho. Jediný rozdíl byl v tom, že mu do ruky tajně vložila klíček od zahradních dveří a poslala jej do jeho pokoje, aby se připravil na víkend v lese, zatímco ona sama se vydala dokončit lehký oběd před cestou k Vernonově sestře.
Hadrian přemýšlel, jestli si ze svého pokoje vzít dostatek pláten i stojan na malování, ale hádal, že mu Tamara nedá dostatek volného času. Proto si všechno vložil maximálně do Inventáře, než si do batohu nabalil dostatek oblečení i dalších potřeb. Batoh si prozatím uschoval také v Inventáři, načež se z domu vydal do Kvikálkovského lesa. Hodlal opět navštívit Pavoučí Dungeon, aby nepřišel o denní přísun expů.
oooOOOooo
29. 7. 1989:
Spal jsi v cizí posteli. HP a MP jsou obnoveny jen z 50%.
Sobotního rána jej vzbudilo trochu jiné oznámení, než na kterého byl zvyklý. Padesát procent se zdálo být málo, ale pro něj to nebyl žádný problém, protože o žádné HP předešlého dne nepřišel a magii si plně obnovil večerní meditací, kde se pokoušel pokročit na vyšší úroveň i bez potřebného manuálu a vedení od Mistra Fenga.
„Hadriane! Jsi už vzhůru?" vběhla Tamara do pokoje, který na víkend dostal.
„Už jsem," odpověděl a rychle odvrátil zrak, protože Tamara k němu vběhla jen v kalhotkách a krátkém tričku na spaní, ne že by ji neviděl již v plavkách, ale to bylo něco jiného, než spodní prádlo.
„Tamaro! Co jsem ti říkal o tom, abys po domě neběhala ve spodním prádle, když máme hosty!" křikl pan Granger ze dveří ložnice, odkud zahlédl svojí dceru, jak prolétla chodbou ze svého pokoje do toho Hadrianova.
Tamara si hned uvědomila, že není převlečená a celá rudá zase rychle odběhla z Hadrianova pokoje, od kterého za sebou zabouchla dveře. Paul pouze zakroutil hlavou nad počínáním své dcery a doufal, že tohle jí bude dostatečnou lekcí. Čím dříve se jí naučí, tím lépe. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, za pár let by si to mohl jakýkoliv kluk vyložit trochu jinak a přimět Tamaru k něčemu, na co nemusela být ještě připravená.
Hadrian se mezitím rychle umyl v přilehlé koupelně, než se oblékl a zamířil do přízemí na snídani. Bylo pro něj celkem zvláštní, když nemusel připravovat snídani nebo oběd.
„Nevím, co ti Tamara řekla, když tě k nám zvala na víkend, ale dneska přijede můj bratr s jeho rodinou a budou u nás následující týden. Dneska také plánujeme navštívit zábavní park s tím, že na večeři půjdeme do jedné z lepších restaurací. Tamara mi řekla, že v pondělí máš deváté narozeniny, takže to můžeš brát jako menší oslavu a dárek zároveň," oznámil mu pan Granger a Hadrian nečekal, že pro něj někdo něco takového bude schopen udělat.
„Um, na své narozeniny jsem nic nečekal, takže to není vůbec nutné," namítal Hadrian po tom, co se během chviličky vzpamatoval z mírného šoku.
„Nesmyls. Každý si zaslouží oslavu svých narozenin!" odmítal přijmout jeho námitky.
„Tatííí, to mělo být překvapení!" protestovala hned Tamara, která vešla do jídelny. „A ty nemáš žádné právo odmítnout! Vím, že tví příbuzní na tvé narozeniny zcela kašlou, takže někdo se o jejich oslavu musí postarat!" ukázala prstem na Hadriana a bylo vidět, že žádné jeho námitky nebudou vyslyšeny.
„Dobrá, ale návštěvu zábavního parku a své občerstvení si zaplatím sám," rozhodl se Hadrian a v tomto odmítal slyšel námitky zase on.
„S tím mohu souhlasit, ale je to jediná věc, kterou si zaplatíš sám, zbytek jde z mé peněženky, rozumíme si?" souhlasil pan Granger a Hadrian po chvilce souhlasně přikývnul.
Půl hodinky po tom, co posnídali a uklidili po sobě nádobí, se domem rozezněl zvonek. Ačkoliv Tamara vzhlédla směrem ke dveřím, odmítala je jít otevřít a doufala, že se jejich návštěva otočí a odjede zpátky domů. Ne že by neměla ráda strýčka Dana nebo tetu Paulínu, ale čím méně času strávila v přítomnosti Hermiony, tím se cítila lépe.
„Dane, Paulíno, Hermiono, pojďte dovnitř. Snídali jste nebo si dáte něco na jídlo než vyrazíme?" přivítal je Paul.
„Paule, děvčata rozhodla, že se nejdříve musíme vybalit a vhodněji obléci," odpověděl mu Dan.
„Kde máš Tamaru? Minule s tebou k nám nepřijela a já se na ní těšila," optala se Paulína na svojí neteř.
„Tetičko Paulíno, strýčku Dane," ozvala se Tamara, která neměla na výběr a šla přivítat svojí rodinu, zatímco Hadrian zůstal stát ve dveřích z jídelny na chodbu, odkud celé to dění pozoroval.
„Zase jsi o něco vyrostla, zlatíčko," objala ji Paulína a Tamara její objeví vrátila, než objala i strýčka Dana.
„A kdopak je tento mladý muž?" optala se Paulína, která si všimnula i dalšího obyvatele domu.
„Tohle je ...," začal Paul, ale představení nedokončil, protože mu do něj skočila Hermiona.
„TY! Co tu děláš?!" vyjela Hermiona na Hadriana, kterému po té dlouhé době konečně došlo, že se s Tamařinou sestřenicí již jednou setkal.
„Hadrian je můj kamarád, kterého jsem k nám na víkend pozvala," prohlásila Tamara.
„Vy se znáte?" optal se Paul nechápavě a nebyl jediný, kdo se tomu divil.
„Hmm, s podvodníky se nepřátelím!" odsekla Hermiona.
„Podvodníky?" nechápal stále Paul, ale Hermioniným rodičům to začalo pomalu docházet.
„Chlapče, nejsi náhodou Hadrian Potter, který vyhrál celostátní matematickou soutěž?" optal se Dan.
„Mimo jiné, ano, jsem. Rád vás poznávám, Doktore, Doktorko Grangerovi," poklonil se jim mírně Hadrian.
„Co to má společného s tím, že o něm Hermiona prohlašuje, že je podvodník?" nechápala Tamara.
„Protože jsem vyhrál finálové kolo, zatímco tvá sestřenice nikoliv. Pokud se nepletu, skončila jako čtvrtá i přes fakt, že test dokončila hned po mě," vysvětlil Hadrian krátce a Tamara se ušklíbla od ucha k uchu.
„Takže má sestřenice, která se považuje za nejlepší na světě, nebyla poražena jen tebou, ale i dalšími dvěma žáky našeho věku?" ujišťovala se a bylo vidět, že Hermiona nemá daleko k dalšímu výbuchu.
„To by stačilo. Necháme je se vybalit a převléci. V Thorpe Parku otevírají od desíti hodin a bude lepší, když tam dorazíme dříve, aby bylo kde zaparkovat," rozhodl Paul utnout celou situaci hned v zárodku, aby se z plánů nestala jen hromádka neštěstí.
„Tamaro, chovej se prosím slušně a nevyvolávej rozpory," požádal Paul ještě svojí dceru, které věnoval jeden ze svých přísnějších pohledů.
„Nechám ji být, ale pokud si začne, nebudu se držet zpátky. Nikdy jsem si nic nenechala líbit ani od Loreen a Lucie a to stejné platí i pro Hermionu," oznámila mu Tamara neoblomně a Hadrian nad dvěma novými jmény pozdvihl obočí.
„Loreen je moje první manželka a Lucie je Tamařina poloviční sestra. Někdy se stane, že vztah prostě nevyjde a je lepší, když se oba lidé v klidu rozejdou svou vlastní cestou," vysvětlil hned Paul Hadrianovi, než by mu Tamara stihla napovídat cokoliv jiného.
„Dvě namyšlené nány to jsou," neodpustila si Tamara a Paul si okamžitě odkašlal.
„Stále můžeš zůstat doma, mladá slečno," varoval ji Paul a to bylo dostatečné varování k tomu, aby velice rychle ztichla.
oooOOOooo
Po vstupu do Thorpe Parku, byl Hadrian doslova němý úžasem. V Londýně viděl pouze velké ruské kolo alias Londýnské Oko, ale to se nevyrovnalo tomu, co se rozléhalo před ním. Kam jeho oko dohlédlo, byla nějaká atrakce a ačkoliv na místo dorazili před otevírací dobou, museli čekat půl hodiny ve frontě, než se dostali do hlavního areálu.
„Během dopoledne si projdeme různé atrakce, než zamíříme na lehký oběd. Kdo bude chtít, může pokračovat v prohlídce, nebo se můžeme přesunout k bazénům a tobogánům," vysvětloval jim Paul svůj plán.
„Horské dráhy a další rychlé věci nejsou pro mě, takže strpím to, co je nutné a poté se hodlám slunit u vody," řekla jim Paulína.
„Žádný strach, půjdeme jen na to, kam pustí i děti. Většina rychlejších nebo strašidelnějších drah je omezena pro starší třinácti let," uklidňoval Dan svoji manželku a společně se všichni vydali k první horské dráze, na kterou mohli jít úplně všichni.
Pro Hadriana to bylo poprvé a hned při prvním stoupání věděl, že tohle je něco, co se mu bude líbit. Cítil, jak se mu adrenalin rozlévá v celém těle v očekávání, které přišlo hned, jak se jejich vláček dostal do dostatečné výšky a daleko větší rychlostí zamířil zpátky k zemi, než prudce vjel do levotočivé zatáčky.
V zatáčce se vláček natočil do strany a on si teprve tehdy uvědomil, že lidi kolem něj křičí. Někteří strachy, někteří nadšením a jiný zase jen proto, že křičeli i lidé kolem nich. On sám se spíše usmíval od ucha k uchu a po několika manévrech se rozesmál na celé kolo a při každém prudkém klesání k zemi spíše juchal, což mnohé znervózňovalo daleko více, než vyděšené výkřiky.
První jízda skončila daleko dříve, než si ji mohl začít Hadrian plně užít a zklamaně ze svého místa vystoupil.
„Můžeme jít na něco extrémně delšího? Tohle trvalo příliš krátce," optal se hned všech Grangerových a Paulína s Hermionou se na něj dívaly jako na mimozemšťana, ani jedna nevypadala příliš zdravě. Tamara se na rozdíl od nich pobaveně chichotala.
„Tohle ti nepřipadalo dlouhé?" podivil se Dan a z informační tabule si přečetl, že celá jízda trvala nějaké tři minuty, což pro většinu dětí bylo dostačující.
„Ne, bylo to příliš krátké. Můžeme jít tam na tu?" optal se Hadrian a ukázal na dráhu, která měla několik spirálovitých rovinek i tři svislá kolečka, kdy lidi viseli hlavami dolů.
„Můžeme se podívat, jestli vás tam pustí," nabídl Paul a po chvilce smlouvání s obsluhou, tam Paula s Tamarou a Hadrianem pustili, zatímco Dan s Paulínou a Hermionou odmítli a šli k bezpečnějším atrakcím.
Tuto jízdu si Hadrian náramně užil, což se nedalo říci o ostatních, protože jeho radostný smích většinu cestujících velice děsil. Ti nejotrlejší z nich měli co dělat, aby občas nevykřikli hrůzou a před nimi seděl téměř devítiletý kluk, kterého nic na trati neděsilo a místo toho se smál jako blázen.
Když dojeli do cíle, Hadrian přemluvil pana Grangera, aby mu dovolil ještě jednu jízdu. Chvilku to trvalo, ale nakonec Paul souhlasil a tak se Hadrian s Tamarou vydali na druhé kolečko, zatímco on sám čekal v cíli.
„Kde máš Hadriana s Tamarou?" optala se hned Paulína, když spatřila Paula stát vedle fronty čekajících lidí.
„Chtěli jet ještě jednou," ukázal Paul na horskou dráhu, kde se vláček zrovna řítil jednou z mnoha spirál.
„A ty jsi nejel s nimi?" podivil se Dan a věnoval svému staršímu bratrovi pobavený pohled.
„Zkus si jet tuhle dráhu s Hadrianem, který se celou dobu jen pobaveně směje a juchá, zatímco všichni kolem tebe vyděšeně křičí. Nevím, co je děsivější," bránil se Paul.
„Jasné příznaky adrenalinového blázna," zakroutila Paulína hlavou.
„Tohle je naštěstí nejextrémnější dráha, na kterou je obsluha pustí, takže jeho další reakce snad nebudou tak silné," povzdychl si Paul.
Paul měl pravdu. Hadrian si sice dalších několik horských drah užil, ale již ne s takovým nadšením, jako si užíval tu druhou. Vyzkoušeli i strašidelnou dráhu, kde projížděli jeskynním tunelem nebo vodopádem, ale tady mu Hráčova Mysl značně pomáhala ve zvládnutí adaptace na situace, kde se normální člověk lekl.
Cestou mezi atrakcemi si prohlédli několik různých stánků a cestou do restaurace také trochu uschli, jejich poslední jízda byla totiž v podobě pádu do nádrže s vodou. Tamara se ještě několik minut smála pokaždé, když se podívala na svojí sestřenici. Ta totiž dostala přímý zásah do obličeje a tři minuty po vystoupení ze sedačky kolem sebe stále prskala vodu.
„Všimnul jsem si, že otevřeli speciální atrakci, kde proti sobě soupeří dva týmy v sérii několika výzev. Sice bychom si museli připlatit za vstupné, ale co kdybychom to po obědě vyzkoušeli?" optal se Dan, kterého Útěk z Jungle celkem zaujal a ukázal všem letáček, který obdržel od jednoho ze zaměstnanců Parku.
„Píše se tady, že nejnižší doporučený věk je třináct let," namítala Paulína.
„Pouze doporučení. Hermiona je vysoce inteligentní a podle všeho je Hadrian na stejné úrovni. Proč se nerozdělit do dvou týmů? Může to být zábava a hlavně u toho bude důležitá spolupráce," snažil se je přesvědčit Dan.
„Pokud budou souhlasit i Tamara s Hadrianem, nevidím v tom problém," souhlasil Paul.
„Tak dobrá. Po obědě zkusíme tento Útěk z Jungle, ale poté se vydáme k bazénům," souhlasila nakonec i Hermionina matka.
oooOOOooo
Cestou z Thorpe Parku se všichni zastavili v nedaleké restauraci, kde Paul zamluvil dostatečný počet míst u jediného stolu. Restaurace byla zaměřená na pokrmy z masa, takže v menu nebylo možné najít třeba sýrová jídla.
Při výběru jídla si Hadrian přečetl celé menu a znal z něj snad jen šedesát procent jídel z receptů, které se naučil. Většina pro něj neznámých receptů obsahovala sladkovodní i mořské ryby.
„Dlouho jsem neměl středně propečený steak," řekl si Hermionin otec spíše sám pro sebe, než pro někoho jiného.
„Pokud si dobře pamatuji, dělají tu vynikajícího pstruha na kmíně," řekla Paulína a Tamara nad její volbou ohrnula nos.
„Sladkovodní ryby mi smrdí," řekla tiše, ale Hadrian ji dobře slyšel.
„Tati, můžu si dát kančí na víně?" optala se Hermiona svého otce.
„Hmm," zareagoval na to Dan a přečetl si informace o jídle, které si jeho dcera chtěla objednat, než nakonec přikývnul.
„Co si dáš ty?" optala se Tamara Hadriana a sama stále netušila, co si objedná.
„V sekci zahraničních jídel je řízek v bramboráku. Nic takového jsem zatím neviděl, tak mě to celkem zajímá," odpověděl Hadrian.
„Pokud to nebude dobré, kupuješ mi jiné jídlo, rozumíš?" oznámila mu Tamara a oznámila otci svojí volbu a Hadrian mohl jen rezignovaně zakroutit hlavou. Mohl jen doufat, že jím vybrané jídlo bude chutné jak pro něj, tak i pro Tamaru.
Nakonec o svém výběru nepochyboval a měl chuť si dát další porci, jen kdyby nebyl nacpaný k prasknutí. Tamara svojí porci ani nedokončila a Paul odmítl po své dceři dojídat, když měl svůj talíř stále z části plný, proto třetinu jejího jídla dojedl on sám. Tím si od Hermiony i jejích rodičů vysloužil zvláštní pohledy, kterým ale nevěnoval nejmenší pozornost.
Budu si muset najít tento recept a naučit se jej. Pomyslel si spokojeně.
oooOOOooo
Návrat do domu Paula a Tamary Grangerových panoval v poklidu. Tamara i Hermiona byly značně unaveny. Hadrian již nějakou dobu únavu normálně nepociťoval. Dovednosti Hráčovo Těla a Hráčova Mysl měly i další účinky na jeho život, než jen ty, které se nacházely v popisu. Únavu pocítil jen tehdy, když jeho magické zásoby byly na minimu. Počítal, že i kdyby jeho HP klesly na nízkou úroveň, opět tento pocit zažije, ale během normálních aktivit to pro něj bylo nemožné.
„Bratře, kdo maloval tento obraz?" optal se Dan po tom, co si sedl do obývacího pokoje, kde si od Paula převzal sklenku alkoholu. Paulína se vydala uložit děti do postele, takže v přízemí zůstali jen oni dva.
„Tamara ukázala Hadrianovi své kresby. Prvně se bála, že si o nich bude myslet to, co si o nich myslela i Hermiona. Opak byl ale pravdou a na druhý den ji opožděně k narozeninám daroval tento obraz," osvětlil mu původ obrazu.
„Nerad to přiznávám, ale jeho talent převyšuje ten mé dcery," povzdechl si Dan.
„Všimnul jsem si, že Hermiona stále nedokáže snadno přijmout, když je někdo v něčem lepší než ona. Její pocit nadřazenosti ji v životě příliš nepomůže," rýpnul si mírně Paul, ačkoliv to bylo spíše konstatování.
„Nikdy dříve nezažila porážku a to ještě od někoho, kdo je o rok mladší. Nemohl jsem také nepostřehnout fakt, že s ní Hadrian má jednu věc společnou."
„Oba mají stejný dar, ale Hadrian má větší kapacitu. Jistě jsi to dokázal rozeznat během toho, co jsi měl ruce na jejich ramenou," potvrdil Paul.
„Co o něm vlastně víš?" zajímal se Dan.
„Velice málo. Mám ale jisté tušení a budu si muset projít nějaké věci po pradědovi, který jako poslední nesl příjmení Dagworth-Granger," odpověděl Paul a Dan se zachmuřil.
„Příliš si na něj nepamatuji a vždy jsem si myslel, že jsou jeho příběhy snůškou nesmyslů. To bylo ale před tím, než jsem byl svědkem toho, jak jediný maskovaný útočník rozmetal ulici pouhým mávnutím dřevěným klacíkem. Také si dobře pamatuji, že tito lidé velice rádi upravují vzpomínky všech svědků, ne že by to na nás příliš působilo," řekl Dan zachmuřeně a zhluboka se napil ze své sklenice.
„Běž spát, zítra nás čeká dlouhý den. Očekávám, že Tamara vyvolá hádku hned, jak Hermiona zkritizuje tento obraz," řekl Paul.
„A to jsme doufali, že naši potomci budou jako bratři a sestry. Tři dcery v jedné generaci a všechny tři se navzájem nemusí. Naše sny rozdrceny," poznamenal Dan, dopil sklenici a poslechl svého staršího bratra, který se do své ložnice odebral jen o pár minut později.
oooOOOooo
31. 7. 1989:
Spal jsi v cizí posteli. HP a MP jsou obnoveny jen z 50%.
Gratulace! Dosáhl jsi svého devátého roku života. Jako dárek obdržíš +2 700 EXP a 75 Liber!
Pondělního rána se Hadrian vzbudil opět u Tamary doma, přičemž vstal velice brzy. Jeho cílem bylo odjed domů co nejdříve, aby se ujistil o tom, jestli jsou jeho příbuzní už doma nebo ne. Také jej čekal trénink v Doju, kde byl vždy o hodinku nebo dvě dříve, než Tamara.
Hned po příjezdu do Zobí ulice zjistil, že Dursleyovi nejsou stále doma, proto použil klíček od zahradních dveří, aby si do pokojíku dal nějaké věci a další si odtamtud vzal, než zamířil do Doja, tam dorazil toho dne jako první.
„Dobré ráno, Hadriane-kun," pozdravila jej Mistryně Akira.
„Dobré ráno i vám, Akiro-sensei," odpověděl a mírně se jí i poklonil.
„Všechno nejlepší k narozeninám. S ostatními Mistry jsme se složili na tři menší dárky, které ti Mistr Kurokyuu hodlá předat na konci dnešní lekce," oznámila mu Mistryně Akira a Hadrian tím byl značně překvapen.
„Umm, děkuji, ale víte, že to není nutné, že?" ujišťoval se.
„Není třeba odmítat. Nejenže jsi jeden z našich nejpilnějších studentů, daroval jsi nám velice originální obraz. Je pouze přirozené, že tento významný den dostaneš něco nazpět. Nyní se ale utíkej převléci, začneme s tréninkem. Do postupových zkoušek zbývá měsíc a půl a věřím, že do té doby se dostaneš na úroveň, abys získal modrý pásek," oznámila mu a Hadrian okamžitě poslechl.
Další dvě hodiny strávil tréninkem sám s Mistryní Akirou, než do Doja přišli další studenti. Musela proto jejich samostatný trénink přerušit, Hadrian toho využil a zamířil ven z tréninkové haly, kde si ze skladu zbraní vzal tréninkový luk s toulcem šípů. Lukostřelbě se věnoval zbývající hodinu a půl.
„Hadriane-kun, zastav se v administrativní budově po tom, co se osprchuješ," požádal jej Mistr Kurokyuu.
„Jak si přejete, Mistře Kurokyuu," souhlasil a do administrativní budovy dorazil o čtvrt hodinky později.
„Chtěl jste mě vidět, Mistře?" optal se Hadrian a viděl, že jsou tam snad všichni Mistři.
„Ano," přikývl Mistr Kurokyuu a ukázal na stolek, kde ležely tři balíčky. „Víme, že máš dneska deváté narozeniny a tak jsme se rozhodli, že si zasloužíš nějaké ty dárky. Nejen kvůli tomu, že máš narozeniny, ale i kvůli své píli. Svojí roly v tom hrál i tvůj speciální obraz, který jsi Doju daroval," vysvětlil mu a všichni Mistři a Mistryně mu krátce poblahopřáli.
„Karate jsi doposud mohl trénovat sám i bez našeho dozoru, ale zbylé dvě disciplíny nikoliv. Vkládáme do tebe značnou důvěru, když ti dáváme tyhle dvě zbraně," oznámil mu Mistr Ichigo a předal mu balíček, ze kterého Hadrian vybalil wakizashi.
Čepel tohoto krátkého meče byla dlouhá čtyřicet devět centimetrů. Hadrian byl zvyklý na to, že veškeré meče měly spíše stříbrnou barvu, ale jakmile tasil tento meč, všimnul si, že celá čepel byla matně černá, jen ostří bylo stříbrné. Na jedné straně čepele byl vyryt smaragdový blesk, totožný tomu, co měl na svém čele. Na druhé straně byly kanji znaky představující jeho jméno.
„Mnohokrát děkuji, je to nádherné wakizashi," poklonil se Hadrian hluboce.
„Pouze první ze dvou zbraní, které pro tebe máme," oznámila mu Mistryně Okiji a podala mu druhý balíček, který byl daleko delší, než ten první.
Z něj Hadrian vybalil krátký luk s plným toulcem. Luk byl z tmavě rudého dřeva a hned si všimnul smaragdového blesku i kanji znaků, které se shodovaly s těmi na wakizashi. Hadrian na zkoušku napnul tětivu, což bylo o něco těžší než u normálního tréninkového luku, ale věděl, že to pro něj nebude žádný problém.
„Opět mohu jen hluboce poděkovat. Obě zbraně jsou skutečně nádherné a upřímně se bojím s nimi trénovat a nejraději bych si je spíše vystavil," přiznal se a většina dospělých se tomu jen zasmála.
„Třetí dar není tak okázalý, ale pro tebe bude určitě neméně užitečný. Původně jsem ti řekl, že na další úroveň meditace si budeš muset počkat do svého desátého roku života, ale uznal jsem, že již nyní splňuješ všechny mé požadavky. Počítej ale s tím, že v pátek si tě vyzkouším a podíváme se, jak daleko jsi za těch pár dní dokázal postoupit," vysvětlil mu Mistr Feng a předal mu nejmenší balíček ze tří.
„Mnohokrát děkuji za vaši důvěru, Mistře Fengu," poděkoval, než se rozloučil a rychle zamířil domů, kam Dursleyovi již dorazili a čekali na to, až jim připraví oběd.
Pokračování příště!
Profil:
Jméno: Hadrian James Potter
Věk: 9
Třída: The Gamer (Tier 0)
Titul: Kouzelník
Level: 10 - Exp: 17 579/45 000
HP: 1 270
MP: 1 160
Atributy:
STR: 26
VIT: 17
DEX: 28
INT: 16
WIS: 19
LUK: 8
Atribut Body: 50 (50)
Perk Body: 3 (3)
Finance:
- Libry: 980
- Galeony: 830
- Abyss Dolary: 0
Status:
Žák základní školy: Jsi studentem základní školy.
- Bonus: +15% k rychlosti nárůstu INT a WIS na území školy a školní knihovny!
- Trvání: Dočasný (Pouze během školního roku)
?: ?.
- Bonus: +25% ke všem splněným úkolům!
- Trvání: Dočasný
Student Doja Východního Draka: Jsi studentem několik Mistrů Bojových umění a získáváš tak jistý bonus, který je ale aktivní jen na území Doja.
- Bonus: +25% k EXP pro Isshin-Ryu Karate, Umění Meče a Lukostřelbu!
- Trvání: Dočasný
Hadí Jazyk: Dědičný dar, který je spojen s magií určitých rodů a ras. Nejenže ti dovoluje se dorozumívat s hady, ale také s další škálou nejrůznější plazů. Hadí Jazyk také značí potenciál ke studiu léčebných kouzel.
- Bonus: +15% k síle Bílé Magie.
- Trvání: Trvalý
Perky:
- Metamorfomág: 1/13
Slovo autora:
- 8 202 slov dlouhá kapitola za námi. K informacím o dárcích se dostaneme v další kapitole, která bude přímo navazovat na tuto kapitolu, protože den Hadrianových narozenin stále neskončil.
Stručný přehled:
Profese:
- Kuchař (T2): 104/150
- Recepty: 315
- Zahradník (T1): 73/75
- Truhlář (T1): 12/75
- Dřevař (T1): 10/75
- Malíř (T2): 23/150
- Lingvista (T1): 61/75
- Angličtina (T2): 43/150 (T1:25; T2:13)
- Francouzština (T1): 41/75 (T1:13)
- Japonština (T1): 16/75 (T1:5)
- Mandarínština (T1): 16/75 (T1:5)
- Muzikant (T1): 14/75
- Pianista (T1): 44/75 (14)
Dovednosti:
- Shinobi: 20/30
- Isshin-Ryu Karate (P): 18/30 (+5 STR/DEX)
- Umění Meče (Z): 22/30 (+4 DEX/WIS)
- Lukostřelba (Z): 22/30 (+4 STR/DEX)
- Tělesná Odolnost: 18/60
- Tvorba Dungeonu: 1/900
- Odchod z Dungeonu: 14/900
- Šachy (Z): 4/30 (+1 WIS)
Magické Dovednosti:
- Pozorování: 50/60
- Meditace (Z): 30/30
Kouzla:
- Diffindo: 13/30